Ve světě ryb a rybaření se pohybuji již 16 let. Občasná záliba za tu dobu přerostla ve stálý koníček, co koníček, přerostla v pořádného koně a společně s muzikou ve velké míře plní můj volný čas dodnes. A nebyl bych správný nadšenec, kdybych nehltal z obou světů veškeré novinky a aktuální dění. Právě díky tomuto přístupu jsem si v poslední době všiml určitého trendu, který prostupuje diskuze nejen webové, ale začínám se s ním setkávat i ve skutečném světě u vody. Mluvím o přístupu k zacházení s rybami. Rozhodně se nedomnívám, že se naši dědové k uloveným rybám chovali nějak zle. To ani v nejmenším. Narážím jen na fakt, že s postupem medializace a popularizace rekreačního rybolovu, se začínají probírat i věci, které dříve byly úplně samozřejmé a nikdo je neřešil. Už samotný pojem „sportovní rybolov“ je pro mě osobně spojení tak protivné, že v tomto článku budu záměrně používat jako přídomek slovo rekreační. Jak se může sportem nazývat něco, kde odpradávna šlo o lov, kořist, či přežití? Dává nám právo současný trend pouštění úlovků dělat z ryb otroky své zábavy? Je focení každého úlovku nezbytné? Lze pořídit pěkný snímek ryby, aniž by živý tvor netrpěl víc, než je třeba? Na tyto a mnohé jiné otázky s v tomto článku pokusím odpovědět. Je toho hodně, takže pojďme na věc.
Chyť a pusť není všechno
Jak už jsem se zmínil výše, v dnešní době spousta rybářů k lovu ryb přistupuje v mnohém jinak než dříve. Máme tu petice na ochranu velkých ryb, horní míry a vůbec všechno možné. Občas mám ale pocit, že na to hlavní se zapomíná. Nebo ne tak úplně zapomíná, jako, že je to upozaděno. Spousta lovců ryby pouští jen proto, aby na webových diskuzích mohli neúnavně šít do těch, kteří občas nějakou tu šupinu vezmou. Možná je to jen můj klamný dojem, ale tenhle názor mi zatím nikdo vyvrátit nedokázal. Vůbec nejsem proti pouštění úlovků. Sám většinu ryb pustím zpátky do vody také, ale domnívám se, že by si každý měl projít určitou cestu a svůj názor si získat praxí u vody, nikoliv ho sdílet jen proto, že je to dnes moderní. Osobně jsem si prošel dlouholetým vývojem, takže vím o čem mluvím. Jen ten můj byl poněkud obrácený. Z fanatického pouštěče, kterému bylo líto zabít jakoukoliv rybu, jsem postupem času dospěl k tomu, že není pranic špatného na tom, když si rybář svůj úlovek odnese domů.
Mimo jiné mi v tomto vývoji pomohla jedna událost, která se odehrála před mnoha lety u jedné východočeské říčky. Seděl jsem tenkrát na břehu, bylo sobotní odpoledne a ryby vůbec nebraly. Splávek se líně pohupoval ve slabém proudu, ale moje delikátní vařené kolínko nechávalo místní kapry chladnými. Vedle rovněž seděl rybář, od pohledu jsem ho znal, jezdil sem často. Pán, pravděpodobně již v důchodovém věku působil celkem nepřístupně a tak jediné, co jsem se odvážil, bylo vždy jen pozdravit. A právě ono sobotní odpoledne bylo zlomové. Rybář zasekl pěkného kapra a úspěšně ho po chvíli navedl do prehistorické síťky podběráku. Samozřejmě mi to nedalo, ostych byl rázem ten tam a já se prostě musel jít na rybu podívat. Odhadem tříkilový nízký říční šupináč odevzdaně ležel na trávě a čekal, co se bude dít. Žádné cavyky s focením, zápis do úlovkového lístku, rána po hlavě, proříznutí žaberních oblouků a uložení ryby na vlhkou trávu do stínu. Když pán viděl můj smutný výraz, pozval mě i s prutem na svoje místo a zbytek lovu jsem strávil poslechem jeho historek. Tehdy mi to došlo. Dodneška si pamatuji jeho větu, která celý problém chyť a pusť plně vystihuje. Vlastně se nemůžu ubránit pocitu, že by se dala vztáhnout na celý lidský život. On mi tenkrát řekl, všechno se musí dělat s mírou a málokdy mi v životě bude platný extrémní přístup k čemukoliv. A přesně tak to je. Jsme rybáři, k té vodě nechodíme jenom proto, že je nám tam příjemně, ale v neposlední řadě i proto, že chceme ulovit nějakou rybu. A já dnes už nevidím jediný pádný důvod, proč si část svých úlovků nepřivlastnit. Nakonec, rybí maso je relativně zdravé a vlastnoručně ulovená ryba je vlastnoručně ulovená ryba.
