Souboj článků - Bucharovic

Ze služebních důvodů nebudu na 90% ani ve čtvrtek ani v pátek moci být na netu. Proto ,,upíchávám" své dílo už nyní.Petra Kocha jsem o tom vyrozuměl osobní zprávou. Díky za pochopení.Posílám článek na dohodnuté téma - puštěná ryba a jako bonus pro čtenáře a mimo !! ,,souboj" posílám ještě jeden sranda příběh z doby mých začátků u armády

Jak mně ,,profesor " Bolen daroval nebe a já jemu život.....

Léto bylo ještě mladé.Většina národa pěla chválu na osobní statečnost a oběť Mistra Jana Husa. Tento národní hrdina se jak jistě všichni víte odebral v plamenech do nebe zrovinka na počátku července a dal nám tak důvod oslavovat tento smutný počin a to státním svátkem -potažmo dny osvobozenými od pracovní činnosti. No a protože k nám ještě kdysi zabloudili i pánové Cyril a Metoděj v tomtéž čase,tak bývá volných dní zpravidla více.
Já si vybral ještě pár dní dovolené a tento krásný čas jsem trávil s rodinkou na Orlické přehradě. Jenže jak to bývá ,tak představa mojí ženy o trávení několika dní u krásné přehrady se krapítek lišila od představy mojí..... A tak jsem si vzpomněl na film o rodině Homolkových a řekl jsem si ( hodně potichu) - ,,Jestli si ty ryby nevybojuju,tak jsem mrtvej muž !! ".
A tak jsem dosáhl úspěchu v té míře, že mě bylo ,,dovoleno" zabývat se tím ,, nesmyslným mrskáním vody " alespoň pár hodin po ránu než se rodinka probudila a pak zase dalších pár hodin když slunce pomalu dokončovalo svou denní pouť. Žena si byla jistá vítězstvím, ale vy i já víme, co ona netuší. Že právě to je ten časový úsek, o který nám vláčkařům jde. Quo Bono Veritas….

Jak jsem tak jednou ráno vstával,(venku ještě tma) tak se moje ženuška jen převalila v posteli na druhý bok a tak abych to nepřeslechl pronesla - ,, jsi magor !! ". Ale pozor vážení! Neodsuzujte poznámky mojí ženy ! Budou mít totiž v mém příběhu stěžejní a pozitivní roli !!
To jsem ale v tu chvíli ještě nemohl vědět a pospíchal jsem k vodě. Asi většina z vás tuší co na mně čekalo.

Jen rána u vody mohou mít takové neopakovatelné kouzlo jakého jsem byl svědkem i já. Tma se stále nechtěla vzdát své vlády nad světem, ale každou vteřinou bylo jasné, že pomalu svůj boj nad stále se rozjasňujícím východním obzorem prohrává. Teplejší voda nežli vzduch rozprostírala těsně nad svou hladinu lehounké závoje z mlhoviny a ty se v mírném větříku otáčely jako by jimi proplouvali neviditelní páni rybáři. Ti páni rybáři, kteří kdysi byli tím čím jsme my, ale nyní jsou už tím a tam co i my všichni jednou budeme.....
Pak porušil posvátný klid živý kolega rybář co opravdu plul po hladině ve své pramici. Nikam nespěchal a jeho vesla vířila vodu přesně jen natolik, aby se pohnul kupředu. Kupředu až tam, kde na něho čeká jeho dnešní sen při jehož snění mu snad Bůh zapomene odečítat jemu vyměřený čas.
Od břehu, ze stínů kde stála ukrytá mezi stvoly vodních trav, vznesla se volavka a jako tichý přízrak z časů dávno minulých se kolébavým letem přenesla přes zátoku aby zmizela kdesi za oponou mlžného oparu. Blížil se ten zvláštní okamžik. Ta chvíle, kdy se slunce s konečnou platností vyhoupne nad obzor a nočním dravcům svými paprsky dá na vědomí, že jejich nadvláda končí…
Tak honem ,ať ještě utrhnu každou vteřinu toho času mezi ,,psem a vlkem" .
