Irské dobrodužství I.

- Muskiehunter

Je studené prosincové ráno a já spolu s kamarády přemýšlíme o naší první společné výpravě na Skandinávský poloostrov za zubatými královnami a pruhovanými bandity. Pečlivě vybíráme revír spolu s vhodným termínem tak, aby to nám všem vyhovovalo, avšak vše se má v následujících týdnech změnit. Dva kolegové z vážných důvodů svou účast ruší a my zůstáváme jen dva. Náš sen se hroutí a tak zoufale přemítáme co udělat pro to, abychom tuto výpravu zachránili! S cizími rybáři se nám chata obývat nechce už kvůli pohodě a drahému vybavení, autobusem se nám cesta absolvovat také nechce! Přeci jen auto je auto…

Jasná volba, Irsko

Když už se zdá, že vše budeme nuceni zrušit, přichází nabídka od mého kamaráda na lov pstruhů do Irska, přezdívaného zelený ostrov a nebo také Mekka všech lovců divokých potočáků. Lehce váháme, ale první fotky, které zasílá, vše mění a my se rychle rozhodujeme jeho nabídku přijmout. Rezervujeme letenky, ladíme detaily a dokupujeme potřebné a chybějící vybavení včetně tuby na pruty, která by naše dvoudílné miláčky měla ochránit před čímkoliv!

Vzhůru do oblak.

Den D se přiřítil doslova nadzvukovou rychlostí a my sedíme na letišti. Žaludek se mi svírá, neboť létání nepatří mezi moje oblíbené druhy cestování, ale pár plechovek piva a nervozita ze mě padá, aby jí vystřídalo vzrušení a očekávání. Let trvá dvě a půl hodiny, dosedáme v Dublinu a přejíždíme autobusem přes celé Irsko na sever do Galway, kde nás vyzvedávají přátelé. Odtud poslední půlhodinka autem na místo našeho pobytu. Ještě se necháváme rychle odvést k jezeru, na které pomalu ale jistě padá soumrak. Naskýtá se nám fantastická podívaná, která nám bere dech. Jezero je obrovské, o tomhle se nám ani nesnilo! Přejíždíme domů, vybalujeme se a zbrojíme na ráno. Pozdě večer probíhá rychlá porada a vynikající domácí pohoštění. Cítíme se jako doma, což opravdu ani jeden z nás nečekal.

Jezero topící se v západu slunce.

První den a první ryby

První den je tu! Brzo ráno balíme věci do auta a vše několikrát kontrolujeme, aby nic nechybělo. Přijíždíme do přístavu a plníme loď, která nám má poskytnout azyl pro následující týden. Počasí nám přeje a vyjíždíme překrásnou lososovou říčkou přímo na jezero, na něm se čeří jen lehké vlnky. To, co se nám naskýtá za pohled, bych mohl sledovat po zbytek svého života a vůbec se to neshoduje s tím, co jsme viděli večer! Jezero je tak obrovské, že nejde dohlédnout ani na druhou stranu. Desítky ostrovů různých velikostí a tvarů, které jsou rozesety kam jen oko dohlédne, přidávají jezeru na kráse a zajímavosti. Je tu i spousta takzvaných podvodních ostrovů, ty jsou velmi nebezpečné a ne vždy jsou označeny tyčemi, jaké se na mělčiny umísťují v rámci bezpečnosti. Míjíme dva vraky ležící v mělké vodě a míříme na hloubku. Se Standou se oba ošíváme, neboť máme z tak velké vody, na kterou od nás nejsme zvyklí, veliký respekt. Převládá však touha po nějakém tečkovaném krasavci, o kterých kolují pověsti a příběhy po celém Irsku.

Ústí lososové říčky do jezera, tudy táhnou pstruzi a lososi, když je jejich čas.

Dostáváme poslední instrukce a sotva je pod námi dostatečná hloubka, spouštíme naše nástrahy za loď. Kontrola rychlosti a GPS je samozřejmostí. Fotoaparáty máme v plné pohotovosti. Fotíme tak díky skvělé viditelnosti a slunci ostošest, když v tom se ohýbá Emilův prut a my s údivem přihlížíme první zdolávačce. Tak to je začátek, 20 minut na lodi a hned překrásný a bojovný pstruh, kterému se k lodi moc nechce! Krouží kolem nás ve vlnách a jen občas vystrčí ocas, dávající tušit velmi slušnou rybu. Emil je však zkušený a rybu po chvíli lehce a rychle podebírá. Je to 80 cm dlouhý tlustý krasavec žijící v hloubce, jak nasvědčují jeho ocelové barvy. Pstruha rychle fotíme a pouštíme zpět, ten mávne ploutví a mizí nám z dohledu.

