Mušovský sen

- Pepé - Vsetín

Ještě během přípravy a pak cestou na Mušov mi Franta říkal o tom, že už by konečně rád bral pohár pro vítěze sektoru. Přál jsem mu to, opravdu hodně a říkal, že se třeba dočká. Dočkal se! My všichni jsme se KONEČNĚ dočkali.

Pátek byl pro mě hodně hektický, musel jsem na ranní směnu, po ní nás všechny čekalo ještě školení o bezpečnosti práce a požární ochraně, které naštěstí skončilo na čas a pak rychle domů. Sbaleno mám jen tak na půl, rychle dobalit zbytek věcí a pro Frantu. Jsme domluvení na 16. hodinu, no s největším nasazením přijíždím v 17. Franta už čeká venku, nějaké věci putují do vozíku a jiné zase do auta a pak už konečně vyrážíme směr Mušov. Doufáme, že nám chlapi Mivarďáci drží místo vedle sebe.

Cesta proběhla dobře a večer ve 20 hodin přijíždíme na místo. Naše naděje vložené do chlapů padly na úrodnou zem a tak couvám vozík na připravený flek. Musíme co nejrychleji postavit stan, dokud je trochu světla. Chlapi nám pomáhají, tak se to daří dost rychle. Konečně jsme tu. Jdeme se podívat na hráz, na hladině se dělají malé vlnky a pofukuje příjemný vánek. Po tom horku přes den je to skvělé.

Dostáváme panáka Ginu - Jirka „Vitas“ Vitásek slavil narozeniny, tak teda vše nejlepší kamaráde! Chvíli sedíme mezi stany a mluvíme o tom, jak jde život, pak se jde na pivko do stánku. K naší smůle tu není „Tetina“ se svou Opálenou Prdelkou a její bečky s pivem Svijany, to pivo máme fakt rádi, takže pijeme, co je. Dáme si po jednom a jdeme rozmíchat TTXku, ať je na ráno ready.

Snažíme se usnout a když už se nám to skoro podaří, slyším někoho mluvit. Je to Pepa, vrací se z pivka a chystá se spát. Jeho průpovídky během procesu uléhání do pelechu ponechám Mušovu a svým vzpomínkám, napíšu zde jen to, že vše zakončuje písničkou od MIG 21 – Slepic pírka a to refrénem: ,,Ne ne ne ne ne ne ne ne neměl jsem, tu cikánskou holku potkat za lesem“ a to už i s Frantou vybuchujeme smíchy a je nám jasné, že spát se dneska asi nebude, vylézáme ze stanu a čekáme i s Pepou, až přijde Vašek s Jirkou. Sedíme venku, jíme a nechce se nám spát. Přichází Azbest, v ruce drží 2 litry červeného burčáku a s jeho nabídnutím si sedá k nám. Ta pospolitost je úžasná, bez ohledu na to, pod jakou „vlajkou“ tu kdo přijel. Sníme večeři, jestli se jídlu v jednu v noci tak dá vůbec říkat, burčák se párkrát protočil a už definitivně jdeme spát.

jedna

Je sobota 6.30 ráno. Když se budím, Franta s Jirkou jsou už chvilku venku a vybalují věci. Mícháme krmení, je třeba dát si s tím na čas a udělat to pořádně. TTXko z večera je akorát, když to mám všechno konečně v kopě, nechávám to zrát a jdu něco sníst. Teď je pohoda, na všechno je čas, prezenčka je hlášena na 9. hodinu, losování v 10:30 a chytá se až od půl druhé.

Jdeme se teda nahlásit a pak čekáme na los. Jsme na řadě až předposlední, Franta jde na E2, Marián na D7 a na mě doslova zbylo A1. Fořta jsem nikdy nechytal, tak doufám, že to nepodělám. V sektoru mám Romana Srba, Radka Štěpničku, Pavla Bořutu a Kamila Fejfara, tak to nebude jen tak, jeden vedle druhého jsou to borci s kopcem zkušeností.

Po přesunu na místo vybaluji vercajk a chystám vše tak, abych měl co nejvíce času na usazení bedny a úpravu místa tak, aby se mi co nejlíp chytalo. Na těch kamenech je to ale dost boj, ovšem, podmínky máme všichni stejné. 10 minut před krmením zjišťuji, že prak je ve vozíku, takže musím ještě rychle dolů, abych se stihl vrátit, naštěstí to z fořtu mám blízko. Chystám si kuličky do praku, načež po signálu ke krmení bych se tím prakem nejraději zastřelil. Kdybych žil v době husitské, Žižka, leč jednooký, by mi to s prakem ukázal. Tady mám ještě VELKÉ rezervy a co zlepšovat. Než bych krmil tak hrozně, raději se soustředím na krmítko. Další problém je v tom, že se tak těžký nedostanu na 40 metrový klip a musím teda krmit malinko blíž. ,,Nevadí“, říkám si a postupně vytrvale vnadím. Roman vedle mě skvěle prakuje krmný flek a má za to můj skutečný obdiv. Prak je na takové vodě silná zbraň a to se mi potvrdilo.

