Expedice Carpa Erbivora II.

19.2.2011 - Raf

Sluneční paprsky nám vypalovaly už třetí den rozum z hlavy a my si začali čím dál více uvědomovat, že čas ubývá a vysněného amura má zatím jenom cyklista Petr. Milan na to reagoval tím, že chytil dalšího sumce. Ten nám ještě trn z paty nevytrhl, ale potěšil. Patřil svými 118 cm a 11 kg k lepšímu průměru. Potom už ale přišlo i to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Václavovi se rozvřeštěl hlásič. Ryby šla překvapivě rychle ke břehu. Tam se ukázala na hladině. Torpédo jsme poznali okamžitě. A nebylo malé! Připomenuli jsme Václavovi to, co už dávno věděl – že poté, co ryba ucítí břeh, budou následovat nikdy nekončící výpady. Jenže ony nenásledovaly. My i ryba jsme se probrali, až když byla v podběráku. Tam se amur vzpamatoval a začal zběsile mlátit ocasem, až vytnul jednu výchovnou facku i spokojenému Václavovi. Vše se naštěstí dělo v bezpečí mokré podložky, kde jsme mu naměřili 96 centimetrů a 9,5 kg. Ještě před západem slunce jsme pořídili pár fotek a mohli se jít schovat do moskytiér. Tento večer se poprvé hladina zátoky nenaplnila „zeleným“ bordelem. Následovala noc, ve které záběry neměly konce.

Zkraje noci jsme zdolali dva slušné kapry, které Petr později podpořil vytažením sumce dlouhého 101 centimetrů, kterého nejen unavil ale sám si na něj i vyvezl. Sotva jsme usnuli po sumčí zdolávačce, budili nás krátce po sobě moji další dva kapři. A na ty navázal záběr od ryby nejočekávanější – amura. Vyvoleným amurobijcem byl opět Václav, jenž zase nenechal rybu rozjančit a veskrze poklidně unavil torpédo dlouhé parádních 110 centimetrů a vážící 12 kg. To už je ryba kvůli, které se vyplatí přejet celou Evropu a klidně i kus Asie k tomu! A protože noci jsou na začátku července krátké, bylo už potom bílé ráno, které bylo zase tak horké, že Václavovi nedělalo nejmenší problém s amurem hopnout do bazénku, aby se mohl vyfotit. Jak se později ukázalo, bude to ráno amuří.

Cyklisti Petr s Jitkou si teprve dělali snídani před projížďkou, a tak mohli sledovat Milanovu amuří show. Ten měl od začátku výpravy nahozeno v místě, které bylo jednoznačně nejživější. Ukazovalo se v něm nejvíce ryb, které sem proplouvaly podrákosovými a mezirákosovými labyrinty z jiných částí kanálu. Tentokrát mu tady jeho 20 mm kouli s příchutí mušle šluknul amur. Opět se nekonalo žádné velké jančení a Milanovi jsme tak někdy v 8 hodin ráno podebrali úžasně stavěného amura. Ten měřil 101 centimetrů a 12,5 kg, byl tak těžší než Václavův takřka o decimetr delší carpa erbivora, jak by mu řekl domorodec. Milan nestihl ještě ani pořádně vstřebat sladké pocity vítězství a už měl další záběr. Fiška bojovala zdaleka nejvíc ze všech předchozích. Napětí stoupalo, ale konalo se překvapení. Na hladině se nevyvalila ryba k dvaceti kilům, jak jsme očekávali, ale bojovný amur, kterému jsme naměřili 94 centimetrů a 8 kg. U všech amurů jsme si všímali, jak moc je to křehké stvoření. Možná nejkřehčí ryba s jakou jsem se kdy setkal. Přestože jsme s nimi zacházeli jak v bavlnce, při jejich pouštění bylo nutno s nimi trávit hodně času ve vodě a čekat než se přestanou stavět na bok a bez problémů odjedou.