Jaká je tedy vlastně odpověď? V podstatě žádná. Každý si musíme najít hranici, která nám bude vyhovovat a která nám nebude proti mysli. Vždy mějte ale na paměti, že sto lidí může znamenat sto názorů. A není větším důkazem výše člověka, než že názor s kterým nesouhlasí, dokáže respektovat.
Fotka, nutné zlo?
Rozhodně ne! Zkuste si vybavit nějaké staré snímky od vody. Už vás nějaký napadá? Co třeba Werichovy slavné „hlavatkové“ fotky nebo mnohé další? Tušíte, kam mířím? Pokud ne, já vám to povím. Osobně si nejsem schopen vybavit jedinou fotku s rybářskou tématikou, na kterou už čas seslal notnou vrstvu prachu, a kde by byla malá ryba. Nemyslím teď malý druh ryby, ale čistě velikost. Nebude to proto, že fotka malé ryby sice může být esteticky povedená, ale v podstatě je úplně zbytečná? Jaký má smysl fotit třeba 25 cm dlouhého potočáka. Důvod pro mě nenapadá žádný, za to důvodů proti mám v mysli hodně. Tak předně je taková fotka víceméně porušením bližších podmínek výkonu rybářského práva. Jakkoliv jsou současné podmínky místy zmatené, nejasné a vágní, zrovna formulace pojednávající o tom, že nemírové ryby musí být co nejšetrněji vráceny zpět do vody bez zbytečné manipulace, má jasný směr a jasnou obsahovou hodnotu. Setkal jsem se i s názorem, že dokumentace malého úlovku je třeba proto, aby rybáři všichni věřili, že opravdu rybu ulovil. Máte snad někdo pocit, že by vám ostatní nevěřili úlovek malého pstruha, kterých je ve vodě plno, byť to až zas taková pravda není? Určitě věřili. Rybě byste ušetřili pár vystresovaných chvil a sobě pravděpodobné dohadování o nutnosti vzniku právě takové fotky. A vůbec, i kdyby vám nevěřili. Chytáte ryby proto, že vás to baví, nebo proto, aby vám někdo věřil průměrné úlovky zdokumentované bezcennou fotkou. Zamyslete se nad tím. Pokud jen v náznaku zjistíte, že se vám do hlavy vkrádá druhá možnost, je něco špatně.
Zacházení s úlovkem
Důležitým bodem v samotném lovu a v rybařině obecně je, jak se lovec chová ke svému úlovku. Samo za sebe to mluví o jeho vyspělosti a pohledu na věc. Pokud se tedy bavíme o tom, že v poslední době je trend pouštění ryb stále markantnější, je třeba tomu přizpůsobit i jiné věci, než silácké řeči v diskuzích. Pokud už totiž rybu chci pustit, nemůžu to dělat jen pro svůj dobrý pocit. Daleko důležitější bude, jestli puštěná ryba dokáže i po naší manipulací přežít. Jinak vlastní vypuštění nemá ani smysl.
V tomto místě by někdo možná mohl namítnout, že přehnaná citlivost není na místě a ryba je odolný tvor, který se dokáže dostat z lecjakého stavu. Ten dotyčný by jistě měl pravdu a věřím, že jedním z prvních argumentů by byla zmínka o zacházení s rybami při hospodářských výlovech. Musím se přiznat, že mi to samotnému vrtalo hlavou a zkusil jsem o problematice něco zjistit. Získané informace mě vyloženě překvapily. Zacházení s rybami, ačkoliv se to možná nezdá, je na výlovech střeženo více než kde jinde. Nejenže ryba víceméně nepřijde do kontaktu se suchým a hrubým prostředím, ale také nikdo z rybářů nedělá zbytečné fotky. Třešničkou na dortu je pak fakt, že výlovy jsou hlídány státní veterinární inspekcí a jejími komisaři. Ti dohlížejí zejména na dodržování veterinárního zákona, konkrétně na ustanovení pojednávající o ochraně zvířat proti týrání. Co by asi tak milí inspektoři řekli na chování některých rekreačních rybářů, jsem radši nedomýšlel.