Gumovým riperem protahuji mělčiny v zátoce a doufám,že zastihnu ještě nějakého toho zpozdilého ,,rytíře hlubin " - candáta. Jenže jak jsem vyrozuměl od domorodců, je v přehradě podstav vody a dravci se v posledních dnech přestali o nástrahy zajímat. Asi na tom něco bude, už jsem lovil tři večery a zrovna ,,točím" druhé ráno a výsledek - dva candátci tak asi kolem 30cm. Jinak ani šupinku. Tak jsem si řekl, že se alespoň podívám dále podél břehů a i když slunce už je nad obzorem a s candáty už asi počítat nemohu, podívám se co se skrývá za dalším (a dalším) ohybem.
A pak jsem to uviděl. Zátoka snů !!! Dno se v jejím ústí ztrácelo kdesi v nesmírné černi hlubiny a jen pozvolna se zvedalo vzhůru k hladině směrem ke špici zátoky. Tam nechyběly na mělčině prastaré pařezy, které bylo díky nízkému stavu vody pod hladinou vidět. A tam všude se voda jen vařila drobným potěrem a malými rybkami všeho druhu, které už netrpělivě očekávali hřejivé sluneční paprsky. Asi byly ještě hrůzou bez sebe z řádění nočních predátorů, kteří jistě svědomitě decimovali jejich hejna. Ale co se to pod hladinou pohybuje za stíny ? To není žádný potěr, každý z těch stínů má nejméně 70 centimetrů a je jich alespoň šest nebo sedm ! V pravidelných kruzích se pohybovali těsně pod hladinou u hranice břehu s vodou a jejich úmysly byly víc než jasné! Boleni !!!! Ale jací !!! To byli ti pověstní profesoři, stokrát zatracovaní, tisícekrát omodlení. Ti co z hloubi svého domácího prostředí zhluboka kašlou na výmysly nás rybářů, na naše sny a marné touhy zahrát si s nimi hru na přetahovanou.Tak to bude oříšek, to mě bylo hned jasné. Koukám co mně oči stačí jak veliké jsou rybičky namačkané u břehu, jakého jsou druhu a tím pádem jaký barevný vzor se jim bude nejvíce podobat. Je to ,,všehochuť" ouklejky, hrouzci, okounci - zkrátka rybí Babilon. Tím lépe říkám si, mám alespoň větší možnost výběru nástrah podle jejich akce a nejsem tak těsně limitován barvou.
Jenže i když jsem se choval jako indián na válečné stezce, z pobřežního křoví vyčuhoval jen můj prut a moje pohyby byly pomalé a bezhlučné - profesoři na mě kašlali dál. S hlasitým šploucháním a útoky hodnými žraloka bílého dál ,,bušili " do rybek, ale moje nástrahy totálně ignorovali. Úplně jsem zapomněl na to kolik je hodin a když jsem mrknul na hodinky, zděsil jsem se. Manželka chce dnes jet na výlet na zámek Orlík, snídaně už je asi v našem ubytovacím středisku v plném proudu a já jsem minimálně 2 km od jídelny - ale po proudu. Tak jsem se psychicky totálně zdeptán vydal na zpáteční cestu a přesně jsem věděl, jak bylo sedlákům po bitvě u Chlumce... Žena byla (jak jinak) bojovně naladěná a když jsem se jí snažil (já bloud) vysvětlit, co že mně to potkalo za citovou újmu od boleních profesorů, jen jsem si vysloužil jedovatou poznámku - ,, Bůh ví, kam jsi to házel. Chytil jsi prdlajs, to to můžeš rovnou nahazovat tady pod okny na zem a výsledek je stejnej."
A mě najednou všecko docvaklo a já už věděl,jak zítra ráno budu pokoušet štěstí u ,,profesorů". Dal jsem ženušce pusu za skvělou inspiraci ( pronesla - ,,už jsi definitivní blázen“) a celý den jsem byl za toho nejlepšího taťku a manžela.

