Matně si vzpomínám, že to bylo někdy během července let již minulých, když mi kolega rybář a kamarád nabídl, zda bych s ním a dalšími lovci nechtěl vyrazit do jižních krajů na kapry a sumce. Ze začátku jsem měl dojem, že si snad dělá legraci. Jednak jsme se neznali nijak dlouho a pak, snad ví, že 95 % mého rybářského snažení tvoří přívlač. Co bych asi tak já, vláčkař, dělal v Itálii usazen za tripody, pípáky a vším tím kaprařským harampádím?
Nicméně slovo dalo slovo, přiblížil se začátek září a já pomalu začínal věřit, že opravdu někam pojedu. Už totiž dávno nezůstalo jen u dotazu, ale organizace výpravy běžela naplno. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se zúčastnil v jeden den i přípravy krmení. Se zaujetím se dala sledovat příprava boilie. Válení, krájení, vaření, prostě totální alchymie. Všechno pro mě bylo tak nové, že jsem asi vypadal opravdu zaujatě. Ironické poznámky o přerodu vláčkaře v kapraře jsem však srdnatě ignoroval. Co mi také jiného zbývalo. Po přípravě krmení došlo na pozvolné kompletování zavazedel. Jak postupně kupa tašek, kbelíků, futrálů a dalších „nezbytností“ rostla uprostřed zahrady, začal jsem přemýšlet nad faktem, zda kluci mají v plánu na výpravu vyrazit kamionem. Tohle se prostě nemohlo do auta s přívěsem vejít. Co tohle, vlastně ještě my čtyři se tam taky museli vejít. Když došlo na lámání chleba a věci se skutečně začaly do auta rovnat, bylo mi hned jasné, že kolegové opravdu nejedou ven poprvé a v balení mají praxi. Ta nehorázná hromada věcí se ani ne za hodinu objevila nějakým zázrakem na přívěsu a zbytek různě po autě. Speciálně cestující na zadních sedadlech měli velké pohodlí a dostatek prostoru pro existenci. Nakonec, posuďte sami.
Nastal čas odjezdu a mě tradičně chytla cestovní rybářská horečka. Zajímavé je, že jí trpím, ať už mám jet na důvěrně známou řeku pár metrů od bydliště, nebo několik tisíc kilometrů někam, kde jsem v životě nebyl. Cesta probíhala s občasnými přestávkami naštěstí bez problémů. Než jsem se stihl rozkoukat, svítil z dálky hraniční přechod do Rakouska. S ironickým úsměvem bylo zajímavé sledovat, jak jedna pomyslná čára dokáže zařídit tolik věcí. Jakmile jsme se totiž ocitli na rakouském území, rázem zmizeli agresivní řidiči neustále problikávající ty před sebou, dokonce i auto přestalo trpět našimi českými silnicemi, pokud se ty zdařilé pokusy o tankodromy vůbec dají tak nazvat. Z čisté, rovné a upravené dálnice se kilometry k našemu cíli ukusovaly mnohem snadněji. Mezi Rakouskem a Itálií už takový rozdíl nebyl. I když přece jenom už začínala být na některých detailech znát pohodová a totálně flegmatická italská povaha. Příkladem za všechno mohl být například kruhový objezd, v jehož vnitřní části rostla tráva. Na tom by ani nebylo nic tak divného, jen by ta tráva nesměla mít zhruba dva metry na výšku a bránit tak veškerému výhledu na druhou stranu objezdu. Jakmile jsme se ale opět dostali trochu mimo civilizaci na dálnici v horách, bylo všechno jinak. Podobné scenérie člověk přece jenom nevidí všude.
