Bez vítěze

11.8.2011 - Mr.Stick

Věděl o ní. Vlastně o ní ani nešlo nevědět. Veliká, zkušená a zmasilá štika vládla krutou zubatou tlamou okolí již dost dlouho na to, že krom vystrašených rybek, si toho všiml i jeden starý rybář. U své milované řeky byl téměř každý den a když mu zdraví jen trochu dovolilo, snažil se ryby hledat. Nikdy ho nebavilo bezduché sezení u prutů. Okolí mu mohlo závidět, s jakou noblesou a grácií zvládal dlouhé přívlačové vycházky kolem vody. A na jedné takové už téměř zimní vycházce se ti dva setkali.

Starý pán už měl v nohách pěkných pár set metrů, poctivě vyzkoušel každé slibné místo. Měnil nástrahy, ale nic nepomáhalo. Zdálo se, že dnes prostě dravci nemají svůj den. Už se pomalu vzdával naděje na úlovek a bezmyšlenkovitě přišel na nové místo. Řeka se zde lehce rozšiřovala a vytvářela lagunu. U protějšího břehu se táhl mělký písčitý pás, který postupně přecházel v hlubokou neprostupnou vodní masu. U břehu, kde rybář stál, právě taková hloubka byla. Stávala zde kdysi dřevěná lávka a přestože už ji dávno vzal čas s vydatnou pomocí jarních povodní, zůstalo po ní přece jen něco. Hluboko na dně vydržely odolávat náporu rozvodněné řeky dva pilíře. Trvalo dlouho, než je proud lehce posunul k velkému balvanu o který se definitivně zarazily a vytvořily tak možný úkryt pro ryby. Ale stalo se tak. Že se takové slibné místo nachází nedaleko od břehu nevěděl nikdo z rybářů. Milosrdná hlubina pečlivě střežila svoje tajemství. Proto nejbližší okolí nejevilo známky po sebemenší rybářské aktivitě. Nebyl k tomu důvod. Nikdo ho nepovažoval za slibné a raději zkoušel štěstí na mnohem čitelnějších a zajímavějších úsecích. U pilířů se však usadila štika. Byla to mladá ryba, nezkušená, s váhou lehce překračující dva kilogramy. Měla zde ideální útočiště. Ze zálohy napadala nic netušící drobné rybky, která plavaly kolem. Ty se tu držely po celý rok a dravec neměl potřebu cestovat řekou a vyhledávat jiná loviště.

To už náš známý rybář na břehu zacvakl do karabinky wobler svým zbarvením napodobující okouna a vyslal prvním náhozem vstříc nástrahu svému osudu. Zkušeně rozjel to dobře známé divadlo, o kterém si jeden nemůže být nikdy jistý, zda má pod vodou nějaké diváky. Tentokrát mělo. Když wobler míjel staré pilíře, něco se za nimi pohnulo a pomalu se vydalo plíživě pronásledovat rybářovu nástrahu. Byla to ona štika. Nikdy umělou nástrahu neviděla, proto nepojala sebemenší podezření a v domnění, že pronásleduje skutečného malého okounka, se připravovala na útok. Tůní projel stříbrný blesk a dravec nelítostně a bezchybně zaútočil. Sevřel kořist do tlamy, ale v zápětí zjistil, že se děje něco, co by nemělo. To rybář na břehu ucítil v prutu záběr a razantně přisekl. V ten okamžik byly ty tam dnešní dlouhé hodiny bez záběru. Byl rád, že konečně může změřit svoje síly se zubatým protivníkem. Ještě nevěděl, s kým má tu čest, ale byl dost zkušený na to, aby dokázal poznat, že jeho nástrahu uchvátila před malou chvílí štika. A podle občasného proklouznutí brzdy odhadoval její velikost na 60-70 centimetrů. Po pár minutách rychlých a silných výpadů již štice docházely síly a pomalu se vzdávala. Neměla se čeho bát. Starý pán patřil mezi rybáře, kteří si od vody odnesou jen velmi málo úlovků a největší radost mají z toho, když pustí ulovenou rybu zpět. Rád kolegům vykládal, že darovat svobodu živému tvorovi, kterého dostal do své moci, je jeden z nejlepších pocitů, které za svůj dlouhý život mohl zažít. Bohužel nepříliš často se setkal s kladnými ohlasy. Většina rybářů stále viděla rybu jen jako kus masa, který je potřeba využít. Občas mu z podobného přístupu bylo smutno. Ale byl od narození optimista a věřil v dobro lidí. Věřil, že se přístup rybářů k rybám změní.

