Sumci ze Surinamu

- Osvin

Je začátek listopadu a v práci mně a třem kolegům oznamují, že pojedeme na služební cestu do Surinamu v jižní Americe. Ihned zjišťuji pár základních informací z internetu a hlavně na mapě vidím, že město Paramaribo leží na řece Surinam, která nedaleko ústí do moře. O pár dnů později už znám i jméno hotelu a zjišťuji, že se nachází zhruba 200m od řeky Surinam. Tato informace byla to poslední, co jsem potřeboval slyšet, abych doma vybral proutek, který se mi vejde do kufru. Vybral jsem tak jeden teleskop, od kterého jsem očekával, že půjde použít jak na přívlač tak i na položenou. Do krabičky jsem přibalil pár olůvek, háčky, peán pár woblerů atd. Ani jsem nepátral, jaké ryby a na co se tam chytají, protože z předešlých služebních cest vím, že situace na místě je leckdy jiná a já ani nevěděl, zdali z mého pracovního pobytu urvu nějaký ten čas a poznám místní vodu.

jedna

Mojí předešlé služební cestě v Indonésii předcházelo stejné rozhodování, ale nakonec jsem si řekl, že bez pořádné výbavy nemá cenu brát nic. Byla to obrovská chyba. Hned před hotelem tekla řeka, kde místní chytali malé rybky na bambusové proutky a při optání jestli tam žijí i větší, ukazovali na stánek z rybami a tam vysely ryby zhruba podobné cejnům a asi i tak stejně velké. Poslední den jsem se vydal na malé rozbourané molo, které kdysi bývalo delší, ale teď končilo asi dva metry od břehu a dál už pokračovali jen uhnilé dřevěné sloupky. Začal jsem házet zbytky nedojedeného místního chleba. Po chvilce tam bylo hejno malých rybek a já si stále přál vidět aspoň jedno zalovení. Jedno rozprchnutí rybek před dravcem, který by tu měl takovou hojnost potravy.

Už jsem ztrácel naději a měl s tou chutí hodit zbytek chleba do zvětšujícího se hejna rybek a odejít. V tom rybky z jedné strany začaly pomalu mizet a najednou prásk! Na vodní hladině se udělal obří vír: "Jsou tady". Ani jsem si to v duchu nestačil říct a zalovení těsně vedle pozůstatků mola se opakovalo. Zalovení proběhlo celkem asi 6x. Hladina se pomalu uklidnila po nájezdu místního predátora a stejně klidná, jako když jsem přišel, už zůstala. Ani zbytek chleba, kterým jsem se snažil znovu koncentrovat oběd, pro mého tajemného, neznámého z hlubin, nestačil. S krásným pocitem a zároveň malým zklamáním, že u sebe nemám proutek, abych mohl zkusit pokořit místní dravce, jsem odešel na pokoj a doufal, že někdy ještě město Banjarbaru v Indonésii navštívím a budu o poznání vybavenější.

Čas, kdy jsem měl odlétat do Surinamu, se rychle krátil a já věděl, že právě jižní Amerika je místo kde si zarybařit, je můj sen a příběh sám o sobě. Po dlouhém a únavném letu jsme se ocitli na letišti v Paramaribu, kde nás vyhnali z letadla přímo na dráhu a pak jako stádo ovcí naháněli k správnému vchodu do letištní haly. Před halou na nás čekal hotelový mikrobus, který nás odvezl na hotel. Zhruba hodinu cesty na hotel stačilo, abych zjistil, jak nedotčená je tady místní krajina a život, který tu vzkvétá po celý rok. Až když jsme vystoupili před hotelem, jsem si uvědomil že teplota 37° C a 90 % vlhkost je smrticí kombinace. Z předchozích cest už ale vím, že tělo si během pár dnů zvykne a do té doby je lepší se moc na slunku neukazovat.