Při průjezdu pásem pohoří jsem neustále doufal, že těch velmi netradičních zářijových 9 °C, se v nížině přece jenom umoudří a teplota povyroste. Jenže najednou už kolem nebyly hory, ale nížiny a teplota? Povyrostla, o celé 4 stupně. Já jednou za dlouhý čas vyrazím někam na ryby a zrovna bude jedno z nejchladnějších září za posledních několik let. No, pěkně to začíná. Čím víc jsme se blížili na místo, tím častěji byla na dohled širá a nekonečná vodní masa. Skutečně budila respekt, zvlášť u člověka, pro něhož je vrcholem rozlohy vodní plochy Lipno. Kdybych tenkrát byl radši zticha, udělal jsem lépe. Moje ohromená věta, že vidím Středozemní moře se moc s úspěchem nesetkala. Celou dobu byla totiž na očích počínající delta Pádu. No ale vypadá snad tohle jako řeka?
Konečně na místě. A konečně voda, která svými rozměry nebyla nijak odlišná od našich domácích říček. Zavlažovací kanál široký asi 30 metrů, údajně plný kaprů, amurů a sumců. První problém nastal s přípravou lovného místa. Jeli jsme čtyři a rozesadili se po dvou. Co čert nechtěl, kolega, který zde byl na jaře, chtěl na jedno konkrétní místo. Že k vodě vedl asi dva metry široký pás hustých a značně vzrostlých porostů, mu nevadilo. Tudíž první, co jsem v Itálii vyndal, byla jakási mačeta a pustil se do „sklizně“. Mimo jiné už mi pomalu začínalo docházet, proč s sebou máme takové podivné věci, jako třeba onu mačetu. Sekání zabralo dobrých pár hodin, během kterých jsme se stihli několikrát vystřídat a uprostřed noci totálně zničeni usnout. Ráno už zbývalo jen dosekat stonky u země a hurá na lov. V plánu byla klasická kaprová položená a trhačka na sumce. Z kolegovy krabice s bižuterií mi šla hlava kolem. Já pár dní před výletem koupil několik olov, jakýsi systém na jeho pevné uchycení a pár háčků. Mám ale svoji hrdost a montáž jsem si podle obrázku na jednom z obalů hodlal vytvořit sám. Když se mi to konečně povedlo, kolega měl už všechny kaprové pruty zavezené a chystal se postavit na kafe. I já nakonec svoje dvě archaické děličky opatřil velmi, ale opravdu velmi nevábně smrdícím boilie, jehož příchuť jsem radši ani nezjišťoval a naslepo nahodil poblíž rákosového pole. Kdybych tušil, že tam nástrahy budou ležet skoro dva dny bez hnutí, mohl jsem jeden prut alespoň nahodit za sebe do pole, kde v noci běhalo tolik myší, že by se šance na úlovek stala téměř jistotou. Bylo třeba ještě zavézt trhačky, respektive nejdřív bylo třeba sestavit feeder a chytit nějaké nástražní ryby. Zanedlouho jsem tedy také zjistil, že italský cejn opravdu vypadá stejně jako český. K večeru už byly ve vodě i sumcové pruty a já si snad poprvé za celý den v klidu sedl a otevřel si pivo.
Velkým dobrodružstvím se stalo občasné zavážení nástrah, nebo krmení na lovná místa. Člun byl sice dostatečně velký, s pevnou podlážkou, ale znatelně unikal, takže pokud se ráno nepřifoukl a někdo do něj odvážně vlezl, často se při cestě zpět modlil, aby ještě ta trocha vzduchu vydržela. Jak je vidět z obrázku níže, rovněž vytvořit spolehlivý uzel pro ukotvení u břehu mi činilo problém. Můj inteligentní výraz to jistě potvrzuje.
