Amur a třešně

7.12.2010 - Fishky

Je začátek května a vše kolem vody žije v plném proudu. Kapři se na mnoha místech krásně vyhřívají a tak není vůbec těžké je najít. Svou přítomnost prozrazují pohybem kolem břehů, občas nějaký zajede k rákosí, či projíždí leknínovým polem a bere s sebou jeho listy. O kapry však tentokrát nejde, hledám jeho blízkého příbuzného – amura bílého. Z vysokého břehu vidím skupinku asi na středu jezera, leč ti jsou hodně daleko a jejich lov by nebyl příliš produktivní, hledám samotáře kolem břehu, krmící se jedince, kteří by svou přítomnost prozradili pohybem. Tiše procházím revír v těsné blízkosti břehu. Znám přesně profil dna a mám vytipované oblasti, které by mohly být produktivní. V zadní části jezera je klid a při průchodu kolem velkého pole rákosí se zastavuji, ani tady nejsou? Chvíli čekám a už chci pokračovat dál, když v tom mě upoutává charakteristický zvuk trhnutí a chvíli na to už vidím na hladině vlnky. Jsou tu! Se zatajeným dechem nehnutě sleduji, jak pár menších jedinců kolem 60 cm jezdí těsně za rákosím a snaží se strhnout listy dotýkající se vody. Mělčina tu však není velká a dno rychle klesá do hloubky. Procházím dál s tím, že jedno místo už mám, i když není sice nijak optimální, ale ryby tam jsou. Našlapuji jako kočka, jdu pomalu, ale přesto další amury nenacházím.

Na výběžku zdravím stařičkého rybáře a dávám se s ním do řeči. Když se ho po chvilce nenápadně ptám i na amury, jen pokývne hlavou a ukazuje na zadní část jezera. Jasně, že tu jsou, támhle a pokračuje příběhem o obřím amurovi. S nadšením poslouchám a říkám si, kéž by jen polovina z toho byla pravda. Na závěr dodává, že tihle staří profesoři se jen tak na prut přemluvit nechtějí nechat a zdolat už vůbec ne. V rohu jezera je pás rákosí a za ním lekníny, k vodě se však nejde dostat, vodní hladina jezera je výš než obvykle a jediné možné místo u leknínů je celé zatopené. „Úkol“ je však splněn a břeh mám zmapovaný na další lov. Po návratu domů posléze jen vyčkávám na zprávu od strýce, kdy u nich začne zrát letošní první ovoce - třešně.

V půli června přichází konečně očekávaná pozitivní SMS – třešně už zrají a je jich hodně, kdy přijedeš? Hned beru kalendář a přemýšlím nad možným termínem, leč čas mě tlačí, třesně nevydrží věčně zralé a také v případně že přezrají, jsou měkké – málo drží na háčku a lehce je strhnou i cejni či kapři, kteří o přezrálé sladké sousto mají také náhle zájem. Rád bych však amura, tahle ryba mě fascinuje. Její lov je akční a nevyzpytatelný, boj s velkým amurem na malou vzdálenost, navíc kolem překážek je neuvěřitelně adrenalinovým zážitkem. Ihned tedy strýci posílám instrukce kolik, čeho a hlavně kde krmit. Místa byla ve hře dvě, která jsem si vytipoval v květnu, rozhoduji se pro lekníny, přeci jen je tam rozsáhlejší mělčina a při lovu v noci tak není nutné být příliš přesný a navíc přístup k vodě je hodně omezený. Ztížené podmínky lovu mi nevadí, ba naopak. Strýcova odpověď je bohužel hodně negativní – vody je moc a nedá se dostat ke břehu, nechceš raději zakrmit jiné místo? Chvíli zvažuji klady i zápory, nakonec však i přesto volím lekníny – raději budu na lepším místě celý víkend v gumákách, než na horším sice v suchu, ale bez záběru.

V úterý padá do vody první velký kýbl třešní, naširoko mi bratranec krmí pás kolem leknínů, večer přichází SMS o „splnění úkolu“ a informací na jezeře. Následné tři dny probíhají ve stejném scénáři, přičemž u vody nikdy při krmení nikdo nebyl – revír je hodně prochytávaná voda a tak jsem rád, že doposud uniká krmení z pozornosti jiných. S blížícím se termínem se stupňuje nadšení i balení, na poslední chvíli dovybavuji náčiní novými silony, háčky a po krátkém zvážení i pruty. V pátek s „plnou polní“ jedu do práce – nechci se zbytečně zdržovat a tak hned po práci vyrážím na vlak. Tři sta kilometrů dlouhá cesta ubíhá rychle a přemýšlím nad posledními maličkostmi. Z věcí jsem si však vzal jen minimum, žádné lehátko, žádné brolly tentokrát nebude potřeba. Ke strýci přijíždím kolem desáté večer a hned se ptám po hostovačce a případně třešních. Hostovačku máš vyřízenou, ale třešně už jsme dnes vyházeli – zítra si nasbíráš čerstvé. Hm, jenže já bych rád k vodě ještě dnes. Na zahradě v rychlosti trhám pytlík srdcovek a už mažu k vodě. Je tma jak v pytli. Nevidím ani na metr, z jedné strany les, z druhé rákosí. Za stromem rozsvicuji petrolejku (předpisy stanovují povinnost mít osvětlené místo lovu) a v rychlosti blesku rozdělávám náčiní. Snažím se svítit minimálně, přeci jen chytám asi sedm metrů od břehu a tak se vše snažím nachystat s minimálním pohybem a ruchem na břehu. Konečně nedočkavě nahazuji oba pruty a čekám rychlou akci, protože místu věřím a moc se mi líbí, je opravdu luxusní a navíc předkrmené. Minuty plynou, ale swingery se ani nehnou, přemýšlím, co je špatně, místo – krmení – obojí? Kloudného záběru ne a ne dostat. Jedno pípnutí doprovázené svitem paměťové diody z hlásiče a následné ticho – to je vše. Snad po desátém pípnutí a následném tichu mi začíná docházet, v čem je háček. S rozbřeskem vše balím a mažu zpět ke strýci. „Tak co, zachytals?“ Prohodím jen kyselé: „Ne.“ a hned se táži, čím místo předkrmili. „No třešněmi od babičky, každý den kýbl – jak jsi říkal.“ Ouvej, tak a jsme doma… hned mažu k babičce a sbírám kýbl třešní, který záhy celý háži do vody – už však nekrmím plošně, ale jen místo před sebou, kde chytám.

