Sumčí povídání

- Dalas

Úvodem bych chtěl předeslat, že článek, ke kterému se dočtete níže, jsem napsal někdy asi před 12-13 lety a vyšel s drobnými úpravami v jednom z rybářských časopisů, tudíž ho mohli někteří z vás již kdysi zahlédnout. Oprášil jsem jej hlavně pro jednoho kamaráda, jenž píše rybářskou knížku, která by měla ovšem vyjít v jiném než českém jazyce. Při té příležitosti jsem se rozhodl článeček předložit i vám, čtenářům MRKu, aneb přímo do jámy lvové. Přeji pěkné počtení.

Sumec velký – největší ryba našich vod. Snad každý pořádný rybář sní v koutku duše o tom, že i jemu se podaří jednoho krásného dne zdolat pořádného vousáče podobného těm, co se na nás každou chvíli usmívají z titulních stránek rybářských časopisů. Sám jsem se s prvním sumíkem potkal asi jako třináctiletý rybařík. Zabral ve starém rameni řeky Moravy na těžko, na „rousňáka“ a mně se poté ještě dlouho zdávaly sny o tom silném a vytrvalém tahu, pásech bublin uvolněných ze dna, zadrhávající se brzdě rozvrzaného Stabilu, ohnuté spojce plného laminátu, zvířeném bahně a nakonec prázdných rukách, kterýma jsem se marně snažil, stojíce po kolena ve vodě, hladkou rybu ulapit, když se mi utrhla u neposlušného, stále se sklápějícího podběráku. Dnes vím, že neměl víc jak deset kilo, ale tenkrát to byla pro klučíka ryba tááák obrovská.

jedna

I uplynulo od té doby v řekách něco vody a já i mí kamarádi sumcaři jsme nachytali pěknou řádku sumíků. Ale znáte to, zná to asi každý rybář. Chytnete desetikilového, chcete většího, chytnete dvacetikilového a chtěli byste většího a ještě většího. Avšak ne každý příznivec Petrova cechu je klikař, nad kterým bdí všichni svatí a jemuž se poštěstí vytáhnout třeba dvoumetrovou obludu na třicítku vlasec a bramboru nastraženou na kapříka. Ten, kdo se cílenému lovu sumců alespoň trochu věnuje a měl tu čest se utkat se slušným sumčím chlapákem, vám jistě potvrdí, jak důležité je pro úspěšné zdolání této silné a vytrvalé ryby kvalitní a pevné náčiní. Umí to totiž poblázněnou rybářskou dušičku pořádně zabolet, když se po všech těch přípravách a probdělých nocích konečně dočká vytouženého záběru a záhy zjistí, že se svým vercajkem na takového klacka prostě nestačí. Sám jsem si takový kalíšek hořkosti vypil do dna několikrát.

jedna

Píše se rok 1994, asi druhá polovina srpna, což je doba na sumcování již poměrně pokročilá, a v mých záznamech je pouze několik menších sumíků kolem deseti až patnácti kilogramů. „Tak letos se už asi nedočkáme..“ Lamentujeme s kamarádem Radkem nad nahozenými pruty. Pomalu se stmívá, nastražení karasi čile poškubávají špičkami prutů. Radek, který snad vidí i potmě, každou chvíli komentuje polohu našich splávků, z nichž dva prostřední hrozí zamotáním. Já nevidím v šeru téměř nic, tudíž se spoléhám na kamarádovo hlášení. Náhle se v místě náhozu zvedá mohutná vlna a „BUM“ ozve se rána, jako když spadne chlapisko do vody. Oba na moment ztuhneme napětím, ale to už vrčí cívka na mém navijáku. Přestávám vnímat zběsilé hryzání komárů a plně vychutnávám krátkou chvilku do záseku. Podle impozantního zalovení tuším velkou rybu. Sekám! A nic! Úplně do prázdna! Nechápavě stahuji volný vlasec a oba prohlížíme jeho konec. Je jako uříznutý žiletkou. Asi škeble, nebo snad nějaká rozbitá flaška? Nadáváme na škeble i na nepořádek kolem vody a dohadujeme se nad možnou velikostí dravce. Však není všem dnům konec, slibujeme. Ale počasí se kazí, noci jsou chladné a navíc manželka doma vykopává válečnou sekeru, samozřejmě kvůli rybám. A tak nechávám sumce pro letošek plavat.

jedna

Asi týden po zahájení dravcové sezony o rok později chytáme na stejném místě. Nastražený 35-ti cm lín je tak čiperný, že se nás každou chvíli pokouší přesvědčit, že „Už je tam!“ Ale jsou to jen plané poplachy. Až kolem třiadvacáté hodiny přichází jízda tak razantní, jakou jsem snad dosud nezažil. Daří se mi odklopit oblouček navijáku, doštelovat brzdu, ale zaklapnout řadič zpátky přes svištící pětapadesátku je problém. Sotva se to podaří, je prut nemilosrdně natažen do jedné přímky s vlascem. Přesto ještě sekám, struna na těch asi 50m co mě dělí od soupeře pořádně péruje. Prut je ohnutý na doraz, ale aktivní tah ustává, nic se nehýbe. Zatáhnu, jde to pomalu a těžko, ale jde. Nabývám přesvědčení, že táhnu z vody pořádnou větev, přes kterou sumec přejel zanechal v ní mé háky. Po každém zapumpování proklouzne brzda, tak ji několikrát ještě více přitahuji. Asi po patnácti metrech přitahování najednou „BUM“! Jako když práskneš do koní! Ohromná síla mi chce vyrvat prut. Držím oběma rukama, špičkou mířím přímo do vody, ale brzdu povolit nestihnu. Asi metr, nebo dva proklouzne i přes silné dotažení a pak se vlasec trhá někde u rolničky. Prásk! Ležím na zádech, klepu se jako osika a nadávám si do blbců.