No a druhý den jsem ani nevnímal krásy probouzejícího se rána a volavka mě mohla vidět jak sprintuji do ,,své" zátoky. Moje strategie byla prostá. Vždyť už je dávno obecně známo, že boleni rádi a s větší důvěrou útočí na kořist která míří od břehu na volnou vodu, jenže mě se to až do poznámky mojí ženy o ,,lovu" na suchu" nevybavilo. Zátoka byla tichá, jen občasné šplouchnutí dokazovalo, že alespoň někteří aktéři jsou na svých místech. Položil jsem malého 5-ti centimetrového ,,Popíka " v barvě bílé rybky na břeh asi deset metrů od ,,špičky " zátoky a asi 50 cm od okraje vody. Vlasec - ,,osmnáctku " jsem opatrně zatížil malým oblým kamínkem a odklopil jsem řadič navijáku. S prutem zdviženým kolmo k nebi jsem se dal do obcházení zbývajícího úseku špičky zátoky a mířil jsem vlastně k jejímu ,,protějšímu " břehu.Protože jsem dost vysoký a ruce jsem držel co nejvíce nad hlavou, dařilo se mně pokládat vlasec na vodu napříč špičkou zátoky. Došel jsem až ke křoví které jsem si vyhlédl a opatrně abych z pod kamínku neuvolnil vlasec jsem tento srovnal jak jen to šlo na hladině. Malý woblerek - ,,Popík " ležel přímo naproti mě přes zátoku a na břehu. Na suché zemi - jak si z mně dělala legraci moje žena. A tak jsem splnil její přání a měl jsem nahozeno na ,,zemi " i když pravda ne přímo pod okny pokoje kde ještě v tu nekřesťanskou dobu určitě spala....

No a pak mě čekalo už jen čekání na svítání a vytoužený příjezd ( snad) boleního profesorského sboru. Jen jsem se modlil, aby hrázný nezačal nějak hýbat s hladinou , což by mohlo vyvolat pohyb jinak klidné hladiny v zátoce.To by asi vedlo k uvolnění mého ,,nastraženého" woblerka a celá moje snaha by přišla vniveč.Naštěstí se nic takového nestalo a s prvními slunečními paprsky jsem byl svědkem toho, jak se opakuje včerejší scénář. Moje přítomnost a podivné chování na břehu mělo za následek ,že ostatní noční dravci - candáti a sumci zmizeli beze stopy aniž bych si všiml jejich přítomnosti a tak drobné rybky byly v klidu a nic nebránilo bolenímu rodeu.
A pak to začalo ! Skrčený v křoví, prut v ruce postavený kolmo k nebi jsem uviděl první ,,výbuch " vody ve které poletovali drobné rybky. Za pár vteřin další o pár metrů dál, ale ještě stále to nebylo dost blízko místa kde se v ranních paprscích na první pohled zcela nesmyslně na břehu vyhříval můj ,,Popík ". A najednou to bylo tady - závar jen kousíček od osy mého ,,směru ". Okamžitě jsem zatočil kličkou navijáku a už jsem viděl, jak se můj ,,Popík " vydal na krátkou cestičku k vodní hladině. A už je ve vodě a já točím kličkou. Špičku prutu nakláním ze strany do strany jako metronom a ten balzový krasavec vypadá přesně jako zmatená rybka, co se chce co nejrychleji dostat z nebezpečné mělčiny někam kde nepůjde o život.... Tlačí před sebou malou vlnku, řeže hladinu jako nůž a tvoří předpisovou ,,stopu " z bublinek co jako by chtěla žalovat - ,,tudy plula pane profesore, tudy ! " Modlím se ke všem svatým aby můj pokus vyšel,vím že mám jen jeden. Repríza nepřichází minimálně dnes v úvahu. A najednou - bum .... Rána do prutu,že mě málem vypadl z ruky . Ještě že jsem si dobře sešteloval bojovou brzdu na svém ,,Šimánku ". už na nic nečekám, zvedám se z podřepu a mířím pomalu k vodě. Celou dobu se snažím udržovat napnutý vlasec , což nedá moc práce. Zaseklá ryba dělá totéž i za mě.
Byl to krásný boj. Bolen se pral jako chlap a ani jednou nezamířil k pařezům na mělčině kde by jistě kdyby chtěl celé divadlo lehce ukončil. A tak se stalo, že jsem nad ním vyhrál. Dovedl jsem si ho nad podběrák a složil jsem ,,profesůru ". Nebyl to pravda ten největší ze ,,sboru " , měřil ,,jen " 76 cm ( byli tam větší - nelžu ! ) ale pro mě to bude do smrti ,,pan profesor " . Přemohl jsem ho jen a jen díky ženské lsti, která vyklouzla mimoděk z úst mé ženy - ,,to můžeš rovnou nahazovat na zemi "
Za ten zážitek co mě bolen - bojovník dopřál jsem zas na oplátku já dopřál jemu svobodu a život. A tak tam snad plave dál. Ale pozor - už je zase o něco chytřejší !!!
