Několik postřehů z Tasmánie

25.10.2011 - Jozífek

Tříměsíční pobyt na tomto největším australském ostrově, s mírným téměř jihoevropským podnebím, mně umožnil seznámit se s místním rekreačním rybolovem. Lze jej provozovat na zakoupený rybářský lístek nebo povolenku ve sladkovodních vodách, případně na moři z lodě. Zcela zdarma a volně je pak povolen lov v moři na dva pruty ze břehu, kamenných vlnolamů a mol. Většina běžně lovených rybích druhů má nejmenší zákonnou míru a často i omezený počet úlovků, které si smí rybář v jediném dni ponechat.

Téměř výlučně lovenými sladkovodními rybami jsou pstruh obecný a duhový, řidčeji siven americký. Oba druhy zde ale nejsou původní. Prvý byl poprvé vysazován do tasmánských řek a jezer Angličany v devatenáctém století, druhý jen o trochu později Američany. Oba pstruzi zde nalezli většinou ideální podmínky, zejména potravu v mnoha drobnějších druzích ryb, avšak postupně zcela vytlačili řadu původních větších tasmánských druhů. Postihlo to například lipana australského (Prototroctes maraena), který je dnes chráněný a jeho cílený lov je zakázán. V současné době jsou hlavně různé stojaté vody, včetně několika údolních nádrží s hydroelektrárnami, považovány za nejlepší australské pstruhové vody pro lov muškařením i přívlačí.

Pstruhařina je zde mezi obyvateli i návštěvníky ostrova dosti oblíbená. Při návštěvě jedné restaurace v horské oblasti Cradle Valley byl například jako pozornost hostům nabízen v malém přilehlém rybníčku bezplatný rybolov na suché umělé mušky bez protihrotu způsobem „chyť a pusť“. Většina tasmánských řek svojí velikostí a délkou připomíná asi naší Želivku a ústí přímo do moře po různých stranách ostrova. Problém je ale v nesnadné přístupnosti stěží prostupnou buší. Pokoušel jsem se o úspěch lehkou přívlačí jen ve snáze dostupných úsecích řek Emu River a Dam River nedaleko jejich vyústění. Velkolepější byl ale zážitek z okolní nádherné přírody než ze samotného lovu stěžovaného hlavně mnoha zábranami v řečišti, včetně mnoha spadlých kmenů a vodopádů. Ze zajímavých zážitků uvádím spatření rychle se ponořivšího ptakopyska i zdejších pozoruhodných druhů vodního ptactva. Musel jsem ale vynaložit velké úsilí k ulovení jen několika menších ryb, což kontrastovalo s hojnými úlovky pstruhů o hmotnosti 3 – 4 kg uváděnými téměř každý týden v místním tisku. Nabyl jsem dojmu, že v blízkosti větších osídlení, a v mém případě poblíž severozápadního pobřežního města Burnie, byly úseky zmíněných řek v období mého pobytu již dosti rybářsky vypleněné.

Mnohem úspěšnější byl můj rybolov z mol, skalnatých okrajů a kamenných náhozů při mořském pobřeží. Nejpohodlnější, hlavně pro starší a fyzicky méně zdatné, je prvá možnost. Loví se zde na položenou nebo plavanou rozmanité druhy menších ryb, převážně tak do hmotnosti kolem 1 kg. Některé z nich jsou atraktivní pro velmi chutné maso, jiné naproti tomu nepoživatelné dokonce i pro prokázanou jedovatost. Nezkušený rybář má obvykle problémy při vyprošťování úlovků s ostnatými ploutvemi, kdy může docházet k nepříjemným a bolestným zraněním prstů. Při lovu se téměř výlučně používá masitých návnad, kousky ryb, mražené drobné rybky, malé krevetky a kuřecí maso. Mé pokusy s rostlinnými návnadami téměř selhávaly.