Kluci si tedy užívali amurových žní. Ale co já? Byl jsem bez amura a do odjezdu už nezbývalo ani 24 hodin… Začali padat nabídky o půjčení prutů nebo náhozech do „osvědčených“ amurových míst. Já se zařídil pouze tak, že jsem zakrmil ještě přesněji než obvykle a poprvé se nejel koupat do „chladné“ řeky a zchladit do klimatizovaného obchodu. Za celé dopoledne však záběr nepřišel. Chvíli po obědě to ale bylo tady. Doběhl jsem k férové jízdě. Všechno odpovídalo. Cítil jsem váhu velké ryby, která se ale nepouštěla do větších akcí a šla poměrně dobrovolně ke břehu. Jenže u břehu na mě nevykouknul amur, nýbrž další kapr. Nebudu lhát, byl jsem zklamán. Další šance naštěstí přišla velmi záhy. Kontakt byl opět navázán na boilies s příchutí mušle a to je, jak už víte, na italských kanálech amurová příchuť světové extratřídy. Nakonec tedy bylo dopřáno i mě. Zdolal jsem amura dlouhého 88 centimetrů. Náš tým uspěl a byli jsme proto všichni šťastní. V uvolněné atmosféře ale přišel chvíli po změření amura další záběr. Měl ho Milan. Rozjařený lovec se rozhodl, že na mělkém malém kanále bude zdolávat rybu z člunu, přestože to vůbec nebylo nutné. A aby srandy nebylo málo, vzal si sebou do miničlunu Václava, aby mu rybu podebral. Tím si situaci samozřejmě zkomplikovali a byli rádi, že se udrželi nad vodou. Ryba na prutu je vláčela po kanále, ale nakonec se jim povedlo za hurónského smíchu zdolat kapra 69 centimetrů.

Chvíli poté se nám vrátili cyklisti a Petr rovnou chytil bolena. Zajímavé bylo to, že boleny jsme chytali na začátku, než nám najeli do krmení kapři a amuři a potom zase až na konci výpravy, což jsem potvrdil i já dalším bolenem o něco později. Na kanále jich tu vzhledem k tomu kolik jsme jich zde nachytali na boilies nebude málo. Na přívlač, které jsem se tu okrajově věnoval, jsem ale paradoxně nechytil jediného. Další rybou, kterou bylo nutné zaznamenat do výsledkové listiny byl Milanův sumec dlouhý opět 118 cm. O stejnou rybu jako den před tím se ovšem nejednalo. Byl to už Milanův třetí sumec za tři dny. Na to, že jsme sem na sumce nepřijeli, to nebyl vůbec špatný výsledek. Večer jsme si zajeli pro pizzu a nenechali si ji otrávit ani dalším komárovým útokem.

Poslední noc zahraniční výpravy je vždycky zvláštní. Zoufale doufáte, že se vám povede ještě udělat nějaký zářez na rukojeť prutu. Zároveň vám vaše podvědomí říká, že byste se přeci jenom měli před cestou trochu vyspat. Nám se moc vyspat nepodařilo. O spánek nás okrádali kapři. Třeba Petr si takhle chytil svého prvního kanálového kapra na boilies. Ryba měla příjemných 70 centimetrů. Zároveň to byl první ale také poslední kapr z Petrovy levé části kanálu. Vrcholem všeho bylo, když na mě Milan ještě za tmy ze svého bivaku křičel, že mi zvoní rolnička. Bylo mi to v polospánku poněkud divné. Sumce na signalizaci jejichž záběru rolničky používáme, jsem jako jediný nechytal a na kaprovité ryby mám pípáky. V tom mi to došlo. Feeder! Ten jsem měl pohozený jako jediný prut přímo pod našim břehem v bordelu na hladině i pod ní. Byl to vlastně takový plovoucí ostrov plný přirozené potravy, který se naštěstí moc nehýbal. Vrcholem ostrovu bylo pár rozkládajících se chcíplých ryb plných červů. Ti padali do vody a ryby je sem musely jezdit žrát. Ostrov měl přímo pod sebou krásně tvrdé dno, ale kousek od něj na otevřené vodě už bylo odporné bahno. Můj prut tu ležel tři dny bez povšimnutí. Měl jsem na něm jako na jediném dlouhodobě nastraženo pop-up boilies. Teď na něj přišel konečně záběr. Byl jsem unavený a rozespalý.

