Jak jsem začal pouštět ryby

- GRUPA

Toto téma je zde v mnoha diskusích probíráno v řadách jak svých zastánců, tak i odpůrců. Tímto článkem bych se chtěl s vámi všemi podělit o to, co mě vlastně přivedlo k samotné myšlence pouštět ryby a vystoupit z řad těch, pro které je ryba jen a pouze kus masa.

K rybařině jako takové jsem se dostal díky tátovi a to už v útlém dětství, kdy mě brával s přibývajícím věkem čím dál častěji s sebou k vodě a já pochytával a učil se stále víc a víc věcí, ale i fám, mýtů, legend a polopravd, co jedna "bába" povídala. Patřím do té generace, která musela absolvovat dva roky po sobě rybářský kroužek, aby mohla mít rybářský lístek už pak na pořád. Jelikož jsem z Brna, tak jsem začínal v jeho okolí, Opatovice, Holásky, Splaviska, ale nejvíc vzpomínek mi utkvělo v hlavě z Novomlýnských nádrží, kde jsme trávili nejednu dovolenou, a z řeky Dyje v okolí Nových mlýnů. Nebudu dál rozvádět, jak jsem začínal chytat ryby, ale začnu tedy s mým hlavním tématem, a tím je "Jak jsem viděl ryby dřív a jak je vidím nyní".

jedna

Už si přesně nevzpomínám, jestli to bylo před revolucí nebo po ní, ale za to si moc dobře pamatuji, jak jsem u každého kapříka co se zadařil, tlačil očima i rukama jeho ocas za hranici 35 cm, abych se už mohl celou dobu než se vrátím domů těšit na to, jak ho hrdě s pocitem výjimečného lovce ponesu k nějakému spolužákovi domů. V té době se nikdo o nějakém pouštění ani nezmínil a protože jsem býval z velké většiny jediné dítě na rybách mezi tátovými známými a všemi těmi ostatními rybáři, tak jsem měl těch vzorů na výběr opravdu hodně. Braní všech (mírových) ryb jsem bral jako samozřejmost. O to větší úžas, zděšení i výsměch jsem měl z našich jižních sousedů žijících za řekou Dyjí, kteří se na Mušově po roce 1990, vyrojili jako hejno vran a chytali na jakési kuličky, měli navijáky s těmi kouzelnými páčkami (baitrunner), měli vrhací sítě, v karavanech téměř vše na co si člověk vzpomněl atd..Ale to nejpodivnější bylo, že když už si vzali nějakou rybu, tak třeba kapra maximálně do dvou kg a když se jim zadařil třeba kousek 15 kg, tak ho za našeho úžasu vrátili do vody. Bylo jen slyšet: "Ten borec je ale vůl." Ono to oslovení bylo určitě i peprnější, ale.

To trvalo pár let a pořád mi to nešlo do hlavy, co z toho ti lidi mají, vždyť je to škoda. Během toho se i nám zadařila 16-ka a její osud byl jasný. Bez debat! Ještě ten rok se nám dařilo i na řece. Byl to týden "amuřího snu", kdy jsem si i já, coby 12tileté dítě, vytvořil do teď nepřekonaný 12tikilový osobáček s amurem. Za ten týden jsme prohnali udírnou asi 70 kg amura a nikdo se nad tím tenkrát nepozastavoval, spíš naopak. Cítil jsem jako všichni dospělí okolo, že jsme fakt dobří rybáři. Čas si ale kráčel svými mílovými kroky dál a ze mě se pomalu, ale jistě stával víc nosič než rybář a bylo na čase začít jezdit na ryby sám a ne pořád jen chytat (nosit) s tátou. A pak konečně přišly ty zlomové roky mého vnímání ryb. Byl jsem s kamarády jedno jaro na rybách a dařilo se mi. Za první dopoledne jsem měl dva kapry, 7 kg a cca 10 kg, jejich osud jsem viděl jasně, nechám je provonět kouřem z ovocného dřeva.

