Broďák potřetí… a naposledy?

V neděli 1. září jsme se společně s několika Lipánky vypravili letos již potřetí na rybářské závody na rybník Brodský u Červeného Kostelce, abychom si zase trochu zazávodili a opět pomohli panu Hrstkovi odlovit nějaké ty nechtěné dvouleté kapříky, kteří si sem připlavali s velkou vodou z horního rybníka. Vzhledem k tomu, že se nám tu letos již dvakrát jako kroužku zadařilo, jsem měl i nyní celkem vysoká očekávání. Vždyť náš Jára Linhart dokázal pokaždé porazit zbytek startovního pole „o parník“, to když se 31 kapry za dvě a půl hodiny opanoval závod první a se 24 šupináči i závod druhý. Nyní se sice zúčastnit nemohl, ale to neznamenalo, že nemáme v záloze i jiné schopné borce.


Trápila mě však jedna věc. Počasí bylo již několikátý den podstatně chladnější nežli během závodů minulých, což ve mně již během týdne vzbuzovalo obavu, zda budou kapři ochotni najet do krmení ve vzdálenosti, ve které jsme schopni lovit a hlavně krmit při lovu s anglickým splávkem. Rybník je totiž dlouho od břehu velmi mělký a kdo ví, jestli budou mít ryby v tomto počasí náladu do malé hloubky připlavat. Proto jsem den před závody spojil příjemné s užitečným a zašel si na nedalekou přehradu Zákraví otestovat pevné a průběžné feederové montáže. To pro případ, že by bylo třeba lovit na vzdálenost, kam Lipánci již krmení rukou nedohodí. Když jsem se podíval do povolenky, trochu jsem se lekl. To když jsem viděl poslední zápis s datem 21.7. Nebýt sám na rybách 40 dní, je už docela dlouho. No nic. Začnu chytat, ať ty svoje výtvory v podobě koncových montáží trochu otestuji. Abych to nenatahoval, tak můžu říci, že asi po osmém kaprovi mi došlo krmení, přestalo to bavit mě i psa, a tak jsem mohl jít domů s pocitem, že když by bylo další den nutné opustit můj a doufám, že můžu říci i „náš“, oblíbený lov s angličákem, tak takhle to půjde taky.

V den závodu bylo snad ještě chladněji, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo a byl jsem rád, že mám pro děti naše erární feederové pruty s sebou. Předzávodní přípravu jsme absolvovali již tradičně u místního dřevěného jesetera a po zaregistrování asi sedmnácti závodníků, což pravda není nic moc, jsme se mohli přesunout na svá lovná místa. Los pro nás dopadl řekněme průměrně. Dan Ptáček nalosoval jednoznačně nejlépe a jeho pravý „forhont“ dával slušné naděje na dobrý výsledek. Kluci Linhartovi nalosovali ten levý, kterému dával pan rozhodčí Radek také velké naděje, ale já jsem jeho nadšení tak úplně nesdílel. Jak se později ukázalo, pravda byla nakonec někde mezi.

V duchu toho, že „vítězná sestava se nemění“ jsem i přes rozdílnost počasí všem již předem doporučil to, s čím jsme tady bodovali v předchozích dvou závodech. Jako krmení naši osvědčenou klasiku – Lorpio Sweet Almond a do toho 2 plechovky kukuřice a 2 dl červů. Na začátek zakrmit 8-10 koulí, dobře naměřit hloubku, návazec ze čtrnáctky položit na dno, na háček jednu kukuřici a počkat si, až ryby najedou. Vše vypadalo dobře, akorát ty ryby nějak zapomněly najet… Což mi tak trochu připomínalo scénu ze známého českého filmu „Marečku podejte mi pero“, která zněla asi takto: „Jak to chodí?“ – „Chodí to výborně, ale neseje to.“ - „Což je ovšem trochu problém… u secího stroje.“

Ryby prostě ani zdaleka nebraly tak, jak jsme zde byli z předešlých závodů zvyklí. Jediný, kdo dokázal pravidelně chytat kapry, byl pouze Dan Ptáček na pravém „forhontu“, kterého celý závod „koučoval“ sám můj otec, kdysi, zřejmě v době „Lužnické éry“ kroužku v Opočně, řečený „Pepec“, dnes už rybář ve výslužbě. Rozhodčí Radek, zkušený rybář a místní „domorodec“ (pozn. redakce), nás ubezpečoval, že ryby přijedou, čemuž jsem v tu dobu stále věřil i já. Problém byl v tom, že ani po hodině a půl se situace nezlepšovala a pro mnoho závodníků se začínala stávat vážnou, ba i kritickou. Z toho ovšem neměl ani v nejmenší vrásky na čele Dan Ptáček, v tu dobu závodník vedoucí o pouhé dvě ryby, který si, jak jsem se později dozvěděl, v polovině závodu vzpomněl, že mu maminka sice zabalila všechno, jen svačinu ne, tudíž že má hlad a jde si, závod nezávod, do „bufíku“ pro hranolky a vrátí se za půl hodiny s tím, že je neskutečný, jak jim tady ty hranolky dlouho trvaj. Když jsem tuto informaci po delší době s nechápavým výrazem v obličeji rozdýchal, slíbil jsem mu, že jestli to kvůli těm hranolkům nevyhraje, tak o něj zlomím tu karbonovou tyč plavačkovýho podběráku, kterej má ode mě půjčenej.

