Nehodlám na tom nic měnit, ani to po sobě číst, jsem rád že jsem ten myšlenkovej průjem dostal do not.
Duel
Tak už je středa, sedím na zadnici a čumím na bílou plochu Wordovského listu nepříjemně na mne svítícího z monitoru počítače. Snažím se soustředit myšlenky a vypáčit z té své provokatérské obtloustlé palice nějaký zajímavý námět nebo aspoň drobnou myšlenku, které bych se mohl chytit a tu nepříjemně svítící plochu konečně trochu zaplnil a zmírnil tak ten pocit beznaděje. Jenže ony ty myšlenky pořád neposedně přelétají z místa na místo a ona místa jsou zatím jen nic neřešící promlouvající výčitky: „ Proč jsi tu hlavu do té oprátky narval egoisto? Vždyť víš, že jsi schopen psát jen, když máš v hlavě příběh bezprostředně spojený s posledním lovem a navíc ta tvoje kaprařina nikoho nezajímá. Ty jsi ale kus vola, teď si to pěkně vyžer až do dna magore. Spoléhal jsi, že budeš mít čas a zvládneš to? Včera jsi i Jitku s malou odvezl na autobus do Chorvatska, ale nic, co? Pořád duto a před sebou tabula rasa. Nacpi si něco do břuchu, abys nezkolaboval, jedl jsi přeci naposled už před třemi hodinami, zapal si potom brčko a zamysli se nad sebou!“
No moc se mi ty myšlenky nezamlouvaly, ale strach před kolapsem z hladu mě rozhejbal a vypravil jsem se směrem k bílému sexu. Čím jsem byl blíž tím zřetelněji jsem slyšel lahodné pobrukování chlazení naší ledničky. Bělostná dvířka jsem elegantním často trénovaným zkušeným tahem otevřel, jenže jaký byl můj šok, z ledničky se na mě nevyvalila libá vůně uzenin, ale jen zima. Z poličky se skutálela plechovka s kočičím žrádlem a padla mi přímo na palec. Znechuceně jsem i přes asi hlady šilhající a žadonící pohled kocoura narval plechovku zpět: „ Dostaneš Foxíku až se vrátím.“
Vyrazil jsem k nedalekému řeznictví a napůl převaloval téma duelu a napůl si pohrával s myšlenkou jestli vyhraje Vahalova šunka nebo nějaká pěkně prorostlá Anglická slaninka. No a v tom nápad, bingo, mám to, to budou čumět jakej jsem literát a v bahně kaprařiny skrytej talent. Začal jsem si pohrávat s kostrou příběhu. Levá noha střídala pravou, šlo se mi nějak lehčeji i to brčko chutnalo jinak, lahodněji. S chutí jsem převaloval kouř sklípky a proháněl průdušnicí. Vyživoval jsem mírou nemalou své ego a říkal si: „ Jak na to asi zareagují, vždyť to tady ještě nebylo, to bude absolutní bomba.“ Kolemjdoucí lidé si jistě museli myslet, že jsem vyhrál minimálně v Risku, Kufru nebo jsem lehce zhulenej. Zažíval jsem pohodu a vzhříval si xicht v letním slunci. Z dálky už na mě z výlohy zářil erb s dvěma sekyrami a veselým úsměvem odseknuté prasečí hlavy. Čím jsem se blížil víc a víc tím zřetelnější podobu získávala umělá zelenina a ovoce rozložené mezi tácy se svalovinou. Přibližoval jsem se stále blíž a dokuřoval brčko, už byli vidět i skotačící masařky prohánějící se tou umě naaranžovanou výstavkou. Už jsem se chystal vstoupit do ráje, když mne oslovil malý človíček: „ Dobry den, dva tunel kdě?“ Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomil, že to asi nebude počátek invaze hobitů, ale ztracená nešťastná zmenšenina Ukrajince toužící po zařazení do pracovního procesu v naší malebné zemičce, jejíž náruč je stále doširoka otevřena. Chvíli jsem na něj koukal a hledal v paměti ruská slovíčka a snažil se rozluštit jeho otázku. No vzhledem k tomu, že jsme zrovna stáli nad nově raženými tunely pod Královým polem, které nám mají dopomoci se ještě rychleji a agresivněji přesouvat z bodu A do bodu B, ukázal jsem s směrem k místu, kde mizí Tatry pod zemí a řekl: „ Tuda.“ Mužik pochopil a vyrazil svižným krokem směr krtčí díra.