Přicházejí první záběry a začínám tahat malé plotice. Jasně, jsou to ryby, takže super, ale na umístění potřebuji místní až 3 kilové „mrmláky“. Vytrvale vnadím a doufám, že se objeví. Uběhnou asi 2 hodiny a já pořád tahám jen malé rybky. Záběry jsou velmi jemné a nedaří se mi je proměňovat. Prodlužuji forpas a čekám. Přichází ťuknutí a jemňoučké přihnutí. Neváhám a sekám. Do ruky dostávám 2 silné kopance a srdce mám v krku. Ryba kope jako kůň a trvalým silným tahem se snaží osvobodit z háčku. Opatrně ale silově zdolávám a „mrmlák“ se zvedá na hladinu. Když se položil na bok, bylo jasné, že toho má dost. Navádím jej na podběrák a ejhle – mám problém jej tam vměstnat. Naštěstí se mi to daří a cejna držím na klíně. Je tak tlustý, že jej raději ani neberu do ruky, nedá se obejmout, vyháčkovávám jej obústkem a i s podběrákem dávám do vezírku, načež ho, slušně ponořeného dovnitř, z podběráku vyklápím. „Mrmlák“ vklouzne do vody a mě padá kámen ze srdce. Je to dobré! Roman vedle mě sportovně pochválil rybu a nastřelil další kouli. Měním nový forpas a nahazuji. Další „mrmlák“ se ale neukazuje. Držím flek a vytrvale vnadím, když tu byl jeden, musí tam být přece další. Do ouklejí neuteču, zkouším to až do konce závodu, ale bez úspěchu.

jedna

Přichází Radana a jsem volán na váhu. 2900 gramů. ,,Sakra“, říkám si, Roman tolik vážit nebude a za něj jsem moc neviděl, ale jestli se nepletu, ryby se moc netahaly. To by mohlo být dobré! Podepisuji výkaz, jdu dál s Radanou a jsem opravdu těžší než Roman. Teda! Pavel Bořuta je lehčí a podává mě ruku. Stáhnul se mi krk. A5, A6, A7, A8 a já pořád vedu. Je ve mě malá dušička. Na A9 sedí Kamil Fejfar a má 2 velké „mrmláky“. Váží přes 3.5 kila a jde přede mě. Zatím beru dvojku! A10 – Radek Chudomel. Vytahuje vezírek a v něm má 3 „mrmláky“. Je mi jasné, že jsem třetí, ale z tohoto těžce obsazeného sektoru je to můj životní úspěch. Radek váží přes 6 kilo a je první. Podávám mu ruku s gratulací, byla to těžká chytačka a on si „mrmláky“ dokázal udržet na fleku, za což má můj obdiv. V to, že si ze soboty ponesu do neděle trojku, jsem ani nedoufal a štěstím přímo zářím.

Volám Frantovi, abych zjistil, jak je na tom. ,,Čau, tak co, Fero, jak?“ Ve sluchátku se mi ozve ,, Mám jedničku, ryba nešla, tak jsem chytal oukleje pod nohama, mám jich kilo a to nikdo nechytil, co ty?“ Polykám přes stažený krk, Fera se dočkal! Pak křičím štěstím a říkám mu o mojí trojce na Áčku. Fera je nadšený a podotýká, že Marián má dvojku z Déčka. 6 bodů celkem po prvním dnu a my jdeme průběžně na 1. místo. FANTASTICKÉ!!!

Balím věci a postupně je nosím do tábora. Když přijedou Mivarďáci, Vašek se ptá, jak jsme dopadli a gratuluje nám. Pak i Pepa a Jirka. Chlapi udělali 20 bodů a jsou někde 13-tí. Sedíme mezi stany, jíme a odpočíváme. Přes den bylo vedro jak v pekle a připadáme si uvaření. Jdu se koupat, jinak bych neusnul. Franta jde se mnou, ale do vody nejde. Dělá dobře, sice jsem zas člověk, ale mám rozřezané chodidlo na 5ti místech. Jestli od slávek nebo rozbitého skla, to nevím. Večer jdeme všichni brzo spát, ráno se vstává v 6 a je potřeba nabrat síly.

