Kapří duše

Je listopad, zima a mrholí. Jsem u vody docela sám. Nikde není živá duše. Takové chvilky mám nejraději. Nasávám plnými doušky to krásné ticho, klid a pohodu. Toto mi nemůže pokazit zima, natož pak mrholení, které neustále zesiluje. Když se podívám do dáli, tak přes zesilující mrholení vidím jako za mlhy. „Toto je ta správná atmosféra.“ „Tohle mám při lovu svých milovaných kaprů nejraději.“ Vezmu dalekohled, dívám se po vodě, na které jsem dnes poprvé. Najednou můj zrak zabrousí na malou zátoku, kde je malé místečko, něco jako malá pláž a nad ní se sklání velká vrba. Studený větřík, který mírně pofukuje si pohrává s jejím proutím. Vrba vypadá jako kdyby tančila a zároveň plakala. To jak z ní padají kapky vody. Je to krásné a smutné zároveň. Už jen pro tyto okamžiky stojí za to být u vody.


Najednou zleva slyším zapraskání větvičky. Odložím dalekohled do batohu. Podívám se tím směrem, kde jsem slyšel zapraskání.
„Že by kolega, kterému to nedalo a vyrazil také zkusit štestí?“ Ptám se sám sebe.
Zdá se, že ano. Z mlžného oparu, mající na svědomí mrholení vystupuje silueta postavy.
Vypadá jako z nějakého filmu o mořském vlku. Na hlavě má velký námořnický klobouk. Za ním vlaje jeho kabát, nohy mu obouvají gumové holiny natažené až ke kolenům. Za zády mu třepotá velký podběrák, který má asi připevněn na batohu. V ruce třímá sestavené pruty.
„Hergot, ten člověk vypadá jako hotový postrach všech moří.“ Ještě bude mít mezi zuby dýmku a může hrát piráta.“ Říkám si. Mezitím mrknu k prutům. Měl jsem pípanec, ale nic z toho. Ohlédnu se zpět, abych uvítal příchozího kolegu, ale už tam nebyl.
„Sakra kam zmizel?“ „Jediná cesta, kterou mohl jít, je kolem mě.“ „Jedině, že spadl do vody.“ Přemýšlím v duchu.
„Dobrého dne přeju.“ „Odkud jste, že jsem vás tu ještě neviděl?“ Dopadnou na mě zezadu slova, znějící jako hromobití. Škubnu sebou a s polovičním infarktem se ohlédnu za sebe. Za mnou stojí on. Vypadá jako krakonoš říznutý námořníkem s opravdovou dýmkou mezi zuby.
„Dobrý den.“ Vykoktám ze sebe a udiveně na něj hledím jako kdyby to byl přízrak. Stojí nade mnou, ve tváři má spokojený, ale přesto divný výraz. Já jen čekám, kdy začne rozhazovat květiny jako v mém oblíbeném večerníčku.
„Nebojte.“ „Žádné květiny rozhazovat nebudu, jestli myslíte na tohle.“ „Víte, mě si sním všichni pletou.“
Zase mi padají na hlavu hromy. Zůstal jsem úplně odzbrojen, neschopen slova.
„Můžu znát vaše jméno?“ „Mě se potom s člověkem líp povídá, když znám jeho jméno.“
„Jsem Jan. Přijel jsem tu na rybářskou dovolenou.“ Představím se.
„Takže vy jste další z těch nóbl pánů co si říkají kapraři?“ „Soudě podle vašeho vybavení.“
„Ano, tak nějak.“ Odpovím a stále mám nějaký divný pocit, že se děje něco divného.
