Bolení trápení I.

11.11.2010 - Robur

V několika příbězích zkusím naznačit jak jsem v životě se střídavými úspěchy přechytračoval stříbrný šíp.

Moje první setkání s bolenem začalo otázkou, kterou jsem položil strýci. „Kterou rybu považuješ za nejchytřejší? Pstruha?“. „Ne, pstruh je debil“. Pure muškaři prominou, strýc pamatoval lov pstruhů do ruky, na žížalu či koníka. „Nejchytřejší ryba je bolen.“ Dál jsem to neřešil, protože jsem v osmi letech ani pořádně nevěděl, jak takový bolen vypadá, zvlášť když byl tak chytrý, že ho nikdo ani nechytl a z rybářského kroužku si jen pamatuji, že existuje něco, jako bolenové peříčko, na které jsem dosud nikoho v praxi chytat ani neviděl a že je bolen taková raritka, tedy kaprovitá ryba, ale dravá. Byla to taky doba, kdy tato ryba nebyla tak rozmnožená, někdo možná řekne i přemnožená.

Uběhlo pár let a stál jsme na břehu Dalešické přehrady. Intenzivně tam v pobřežních partiích lovily štiky, tedy ryba, kterou jsem na prutu ještě neměl. Kapři a jiné ryby nebraly, tak jsem z nudy vzal z batohu nějakou třpytku, dnes vím že se jmenuje rotačka, a začal jsem poprvé vláčet. Teleskop 180 cm, univerzální pětadvacítka šňůra a naviják Rex, to byla tehdy moje výbava. Asi hodinu jsem bičoval vodu a štiky nic.

Po půlhodině, možná hodině, jsem omylem přehodil dřevěné molo, do kterého se vlasec zapletl. Napřed jsem pocukával, pak se opatrně přiblížil, vlasec špičkou prutu vyvadil z překážky a kůry trámů mola a prudce přitáhl, aby nedošlo k opětovnému zamotání. Vy co bolena znáte, tak tušíte, že prudký rozjezd nástrahy vyprovokoval rybu k záběru. Takže jsem dostal ránu do prutu a začal na celou zátoku křičet: „Taťko, podběrák, honem, štika.“ Takže se jako na povel všichni rybáři sedící v povzdálí otočili naším směrem. Samozřejmě než otec dorazil, tak jsem se staženým zadkem, aby mně to štika neukousla, rybu zdolal a dověděl se, že to stříbrné, co jsem dosud nikdy nechytil je bolen. V ten okamžik se prokletí zlomilo a já během další hodiny vytáhl ještě asi pět 30 – 45 centimetrových bolenů. A taky jsem propadl přívlači.

Na místo jsem se ještě několikrát v sezóně vrátili a já několik dalších bolenů obdobné velikosti chytil. Přitom jsem vypozoroval, vyčetl, no prostě získal, několik poznatků. Bolen má typický způsob zálovu, tzv. do tvaru písmena V. Pokud jsou boleni aktivní a loví či projíždí, tak je nejvhodnější nahazovat těsně za něj, aby si nemohl nástrahu prohlížet, což mu ještě znesnadňuji rychlým navíjením. Mnozí mohou namítnout, že jsou i jiné zásady, ale toto jsou pravidla, kterým věřím já. Osobně jsem nikdy nechytl bolena na pomale taženou nástrahu, tedy až na woblera, ale to je jiná kapitola.

Ty, kdo budou číst dál, bych rád upozornil, že se necítím bolením specialistou a věty dále napsané, jsou spíše pocitovou záležitostí. Ale pro rybařinu platí, že musíte věřit tomu, co děláte. Dalšího, většího bolena jsem chytl až asi o 4 roky později, protože na Dalešice jsme přestali jezdit a u nás na řece jsem se začal specializovat na lov okounů. Základem byla jemná sestava, spláveček, slabší vlasec a malá nástražní rybička, zpravidla okounek na malém háčku. Během těchto lovů jsem také dostal tři boleny. Naopak při lovu přívlačí mi nic jiného než okoun nezabralo. I tato záběrová absence mne utvrdila v tom, že bolen je rybou chytrou a opatrnou.

