Návštěvníci

19.5.2011 - Gůťa

V první řadě bych rád pozdravil všechny milovníky kaprařiny. Prozatím jsem neprožil dlouhý život, nemám příliš zkušeností a nehodlám se všechno naučit do konce léta, ale vím jistě, že život po boku nahozených prutů je tím nejlepším využitím. Při chytání kaprů na svazových vodách se pokládáme do nitra přírody, která je tím největším bohatstvím, jaké máme. Jezero obklopené lesem, kde vás vítr na hladině vody vzbouzí a ticho západu slunce ukládá do spacáků je tím nejlepším časem v životě. V tomto článku nechci nikoho učit vázat montáže, poučovat o výběru nástrahy nebo prezentovat značky výrobců. Vypouštím všechny teoretické poznatky kaprařiny a vrhám se přímo do centra radostných a vzrušujících okamžiků.

Kapry se pokouším lovit teprve třetím rokem a už od začátku se mi zamlouvají vody obklopené jak jehličnatými, tak listnatými stromy. Břehy plné pozůstalých potopených stromů, větví či pařezů a v teplejších měsících obohacené rákosím. Každý jistě, krom samotného kapra, viděl u vody spousty jiné zvěře. Věrné labutě s potomstvem, upovídané kachny nebo potápky s roháči. Stávají se nedílnou součástí rybářských výprav a díváme se na ně s velkou oblibou. Všichni ale víme, že kolem vod se nemotají pouze tvorové do váhy třech kilogramů. A ne každý se s nimi chce setkat. Já neměl na výběr.

Vypravil jsem se na noční návštěvu za kapry. Teplota vzduchu byla někde kolem 20°C. Příjemný teplý vítr ovíval koruny stromů a já usedl do lehátka blízko břehu. Slunce pomalu požírala hladina a všechno se zdálo jako v pohádce. Komáři nenechali nic náhodě a šli vstříc svému nenasytnému frňáku do mých žil. Po natření všemi možnými antiparazitickými přípravky se tito malí tvorové zdají až nemožně imunní a tak zalehávám pod spacák, abych eliminoval jejich bujaré úmysly. Můj pohled směřuje vzhůru a já ztrácím oči v malých tečkách na obloze. Situaci mi zpříjemňují netopýři. Malý mužíčci s křídly ze stínu. Plachtí sem a tam a přitom si povídají s kořistí. Jaká ironie. Poletují blízko země a dělají nálety u mé hlavy. Téměř mi češou vlasy a několikrát mám snahu i uhnout. Pak zmizí ve tmě.

Pokládám hlavu a přemýšlím o záběru. A náhle uslyším důrazný tón signalizátoru, který jak rychle začal, rychle skončil. Srdce buší na všechny strany a já očekávám záběr. Celý nedočkavý sleduji tuto, pokaždé stejně, zapeklitou situaci. V ten samý okamžik se z protějšího břehu ozval neuvěřitelný zvuk. Zněl jako hlasitý pozdrav dospělého samce jelena. A znovu. Po hladině se svezl tupý hlas neznámého zvířete následovaný silným praskotem větví. Praskot byl tak silný, jakoby dospělý chlap přerážel špalky dřeva o koleno. Marně doufající v pokračování koncertového zvuku signalizátoru, ukládám hlavu na lehátko. Neuplynula ani minuta a deset metrů směrem ode mě násilně prochází nějaké zvíře. Stromy se hýbou do stran a keře dělají hrozný rachot, jako kdyby tudy procházel velký ještěr z dávných dob pravěku. Ani nedutám, nedýchám, jen pozoruji situaci a přesto, že jsem připraven reagovat, přeji si, aby byl konec. Dočkal jsem se a ruch lesa pominul. Bylo úžasné, jak z klasické kaprové klidné výpravy vznikne docela slušný horor.

Pozoruji hladinu vody a jsem opět klidný. Vítr si pohrává s vlnkami vody a při svitu měsíce vidím, jak se pohybují a šeptají o svobodě. V tom do toho praští, stojan zadrnčí a já obratným skokem popadávám prut. Zasekávám a s ohnutým prutem pod náporem kaprova zavalitého těla udělám dva kroky vpřed. Je zde spousta vázek a nesmím dávat rybě šanci. S rozklepanými koleny rvu kapra k hladině a daří se. Kapr je na dohled. Pohled k nezaplacení. Pod nohama se mi vyvaluje nádherná zdravá ryba a já jako bych zapomněl na všechen stres, co jsem za večer prožil. Rychle podebírám a už se kochám přírodní tvorbou vodního obyvatele. Po pár fotkách pouštím zpět, a že děkuji. Umožnil mi další posun v kaprařských zkušenostech.

Začíná se dosti ochlazovat a beru na vědomí, že bych měl rozložit bivak a když si vzpomenu na událost před pár minutami, skoro pro něj běžím. Deštníkový přístřešek je rozložen za pár vteřin a už ležím v kajutě blízko břehu. Jsem unavený a usínám. Pár hodin po půlnoci mě vzbudí divný dupot. Jakoby běh kopyt zarážejících se v pevném břehu. A rozhodně to nebyla 4 kopyta. Bylo jich víc. Ani nedutám, jen poslouchám a s otevřenou pusou zapírám vytvořenou situaci. Ale ta se zhoršuje. Dupot je stále silnější a je jasné, že není ode mě daleko. Šustění, dupot a následné chrochtání mě utvrzuje v domněnce o divokých prasatech. V tom přijde hrozná rána a deštníkový přístřešek splaskne k zemi a já s ním. Nemožná situace s možnými následky mě nedonutila řvát ani nadávat. Jen jsem hloupě zíral a nechápal tuhle zapeklitou situaci a přitom málem objevil nějaký poklad ve svých kalhotách. Celý vyplašený jedním okem zjišťuji stav mých nelevných prutů a vidím, že jsou netknuté. Přehrávám si situaci znovu a nacházím, že prase zakoplo o zavrtávací kolík u přístřešku, který jsem nechal trčet ven. Než jsem vylezl z hromady sutin, byla pryč a já se vzpamatovával z krásné noci na kaprech.