No a moje žena ? Po mém návratu ten den zas jen prohodila - ,, No jo, ještě že nejsme z těch tvých úlovků živý, to by jsme do týdne umřeli hlady ". A já se jen v duchu smál pod fousy, kdepak na mě ženuško dnes s výčitkami ! Já měl dnes v rukou Krále, daroval jsem mu život a proto se cítím jako Bůh....

A tady je slíbený bonus ,,mimo soutěž"


O vojínu Bajnocim , makovníku a štice …..

Začalo to tenkrát,když jsem dostal do schránky obálku s modrým pruhem a po jejímž rozbalení jsem se dozvěděl , že pro zachování světového míru je nutné abych se dostavil dne 2. 4. 1987 do městečka kdesi na jihu Slovenska o jehož existenci jsem neměl až do té chvíle nejmenší potuchy – Seredě. Nevím jestli má smysl psát o tom,jakou barvu měl ve chvíli tohoto zjištění můj obličej.Myslím že každý ufoun by mě jí musel závidět , tak krásně jsem zezelenal. Tak se ze mě stal voják.
V mém vyprávění se asi ( nedá se tomu zabránit ) vyskytnou poněkud přízemnější výrazy a tak prosím ty co nebyli na vojně aby byly tolerantní a brali to jako doplnění základního vzdělání . No a ti co na vojně byly,ti se divit nebudou…Ale pojďme od slušnomluvy raději do Seredě. V tom městě byla dvě kasárna. V jedněch bylo velitelství Brigády , bylo to takové ,,město ve městě ´´. Tam panovala tvrdá ruka ,,gumákova´´ , zkrátka tam byla takzvaná lampasácká vojna. Vojenské řády tam platili víc než inkviziční zákony při prosazování kladiva na čarodějnice. Neomezeným vládcem tam býval podplukovník Kuchta , kterýžto se vyznačoval tím,že měl u svého domu prý ( sám se tím chlubil ) vybudovaný malý betonový protiatomový kryt rodinného typu…. Jeho rodina byla pravidelně buzerována ,,leteckými ´´ poplachy a podle slov soudruha podplukovníka prý při evakuaci a přesunu z rodinného domu do rodinného bunkru dosahovali doma lepších časů a prokazovali větší bojovou připravenost ( jak nám neustále předhazoval ) než všichni vojáci sereďské posádky dohromady. Jeden z vojáků maďarské národnosti , vysoký snědý fešák, mu tu jeho domácí morálku jednou naboural . Podařilo se mu dostat se do podplukovníkova domu na pozvání jeho krásné sedmnáctileté dcery Denisy .Nutno zdůraznit,že rodiče nebyli doma a tak čacký junák nejen že použil slečnu Kuchtovou k oblažení svého těla , ale ještě použil i toaletu , kde mimo jiné tužkou na zeď napsal za kolik že to má ,, do civilu ´´. Když to tatík Kuchta uviděl , bylo asi štěstí že toaleta slouží k tomu , k čemu slouží , neboť se z toho dle mého názoru musel zákonitě posr.. a tak to alespoň neměl daleko….
Tak toliko o ,,velikých kasárnách ´´. Jenže jak už to bývá, vše veliké má něco jako malou sestřičku. Nejinak tomu bylo i v Seredi. Až na konci města,kousek od turistického kempu ( těch krásnejch holek v létě…) byla kasárna z rodu malých. A tam se nacházela poddůstojnická škola kam mě pan president Husák poslal,abych se naučil řídit DOK ,neboli ,, Dozer kolový ´´ a vysloužil si tím první ,,pecku´´ na náramenících . Mimochodem ta obluda byla obrovská,uměla hrabat všechno a ze všeho se vyhrabat, prý včetně atomového výbuchu…. No možné to bylo , vynalezla ho prý ženská a ještě k tomu soudružka ze Sovětského svazu. Inu ti sovětští inženýři….Ale co bylo na těch kasárnách důležitého a pozitivního ( kromě toho,že podplukovník Kuchta byl na druhém konci města ) bylo to , že kousek od plotu tekla krásná a divoká řeka – Váh. Těch komárů co se v něm líhlo a my jako ,, bažanti ´´ jsme museli každý večer mazákům předkládat nejméně (podle toho jakou měli páni mazáci náladu ) 20 mrtvolek toho hmyzu jako důkaz že nám leží na srdci zdravý a ničím nerušený spánek vládců nad našimi osudy – mazáků. Ano , tam nevládl ppl. Kuchta , ale černá ruka mazákova.