Tam, kde skalnatý břeh spadá prudce do moře, bývají při stoupajícím přílivu a nepříliš silném příboji zpravidla mnohem četnějších záběry i hmotnějších ryb. Udržet se ale bezpečně na břehu není pro lovce pokročilejšího věku příliš snadné a tací, mezi něž už patřím, dávají přednost spíše lovu z kamenitých náhozů sloužících v blízkosti přístavů jako vlnolamy. Ani tam, mezi velkými kameny, není rybařina příliš pohodlná a rybář si musí počínat velmi opatrně. Na takovém místě jsem se dočkal dokonce záběru velké ryby, kterou se mi, na mé poměrně lehké náčiní, ale nepodařilo zvládnout.

Celkem jsem ulovil a fotograficky zdokumentovat 14 druhů, pro mne až dosud zcela neznámých ryb. Pro určení druhů jsem použil místní rybářskou literaturu a internetovou databázi pana J. Plíštila, kterému na tomto místě vyslovuji své poděkování. Rád bych se zmínil alespoň o těch ulovených druzích, které považuji z rybářského hlediska za nejpozoruhodnější. Častým úlovkem byla ryba připomínající svým vzhledem a chováním velkého jelce-proudníka a jevící tendenci zabírat občas i na rostlinnou návnadu, například na kukuřici. Byla jím jedna z cípalovitých ryb, rozšířených v různých mořích, jmenovitě Cípal Forsterův (Aldrichetta forsteri) , který je zde nazýván „žlutooký“. Druhým velmi hojným a zde ceněným rybím druhem byl Kahavaj skvrnitý (Arripis Trutta) , který při zdolávání charakteristickými výskoky velmi připomínal chování zaseknutého duháka. Není proto asi divu, že pro tuto bojovnost i tečkování na bocích je Tasmánci běžně označován jako „australský salmon“.

Z některých úlovků jsem měl, podle varování místních rybářů, trochu strach. Přesto jsem se neubránil drobným zraněním při odháčkování nejen téměř celé ostny poseté a z hlediska konzumu bezcenné ropušnice bradavčité (Scorpaena papillosa) , ale i ve zdejších rybárnách nabízeného, prý velmi chutného místního druhu zploštělce (Platycephalus bassensis) , dosud bez úplného českého pojmenování. Měl jsem také možnost ocenit výborné maso dalších dvou častěji ulovených, ale česky zatím nepojmenovaných druhů ryb Eubalichthys mosaicus a Meuschenia australis, naštěstí jen s jediným velkým trnem před hřbetní ploutví, nápadně velkou hlavou a vysokým plochým tělem, které místní rybáři neoznačují jinak než „kožená saka“. Také jsem vždy jen velmi opatrně uvolňoval háček z malých tlamek občas zabírajících dvou druhů čtverzubců (Contusus richei a Torquigener glaber) , přinejmenším pro jedovatý sliz pokrývající jejich spontánně se nafukující těla. Trefně jsou zde označovány jako „ropuší ryby“ a některými rekreačními rybáři žel už tradičně po ulovení zbytečně zabíjeny. Občas jsem také ulovil takzvaného „mořského kapra“ (Dactylosargus arctidens) , který pro tmavě šedé maso nebývá doporučován ke konzumaci. V této souvislosti bych ovšem rád upozornil, že výraz „kapr“ má mezi místními rybáři většinou pejorativní význam v důsledku negativních zkušeností s jeho dřívějším chovem a vysazováním v některých státech kontinentální Austrálie.

Rád bych se ještě zmínil o dvou nepříliš vzácných úlovcích s téměř úhořovitým tělem. Při lovu na plavanou s malými háčky a na drobné kousky návnad nade dnem jsem několikrát ulovil útlou jehlici, zdejšími kulináři ceněnou polozobánku jihomořskou (Hyporhamphus melanochir) . Naproti tomu při nastražení malé mrtvé rybky na větší háček, případně při vláčení malým wobblerem, se několikrát svou dravostí nechala nachytat pamakrela jižní (Thyrsites atun) , připomínající svým vzhledem malou hubenou štičku.

Pokud se některému z našich vyznavačů Petrova cechu také poštěstí navštívit Tasmánii a její velmi vřelé a přátelské obyvatele, jistě tyto mé skromné rybářské poznatky rozšíří nejen o nové, pro našince exotické úlovky, ale nepochybně dosáhne daleko větších loveckých úspěchů na zdejších nesmírně rozmanitých vnitrozemských i přímořských vodách.