Dopoledne trávím v kruhu rodiny a navečer se opět vracím k jezeru, tentokrát mám však s sebou i kýbl třešní od babičky. V rychlosti vše opět rozdělávám, krmím a nahazuji. První potah přichází se setměním, ale ryba nástrahu nedobírá. Opět dokrmuji a nehybně čekám na odezvu. Celé jezero už pohltila tma – o to víc místo v rákosí na kraji lesa. Plamínek v petrolejce tiše plápolá, jen občas zasyčí, to když se zvědavý komár víc přiblíží. Sleduji hodinky, čas ukazuje 23:03 a mně jen probleskne hlavou, že takhle jsem si teda akční lov nepředstavoval. První noc bych pochopil, neměl jsem správnou nástrahu, ale co je špatně teď? Přemýšlím, ale k odpovědi se už nedostávám, věci najednou berou rychlý spád. Do očí mi svítí červená dioda, swinger se lepí k prutu a ten jen poskočí ve vidličkách – sekám. V prvním okamžiku jako bych zavadil něco těžkého a přitahoval to, okamžitě se ryba objevuje na hladině a voda exploduje, velký závar a síla protivníka mi pomáhá zvednout se ze země. Prut je v mžiku v neskutečném oblouku a ticho prořezává prokluzování brzdy navijáku, super! V rychlosti se soukám do gumáků a jdu na kraj břehu, kde mám víc prostoru k boji se svým soupeřem. Dotahuji brzdu, vlevo je leknínové pole, vpravo keř – není možné rybu zbytečně pouštět, na druhou stranu čím víc tlačím na amura, tím víc bojuje a voda opět vře. Asi sedmikilovou rybu rychle navádím do podběráku. Je dobojováno, tak skutečně tady jsou. Hned po vyháčkování rybu pouštím, přeci jen je to menší kus a navíc se mi stativ nechce vytahovat. Rychle dokrmuji a přehazuji pruty. Obloha se zatahuje a začíná poprchat, na vodní hladině jsou ještě malé bublinky po výpadech amura a říkám si, jak dlouho asi bude trvat, než se voda uklidní a hejno šupinatých vegetariánů najede zpět na krmné místo. Píp píp, doprovázené opět červeným světlem – sleduji vodní hladinu před sebou, že bych nahodil přes rákosí nebo nějaký list a silon se ještě došponovával? Píp píp píííííp, opět se lepí swinger k prutu a za okamžik už cítím na prutu tupou váhu. Žasnu, je to sotva pár minut od prvního záběru a už je tu druhý? Za okamžik již opět navádím o malinko většího ruského bohatýra nad podběrák. Pěkně kluci, pěkně. Jen by to chtělo o kousek větší velikost. Opět rychle pouštím a přehazuji oba pruty. Poprchá mírně, ale i tak na mě přes stromy začíná prokapávat, sotva dosedám na spacák, svítí paměťovka na levém prutu. Nevěřícně hledím a říkám si, že to by už ani snad nebylo možné, ale svatý Petr je jiného názoru… do rána vytahuji dalších sedm amurů, přičemž jejich délka jakoby vždy o malinko vzrostla. S rozedněním záběry ustávají, jezero se pomalu probouzí do krásného slunečného dne a já pomalu v tichosti balím. Jsem celý mokrý, ale vůbec mi to nevadí. V kýblu zůstalo posledních pár třešní, které si vychutnávám po cestě ke strýci.

Strýc mě ve dveřích vítá se slovy: „Tak, kolik kolik? A máš fotky?“ Usmívám se a celé dopoledne diskutujeme o dnešní noci. Večer chce zkusit štěstí na zakrmeném místě i strýc, mě pracovní povinnosti nedovolují zůstat a tak odpoledne vyrážím na cestu domů. Neuvěřitelný víkend, kdy za jednu noc přijde v rychlém sledu devět amurů, jakoby je vůbec nevyplašil ruch na vodě, jakoby najednou jejich plachost šla stranou, jakoby chtěli oplatit to nepohodlí mezi komáry či v gumácích a posléze dešti, nikdy jsem nic podobného nezažil, ale už teď vím, že se sem brzy vrátím.