Budík. Neděle 6 hodin ráno. Je potřeba znovu namíchat krmení a připravit se na další 4 hodiny ve vysoké peci. Hledám bednu a bedna nikde… Přemýšlím, jak je to možné, že ji nemám na místě a pak mi to došlo. Včera, když jsem si balil věci a nosil je sem do tábora, byla bedna nahoře na hrázi v sektoru s tím, že mi ji pak Franta pomůže snést dolů. No ale my jsme pro ni nešli. Pak teda musí být nahoře na fořtu. Vyběhnu na hráz a bedna nikde. Ani nedýchám. Kua, co teď?! Jdu se podívat po táboře, jestli ji náhodou někdo nestáhl z hráze a bedna podobná té mojí je u stánku Milo teamu. Nemám odvahu zkoumat, jestli je to opravdu ta moje – je to jejich tábor a oni tu nejsou – a jdu se jich zeptat do stánku, kde právě sedí. Jirka Vávra už evidentně ví, proč k nim jdu a s úsměvem mi říká: ,,Stahovali sme ju včera v noci, když sme šli sem, máme u tebe flašu slivovice…je u nás v tureckém stánku, vem si ju.“ Odlehlo mě a to fest! Beru bednu a jdu s ní k nám, chlapi stojí v řadě a výsměch mě směřovaný nebere konce. „Zabil“ to Pepa hláškou:,, No jooooooooo, Redbull vám dává kříííídla!“ Narážel na to, že jsem jeden otevíral v sobotu po prvním kole… Pokorně mlčím, nic jiného mi v této chvíli nezbývá.

Je čas jít losovat, tahám C7, Franta B10 a Marián F3. Losovali jsme hned z kraje, tak máme dost času na přepravu věcí k sektorům. Slunko se činí hned od rána, ale pofukuje větřík, tak se to dá. Ten ale utichá v momentě zahájení nedělního kola. Vysoká pec se rozehřívá, nebude to lehké. Volím stejnou taktiku jako včera, jen s tím rozdílem, že neprakuju a soustředím se rovnou na krmení krmítkem. Malé rybky reagují záhy, ale o ty tady nejde. Po levé ruce mám Lubu Kuneše, je skoro na 50-ti metrech, ale v krmném místě má šňůry od kaprařů. Trhá asi 20 sestav a je donucen stáhnout se na bližší lajnu a rozkrmovat nový flek. Nadává a já se mu nedivím. Utrhl několik „mrmláků“ a připravil se o možnou výhru. Roman po pravé ruce chytá moji lajnu a trhá „mrmláka“ na forpasu. To je signál, že tu jsou! Stříhám kopané žížaly a hnojáčky a s každým košíkem pravidelně vnadím. Živé je v krmelci tolik, že je jako chobotnice. Malé ryby se mohou zbláznit, ale „mrmláci“ nic. Po hodině zjišťuju od Luby, že je seká na forpasu 1.2m dlouhém. Okamžitě prodlužuju a záhy na velmi jemném záběru dosekávám konečně „mrmláka“. Co čert nechtěl, mám tam někde šňůru od kaprařů a cejn o ní evidentně ví. Sestava se zasekává, ucítím mírné kopnutí do prutu a visím natvrdo. „Mrmlák“ je volný. Kua!!! Do konce kola Luba tahá pár slušných ryb a Roman vedle zdolává jednoho „mrmláka“. V tu chvíli vím, že je zle…

jedna

Nakonec je z toho 680 gramů na váze a jasná devítka. Nejraději bych si nafackoval, víc to po*rat nešlo! Gratuluju Romanovi a Lubovi k chyceným rybám a pomalu balím vercajk. Radost mi dělá Franta, volám mu a hlásí mi dvojku, totéž Marián. Skvělé výkony! Modlím se, aby nám to celkově vyšlo. Součet 19 za oba dny nakonec rezultuje v konečné druhé místo v družstvech, Franta bere navíc pohár za třetí místo v jednotlivcích! Naše radost nezná mezí…

Vyhlášení výsledků si vychutnáváme plnými doušky a vyhlížíme poslední kolo „doma“ v Hradišti na řece Moravě. Pokud se nám tam podaří podobný výsledek, bude to fantastický závěr ligového ročníku.

Chtěl bych touto cestou MOC poděkovat „Milákům“ za opatrování a navrácení mé bedny, Jirkovi, Pepovi a Vaškovi za perfektní společný víkend a hlavně Mariánovi a Frantovi, bez nichž bychom tuto teamovou dvojku nikdy nespáchali. Uvidíme se v Hradišti!

Převzato z www.valasi-feeder.cz

Autor: Pepé - Vsetín - ®

Diskuse k článku (8 reakcí)

Přečteno: 10 331x
Průměrná známka: 1.43