Itálii podle mého opravdu pozná až ten, okolo koho projede uprostřed polí v nablýskaném starém Fiatu místní týpek, který je evidentně nad věcí a jeho duševní stav vyzdvihují luxusní sluneční brýle od Giorgio Armani, které má naražené na nose. Dalším způsobem jak nahlédnout do místní etnografie, je zažít chaotickou ale zároveň velmi pohodovou operaci spojenou s tím, že vám obří kombajn naváděný Italem na motorce kličkuje brzy ráno mezi kaprařskými stojany. No anebo je tu ještě možnost spatřit signory zralé jak víno, kteří vám několikrát denně projedou okolo kanálu v nefalšovaném papamobilu. My jsme tu zažili ještě mnohé jiné věci. Kdysi jsem ale byl ochoten takřka odpřísáhnout, že mě v létě do Itálie na ryby nikdo nedostane. Teploty tam skutečně dosahují extrémně vysokých hodnot a navíc tu často chytáte na místech, kde není vegetace a přirozený stín tak vlastně neexistuje. Ke všemu se tu mnohde nedá vlézt do vody a zchladit se či je voda tak teplá, že koupel v ní prostě neosvěží.
Pak jsme si ale s kamarády uvědomili, že prodloužený víkend spojený se státními svátky na začátku července je před námi, a že víme v Itálii o kanále, kde se mimořádně daří amurům, které tu místní nazývají „carpa erbivora“. Rybě, která vodu s vysokou teplotou přímo vyhledává. Viděli jsme v našich představách před sebou rozkrmené místo a v něm bublinky od futrujících se ryb, zvířené bahýnko ze dna a občasnou hřbetní ploutev žeroucích „erbivorů“. Věděli jsme, že čtyři dny volna, které nám byly naděleny a jeden den dovolené k tomu navrch by mohli k úspěšnému lovu stačit a my snad tak dlouho na „poušti“ taky vydržet. Po zahájení lovu dravců jsme se tak vydali s tradiční italskou partou tvořenou bratrem Milanem a kamarádem Václavem na sumčí přívlač na Berounku a pod rouškou tmy dohodli vše potřebné. Do party jsme přibrali „nováčka“ Petra a potvrdili jsme si, že jdeme do toho.
Prosvištěli jsme Evropou, brzdila nás jen rakev s pruty na střeše. Hlavní tok i ramena Pádu jsme pod sebou tušili jen na mostech a ještě v noci jsme přijeli k amurovému kanálu. Věděli jsme nejen, na který kanál jedeme, ale i přesně na jaké místo. Do experimentu spojeného s hledáním nového fleku jsme se vzhledem k nedostatku času hodlali pustit jen, pokud by bylo „naše“ místo obsazené. Naštěstí nebylo. Otevřeli jsme dveře auta a zaútočili na nás komáři. Málo jich nebylo. Komáří kalamita se prý koná, když stojíte nazí na jednom místě a zaznamenáte více než 10 bodnutí za minutu. Tady se konalo minimálně pět kalamit najednou. V navázání prutů nám ale nezabránili. Drobný zákrm jsme nakobrovali k tušeným trsům s rákosy a do stejných míst se pokusili i nahodit. Pak jsme zalehli a snažili se ještě před východem vše spalujícího slunce usnout.
Velmi brzy nás ale vzbudila jízda od kapra a pak i boleni, kteří nám zase jednou žrali boilies. V sedm ráno už bylo takové vedro, že se spát stejně nedalo. Jali jsme se tedy vykolíkovat si svoje lovecké sektory, vlastníma nohama (chráněnýma pantoflema proti ostrým škeblím) si prošlápnout dno, abychom mohli co nejpřesněji umísťovat montáže. A taky jsme pořádně zakrmili. Na dně jsme rozprostřeli pořádný koberec z 50 kg kukuřice, který byl vyzdoben boiliesem převážně masových příchutí. Ty tu totiž mají amuři, světe div se, ze všeho nejraději! Místo jsme připravili i pro Petra, který měl dorazit s manželkou Jitkou až o den později a kromě rybařiny se tu hodlal věnovat i cyklistice. Já si zabral pravou část kanálu, Petrovi jsme rezervovali levou výseč a Václav s Milanem se nechali zdánlivě zavřít doprostřed. Sami ale věděli, že zřejmě nebudou tratit, neboť klepali svými pruty na bránu podvodního labyrintu vedoucího do dalších částí kanálu, jež začínala právě u jejich míst.
