Moje první štika

27.2.2011 - Fanda z UH

Na každé prázdniny jsem se přirozeně těšil, jako určitě i dnes každý školák. U mne to ale bylo cosi jiného, protože každá chvilka školního volna znamenala obrovskou změnu. Vzhledem k velkému pracovnímu zaneprázdnění svých rodičů, jsem byl vždy s neúprosnou pravidelností odeslán k babičce. Velikonoční svátky, Vánoce, zimní či letní prázdniny, zkrátka pokaždé. Být u dědy s babičkou bylo víc, než si umí ale dnes kdokoliv z dětí školou povinných představit! Jejich postarší domek skrýval nejedno překvapení, pokaždé jsme objevovali nové skrýše a záhadné úkryty plné tajemných věcí. Dědova stolařská dílna byla rájem, který jsme vlastně ani nedokázali dostatečně ocenit. Lákalo nás v ní úplně všechno, vůně barev a ředidel, záhadné tvary nejrůznějších nástrojů a „udělátek“, s jejichž pomocí jsme mohli prakticky cokoliv vyrobit.

Dřevěný samopal, pistolku vystřelující gumičky, luky a šípy, skoro metrový člun z tlusté korkové desky, malou plachetnici a já nevím co ještě. Pustit se do výroby čehokoliv nového nám pokaždé poskytlo nejedno rozptýlení bez ohledu na roční dobu či rozmary počasí. Něco zajímavého si vyrobit a honem ven! Jak jinak! Neexistovaly mobily, počítače, zájezdy do Alp na lyžování, či cesty k moři někam na Riviéru. Kdo jel do Tater nebo do Bulharska, byl král. A tak jsme se uměli bavit sami nebo v partě, vymýšleli hry, hráli divadlo, pokud se přidaly i holky, tak cokoliv, kde byli princové a princezny, abychom je mohli polibkem vysvobozovat, a vybrat si k zábavě třeba jen obyčejnou „schovku“ bylo pokaždé velkým dobrodružstvím. Vždy se totiž našla nějaká dobrá neprofláknutá skrýš.

Obyčejná přízemní chaloupka na nábřeží řeky Oslavy, blízko jejího soutoku s Balinkou ve Velkém Meziříčí, kousek od mostu a blízko náměstí, však měla i jiné kouzlo. Voda obvykle znamená ryby, a v zimě hokej se vším všudy. Stejná parta kluků v parném létě i v třeskutém mrazu dobývala řeku s plnou silou klučičí vášně, jejíž projevem byl nejčastěji hokej horních proti dolním, a v létě pak závody v chytání ryb těch, co měli „opravdové“ pruty proti těm s pytlačkami z lískového klacku, nebo fotbalová klání mezi domorodci a přivandrovalci, protože kluků mě podobných se tam každé prázdniny soustředilo dost, a týmy se rychle měnily. Jednou hrálo mužstvo z naší uličky proti klukům z ulice za mostem, druhý den pravý břeh proti levému.

I ta všední rána v uličce bývala podobná, mnohý z party vybíhal od snídaně ven ještě s krajícem v ruce hned poté, co se venku ozvalo první z hlasitých zahvízdnutí. Pokaždé to vlastně začínalo stejně. Sejít se a rychle si povyprávět kdo a kdy ještě přijede, aby úderná síla mančaftu byla na plný počet co nejdříve doplněna o hráče, který aspoň nezakopne o balon. Při hokeji to bylo jednodušší - hokejky se naskládaly na hromadu, a nejmladší hráč je pak se zavázanýma očima rozhazoval střídavě na obě strany. Dvouciferný výsledek nebyl žádnou zvláštností.

Cestování za dědou bývalo složité. Dodnes si téměř do všech podrobností vybavuji tu slávu, ve které jsme byli v první zimní prázdninový den se sestrou posazeni do autobusu na Brno, s podrobným obrázkem kde máme před hotelem Grand přestoupit na autobus do Jihlavy. Vědomí, že budu samostatně splnit úkol přejít od jednoho nástupiště ke druhému bylo víc, jak státní vyznamenání. Tehdy od nás na Brno nejezdil žádný „dálkař“ jako dnes, ale poctivý šourák od lípy k lípě, jedoucí snad celé dvě hodiny po všech dědinách a vesnicích, které byly na trase. Paměť mi oživuje vzpomínka na průvodčí, která mi vrátila papírovou desetikorunu, úplně novou, ještě vonící tiskařskou černí a hlavně nepomačkanou, která v lednu 1961 teprve začala platit.

O něco později jsme k dědovi jezdili už Spartakem, koupeným zcela náhodou mimo obvyklý pořadník, a ještě se slevou, protože byl nabourán hned při převozu do blízké Mototechny. Jiný prodejce aut na celém okrese neexistoval, ani žádné jiné auto se nedalo koupit, ledaže bychom měli bony, nebo navštívili Tuzex třeba v doprovodu bohaté tetičky z Ameriky. Žádnou movitou tetu jsme však neměli, a tak dodnes se mi prý příbuzní smějí za to, jak jsem tehdy brečel, že jsme si koupili nabourané auto, protože na lepší nemáme. Tomu posmívání nevěřím, protože pamětníci už dávno vymřeli.

Naší hlavní činností však byly ryby. Dodnes si pamatuji tenkou plastovou kostřičku s malinkým splávečkem zelené barvy, k tomu snad desítka vlasec a malinký háček, na který se pořádná rousnice nevešla. Stačili hnojáčci, kterých bylo na každém dvorku u chalup na nábřeží dost, protože všude byla domácí drůbež, kachny, husy ba i čuník. Všechna ta vodní havěť pak navečer za hlasitého štěbetání stávala u dveří přesně tam, kde patřila.