jedna

Ale i kamarádům se dařilo, i přestože oni už patřili k těm, co pěkné ryby pouštějí, podařilo se mi je přesvědčit o tom, že je to opravdová pochoutka a také z každého z nich ještě po jednom pěkném kousku vymámit. Ale kam je dát, aby byla ryba čerstvá a nikdo na nás nekoukal jak na pytláky? Přišel můj nejhloupější nápad z celé mé rybářské kariéry: "Dáme je do jezírka u známého na zahradě". Každá ryba v saku a noční déšť způsobili něco, co i se mnou opravdu pohnulo a dodnes mě to velice mrzí. Raní zakopávání bílých, ztuhlých, ještě včera nádherných ryb mé přátele v pouštění utvrdilo a mě přivedlo na přemýšlení o tom, co bych z toho měl, kdybych je vyudil, nebo naopak kdybych je pustil? Ve vodě by bylo malé hejno pěkných ryb a já bych na něj mohl narazit a zabojovat si znovu, a znovu. Byl jsem už skoro přesvědčen o tom, že snad začnu i já vracet rybám svobodu, ale zatím se mi to dařilo jen v případě první ryby v sezóně, protože to jsem si z dětství pamatoval a nikdy neporušil. Zlomí něco někoho kdo má za sebou tolik let masaření jako já? Zlomí!

jedna

Do léta jsem byl jako v nějakém trestu, ryby mi nějak nebraly a svědomí se pomalu ale jistě hnulo k pomyslnému břehu na druhé straně řeky. Další a další neúspěch mě nutil přemýšlet nad sebou samým. Na řadu přišla letní výprava, která bývá hned po zahájené a z pravidla i ta nejdelší. Vyšlo nám i počasí a nejen to, dostali jsme se i na místo, které je bráno za jedno z nejlepších na Dyji. Za úžasných deset dní se nám podařilo několik kaprů přes 80 cm, jedna štika, candát, metrový sumec, prostě to bylo super a já dokázal rybu pustit. Ale i když jsem ryby pustil, tak musím s rukou na srdci říct, že to v té době nebylo tak úplně z mé dobré vůle, ale bylo mě to vůči kolegáčkovi, který ryby pouštěl (vyjma jarní nehody z mé hlouposti), nefér. Tím chci říct, že kdybych tam byl s někým, kdo všechno vezme, tak bych si to asi také pobral. Přišla další sezóna a já naštěstí jezdil k vodě jen s těmi, co ryby vraceli, takže mi nezbývalo, než je, ač nepříliš rád, také vracet.

A zase přišlo léto a s ním pro změnu má sezóna "sumčího snu". Během 11ti dní se nejen mně podařilo několik kousků přes 150 cm, což byl opravdový masakr. První sumec se podařil kolegovi a do dvou metrů mu chybělo 8 cm, jak je to málo a přitom tolik. Nikdy jsem něco takového před tím naživo neviděl a opravdu s velkou nedůvěrou jsem mu mezi trojháčky v tlamě vkládal své palce, držen třetím členem za opasek, protože břeh byl velmi strmý. Taková krása, kterou jen hyzdilo asi 100 pijavic, na jeho majestátné a nádherné hlavě. Tentokrát byl jeho osud taky úplně jasný. Půjde zpět! Odměnou nám byl pohled ostatních rybářů, kteří kroutili nevěřícně hlavou, tak jako já před 20ti lety na lovce s 15ti kilovým kaprem a vzpomínka na to, jak po třetím záseku táhl nebohého kolegu asi metr po zadku na zemi do vody.

jedna

Byla to paráda. Jen mě trochu mrzelo, že jsem jej nechytil já. Tehdy už jsem věděl, že nebudu mít s pouštěním ryb žádný problém a sám sobě jsem to i věřil. Odměna přišla za pár dní v podobě 165 cm dlouhého, krásného sumce, kterého čekal, jako i mnoho dalších ryb, stejný osud za přihlížení ostatních rybářů, v nepříliš němém úžasu. Na závěr bych se ještě sám sebe zeptal a sám si i odpověděl: "Co je vlastně přirozené?". Vzít si rybu? Nebo ji pustit? Podle mého mínění je pravda někde uprostřed a neměl by nikdo nikoho k něčemu nutit a to ať už třeba s K-70, nebo S-150, nebo nějakou jinou horní mírou, protože ve vodě není samozřejmě jen kapr a sumec. Mě osobně by mrzelo, že rybu nepouštím ze své vůle, ale z nějakého nařízení. Já už ryby pouštět umím a žádné nařízení nepotřebuji. Uvidíme co nám budoucnost přinese. Ať vám to hrrčííí.......

Autor: GRUPA - ®

Diskuse k článku (83 reakcí)

Přečteno: 9 269x
Průměrná známka: 1.38