Z podobných úvah ho vytrhl první závar blízko břehu, štika už neměla sílu, aby dokázala klesnout zpět do hloubky a odevzdaně se zmítala na hladině. Starého pána potěšilo, že se ve svém odhadu nespletl, skutečně to byla štika a odhadovaná délka také zhruba odpovídala. Přemýšlel, jestli má z batohu vyndat stařičký podběrák, který měl ještě po svém dědovi. O jeho funkčnosti by se dalo pochybovat a vlastně o ní pochyboval i on sám. Nosil ho s sebou spíš jen jako připomínku svých dětských zážitků a radostí, možná i tajně doufal, že letitá síťka nosí štěstí a ryby to vědí. Rozhodl se, že štiku pustí hned ve vodě.

Sahal po ní levačkou, v pravačce držel zakloněný prut a snažil se rybu přitáhnout na dosah. A v tom okamžiku se to stalo. Z hlubiny pomalu a sebejistě vyjel obrovský černý stín, rozeklaná tlama objala nebohou ulovenou štiku přesně uprostřed těla a jediným mocným trhnutím ji rybáři servala z háčku. Jak rychle tajemný démon vstoupil na scénu, stejně rychle zmizel. Nikdo nemohl tušit, že celou dobu byl u souboje ještě někdo třetí. Obrovskou štiku zaujala nepřirozeně se zmítající mladší kolegyně a připlavala blíž. Predátor podobných rozměrů nestrpí konkurenci, od začátku bylo jasné, že štika bezmocně visící na nástraze, dojde kruté smrti. A tak se i stalo. Když si ohromený rybář začal uvědomovat, co se stalo, byla už vodní hladina úplně klidná. Nic nenasvědčovalo tomu, že se před chvílí tváří v tvář setkal s největší štikou, jakou kdy viděl. Nezahlédl ji celou, snažil se utřídit si myšlenky a odhadnout její velikost podle hlavy, která mu tak lehce sebrala kořist. Ale nějak to nešlo, zážitek byl natolik silný, že jakékoliv soustředění nepřicházelo v úvahu. Věděl však jistě, že ryba měřila víc jak 120 centimetrů a věděl také, že takovou rybu spousta rybářů za celý život nikdy neuvidí, natož, aby ji ulovili. Už teď děkoval svatému Petrovi za výjimečný zážitek.

Ještě ten večer doma mu ale něco došlo. Tuhle rybu prostě musí ulovit. A jestli se mu to podaří, daruje jí svobodu. Pak bude kruh událostí uzavřen a ani jeden ze soupeřů nevyjde z klání poražen. Uvědomoval si, že takový úlovek by byl nejkrásnější tečkou za jeho životem. Životem, který ve velké míře obětoval právě rybám. Ne, že by se chystal na rybářskou výpravu, ze které již není a nebude návratu, ale vědom si smrtelnosti všeho živého uvažoval reálně, i když pod tíhou okamžiku trošku zasněně. Hned druhý den začal spřádat plány, jak ohromného predátora pokořit. Dobře patnáctikilová ryba toho musela již hodně zažít a nejenže bude zkušená, bude taky ohromný problém takový kolos dostat na břeh. Tedy za předpokladu, že vůbec zabere. Chvíli dokonce uvažoval nad tím, že když teď ví, kde se štika schovává, usnadní si cestu a zkusí ji ulovit na velkou mrtvou rybku. Takové úvahy ale v mysli rychle zapudil. Chtěl hrát fair-play a rybu přelstít pomocí umělé nástrahy. Nakonec, přívlač byla jeho nejmilejší rybolovnou technikou již mnoho let. Hned jak se na pultech rybářských obchodů začaly objevovat první imitace rybek, ze zvědavosti je vyzkoušel. Kouzlu této rybařiny naprosto propadl. Žádná jiná technika mu nepřinášela tolik vzrušení a uspokojení z úlovku. Pořídil si dokonce nový prut s vyšší gramáží, než všechny svoje dosavadní. Těžká ryba si přece žádá těžký prut.