Koupil jsem si nepřítomně kus slaniny a vyrazil k domovu. Cestou jsem přemýšlel nad tím co tam chce asi dělat, odhadem mohl mít tak 56let, měřil tak 150cm a váha se mohla pohybovat kolem 44,3kg, ale to i s botami. No co už, třeba je to nejakej specialista na větrací šachty.
Šašíroval jsem si to zpět k počítači s pytlíčkem uzeniny a pár voňavými rohlíčky. Snažil jsem se vzpomenout, co jsem to vlastně před tím podivným setkáním řešil. Hlava mapa, ale tentokrát docela slušně vymazaná. Už to mám, duel, článek a měl jsem perfektní nápad, ale kde nic tu nic. Vykouřilo se mi to z palice, no to snad není pravda, úplně perfektně si pamatuji těch asi tři sta čistě kladných pochvalných odpovědí a zdrcující porážku soupeře, ale námět v .......
Tak už zase sedím před počítačem koukám na bílý list a snažím se vzpomenout co mi to asi jen na zlomek sekundy vytanulo na mysli. Říká se, že každý člověk je pár vteřin ve svém životě geniální, no já si ty vteřiny zřejmě vybral a teď už budu po zbytek života, když to dobře půjde, pouhý šedivý průměr. Nesmím se vzdávat, o čem to bude? O čem mám psát? Snad o svém dětství? Připomínám si atmosféru článků svého soupeře, barvitě rozepsané krásy okolní krajiny s nádechem Rychlých šípů a všudy přítomného zdravého rozumu s lehkým nádechem míru a bratrství. No to bych tedy mohl sekundovat zážitky ze svého dětství, kdy mne strejda vodil k řece a učil chytat první čudličky, zatím co on tahal nádherný kapry. Brodili jsme se ranní rosou, naše těla zabalená do teplých kabátů prořezávala v dolinkách cáry ranních mlh, kolem se probouzela příroda do nového dne, vyplašení bažanti poletovali nad polem a do vzdáleného lesa uháněl krásný srnec. Než na nebi pohasly poslední hvězdy, my byli na našem místě mezi stromy u malého ohniště. Batohy jsme opatrně položili do mokré trávy a začali přípravy na jedinečný lov. Nachystat proutky, napíchnout červíka nebo kus rohlíku případně vanilkové těsto, nastavit hloubku a šup do vody. Ten klid, pohoda a napětí v očekávání věcí příštích se mi vrylo hluboko do paměti, bylo to jiné ticho než to dnešní současné. Dneska už není ticho jako bývalo, ani to napětí není takové, je prostě jiné.
Tak si po sobě čtu pár posledních řádek a je mi z toho zle, takhle by měl vypadat můj článek? S tímhle mám jít do duelu? No tak to kurwa ani omylem. To se na to raději vyseru. A proč taky ne, prostě uznám, že na to psaní zrovna nejsem. Nebo se vymluvím, že jsem byl nemocnej a celý noci u mne probděl náš rodinný lékař a rval mne ze spárů smrti? Nebo třeba řeknu, že jsem musel služebně do Mexika? Nebo se na to prostě jen vystolicuju a přestanu na nějaký čas chodit na MRK. Potom až budu mít absťák, tak tam pod cizím nickem vložím nějakou pomluvu a oni zapomenou.
No minimálně to určitě nějak dopadne
načítám...