jedna

Zhruba po pěti dnech, už jsme věděli že pivo Parbobeer je velice dobré a bez problémů si ho dopřávají i místní řidiči přímo za volantem. Pokud prý to na vás není extra vidět, nikdo vás za to pokutovat nebude. Na rozdíl od telefonování za volantem, za které tam byla pokuta zhruba 200 SRD (Surinamských dolarů), asi 1000kč. Snad každá rodina tady měla svého ptáčka v kleci. Klícku nosili venku i do krámů a prostě s ním někdo trávil celý den. Když jsme se ptali, jaký to má význam, tak se nám od našeho řidiče dostalo odpovědi, že žádný. Pochopil jsem to tak, že u nás prostě lidi chodí venčit psa a v Surinamu papoušky! První dny bylo dost práce a tak jsem si na svůj proutek a případné rybaření ani nevzpomenul. V Čechách jsem si nakoupil magazíny s rybářskou tématikou a pravidelně je cestou z práce a do práce pročítal. Nemohl jsem si nevšimnout, že i náš řidič Patrik si moje časopisy s velkým zaujetím prohlíží. Začal jsem se vyptávat, jak je to s místními rybami a jestli neví, kam by se dalo poblíž zajet! Úsměv se mi protáhl od ucha k uchu, když jsem zjistil, že Patrik je vášnivým rybářem a lovcem. Pověděl mi, že na řece Surinam, která vede městem sice jsou sumci a další druhy ryb, ale tlak rybářů z loděk je tak velký a množství žrádla co jim tam moře naplaví s každým přílivem je takové, že přívlač je ztráta času a ani z loďky se nechytají nějaké trofejní kusy. Za slušnými rybami se prý musí víc do džungle. Druhý den ráno jsme do práce jeli o něco déle. Ráno jsem si přivstal a za rozbřesku vyrazil od hotelu pěšky k řece. Tam, kde jsem okukoval pěkné místo s klidnějším vracákem a padlím stromem, jsem se chystal proházet svoje umělohmotné krasavce z Čech.

jedna

Velké zklamání nastalo, když tam, kde jsem měl v plánu vyvláčet nějakou rybu, vůbec nebyla voda. Řeka tam s každým odlivem a přílivem klesala a stoupala asi o metr a půl. Asi 30 minut jsem zkoušel svoje štěstí, ale bez úspěchu. V práci jsem všechno sdělil Patrikovi a ten mi nabídl, že když zaplatím kanystr benzínu pro motor na jeho loď, tak mě vezme na ryby. Cena benzínu tam byla zhruba 15 korun za 1L, ale myslím že na ceně vůbec nezáleželo! Čas v práci jako by se zastavil. Hlavou už proplouvaly jen samé tajuplné ryby. Nemohl jsem se dočkat, co se na mě chystá. Malé zpestření přišlo jen ve chvilce, kdy můj kolega objevil jeden druh sklípkana. Pavouk se tak stal na pár chvil hlavním středem pozornosti i pro naše kanadské spolupracovníky. Po práci nás Patrik odvezl na hotel. Já si jen zaběhl do pokoje pro náčiní a po domluvě, že sprchu si dám až u Patrika doma, jsem za 2 minutky znovu seděl v autě připraven na první rybářskou výpravu v Surinamu.

Hned jak viděl můj naviják, tak se mu nezdál vlasec Awa-Shima průměr 0.28 mm prostě přišel málo, tak jsme zajeli do rybářského krámu, kde jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Obchod TomaHawk byl vybavenější než leckterý krám, co znám od nás z Čech. Cena mě donutila hned nakoupit řadu woblerů od Rapaly a Salma. Všechny ceny byly zhruba na polovičce, než co nakupuji v Čechách. I výběr modelů byl v nezvyklých barvách, tak jsem tam vše okukoval, až mně prodavač řekl, ať jdu za pult a podívám se z blízka. Patrik mezi tím nechal namotat pletenku od Berkley a mohlo se vyrazit. Cestou mi vysvětlil, že jedeme na řeku Suramaka za sumci piraíbu (Brachyplatystoma filamentosum) a chytat budeme ze dna na krevetky a červy. Krevety jsme nakoupili u jeho známého, který je choval v obřích nádržích a prodával za účelem rybařiny a k jídlu. Docela mi vyrazil dech, když říkal, že jeho největší ulovený sumec měl kolem 90 kg.