Nezbývalo mi, než opět postavit přístřešek a zalehnout do spacáku. Přesto, že jsem měl plnou hlavu prasat, podařilo se mi usnout, avšak nespal jsem dlouho. Ve velmi brzkých ranních hodinách přišlo nečekané pípnutí hlásiče. Zvedl jsem celý nadržený hlavu od lehátka, abych se ujistil, že obě moje uši slyší naplno případný rozjezd. Neuběhlo ani pět vteřin a ozval se další nervózní tón. Vyskočil jsem ze spacáku a čekal, co bude dál. Netrpělivě koukající, téměř držící prut s milimetrovou bublinou pod dlaní, očekávám třetí a tudíž rozhodující výkřik mého hlásiče. Dočkal jsem se. Tón hlásiče nezklamal a já prudce přisekl. Cítil jsem, jako kdybych zasekl pařez a nebo visím za vázku, jenže najednou se vázka začala hýbat. Žádné trhance, prudké pohyby, nic. Prostě jsem jen cítil velké, silné, avšak pomalé pohyby hlavy. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není žádné ořezávátko, ale opravdu slušný kapr. Neměl jsem šanci rybu otočit, jen se mi dařilo ji držet na místě, přičemž téměř praskal prut a naběhnuté žíly na mé ruce vyjadřovaly jasný chtíč dostat kapra blíž k sobě. Ale marně. Kapr pouze zabočil nějakých třicet, čtyřicet stupňů ode mě, kde na něj čekaly silné potopené stromy. Jistě o nich věděl. Zjistil jsem, že kapra odtamtud nedostanu a tak jsem naposledy párkrát zapumpoval s prutem a bylo po všem.

Co teď, rozeběhnout se hlavou proti stromu a zanadávat? Příčným nárazem hlavy do stromu se mi naskytl nečekaný pohled do lesa, kde jsem zahlédl čtyři sehrané světlušky, jejichž majiteli byly dvě lišky. Posedávaly nedaleko mého konání a nejevily známky strachu. Můj pocit byl však poněkud jiný, už z toho důkazu, že jsou bez výčitek tak blízko mě. Sledoval jsem jejich krásná světýlka v očích, když v tu chvíli jsem uslyšel za mými zády důrazné funění. Nevím, co jsem v tu chvíli dělal, nebo co jsem cítil. Vím jen, že jsem se nechtěl otočit. Avšak ty profukující nozdry ostnatých myšlenek mě donutily se podívat. Otočil jsem hlavu a následně celé tělo. Napřed jsem nic neviděl a to mě dost znepokojovalo, ale když jsem se v té tmě podíval blíže k nohám, bylo jasné, že mám co dočinění se zhruba šesti až osmi kilovou nutrií. Neříkám, že jsem se jí bál, ale nikdy jsem takto velké oranžovo-žlutě zabarvené zuby neviděl. Hodil jsem jí pár zrnek kukuřice a odkráčel od její blízkosti. Stále mě následovala a tak mi nezbývalo, než ji odehnat.

Po této záležitosti jsem sbalil pruty a odnesl je po svahu do auta. Chytat se mi chtělo, ale přál jsem si, aby bylo ráno. Zalehl jsem do tepla a nereagující na vnější zvuky a objekty, jsem usnul. Ty dvě, tři hodinky byl klid a já se konečně trochu prospal. Brzy ráno mě opět něco vzbudilo. Bylo to jako šustění pytlíku. Vnímal jsem jen ten zvuk a opakoval si v hlavě: „Zase ta prasata! Zase ta prasata!“ Lehce jsem rozepnul zip a jasně viděl tři divoká prasata, přičemž jedno mělo na rypáku pytlík se zbytkem svačiny. Přesto, že bylo brzké ráno a nebylo ještě dobře vidět, pozoroval jsem jejich stíny, které vypadaly jako kola od traktoru. Můžu říct, že mě to nějak nepřekvapovalo a vyjevený jsem také zrovna nebyl. Věděl jsem, že po této noci už mě nic nerozhází a že jsem tvrdej jak patrona. Prasata nejspíš potom odběhla a já se dočkal rána. Ráno jsem všechno sbalil, usadil se na zem a přemýšlel o tom, co zažiji příště. Uznal jsem, že mě to opravdu bavilo a rozhodně jsem se nenudil. Nakonec škoda té ryby.

Určitě nejsem první ani poslední rybář, který měl a má zkušenosti s takovými případy. Já jsem se chtěl jen o ně s vámi podělit a některé z vás i pobavit. Je úžasné, že ryby mají spoustu spojitostí v našem životě a rybařina je úžasná věc. Buď ji milujete od narození a propadnete jejímu kouzlu, nebo vás nikdy nedostane do kolen. Chtěl bych všem, co se rozhodli přečíst můj článek, poděkovat a zároveň popřát hodně pěkných ryb a krásných zážitků u vody. Jediná rada, kterou vám dám, zní: "Noste v kapse na výpravy alespoň kapesní kudlu, nevíte, kdy se vám může hodit.“