A tam jsem poznal vojáka Bajnociho. Pocházel odkudsi z východu Slovenska a už když se začalo s učením teorie ovládání a údržby toho monstra ,,Doku“, bylo jasné že s ním není něco v pořádku. Všichni jsme dostali sešity a tužky,aby bylo kam a čím psát poznámky o tom jak to ta soudružka v SSSR dobře vymyslela . Všichni jsme psali a psali a Stano Bajnoci jen seděl, a zdánlivě poslouchal . Později se ukázalo že jen seděl…. Jeho protikladem byl synek z Ostravy – Laďa Polách . Snaživec až hrůza, dodnes se divím,že ho někdo neutratil pro to jeho šprťáctví už na základní škole.Ten se vyznačoval tím,že jako jediný z nás byl už v devatenácti letech tak uvědomělej,že se stal kandidátem KSČ. To znamenalo ( pro ty kdo už nevědí kdo a co byli ,, kandidáti ´´ ) že se zúčastňoval veškerých aktivit strany, snažil se agitovat a všelijakým jiným způsobem si říkal o přesdržku .Jeho snem bylo to,že až se vrátí do civilu ( pokud si to nerozmyslí a nezůstane na vojně budovat mír vojenskými prostředky ) tak bude dělat - ,, všechno proto kurva, abych byl do roka štajgrem u nas na šachtě a ja jim kurva budu.A to pak všem ukažu,jak se maka kurva ´´. Nikdo by nevěřil,že se mohou osudy budoucího předáka na šachtě a prostého vojáka Bajnociho někdy protnout , leč stalo se.
Bajnoci se nebyl schopen naučit vůbec nic a jednou z největších záhad bylo, kde přišel k řidičáku skupiny C , kterýž to jsme museli všichni v kurzu mít už z civilu. Taky jsme všichni jakožto budoucí krotitelé mnohatunového monstra měli za sebou psychotesty . Zcela evidentně se nic takového Bajnocimu nemělo povést ,ale přesto se ocitl mezi námi. Laďa Polách si nad ním ,,vzal patronát´´ a že prý mu pomůže pochopit, o čem že se to už několik měsíců vede řeč. Vzdal to asi po dvou dnech s výkřiky- ,, Boha , to je kokot ! Ten byt na šachtě,tak by rano nikdo nefaral , bo by se všeci bali,co provede za kokotinu .Ten je tak blby,že by přežil i zaval .Ale jako jediny !! “ A tak chudák vojín Bajnoci ztratil svého patrona…
Jednou v neděli ráno bylo k snídani pochutnání v podobě hrnku kakaa a každý vojsko dostal půlku makového závinu , neboli makovníku. A začalo se dít několik věcí zároveň. Tak za prvé dozorčí na bráně seznal že to auto co z dálky vypadá jako vojenský „Uaz“ je vojenským Uazem a co bylo horší , že ta figura sedící vedle řidiče nevypadá jen jako podplukovník Kuchta , ale že JE to podplukovník Kuchta ! Následovala klasická ukázka , kolik zmatků se může stát,když přijede někam někdo nadřízený , nepozvaný a nečekaný . Pomocník dozorčího jako by si najednou nemohl vzpomenout na které straně že se to ta mrcha závora vlastně zvedá , běhal před Uazem jako splašené tele a dozorčí nešťastně spekuloval o tom,jestli má zahájit „ uvítací“ pochod s neodmyslitelným hlášením že ,,v mojí službě se nic závažného nestalo….“ , protože zatím nebylo jasné,jestli to podplukovník vydrží a počká až pomocník dozorčího najde ten správný konec závory, nebo jestli vyběhne z auta hned a než se jeho nožičky dotknou země,stačí oba sloužící nešťastníky poslat nejmíň na sedm dní do basy. Vydržel a projel branou.