jedna

Po příjezdu k Patrikovi, zabalil tašku s pár věcmi a přejelo se o dům dál. Tam jsme vyměnili auto za jiné a zase jeli o dům dál. Na další zahradě jsme připojili vozík s lodí, ale motor nikde. S úsměvem mu říkám: "A pro motor jedeme zas o dům dál?". A on mi na to řekl, že ano. Později jsem se dozvěděl, že vlastní stavební firmu a v jeho ulici už postavil 4 domy pro celou rodinu jeho ženy. Prý ho ještě čeká postavit dalších 5 baráků pro rodinu z jeho strany. Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaký Čech, co postaví za svůj život 9 domů a rozdá je mezi svoje příbuzenstvo. Tak jsme o kus dál přidělali i motor a vyrazili k vodě. Do půl hodiny jsme už byli na cestě po proudu hlouběji do džungle. Během cesty, která trvala zhruba 30 minut jízdy, mi párkrát zastavil, abych se podíval na místní kajmany, ale bohužel se v noci nepovedla žádná fotka. Při dotazu, jestli jsou nebezpeční, odpověděl, že ne. Mají prý jen do metru a půl.Ale ani tak jsem si nechtěl představovat, že bych mezi ně spadl a to do naší rádoby rybářské výbavy patřila i puška, která už toho měla dost za sebou. Pušku jsme vezli za účelem případného lovu místních kanců a Kapybar.

jedna

Konečně jsme našli jeho oblíbené místo, kde jsme se přivázali k jakýmsi plovoucím zeleným rostlinkám, které sami vypadaly, že nikde nedrží. Ihned jsem sáhl po krevetkách, hopsající v igeliťáku s trochou vody. Nástrahy mi ze začátku nešly moc nabodnout, ale po pár pokusech, už jsem věděl, jak na to. Na prutu jsem měl 20 g olůvko a větší jednohák. První nahození jsem směřoval do zátočiny kde jsem doufal, že by brzo mohl přijít záběr. Postupně jsme nahodili všechny 4 pruty. Zapálili velice účinný odpuzovač komárů a jak jsem si myslel, teplota ani v noci nijak extra neklesla. Na otázku, jakou tady Patrik zažil nejmenší teplotu, říkal, že si pamatuje i něco pod 20 stupňů. Na lodi nebyly žádné držáky, takže prut jsem si nejprve zapřel o hranu lodi a nohu. S prvním záběrem, který byl tak razantní, že mi nohu odsunul bokem a prut už si to mířil směle do vody, jsem radši prut držel celou dobu v ruce. První ryba už se klepala na konci mého prutu a já s maximálním očekáváním koukal do vody, kdy a co se překulí na hladině. Po 5 minutách boje jsem dostal do podběráku sumce zhruba 60 cm a hned jsem myslel na fotku.

Patrik mi podával kleště, ale ty jsem odmítl, protože háček byl krásně vidět. Později jsem se dozvěděl, že kleště byly na zlomení sumčích trnů. Jeden trn se nacházel v hřbetní ploutvi a pak po jedné v každé prsní ploutvi. Kleště bych tak ani tak nepoužil, protože hned druhý nejkrásnější pocit po samotném boji a zdolání ryby prožívám, když mohu rybu vrátit vodě. Ryba už svedla svůj vlastní boj a to tím, že dorostla do těchto rozměrů. Patrikovi jsem podal foťák a rybu jsem začal vyndávat ven z podběráku. Sumec do teď ležel v podběráku bez pohybu, ale s prvním uchopením u hlavy se zaklepal a jeden z jeho trnů mi zajel asi 3cm mezi ukazovák a prostředníček levé ruky. Můžu říct, že jsem už zažil mnoho škrábanců, říznutí na rybách i mimo ně, ale tady se mi udělala na ruce malá fontána z krve a i já jsem z toho byl dost vyděšený. Patrik se mě hned ptal, jestli chci do nemocnice, ale já už věděl že nemocnice má otevřeno jen 3x v týdnu a nechtěl jsem zjišťovat, kam by mě odvezl. Navíc jsem si říkal, že možnost zarybařit si v Surinamu už se nemusí nikdy opakovat a tak jsem ruku obalil toaleťákem, zmáčkl v pěst a rybařilo se dál. S malým omezením jsem vytáhl ještě asi 4 sumce stejné velikosti a to samé i Patrik s jeho strýcem.