„Můžu také znát vaše jméno?“ Seberu odvahu na otázku. „Ale ovšem.“ „Jméno mé je Atnonín Balabán.“ Zdejší lovec kaprů, kteří mají duši. „Vy zde chytáte kapry, kteří mají duši?“ Ptám se udiveně. „To jsem pane Balabán v životě neslyšel a ani takového kapra neviděl.“ Ještě jsem přidal k otázce. „Jane, tak to nejste ten správný, jak vy říkáte kaprař.“ Zamračil se a pustil se do mě s vážnou tváří starého pana profesora. „Ale to mě neudivuje.“ „Vy jste z té líhně jako kaprařů, odkojených časopisy, bludy které se na vás sypou od v uvozovkách machrů, es v kaprařině a všechno jim žerete.“ „Podívejte se Jane.“ Řekl s již vlídnější tváří. „Kapři mají opravdu duši.“ „Stačí se jen dívat, bedlivě pozorovat kapry, vodu, být vděčný za každou chycenou rybu. Nehonit se jen za kily a rekordy.“ „Vo tom ta rybařina opravdu není.“ „Podívejte se například na tuhle nádhernou vodu.“ „Zavřete oči, nasávejte tu atmosféru naplno.“ Buďte štastný, že zde vůbec můžete být a nenadávejte, že jste nic nechytil nebo ten kapr byl malý, že ten boilies nefunguje tak, jak vám nakukali mistři v časopise.“ „Podívejte, něco vám ukážu.“ Sáhl do kapsy, chilku tam šmátral a vytáhl nějakou fotku, kterou mi strčil do ruky se slovy. „Tak to je jeden z těch kaprů co mají duši.“ „Říkám mu František.“ „Co na něho říkáte?“ Vezmu si fotku a v duchu si říkám. „To bude nějaká čudla, tady snad ani pořádná ryba být nemůže.“ Podívám se na ni a málem spadnu ze židle. Valím oči na fotku, málem mi vypadnou koktajíc. „Panebože, to není kapr, to je kráva.“ „Kolik má kilo? To jste chytil tady?“ Antonín zvedne oči k nebi mumlajíc. „Už je to tu zase.“ „Každého jenom zajímá kolik má kilo. Kde jsem ho chytil.“ „Ale jak jsem vám říkal to přece není důležité kolik má kilo.“ „Já kapry nevážím, já si s nimi povídám.“ „Františka jsem už chytil třikrát, jsme staří přátelé.“ Podívám se ještě jednou na fotku a říkám si pro sebe. „No ten kapr má odhadem tak 25 kilo, ale že ho dědek chytl třikrát, tak tomu nevěřím.“ „Beztak je to jen náhoda, pantáta je starý žvanil a blázen, když tady něco pořád mele o kapří duši.“ „Musím se ho nějak taktně zbavit.“ „No nic pane Balabán, je čas.“ „Musím jít.“ Podávám zpět dědovi fotku a jdu balit. „Tak se třeba ještě někdy potkáme“. „Jednou určitě, to mi věřte!“ Řekl z vážnou tváří Antonín. A jak pomalu odcházel ještě se otočil se slovy. „Pamatujte co jsem vám řekl, kapři mají opravdu duši.“ Kouknu od prutů, že Balabánovi také ještě něco řeknu, ale on tam najednou nebyl. „Zvláštní, kam ten dědek zmizel?“ „No nic asi se mi to všechno zdálo.“ Mám zbaleno, tak nahážu věci do auta, jedu na večeři. Po cestě na chatu vidím u silnice pěknou hospůdku. „No dám si něco dobrého a chvíli posedím.“ Plánuju a parkuji před hospodou. Jdu dovnitř, koukám kolem sebe, nevěřím svým očím. Všude na zdech jsou fotky s kapry a rybářská výzdoba. „Asi se tady schází místní kaprařský spolek.“ Říkám si dívajíc se po fotkách. „No kapři jsou to opravdu pěkní, to se musí nechat.“Najednou můj zrak spočine na fotce, kterou jsem už dneska viděl. Je na ní starej Balabán s tím kaprem co má prej duši. Vedle u stolu sedí parta chlapů, baví se o rybách, tak se jich jdu zeptat na toho podivína. „Zdravím vás pánové.“ „Jen se chci zeptat, znáte toho pána z té fotky naproti na zdi?“ „Dnes jsem ho potkal. Vyprávěl mi o kaprech co mají duši.“ „Byl to takovej podivín.“ „Ale pane, to bude nějaká mejlka.“ Říká mi od stolu jeden strejda. „Vždyť Tonda Balabán je už 5 let mrtvej.“ „To jste ho nemohl potkat.“ „A s tím kaprem, co jak říkáte, že má duši, tak o tom nám tady Tonda vyprávěl pořád, ale nikdo mu to nevěřil.“ Teď ve mně zamrazilo. „To přece není možný já ho viděl. Dnes jsem s ním mluvil.“ Říkám si v duchu a odcházím od stolu. „Ale pak se stalo něco, po čem už trochu věříme, že kapři mají duši.“ „Jak Tonda umřel, tak jsme našli Františka mrtvého na pláži pod vrbičkou, asi ho vyplavila voda.“ „Měl takové divné oči.“ Zavolal na mě od stolu ještě ten strejda.