První kontakt s rybou a hned krasavec 81 cm.

Takoví velikáni tu sice jsou, ale moc se nechytají a tak naprosto vyvalení z neuvěřitelného začátku ihned začínáme znovu trolovat! Naše woblery pročesávají velké hloubky daleko za lodí a za celý den máme ještě pár záběrů, ale ryby nám bohužel padají a tak si s parťákem musíme ještě počkat. No, však zítra je také den, říkáme si při cestě zpět, na které nás vyprovází pár mořských racků a překrásný západ slunce. Večer prohlížíme fotky a debatujeme do noci u zapáleného krbu.

Nezapomenutelný západ slunce.

Emil opět boduje

Následující ráno vyrážíme opět na vodu. Vyvádím loď úzkou říčkou ven a když se vyhýbáme protijedoucímu člunu, jedeme skoro rákosím. Po pár dnech se to však stává rutinou a každý výjezd si vychutnáváme víc a víc, vyprovázeni na jezero všudypřítomnými a volně pobíhajícími koňmi. Jezero je zalité sluncem a lemované horami národního parku. Opravdu úchvatná podívaná. Emil nás opět válcuje a ukazuje nám jak se to dělá, je zkrátka na domácí vodě a ryby má snad ochočené. Během pár hodin zdolává snad tři puntíkaté krasavce mezi 70 – 81 centimetry, ryby jsou ve skvělé kondici a jsou rychle puštěny zpět, tak jak to má být! Culí se od ucha k uchu a i nám je jasné, že se děje něco výjimečného. Ryby jsou neskutečně při chuti, bojovné a v neuvěřitelné kondici. Každá ryba má jiné zbarvení, je jinak stavěná a tak pokaždé nevycházíme z údivu.

Emilovi nádherní pstruzi.

Ujedeme jen pár stovek metrů a tentokrát je to můj prut, který je něčím rychle přihnut. Ihned ho tahám ze svého držáku a lehce přisekávám. Téměř okamžitě přicházím o 15 metrů vlasce a při snaze rybu přibrzdit se pstruh vyřítí k hladině a obrovským výskokem se před mýma očima osvobozuje! Zklamaně si sedám do lodě a nevím, co si o tom mám myslet, ještě že tam mám kluky, kteří mě chlácholí a já tak začínám věřit že jsem si smůlu již vybral. Kocháme se zas a znovu okolní přírodou a nepřestáváme se udivovat, nad krásou této drsné, leč nádherné země. Ostrůvky jsou nařezány nízkými zídkami a všude se pasou ovce a krávy, které nikdo nehlídá a já mám pocit, že se tu snad zastavil čas. Tu a tam jsou také k vidění rozpadlé kamenné domky, jasně dávají tušit, že je jejich obyvatelé opustili před staletími. Posloucháme se zatajeným dechem historky o lidech ztracených v kopcích, ale také legendy o irském větru, do kterého když se člověk zaposlouchá, může prý zachytit i dávný zpěv Druidů. Jsem již dospělý, ale přiznám se beze studu, že při pohledu do hor mě zamrazí a naskočí mi husí kůže. Vážná tvář našeho vypravěče nám to také neulehčuje a tak nezbývá než neztroskotat na jedné z mělčin.

Dech beroucí podívaná na jezero a okolí.

Moje premiéra

Jsme deset kilometrů od našeho vjezdu na jezero, ale naše pruty již tři hodiny trolovaní mlčí a to až do odpoledne, kdy se konečně ohýbá i můj vykošťovák. Nejsem zrovna v očním kontaktu s prutem, takže reaguji až na divokou gestikulaci Emila a vrhám se k držáku. Lehce přisekávám a snažím se být s rybou v rovnocenném boji. Ta ale po pár vteřinách padá a já si zdrceně sedám do lodi, na které panuje tentokrát již ticho. Koukám na dno lodě a kluci na sebe, pomalu se snažím vzpamatovat ze ztráty snad již třetí ryby. Nu což, říkám si, vstanu a začínám stahovat k sobě, když v tom se mi prut v ruce ohýbá a já dostávám kopanec, který tak tak ustojím. Vydávám divný skřek, mám srdce v krku a obě nohy mi vibrují jak na centrifuze. Ryba jela očividně ke mně tak rychle, že jsem jí nebyl schopen dovíjet a myslel si tak, že jsem o ní přišel! Snažím se nepanikařit, ale tělo si dělá co chce, takový pocit jsem ještě nezažil. Ryba lítá pod lodí jako splašená a souboj dává tušit, že se nejedná o žádného dorostence.

Konečně proměněný záběr.