Radek kibicuje: „Tak to musel být macek, aspoň metr šedesát!“ Nesouhlasně kroutím hlavou, vím svoje. Vždyť 30-ti kiláče jsem lapnul vloni na Svratce. Bojoval sice slušně, ale tohle by jistě nedokázal. Ještě týden z toho pořádně nespím. Nejen, že mě mrzí nezdar, ale je mi líto i sumce. Trápím se pomyšlením, jakpak se asi taková ryba vypořádá s kusem pevného vlasce a hlavně mohutným hákem zaseknutým čert ví kde. Později ještě několikrát pokoušíme štěstí na stejném místě, prochytáváme úsek velkými woblery a třpytkami, ale ani ťuk. Přes zimu se s kamarádem mnohokrát vracíme k prožité příhodě, sumcovi dáváme jméno Bartoš a umiňujeme si, že ho dostaneme stůj co stůj. Posiluji nářadí a mám pocit, že na takový cajk se musí dát otočit i rozběhnutá kráva. Ovšem z omylu mě Bartoš vyvádí hned na první pokus následující sezóny.

jedna

Je začátek prázdnin roku 1996. Celý den mírně přeprchává, ale i přes zamračenou oblohu je dusno jako v pařeništi. Odpoledne několikrát poklepávám do sklíčka barometru, ručička poskakuje níž a níž. Prostě ideální počasí. Takový večer sumcař nemůže prošvihnout, i kdyby se měla něžná polovička rodiny zbláznit. Pruty mám v kufru auta, ještě rybičky z bazénku a i přes vyhrůžky nejtvrdšího kalibru zanechávám bublající manželku i s bublajícím zavařovacím hrncem jejich osudu. K vodě letím jako štvaná zvěř, není čas na nějakou poezii. Nahazuji na poslední chvíli, co nevidět bude tma jako v pytli. Cítím záběr až v kostech, akorát mě trochu znervózňuje dovádění bigbeatové kapely ve vzdálené vísce. To sumci nemají rádi. Rachot bicích ale za chvíli zaniká v dunění hromu, blíží se pořádná bouřka. Poslední kapraři rychle startují své Pionýry a Babetky a ujíždějí domů do tepla a sucha.

A už do mě buší první těžké kapky, silný vítr cloumá korunami stromů. Přežívám pod deštníkem, ale stejně jsem mokrý jako ondatra. Prší už asi hodinu, je mi čím dál větší zima, a začínám propadat blbé náladě. „Měl jsem zůstat pěkně doma, pomáhat zavařovat a být hodný taťka,“ zpytuji svědomí. Náhle „Hrrrrr, hrrr!“ Je tam! Razance záběru mě nenechává na pochybách, kdo že se to vydal temnou nocí na lov. Nepochopitelně však zmatkuju jako úplný začátečník, místo rychlého záseku hledám rukavice a prosím svatého Petra o pomoc a slitování. Konečně sekám a okamžitě cítím kontakt s rybou. Ta ovšem nehodlá v žádném případě měnit nabraný kurz a nekontrolovatelným a silným tahem míří přímo ke druhému břehu, kde je ve vodě spadený nejeden strom. Cítím, že je zle. Mokrá brzda navijáku se zadrhává, pouštím zpětný chod, klička mě mlátí po prstech. Šedesátka Damylka jenom zvoní a už cítím jak drhne o ty prokleté větve na druhé straně. „Pink!“ a je konec. Chce se mi lehnout do bláta a brečet až do rána. Ne, nemám na to, abych přemohl pořádnou rybu, jsem smolař, zmatkař, amatér. Pomalu balím zabahněné věci a s pohřební náladou jedu domů. Probuzená dcerka se ptá, co jsem chytil, tak jí vyprávím o svém neštěstí. Utěšuje mě: „Co máš z toho tati, chytíš příště.“