Proto jsem se rozhodně nehodlal s rybou při zdolávání mazlit, zvlášť když mi velmi brzy došlo, že tohle není amur ale kapr. Nepustil jsem ho k žádnému velkému výjezdu. Držel si ho pěkně na krátko. Pouze jsem s ním dělal tradiční slalom mezi ostatními nastraženými pruty. Často také bylo potřeba zanořit prut úplně do vody, aby se mi vlasec nezamotal do bordelu v ostrově. Výjimečně mi bylo v podstatě jedno, jak souboj dopadne. A bylo to možná dobře. Naštěstí mám v sobě z předchozích soubojů reflexy, které pomáhají nedělat moc chyb i při nulové motivaci. Tu rybu jsem totiž zdolal. V podběráku zaskočila mě i Milana, jenž mi přispěchal pomoci, její velikost. Kapr měl famózních 94 centimetrů. Přiznám se, že o delším kaprovi zdolaném s feederovým prutem jsem nikdy neslyšel. To jsem si ale v tu chvíli neuvědomoval. Kapra jsme ani nefotili, pustili zpět do vody a šli zase spát.

Sotva jsem usnul, byla tu další jízda. Rozednívalo se. Vyběhl jsem, ale okamžitě mě oslnila světla ze zrovna projíždějícího auta okolo nás. Chtěl jsem ho nechat projet, ale Ital mi dal přednost. Asi to byl rybář. Vylezl z auta a šel se dívat, co se bude dít. Zdolávání mělo standardní průběh. Ryba od protějšího rákosu nabrala rychlou jízdou směr "za roh" do pravé části kanálu. Já ji nechal jet a šel za ní. V pravé ruce jsem měl prut vysoko zvednutý, aby se nezahákl o rákosy u našeho břehu, v podpaždí levé ruky velký podběrák. Takhle jsem šel nějakých sto metrů, Ital za mnou. Nic neříkal, jen sledoval. Žrali nás komáři. Ryba kterou jsem měl na prutu byla velmi bojovná. Já zdolával, Ital zevloval. Až když byla ryba na hladině (teď už to bylo jasné, byl to další kapr), mi vzal Ital z ruky podběrák a rybu mi podebral. Položil mi ji na břeh, usmál se na mě a pravil do ranního oparu: "Bravo!" Potom nasedl do auta a jel pracovat na pole, aby něco udělal, než ho vyžene slunce. Byla to zvláštní chvíle. Kapr nebyl žádným lamákem rybářských srdcí, ale tento intimní zážitek s Italem byl tím nejhlubším, který si z této výpravy vybavím.

Ráno jsem o tom při poslední italské kávě a ciabattě s parmazánem a rajčetem vyprávěl kamarádům. Myslím, že ale nemohli pochopit, co jsem prožil. Měl jsem dojem, že jsem se dostal zase mnohem blíže nejen k italským rybám, ale i lidem. Alespoň se mi to tak zdálo. Rybám jsme slíbili, že jim dáme šanci do deseti hodin dopoledne a potom se vydáme domů. Byli už jsme jim ale ukradení. Záběr nepřišel žádný. Možná jsme z místa dostali za tu krátkou dobu maximum, možná, že ale taky ne. Každopádně domů jsme odjížděli moc spokojení. A ani jindy rychlá cesta, která tentokrát vedla přes totálně ucpanou Evropu, nám nemohla dojmy pokazit. Ostatně víte-li o vodě, kde při lovu jednoduchou kaprařskou taktikou připadá na čtyři zdolané kapry jeden amur okolo metru, dejte mi vědět. Rád budu na svátky jezdit tam a kartón lambrusca vám přivezu k tomu darem…