jedna

Posledních pár hodů jsem směřoval do nejsilnějšího proudu řeky. Po záběru, který mi opět málem vytrhl prut z ruky, jsem hned věděl, že soupeř na druhé straně pomyslného ringu, je větší váhové kategorie. Ryba se hned rozjela směrem po proudu k protějšímu břehu. Na hladině všude plavaly přesně ty trsy zelených rostlin ke kterým jsme byli přivázáni. Bál jsem se, aby se napínající šňůra nezamotala do nějakého z těchto plovoucích ostrovů. Patrik začal odvazovat loď, ale bylo už pozdě. Ve tmě, kam jsme nedosvítili, jsem cítil, jak se na šňůru nabaluje množství plovoucího bordelu a s rybou jsem tak ztrácel přímý kontakt. Hned po vyplutí ze zakotveného místa, jsem pocítil pár posledních zapumpování ryby a kontakt povolil. Vytáhl jsem jen olůvko a asi roztřepený metr pletenky obalený slizem. V průběhu boje jsem úplně zapomenul na svojí zraněnou ruku a o to víc začínala bolet, když jsem si na nepříjemný kontakt s rybou vzpomenul.

Zastavili jsme ještě na jednom místě, kde se nám povedli další 3 sumci kolem metru a jeden Patrikův patnáctiminutový souboj, který skončil vyříznutím háčku a ztrátou možná dalšího trofejního sumce. Čas nelítostně ukazoval na 4tou hodinu raní a my jsme se museli odebrat zpět k autu a jít aspoň něco málo naspat. Hodně mě překvapilo, když na místě kde jsme loď spouštěli na vodu, teď nebyla zelená tráva, ale z vody se tam ukázalo dřevěné schodiště s asi 15 schody kompletně pokrytých kluzkým bahnem. Mezi tím co jsme rybařili, voda s odlivem klesla zhruba o metr a půl.

jedna

Ráno mně ukázal, co všechno pěstuje za ovoce, nejvíce mě zaujaly obří plody rostoucí přímo z kmene stromu s názvem Jackfruit – Žakie. Volně poletující Ary za jeho barákem a Kapybary pěstované pro maso. K zasmání byla i vánoční výzdoba. Nafukovací želvy, žáby, krokodýli s santovskými čepicemi a nazdobený vánoční stromek přesto, že venku je 35°C ve stínu. Také jeho žena připravila mně i Patrikovi oběd z místních ryb Kwie Kwie. Připravený pokrm nebyl nic extra, ale samotná ryba mi přišla velice zajímavá. Cestou zpět na hotel si Patrik vychvaloval ryby, kterým říkal Tukunare a Anjumara. Právě tyhle druhy ryb se prý chytají na přívlač a velice úspěšnou nástrahou jsou Popery. Za těmihle rybami a dalšími druhy sumců, jako například Pirarara (Phractocephalus hemioliopterus) se musí hluboko do džungle a je to výprava minimálně na dva a více dnů. S kolegy z práce jsme vyjeli na výlet lodí, kde se mi povedlo na řece Surinam zdolat další druh sumečka na kousek masa a být svědkem, jak se dají na splávek a maso ulovit slušní krabi z mrtvě vypadajících tůněk. Také jsem ještě jednou byl na lovu sumců s Patrikem a jeho kamarády, ale víc než rybaření je zajímalo pivo a vyptávali se na všechno, co uměli v angličtině říct. I tak se nám povedlo pár sumců kolem 80 cm a jeden lehce přes metr.

S hřejivým pocitem u srdce a radostí, že jsem si mohl zkusit rybaření v těchto končinách, jsem odlétal domů a věděl, že už nebude mojí cesty do neznámých koutů světa, aniž bych nenašel místo v kufru na svůj prut. Na letišti jsem od Patrika dostal jeho adresu a se slovy, že jsem u něj vždy vítán, a doufá, že ještě někdy navštívím Surinam, abychom spolu vyrazili na další rybí expedici hlouběji do džungle, kde nás čeká mnoho dalších druhů, které stojí za to vidět, jsme se rozloučili.

Tento článek jsem z dlouhé chvíle sepsal v Pusanu v Jižní Koreji, kde městem teče mohutná a fascinující řeka. Do kufru se mi ale nevešel můj vrták do ledu a tak jsem nemohl zjistit, co za ryby se dá pod silnou vrstvou zmrzlé vody chytit. Ale vím, že tohle není zdaleka poslední cesta, kterou podnikám a těším se na další zážitky z rybolovu v zahraničí, o které se s vámi rád opět podělím.

Autor: Osvin - ®

Diskuse k článku (22 reakcí)

Přečteno: 10 033x
Průměrná známka: 1.38