V tu samou chvíli se vojín Bajnoci přiblížil k výdejnímu okénku v jídelně a dostal tak jako každý na tác půlku makovníku a hrnek s kakaem. Jenže ouha …. Pomalu šel k jednomu ze stolů určených ,,holubům“ ale něco asi nebylo v pořádku. Zastavil se , otočil a zařval směrem k okénku - ,, Čo si o mě myslítě do boha ?! Že ja su hocjaký hentý oný kokot alebo čo?! Prečo by som mal ja mať len taký kůščik teho makového bazmeku a volajaká sviňa čo má tu moju druhů puolku si napchá bruch a ja leda pič…?! “ Jak dozněl jeho řev,celá jídelna ztichla,nikdo nechápal o co mu jde,a jediný pohyb v tu chvíli měl na svědomí Stano Bajnoci, který běhal vztekle od jednoho stolu k druhému a hledal druhou a určitě větší půlku svého makovníku. A do toho všeho se otevřeli dveře a v nich – ppl. Kuchta. I on zprvu nechápal co se děje , ale na to že to byl ,,gumák“ poznal velice rychle,že Bajnocimu hrozí smrtelné nebezpečí. Přiblížil se totiž k makovníku co ležel před vojínem Neméthem , kterýžto byl s odpuštěním ještě větší hovado než Bajnoci, neb byl zlý , surový a zákeřný rváč. Kuchta zařval - ,, vojak Bajnoci ku mě . „ Bajnoci se zarazil jen vteřinku před tím,než Neméthovi došlo jak byl ohrožen jeho makovník. Bajnoci jako by se scvrknul,přišel ke Kuchtovi,zahlásil se a snažil se mu vysvětlit,co že to hledá u svých druhů ve zbrani. Kuchta nevěděl,jestli si dělá legraci a když mu došlo,že nedělá , zařval do jídelny - ,,pokračujtě v činnosti vojská“, pak se otočil a byl pryč. Asi i na něho byla logika Bajnociho o dělení makovníků moc silnou kávou na nedělní ráno.Ten den jeho inspekce na útvaru ,,na Váhu “ skončila,ale jméno – Bajnoci měl pevně ukotvené v hlavě.
V ten samý den večer si Nemeth ,kterému konečně všechno došlo na Bajnociho vyšlápl a protože Nemeth byl mazák , kdežto Bajnoci ,,holub“ , tak mu to pořádně osladil. Chudák Stano mu musel vystrojit hostinu z namazaných chlebů s paštikou posypaných cibulkou ( to po řevu –„ Bajnóci , BUFÉÉT ale bleskom kurva!! “ a z moře SAHARY , což jak ti, kdo mají vojnu za sebou vědí bylo nápoj udělaný ze ,,šuměnek“ Jenže jak už jsem psal a omluvil se za výraz jeho vystihující , Nemeth byl opravdu hovado a tak začal Bajnociho fackovat,že co si myslí , takhle že má vypadat ,,BUFET“ pro pána mazáka ?! Řval na něho,že zítra chce mít pořádnej kus masa a ať ho Bajnoci sežene kde chce ,protože voják se stará – voják má !!A tak se stalo ,že se Bajnoci po večerce asi na dvě hodiny ztratil. Ráno v pondělí nás čekal zmatek , šlo se na ,,taktiky“. To se prostě vyfasoval samopal, oblékly se maskáče a šlo se na půl dne běhat s nasazenou plynovou maskou okolo jezera co bylo hned vedle Váhu a říkalo se mu Ontárko. A protože ,,smer útoku sa vedě prjamo a žijadné klučkovanie “, tak jsme se občas ocitli se samopalem a sumkami se zásobníky nad hlavou ve vodě a snažili jsme se neutopit .Ten den bylo vedro jako v peci,byl červenec a tak nám to ,,koupání“ vlastně ani tak moc nevadilo . Když jsme se vraceli do kasáren,vypadali jsme jako banda prasat když se vrací z močálu. To když se po ,,koupeli “ podporučíkovi Filovi zdálo jako dobrý nápad kus cesty se plížit po prašné cestě. Každý si asi umí udělat obrázek jaký na nás byl pohled.No a tak jsme dorazili do kasáren a tam jsme zůstali stát na ,,buzerplace“. Tu najednou se za námi rozletělo okno tam kde jsme měli šatny. Nedbaje na vojenskou disciplínu a únavu jsme se všichni ohlédli a to co jsme viděli byl pohled pro bohy. Tam, se soudružskou noblesou soudruzi podplukovník Kuchta a velitel našeho útvaru major Ďurica svorně blili (omlouvám se ,ale jinak se to vyjádřit nedá ) předkloněni jak jen to šlo.V okně se jejich těla doslova rvala o každou píď prostoru . Už jste někdy viděli smát se najednou víc než stovku vojáků ? Co smát , my jsme přímo řičeli a protože jsme byli utahaní jako koně,málem nás ten smích pozabíjel.