Jak se však naštěstí ukázalo, tak zbytku pole se stejně moc nedařilo a Dan se do tempa dokázal vrátit a dále, i když v delších intervalech, ryby pravidelně odlovovat. Ono když totiž Dan „zapomene“ na to, že v soutěži tvrdohlavosti by nařezal mezkovi a dělá to, co se mu řekne, tak dokazuje, že je to zapálený mladý rybář, který se narodil s prutem v ruce.

Mezitím se však zbytek startovního pole povětšinou trápil, a tak jsem doporučil svým svěřencům, aby zkusili přejít na lov feederem z větší vzdálenosti. To se později ukázalo jako správné řešení, neboť Vojta Linhart, již dříve opustivší svůj „veterán cajk“ v podobě navijáku REX a prutu z dob třetihor, už takto nějakou tu rybu zdolal a jeho starší bratr Pepa dostává záběr od kapra sotva 15 vteřin po zavnadění. Změna stylu nakonec oba závodníky posunula v konečném pořadí o pořádný kus výš. Což mi udělalo opravdu radost. Zároveň si však musím trochu nasypat popel na hlavu, protože pokud bych se k tomuto kroku rozhodl již dříve, mohlo to pro naše závodníky nakonec dopadnout zase o trochu lépe. Takže ano, malinko jsem to „prokaučoval“.

Z našich dalších závodníků bojovala statečně až do konce Bára Hanušová s bráchou Františkem, kluci Horákovi a Dragúňovi, Víťa Sokol a Míša Hořínek, který se bohužel ryby nedočkal, ale příště bude určitě líp. Zapomenout nesmím ani na Johanku Horčičkovou, která sice nakonec skončila vzhledem k počasí a losu ve druhé polovině výsledkové listiny, ovšem situaci zvládala s přehledem a vyrovnaností sobě vlastní. Koneckonců stejně jako ve velmi těžkém jarním závodě v Opočně, kdy po nepovedeném druhém poločase s růžovým hřebenem v ruce pravila: „No, sice jsem toho moc nechytila, ale radši se učešu. Co kdyby vyhlašovali Miss závodu.“ A aby to nevypadalo moc samolibě, tak zde musím ještě zmínit závodnici Káju Pirklovou, která sice nepatří do našeho kroužku, ale ve svých šesti letech zde pouze s nezbytnou dopomocí svého tatínka předváděla výtečné výkony a v prvních dvou závodech stála vždy „na bedně“. Klobouk dolů.


Bylo o co hrát…

A jak že to nakonec tedy dopadlo? Lipánci získali i ve třetím klání na rybníku Brodský první místo. To když své vedení i po „hranolkové vložce“ uhájil s 94 body Dan Ptáček, za což jsem byl opravdu rád, protože ta podběráková tyč taky není zadarmo. Druhé místo obsadil s 53 body náš Josef Linhart, za nímž, ne až tak daleko, sice na 4. místě, skončil jeho mladší bráška Vojta, kterému jeho nádherný perlín v délce okolo 25 cm navíc vynesl ocenění za nejhezčí ulovenou rybu závodu. Tento nadějný borec, který ZATÍM nepatří do našeho kroužku, má navíc mé sympatie, díky již výše zmiňovanému „archivnímu“ vybavení, se kterým dokázal se ctí odchytat již předešlé dva závody.


Tohle gesto vůči třetímu mě potěšilo víc než náš samotný výsledek

Na závěr tu musím poděkovat všem organizátorům, zejména panu Hrstkovi za samotné uspořádání této prázdninové závodní trilogie, která se nesla ve výborné přátelské atmosféře, a pak rozhodně Radkovi za pozvání, informace o revíru, spravedlivé rozhodcování a za ty spousty odnošených saků s kapry, díky kterým musel mít, hlavně po prvních dvou závodech, ruce vytahané jak orangutan.

Více fotografií ze závodu naleznete tradičně na: http://paprika88.rajce.idnes.cz/

Tomáš Kupka,
vedoucí rybářského kroužku Lipánci
MO ČRS Nové Město nad Metují