jedna

Po čase začínám myslet znovu jen a jen na Bartoše. V duchu doufám, když zabral třikrát, zabere počtvrté. Neustále rozebírám příčiny neúspěchu. Je to jasné, používám špatné nářadí. Na pořádné sumce mám slabý a nekvalitní vercajk. V tom mě ještě utvrzuje další utržený sumec na řece Dyji. Také zabral blízko potopených stromů, jakých je v řece nepočítaně, tentokrát to odnesl i polámaný prut. Před další sezónou kompletně přezbrojuji svůj sumcový arzenál. Staré plné lamináty i zpevněné sumcové teleskopy měním za dvoudílné speciály Spider Silure od firmy Mitchell, místo vlasců pořizuji pletené šňůry s obdivuhodnou nosností, ale hlavně nulovou průtažností. Dlouho váhám u navijáků, nabídka na trhu začíná být nepřeberná, nakonec padá volba na multiplikátory s hvězdicovou brzdou. Několikrát zkouším nahazování. Zpočátku mám velké problémy s přetáčením cívky, ale po několika trénincích se naučím kontrolovat odvíjení šňůry prstem a se 200g olovem házím téměř stejně daleko jako se smekacím navijákem. S postupem času pak u mě multíky získávají další body, kapacita cívky je vždy dostatečná a hlavně šňůra se vůbec nezkrucuje, čímž se jistě prodlužuje její životnost. Už se nemůžu dočkat „zahájené“ a každou chvíli si pohrávám s novou výstrojí. Chudáček naše malá dcerka, několikrát si musí hrát na dvorku na sumce Bartoše, s opaskem a 50ti kilovou šňůrou kolem pasu, pokaždé ji nemilosrdně zdolávám. Manželka i sousedé si poklepávají na čelo, ale já vím svoje.

Je začátek léta, jsem denně na rybách, svatý Petr stojí při mně a já se přesvědčuji o správnosti zvolené taktiky. Po nádherném a vyčerpávajícím zdolávání klečím v kopřivách na břehu Dyje a konečně držím v náručí „Pana Sumce“- 60ti kilové monstrum! Několik dalších krásných kousků mezi 30-55 kilogramy si pak už doslova vychutnávám. Úplně propadám kouzlu rybaření na řece, pomalu každý druhý večer se ženu desítky kilometrů na svá horká místa, vracím se nad ránem, nevyspalý, unavený, vycucaný od komárů, ale šťastný. Na nevyřízené účty na štěrkovně kousek za humny už nějak nezbývá čas.

A kam že se nakonec poděl můj starý známý nepolapitelný Bartoš? Asi v půlce května roku 1997 je krásný, bezvětrný den. Sluníčko po obědě už hezky připaluje a já se s polarizačními brýlemi kolem krku drápu do koruny statné olše, zrovna naproti místu, kde jsem tolikrát prohrál sumčí klání. Cílem mého snažení je omrknout počty a velikost vyhřívajících se amurů. Chvíli pozoruji hladinu, ale až na pár amuřích dorostenců a hejnka chlapáckých cejnů nevidím nic kloudného. Již chci svoji pozorovatelnu tiše opustit, ještě mrknu dolů přímo pod sebe a ztuhnu úžasem. Hledím s otevřenou pusou, nevěříce vlastní očím. Ani ne deset metrů od břehu, kousek od zbytků padlého stromu, pár centimetrů pod hladinou, si majestátně hoví jistě dvoumetrový, neskutečně široký a mohutný pantáta sumec. Ani nedutám, pomaloučku na větvi zaujímám polohu ležícího střelce a obdivuji rozměry trofejní ryby. Určitě je to on! Můj Bartoš! Nemůžu se nasytit té vzácné podívané, kterou ukončuje až nízko letící letadlo. Sumec se bez jediného pohybu ploutví propadá hlouběji a hlouběji a více již se neukazuje.

jedna

Tento zážitek ve mně zanechává hluboký dojem. Věřím, že v létě macka určitě dostanu a nahlas mu slibuji svobodu. Už, už se vidím, jak nádhernou rybu pouštím za cvakání fotoaparátu do nedaleké řeky Moravy. Tam bude v klidu a bezpečí. Avšak začátkem července začíná pršet, pršet a pršet. Kapička ke kapičce, potůček k potůčku, rybníček k rybníčku a záhy se celá střední a jižní Morava slévá v jedno obrovské jezero, v němž i ryby zabloudí, a plavou kalnou vodou sem a tam, aby si našly nové tůně, nový domov. A tak asi odplul i můj Bartoš, neboť více jsem se s ním i přes několik pokusů nesetkal.

Závěrem tohoto povídání bych chtěl oslovit všechny rybáře, pro které je ulovení sumce stejným magnetem a zážitkem, jako pro mě. Uvědomme si prosím, že dnešní doba a moderní věda nám dala do rukou vybavení a nářadí, o jakém se našim otcům a dědům ani nesnilo a které několikanásobně zvyšuje šanci na úspěšné zdolání těch největších úlovků. Ne, nenutím nikomu heslo „Chyť a pusť a nikdy jinak“. To ať si vyřídí každý sám se sebou ve svém srdci, ale prosím, važme si života a všeho s mírou. A věřte, že déle vás bude těšit pohled na pěknou fotografii třpytivého úlovku a vzpomínka na darovaný život, než scvrklá a zaprášená sumčí hlava, kterou vám manželka časem stejně vyhodí.

Na shledanou snad někde u prutů se těší Dalas.

Autor: Dalas - ®

Diskuse k článku (109 reakcí)

Přečteno: 21 134x
Průměrná známka: 1.13