Kolegům kousek po proudu ryby braly. Za dva dny měli několik pěkných amurů, menšího sumce a spoustu průměrných kaprů. Za to náš tábor trpěl akutním nedostatkem rybí spolupráce. Můj sotva mírový kapřík, díky jehož nečekanému záběru jsem se málem přerazil o vidličku kotvící člun, a kolegův malý sumík to nemohli vytrhnout. Padlo tedy nezvratné rozhodnutí, že se naše dvojka sbalí a přestěhuje na jiný kanál kousek odsud. Jak se řeklo, tak se udělalo a navečer už byly pruty nahozené. Voda zde byla znatelně čistší a kanál dobře o polovinu užší. Tady už prostě něco chytit musím, běželo mi neustále hlavou. Kapr nemá kudy proplavat, vždycky na nějaký prut prostě musí narazit. A kapři skutečně na pruty naráželi. Jenže pouze na kolegovy a to s tak neomylnou přesností, že druhou noc na místě měl už několik ryb přes 7 kilogramů a já ani jednu. Třetí noc byla zlomová. Ze spánku mě budí vzdálené pištění a já se marně chvíli snažím uvědomit, jestli je to budík vedle postele a já mám vstávat do práce, nebo už jsem se totálně zbláznil a jen mi piští v uších. Správná nebyla ani jedna možnost. K pištění se totiž přidává salva přívětivých slov, abych se už konečně vykulil z bivaku a šel podebírat rybu. K místu zdolávání jsem se s podběrákem v ruce snad doplazil a koukal na vodu, kde se objeví ryba. Po prvním očním kontaktu jsem se otočil na kolegu a rozmrzele prohodil, že tuhle čudlu si mohl podebrat sám, vždyť není větší, než ti ostatní. Ba dokonce bude určitě menší. Sice mě trochu zarazilo, že podběrák s rybou z vody nějak jednou rukou nejde zvednout, ale stále jsem byl přesvědčen, že kapr je malý. Do reality mě uvedla až váha, která po odečtení saku ukázala téměř 14 kilogramů. Můj smysl pro odhad ryb má tedy ještě nějaké „drobné“ rezervy. Statný lysec odplul stejně rychle, jako já padl do spacáku a usnul.
Blížil se konec výpravy a já na svém kontě měl pouhé dva kapry. Oba se pohybovali okolo 6 – 7 kilogramů. Pro kapraře tedy dorostenci, abych řekl pravdu, i já jsem čekal nějakou větší rybu. Nakonec jsem se dočkal. Předposlední noc se konečně ozval i můj hlásič. Velevážené já v tu dobu asi zrovna nespalo nijak tvrdě, protože bylo okamžitě na nohou a sekalo. Obvykle se toto dělo zcela opačně a první u prutů byl kolega, často s náskokem několika minut. Dnes se role vyměnily a moje zoufalé volání o pomoc, se míjelo účinkem. Kapr už podle tahu byl znatelně větší, než co jsem dosud kdy ulovil. Ke konci zdolávání nastala humorná situace, kdy unavená ryba líně vlnila ploutvemi kousek od břehu a čekala, co tedy jako bude. Jenže podběrák byl dobrých 10 metrů daleko. Zahájil jsem tedy couvací manévr a nějakým zázrakem se dostal až k podběráku, rybu podebral a odnesl na mokrou trávu. Až hlasité volání kolegova jména kousek od bivaku ho vzbudilo. Rychlé vážení ukázalo necelých 13 kilogramů. Poněkud nevěřícně jsem na rybu ležící na podložce hleděl a přemýšlel, jestli ještě někdy ve svém přívlačovém životě takového kapra potkám. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že potkám, nevěděl jsem ani, že to bude doma v České republice, a že kapra ulovím na přívlač. Ale o tom až zase někdy příště.
Od této, po všech směrech tragikomické, výpravy, tedy alespoň z mojí strany, uplynul již nějaký ten rok. Přesto na ni rád vzpomínám. Přispěla totiž k mému zjištění, že kaprař ze mě opravdu být nemůže a po vzoru přísloví, které říká něco o držení ševce u svého kopyta, budu dál převážně vláčet. Stojí to totiž daleko méně úsilí a životní energie. :-)
Daiwa Tanacom 750 + 500 metrů pletenky Daiwa Zdarma