Sotva získám pár metrů imitace, ryba si vzápětí bere z multíku dvojnásob. Po chvíli se vyvalují víry a my si prohlížíme krásně vybarveného pstruha, kterého po pár dalších výpadech navádíme do podběráku. Euforie, focení, měření a pouštění probíhají během chvíle, abychom rybu netrápili dlouho. Přijímám gratulace a cítím se jako pán lidstva, konečně jsem smůlu prolomil rybou 72 cm!

Je můj!

Vyčerpaný pstruh nabírá znovu síly.

Standa má také záběr a konečně tak láme smůlu! K našemu překvapení se ale jedná o štiku přes 70 cm a tak se jeho první dojmy dají vylíčit spíše jako zklamání. To však rychle odeznívá a i on je rád, že zdolal konečně rybu po takové době kdy jeho prut mlčel. Po několika hodinách brázdění jezera má další krásný záběr. Ryba dělá rychlé výpady a všichni tušíme že tentokrát se jedná o Standova prvního Feroxe. Pstruh se nevzdává a dává lovci co proto, ale po chvíli je přeci jen dobojováno a pokřik radosti se nese do dáli.

Standův první bodkáč na sebe dal čekat poměrně dlouho.

Den se opět chýlí ke konci a po cestě domů chytá Emil ještě jednu menší rybu, která má však nástrahu tak nešťastně „trefenou“, že už se nedá, přes veškerou jeho snahu, rozdýchat. K večeři tak máme pstruha kolem 60 cm, je naprosto luxusní, vyuzen na zahradě na višňových pilinách a zalit bílým irským vínem, abychom tak oslavili další úspěšný rybolov. Raději bych ho však viděl odplout stejně jako Standova krásně vybarveného mlíčáka z odpoledne. To už ale k rybařině patří.

Další z mnoha krásných momentů.

Standa válí

Další dny plynou a štěstí opouští jak mě, tak Emila, zato Standova Glowatka od Dragonu nedá pokoj a ohýbá se třikrát denně. Chytá další bojovné pstruhy mezi 70-79 centimetry a jeho nový prut, který si koupil speciálně pro naši výpravu, tak prochází opravdu krušným testem, kde však obstává bez problémů. Počasí je každý den naprosto bez chyby a všechny souboje natáčíme na kameru. Bojující ryby jsou vidět, díky průzračné vodě jezera, přímo pod lodí a to i ve třímetrové hloubce. Naprosto fantastická podívaná.

Neuvěřitelná Standova one man show.

Je to až k neuvěření, ale prut který prvních pár dní mlčel, je skoro neustále v permanenci. Já mám záběr jeden denně, ale většinou ryby ztrácím hned po záseku. Nerozumím tomu a snažím se něco změnit, nasazuji jinou nástrahu a kratší, tenčí lanko. Rozebíráme, co by mohlo být špatně a jakou zvolit taktiku, abych záběry proměňoval, ale můj prut je jak zakletý. Zdolávám si tak rybu až na Standův prut, smějeme se tomu a já vážně přemýšlím jestli mu ho uprostřed noci nezlomím. Ryba se drží daleko od lodi a já se snažím ji držet v hloubce abych opět neasistoval u výskoku který mě posledně stál velkou rybu. Špičku prutu strkám chvílemi do strany a pod vodu, ale jak se zdá tato ryba žádné geny z Jevgenije Pljuščenka nemá a tak si za chvíli vychutnávám další pocit vítězství na lodi zalité odpoledním sluncem.

Salmo Ferox.

Následující den boduje opět Emil, který zdolává za opravdu velikých vln dalšího tečkovaného krále, ten dokonale využívá silného větru a souboj se tak protahuje na 15 minut, kdy manévrujeme lodí ve vlnách, aby ryba nezajela pod ní. Pouštění pstruha po rychlém měření je samozřejmostí, jak jinak se také za souboje těmto majestátním dravcům odvděčit?

Emil a Yellow Submarine.

Člověk míní, sopka mění

Těsně před koncem našeho pobytu se však uprostřed jezera dozvídáme nepříjemnou novinu. Na Islandu bouchla sopka a všechny lety jsou zrušené jak po celé Evropě, tak na Ostrovech. Nelítá Londýn, Dublin ani Manchester, odpoledne ruší i náš let a nám je již více než jasné, že si svůj pobyt zde prodloužíme. Večer se navíc dozvídáme, že se situace zhoršila. Sopka chrlí popel o sto šest a tak máme náladu na bodu mrazu! Finance nám sice docházejí, ale něco nám ještě zůstává. Rozhodujeme se tak pro další lov na jezeře, nic jiného nám ani nezbývá.

Autor: Muskiehunter - ®

Diskuse k článku (35 reakcí)

Přečteno: 8 097x
Průměrná známka: 1.26