Mezi kluky kvetl výměnný obchod i o prázdninách nečekaně dobře, za olověné kuličky se výhodně směňovaly rybářské háčky od těch větších s opravdovými pruty, kteří už určitě dostávali kapesné a mohli si je koupit, naproti tomu určitě každý rok platilo, že když náhodou ti „z města“ přijeli na prázdniny vyzbrojeni balíčkem opravdové americké žvýkačky, v uličce ustaly veškeré sváry a oni mohli na jeden den dělat náčelníka celé partě, ve které někteří statečně kousali ten darovaný kus i celý týden.

Řeku jsme sjížděli na plovacích kolech, ti „lepší“ na velkých duších ze zadního kola traktoru, nebo jen tak položeni na kdejakém prkně. Když však při kterési jízdě na neckách kdosi zahlédl štiku, byl program nejbližších dní dán zcela jasně. Prvním úkolem bylo sehnat dvojháček, kterým by se bělička propíchla pod hřbet, možná přesně tak, jak to bylo na obrázku v ohmataném rybářském časopise, který mezi námi koloval už druhý rok. Běliček bylo vždycky dost, ale stále ještě chyběl silnější vlasec a pořádný prut, protože „to dá rozum“, na obyčejný lískáč štiku nechytíte! Dělat si problémy s ocelovým lankem, o jehož použití byla v časopise také řeč, se hned vedly odborné dišputace i v houfu kluků, kteří po nábřeží raději pobíhali za mičudou a zkazkám o žralokovi v tůni nevěřili. Nemělo cenu se s tím trápit! Na lanko by naše kapesné nestačilo. Výraz „kapesné“ tu však nemá opodstatnění, v tomto případě by se spíše jednalo o první celonárodní sbírku všech drobných mincí, které kdo měl po kapsách z těch, které momentálně fotbal nelákal, ale zato se chtěli výpravy za štikou určitě zúčastnit.

Prut jsem zajistil já. Dodnes si pamatuji to zvláštní „zlodějské“ rozechvění, které mi probíhalo od kořene krku po páteři až tam někam dozadu a úplně dolů, když jsem dědečkovi – nevím proč – potají sebral jeho parádní štípaný prut neznámé značky i s navijákem, a špulku vlasce, jehož sílu by uvítal kdejaký aranžér výloh, neboť na něj se tehdy do výkladu obchodů daly pověsit všechny obrazy státníků, bez ohledu na počet medailí, které kdy zdobily jejich hruď, či nejrůznější budovatelské nápisy ne polystyrénové, ale klidně kovové. Že ten prut byl jeho parádním kouskem, který si žárlivě střežil, mi nedošlo, prostě jsem jen tak v rychlosti honem vzal ten první, který se mi líbil.

Pak už to šlo rychle. Udělat obyčejný suk na vlasci, na cívku navijáku namotat ten silnější, navléct korkový špunt vyrobený ze zátky od šampusu, do něj strčit husí brk jako anténku, nějak uvázat vyhandlovaný dvojháček a naposledy si prohlédnout obrázek s návodem na nastražení rybičky. Patero rukou, pět rádců, pět kluků, jejichž duše se tetelila obrovskou nadějí. Nahodit rybku se nám kupodivu podařilo hned napoprvé, člověk se dost naučí jenom tím, když se pozorně kouká na dospělé.

Když brčko poslušně splavalo z hlavního proudu do tišiny za velkým kamenem, kde se na chvíli zastavilo, bylo vše ostatní dílem okamžiku, jen nám nejdřív nedošlo proč splávek najednou plave proti proudu. Když pak náhle zmizel pod velkou vlnou a brzda navijáku začala kvílet (Kdo z nás do té doby věděl, že naviják má brzdu?), začalo společné lomcování s prutem, jehož špička se chvílemi povážlivě nakláněla až k samotné hladině, a hlasité volání o pomoc. Jedna rada stíhala druhou, k vodě se seběhli i ti, kteří ještě před chvílí dali přednost mičudě.

Těch štik tam bylo nakonec šest. Hned odpoledne se západem slunce si přesně tam sedl náš děda, předvedl nám pořádnou štičí montáž s lankem, a nás pověřil pouze obstaráním běliček. To prázdné místo za kamenem rychle obsadila štika druhá. Tu, kterou jsme hrdě přinesli k nám domů, upekla babička všem klukům dohromady, jen tak na másle a na kmíně, a mastnou hubu měli i ti, co původně hráli kopanou. Na našem dvorku u chalupy se pak „na čumendu“ scházeli všichni kluci celý týden pokaždé, když děda přinesl štiku další, ale nikdy ne tak velkou, jakou jsme společně zdolali my.

Ještě dnes bych kousek od náměstí našel ten dům, kam jsme si hned v pondělí běželi koupit „Pionýrský rybářský lístek“ za doma v slzách vyškemraných deset korun, a tři z pěti kluků naší party se tím dnem stali „opravdovými“ rybáři, bez pytlaček či lískáčů. Děda se za nás u rybářů zaručil a všem rozdal své staré přebytečné pruty, ten parádní štípaný však znovu schoval za skříní. Dva z nás rybaří dodnes, o tom třetím jsem už skoro padesát let neslyšel, naposledy v roce 1963 o pololetních prázdninách, co děda umřel, zatímco my hráli na zamrzlé řece hokej. Od té doby jsem nikde na žádných prázdninách už nebyl.

Tak, řeko, vyprávěj, co bylo dál…