Montáže jsme používali klasické únikové. Ty jsme oproti říčním zvykům opatřili lehčími olovy do 100 g, kvůli bahnitému dnu. Uplatnění by tu jednoznačně našla i šoková šňůra na obranu proti různým mlžům a plžům při zdolávání. My ji ale nepoužívali. Na vlas jsme se vůbec nebáli nastražit boilies větší než 20 milimetrů. I to nebývá u nás při domácím pokusu o cílený lov amurů obvyklé. Obyčejně se doporučují koule mnohem menší. Zásadní bylo ale především umístění montáže. Bylo nutné nahazovat co nejblíže k trsům rákosu trčícím z kanálu. Tudy totiž vedou rybí cesty i díky tomu, že je tu tvrdé písčito-hlinité dno plné škeblí a zbytků rozpadajícího se rákosu. O kousek dále je jen mrtvé hluboké smrdící bahno. Stačilo se odchýlit o pár decimetrů a člověk nechytal. Při nahazování jsme tak chodili do maximálního rizika a přiznáváme – tu a tam jsme olovem zakrmili i v rákosí. Navíc jsme všichni dohromady nechytali na prostoru větším než je plocha basketbalového hřiště. Bylo proto bezpodmínečné, aby voda nebyla prošpikovaná trčícími vlasci. Těch tu totiž při povoleném lovu na tři pruty na osobu nebude zrovna málo. Všechny museli vést po dně a tomu jsme přizpůsobili i postavení prutů. Zajímavostí může být i to, že jsme neměli žádnou montáž položenu v hloubce větší než 1 metr (někde nám dokonce s trochou nadsázky takřka koukala kulička boiliesu z vody), přestože bychom v místech, kde jsme lovili, nalezli i hloubky třímetrové.
Na kanále jsme byli nejdříve sami, až nám to přišlo zvláštní, ale v průběhu dopoledne se tu začali na víkend sjíždět italské týmy. O něco později už tu tak bylo pěkně živo. Rumunští a bulharští „rybáři“, kteří v poslední době na kanály útočí, naštěstí nedorazili. Nebylo ještě ani poledne, když teplota vysoce přesáhla třicítku a ani koupele v ne úplně čistém kanále neosvěžovaly. Nebylo divu. Voda tam měla lehce pod třicet stupňů. Na začátku výpravy jsme tuto teplotu naměřili těsně pod hladinou, na konci už byla v celém sloupci. Rádi jsme se proto s Václavem nabídli, že zajedeme nakoupit naše oblíbené gurmánské speciality do klimatizovaného obchodu. Cestou jsme se vykoupali v Pádu, jehož voda měla méně než 25 stupňů. Nevěřili byste, jak taková voda v porovnání s kanálem osvěžila.
S čerstvou municí v podobně zásoby vína a lambrusca se vedro snášelo v „bazénku“, jak jsme pojmenovali nechutný kanál pod našima nohama, lépe. Přesto byl první den jednoznačně tím nejtvrdším, který jsme zažili. Potom už jsme si přeci jen asi trochu zvykli. Rybářsky jsme začali skórovat odpoledne. Vítěznou sérii načal Milan krásným kaprem šupináčem 81 cm. Následně mu Václav kontroval třemi kapry okolo 70 centimetrů. A Milan na to odpověděl kaprem 83 cm. Nebylo divu. Co chvíli se z rozkrmených míst zvedaly bublinky od ryb filtrujících dno. Bylo vidět, že je návnada zaujala. Krmná kukuřice se jim sypala i z řitních otvorů. Večer nám drobný vánek nafoukal do bazénku i rozkrmeného místa „zelenou vodu“ a možná i proto jakoby se po rybách najednou slehla zem. Zem se ale neslehla po komárech. Sotva se začalo slunce přibližovat k obzoru, zahájili útok, proti kterému nepomohlo ani to, že jsme na sebe nastříkali celou drogerii hmyzích parfémů. Zachránil nás až útěk do moskytiér.