Nemám v plánu tu rozebírat základní aspekty chování k rybě, jako mokré ruce kvůli minimálnímu stírání ochranného slizu atd. Ty každý z nás určitě zná a většina i dodržuje. Rád bych se zaměřil na něco jiného a sice na chování k úlovku při fotografování. Naproti všemu, co jsem napsal výše, existují ryby, které si rád zdokumentuje každý rybář. Ať už jsou to ryby trofejní nebo jinak zajímavé. I já mezi ně patřím. V následujícím fotoseriálu bych se rád pokusil nastínit základní problémy při focení ryb z hlediska chování k úlovku a poukázal na nejčastější nešvary u vybraných rybích druhů. První obrázek stejného rybího druhu bude vždy symbolizovat špatnou cestu, druhý naopak, jak by to mohlo vypadat, aby se povedla fotka a ryba nepřišla ke zbytečné úhoně.
Jako první jsem zvolil naprosto typicky špatnou a bližší podmínky porušující fotku nemírového pstruha potočního. Na tomhle obrázku naleznete vše tak, jak by to nemělo být. Polosuchá ruka, maličká ryba, která se v dlani téměř ztrácí. Opravdu máte pocit, že podobná fotka má někomu co říct? Nemá. Zato potočák dostal úplně zbytečnou sodu a kdo ví, jestli někdy vůbec dorostl alespoň do mírové velikosti.
Druhý obrázek je mnohem lepší. Celkem zmasilá ryba, navíc pěkně zbarvená už za fotku stála. A přitom nebylo vůbec potřeba ji zvedat z vody, stačilo je přidržet na mělčině, cvaknout rychle obrázek a pstruha šetrně pustit.
Častým nešvarem u fotek okounů je vylamovaní rybí hlavy. Dnes si již nedokáži vzpomenout, kde tahle móda začala, ale za to vím, že taková fotka nejenže nevypadá dobře, protože zcela zdeformuje tvar okouní hlavy, ale hlavně u větších ryb hrozí další zbytečné potrhání jemné svaloviny kolem tlamy. Jakoby už tak dost velkou paseku nenadělaly naše háčky.
No a nevypadá okoun ve svém přirozeném prostředí přece jen lépe? Těch variant je mnoho, hezké jsou třeba obrázky okounů v mokré dlani. Nikdo neříká, že každý úlovek musíte fotit ve vodě.
Tohle příliš odpovídající obrázek není, ale ve své galerii jsem jiný lepší, ilustrující stlačení břicha, nenašel. Chci jím hlavně upozornit na fakt, že mnoho sumcařů si zvyklo velké a těžké ryby podkládat při focení kolenem přesně v místě břišní dutiny. Dovedete si představit, co dokáže takový tlak provést s rybími vnitřnostmi? To samé je vytahování ulovených sumců do lodi. Málokdo to dělá správně, tedy bokem. Viděl jsem již mnoho videí, kdy lovec plný adrenalinu vyrval rybu přes bort lodi přímo břichem.
Nejsem sumcař, takže povedené obrázky velkých ryb nečekejte. Tahle fotka tu je pouze pro ilustraci a možný námět, jak na to.
Na tomhle obrázku je dobře vidět problém tzv. kravaty. Takhle se dají fotit pouze menší ryby, kdy není nutné použít tak silný stisk. Štika na obrázku měřila okolo 65-ti čísel a k tomu, abych ji udržel, jsem ji za hlavou musel sevřít opravdu hodně. Zrovna štika má v téhle části těla srdce a podobná masáž ji rozhodně neprospěla. Nehledě na to, že po silném úchopu ve svalovině zůstanou krvavé skvrny přesně v místech otisku ruky. Přesvědčil jsem se o tom nesčetněkrát.
Když už tedy fotit odrostlejší rybu „ego-stylem“ já a ryba, snažte se ji moc nekroutit a nemačkat.
Na konec jsem si nechal specialitku, která se ve zvětšené míře objevuje vždy v sezóně lovu na dírkách. Podobné výřady nejsou esteticky vůbec hezké a ještě o to menší mají vypovídací hodnotu. Je to další z řady zbytečných fotek, kdy si autor potřebuje dokázat, kolik toho nachytal.
Mnohem příjemnější fotka může vypadat třeba takhle. Různé detaily ryb s nástrahou jsou určitě na pohled atraktivnější, než výřad mrtvolek na břehu, nemyslíte?
A jsme na konci. Úmyslem toho článku nebylo kázat jedinou správnou pravdu a nikdy jinak. Jeho účelem je pouze ukázat, že když už většina z nás chce svoje úlovky fotit, jde to i jinak, než s rybou na kamenech nebo v písku. Pokud by byť jeden člověk díky těmto řádkům změnil přístup ke svým úlovkům a jejich dokumentování, svůj účel splnily.
Rybářské centrum Olomouc