Dny pomalu plynuly, prosinec už se blížil do své druhé poloviny. Náš známý rybář měl za sebou několik vycházek s těžkým náčiním, ale vytoužený zubatý přízrak, který ho nedávno očaroval, se ne a ne zjevit. Až jednou, pár dní před Štědrým dnem, kdy už stojaté vody pokryl led a na něj napadal běloskvoucí sníh. Ten den starý pán mířil přímo na konkrétní místo, byla opravdu zima on už spíše z vytrvalosti šel zkusit štěstí a dost možná se i letos s řekou rozloučit před blížícím se zámrzem. Možná už ani sám nevěřil, že se v laguně štika zdržuje. Třeba odplavala s proudem do hlubší vody za rybkami. Třeba zemřela věkem, nebo ji také mohl ulovit někdo jiný. Takhle velká ryba o sobě určitě občas dá vědět mocným zalovením na hladině a co když to náhodou někdo zahlédl a rybu ulovil. Ale kdepak, hned první nához ho přesvědčil o opaku. Když už pomalu zvedal velikou rotační třpytku ode dna k sobě, zahlédl za ní v čisté vodě jemu dobře známý stín. Ano, opravdu je to ona a stále žije. Štika ovšem dobře věděla, že tohle sousto je proradné a pronásledovala ho jen netečně, tak trochu z povinnosti hnané dravčím reflexem. Rybář zatajil dech a ty dvě hodiny, co ještě u vody strávil bezvýsledným bičováním skelné hladiny, mu utekly tak, že by se byl schopný hádat, že nechytá déle jak pět minut. Tak moc ho jeho šupinatý soupeř fascinoval. Tak moc si ho přál ulovit, prohlédnout a šetrně vrátit do jeho mokré domoviny. Dobře si uvědomoval, že stejně jako on, už má štika většinu života uloženého jen ve vzpomínkách.

Druhý den už zamrzla i řeka. Zima nebyla nijak dlouhá, ale zato třeskutá. Led vydržel i na tekoucích vodách až do února. Náš známý rybář hořel nedočkavostí, čas si krátil lovem kaprů a cejnů a v duchu se modlil, aby jeho štika stále žila. A aby už konečně byla půlka června a on mohl zahájit další tažení za dravými rybami. Sám si uvědomoval, že ta až dětská radost a těšení bylo přesně to, co mu posledních pár let v životě chybělo. Měsíce plynuly milosrdně rychle a zahájení lovu dravců bylo za dveřmi. Hned ráno stál rybář u řeky na starém známém místě a servíroval štice všechny možné nástrahy, které přes zimu nakoupil. Jenže se opět úspěch neodstavil. Štika se ani nepřijela na svého dobyvatele podívat. Byl už srpen a scénář se opakoval. Jen dnes mělo být něco jinak. Starý pán se pomalou chůzí blížil na svoje tolikrát prověřené bitevní pole u laguny. Ale už z dálky poznal, že je něco špatně. Přesně nad místem, kde vždy lovil, seděl cizí rybář. Rozhodl se, že dojde až k němu, alespoň prohodí pár slov. Jak se ale blížil, začala se mu podlamovat kolena a sotva se bránil chmurným myšlenkám. Lovec, který seděl na jeho místě, měl nahozené dva pruty s mrtvou rybkou a na břehu vedle stoličky ležela mrtvá ryba. Obrovská mrtvá ryba. Už nepochyboval, že je to jeho známá štika a bylo mu skutečně do breku. Ke kolegovi ani nedošel, otočil se a šouravým krokem se vracel domů. V ten moment zestárl o několik let a jak se později vnučce v nemocnici svěřil, ztratil tehdy jakousi rybářskou radost ze života. Onu jiskru, která nás všechny provází všedními dny a dává nám touhu jít dál. Touhu po něčem, čeho třeba nikdy nedosáhneme, ale zároveň svoji pouť nikdy nevzdáme. Od toho dne se už ke své milované řece nikdy nevydal, nedokázal se zbavit smutku a zklamání. Vysedával doma a jeho vlastní život ho ničil. Psychická nepohoda se na zdravotním stavu starého pána podepsala a za několik měsíců od události zemřel. Z jeho plánu, který by neměl vítěze a přesto by oba soupeři, člověk i ryba, vyšly ze souboje vítězně, zbyly jen trosky. Oba skončili jako poražení.