V noci přijel Petr. Na kanále byl poprvé, a tak nebylo překvapením, že jeho prvních pár náhozů směřovalo při špatné viditelnosti do rákosí. Pruty převazoval až do bílého dne. Za odměnu jsme ráno připnuli svoje povolenky na stojan, svěřili mu naše pruty a odjeli s Václavem a Milanem do krámu a vykoupat se. Petr se v naší nepřítomnosti činil! Chytil prvního amura výpravy a zároveň svého prvního v životě. Rusák navíc nebyl vůbec malý – měřil 93 centimetrů. Výprava tedy Petrovi ani nám nezačala věru špatně. Tajně jsme ale doufali, že se nám ještě podaří chytit torpéda přes metr délky. Kluci zároveň pomýšleli na osobáky v kaprech. Petr chvíli poté vyrazil oslavit svůj úlovek cyklovýletem směrem k moři. Trochu mu při nasedání na kolo skřípěly zuby, ale nakonec si chválil krásy delty a navíc mu nebylo ani na kole takové teplo. Pohybovali se takovou rychlostí, že si vytvořili vítr.
Zato my zase trpěli. Jediný, kdo v sobě našel přes den energii k výraznějšímu pohybu, byl Milan, jenž zavezl sobě i Petrovi pruty na sumce. Pruty navozil stranou od našeho místa zhruba do prostřed kanálu a nastražil na ně do chladnější vody kousek nade dno pěkně rostlé cejny. Na hladině by asi velmi rychle padli. Sumce jsme sem sice vůbec lovit tentokrát nepřijeli, ale vousáči jsou tu i v úzkých kanálech, kterým bychom doma řekli spíše stoka, a proto to klukům nedalo. Nebyli jsme tak vůbec zaskočeni, když Petr chvíli poté, co sesednul z kola uslyšel rolničku - měl záběr od sumce. Rybu bez problémů zdolal a nadělil si tak nejlepší rybářský den svého života. Sumec byl totiž taktéž jeho prvním v životě. Byl dlouhý 105 centimetrů.
Pak jsem měl záběr i já. Vytažený kapr 83 centimetrů dokázal, že se nám tu krmí pěkně rostlé ryby. Cílová ryba zvaná carpa erbivora to ale nebyla. Kapří fazónu v zápětí potvrdil i Milan svojí rybou z kategorie 70+. Ten samý borec stihl ještě před tím, než nás po západu slunce opět napadli komáři chytit dalšího sumíka lehce pod metr. Nástražní ryby se tak na obou prutech moc dlouho neohřály. V noci nám daly ryby pokoj, ale hned ráno před rozedněním začaly zase záběry. Jejich intenzita se už měla až do konce výpravy jenom zvyšovat. Mě vytáhnul z moskytiéry kapr lehce nad půl metru. Milan byl mnohem šťastnější a před snídaní se rozcvičil krásným kaprem, jenž nevynikal jenom svými 86 centimetry, jež nastavily novou laťku Milanova osobního maxima, ale i pestrou kresbou tvořenou obrovskými šupinami. A na co se dařilo? Drtivou většinu předchozích ryb jsme chytili na boilies příchuti mušle, některé na raka. Petr s Jitkou si kapra prohlédli, poté naskočili na kolo a odjeli zase pryč.
Sluneční paprsky nám vypalovaly už třetí den rozum z hlavy a my si začali čím dál více uvědomovat, že čas ubývá a vysněného amura má zatím jenom cyklista Petr.
GScarp.cz