Dalším dobrým revírem na boleny se stal Prygl, tedy Brněnská přehrada. Jednou jsem tam byl vláčet a viděl spoustu boleních závarů. Problém však byl, že jsem nenašel vláčecí nástrahu, na kterou by boleni reagovali. Nakonec jsem se uskrblil a zakoupil woblera s minilopatkou imitujícího ouklejku. Pravda, chodil výborně, ale žádného záběru se nedočkal. Nakonec jsem změnil taktiku a začal woblerem napodobovat rybičku, co okusuje chleba nebo kroužkuje na hladině. Dnes bychom asi řekli, že jsem imitoval poper. Pohyb woblera však byl trochu jiný. Prostě jsem plovoucí nástrahu nahodil co nejdál někam do míst, kde bylo nejvíc zálovů. Wobler jsem prakticky nechával stát na místě, tedy vynořený na hladině a poté jsem mu špičkou prutu dával takové impulsy, že se skoro vůbec nepřibližoval ke břehu a jenom kolem sebe šířil kroužky, jakoby se rybka nadechovala na hladině, či něco ozobávala. V jeden okamžik to přišlo, závar, vyhození woblera a nic. Ale cesta byla nastavena. Postupem času jsem to zdokonalil. Základem ještě bylo držet vlasec tak, aby byl nad hladinou a ryba ho neviděla. Z tohoto důvodu nedoporučuji pletenku. Prostě si myslím, že boleni potřebuji mít nástrahu naservírovanou co nejjednodušeji, s minimem rušivých elementů. Výsledkem kroužkování s woblerem bylo, že lov byl plný adrenalinu a falešných útoků. Ale samozřejmě jsem také hodně bolenů vytáhl. Vždy to bylo ale ve dnech, kdy ryby aktivně lovily. Až později jsem zjistil, že existuje i něco jako poper. Bohužel až v době, kdy už ani tato nástraha neznamená pro rybu novinku a tudíž neznámou. Ale to už patří k životu rybáře, že největší žně má ten, kdo přijde s novinkou první.

Každopádně zážitek záběru dravce na hladinovou nástrahu bych přál každému rybáři. Můj první úlovek na popa proběhl jednou v létě ve 4:30 ráno. Přišel jsem k řece a zjistil jsem, že je hodně upuštěná voda, řekl jsem si, že když je vodní plocha zmenšená, tak zkusím nasadit popa. Původně jsem tedy šel na sumce, takže když jsem nástrahu vyslal někam do tmy, vlastně jsem vůbec nevěděl, jak nástrah popá. Klasická premiéra. Jisté je, že když se nástraha blížila ke mně, tak se ozvalo zamlaskání a já zasekl. Napřed přilétl pop a za ním se pak ke břehu z oparu přivalila i pěkná vlna. Omyl mě studený pot, adrenalin byl na maximu a já nástrahu opět poslal do šera. Cuk, šplouch, cuk, šplouch, cuk, šplouch mlask, MLASK, zásek a opět nic. Se zvýšeným tepem opět nahazuji, jednou, podruhé, potřetí. NIC. Měním místo náhozu a místo po proudu nahazuju proti proudu, snad tam sumec povyjel. Cuk, šplouch, cuk, mlask, rána do prutu a ryba se konečně trefila. Brzda se protáčí, naviják bzučí a pletenka zvoní, ale po chvilce rybu otáčím a navádím ji do podběráku. Je to bolen 76 centimetrů a nástrahu má až na žábrech, takže svůj boj život prohrál a to definitivně.

Byl to můj první úspěch na popa, ale ještě jedním zážitkem bych rád zdokumentoval, že tam kde chytám já, berou boleni rádi z hladiny. Protože na témž místě jsem rok před tím chytl bolena lehce přes 70 tak, že jsem vyslal mělce potápivého woba přes celou šíři toku. Výsledkem bylo, že se vlasec zamotal přes trojháky či lopatku tak, že se wobler na hladině jen přetáčel z boku na bok. Naštvaně jsem přitahoval k sobě, když najednou u nástrahy vybuchla voda a já instinktivně přisekl. Z dálky jsem vůbec nepoznal co táhnu a navíc jsem měl strach, že zásek nebude sedět, protože háčky nebyly taženy směrem ke mně. Ryba opět prohrála, ale ne život, protože háček měla v koutku, takže jsem ji mohl bez obav a problémů pustit.