A teď se podívejme o několik hodin zpět…

Vojín Bajnoci měl z Nemétha strach a chtěl mu druhý den vyhovět a sehnat ,,kus masa“. A tak si vzal po večerce zbytek ,,žoldu“ a utekl přes plot. V blízkém kempu koupil láhev Rumu a tu potom u řeky vyměnil s místními rybáři co seděli pořád u prutů za asi 70 cm velikou mrtvou štiku ( konečně tady máte tu štiku no). S tou se pak zas vrátil do kasáren a uložil jí v igelitové tašce v šatně do plechové skříňky . V té skříňce jsme měli společně uskladněné jídlo pro mazáky – konzervy paštik,olejovky, chleba , cibuli atd. Říkali jsme té skříni - ,,BUFETKA“. To osudné ráno v tom zmatku neměl Bajnoci čas rybu kamkoliv přemístit a jediná změna co se ve skříni udála byla ta,že si do ní (taky ve spěchu ) – přímo do fochu pod tašku se štikou uložil kandidát Laďa Polách složku se zprávou k výroční schůzi KSČ . Pak ubíhaly hodiny a jak už jsem psal,byl červenec…. Štika v igelitce začala ,, podléhat hnilobnému procesu“- prostě za pár hodin byl v šatně smrad jako v kafilerce.No a do toho opět dorazil do našich kasáren pplk.Kuchta ,protože den před tím asi nestihl zkontrolovat vše co chtěl…. A tak se společně s majorem Ďuricou vydali po barácích a všude šmejdili jako veverky. Když se dostali na naší šatnu,tak jim muselo být asi hned jasné,že tady něco nesedí. ,,Rajóny´´ se přeci dělají každý den,tak nikde nemá právo dle vojenských řádů nic smrdět…. A tak se dostali vylučovací metodou ( jediná nebyla zamčená ) až ke skříni ,,BUFETCE“ . Někdy v tu chvíli jsme akorát napochodovali na buzerplac , - my jsme se zastavili a ti dva otevřeli skříň – my jsme se vyrovnali a někdo z těch dvou rozbalil podezřelou igelitovou tašku….

No co dodat ? Už i na lampasáky bylo těch ,,zvláštností“ okolo vojína Bajnociho moc. Konečně dali hlavy dohromady a poslali ho na psychotesty a testy na změření IQ do vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam prý došli k závěru,že Stano Bajnoci toho má v hlavě asi tolik ,jako osmileté dítě. K nám si přijel už jen sbalit věci a netrvalo dlouho a přišel nám od něho na rotu pohled ( dodnes nevím jestli ho psal on,nebo ho někomu nadiktoval ) kde psal,že ho lidově-demokratická armáda nechce a že dostal ,,modrou knížku“. A tak má i Slovensko svého Švejka – Bajnociho, neb stejně jako se Švejk ze všech sil snažil rozložit prohnilou Habsburskou monarchii, tak stejně tak se vojínu Bajnocimu podařilo alespoň na půl dne oslabit bojeschopnost Varšavské smlouvy tím,že donutil dva vysoké zástupce lidově – demokratických ,ozbrojených sil , aby se problili od oběda až k večeři !! A za střízliva !
Já říkám – dejte mu medaili za protikomunistický odboj….