Velké putování Kanadou - 2

- Performer

Magic lovely Likely

Abych pravdu řekl, dlouho jsme se zdráhali, zda máme tuhle oblast prozradit či si ji nechat čistě pro sebe jako „private paradise“. Argument, který hrál pro prozrazení, je, že naše vyprávění by ztratilo nit a kontinuum, a nemělo by tak vlastně bez Likely ani smysl. Argument, který hrál proti, byl o poznání složitější, sahající od roviny materiální (pro někoho) do roviny filosoficky spirituální (pro někoho jiného). Nechci být konkrétní, ale každý, kdo občas zavítá na MRK, určitě dokonale ví, o co jde. My se rozhodli pro důvěru, a tedy zveřejnění.

Ale ještě mi dovolte pár slov: Kanaďané mají jedny z nejlepších rybářsky top hodnocených vod světa. Ví o tom velmi dobře a své bohatství si náležitě chrání. Pro Kanaďany je příroda kulturou, spatřují v ní své nejcennější dědictví. Přírodní koloběhy, které se opakují po tisíciletí a byly tu už dávno před příchodem prvních lidí na americký kontinent, náležitě respektují a hluboce si jich váží. Rybáři jsou tu povětšinou vysoce moderně smýšlející lidé a ochránci přírody, kteří netolerují jakékoliv sebemenší porušování pravidel, ve smyslu ubližování rybám či přírodě. Jsou to lidé, kteří si přírodu nepodmaňují, ale snaží se s ní splynout. A dokládá to jejich strategie – mají relativně přísné regulace. Spousta vod je dnes už jen „catch and relase“ (chap) a chytá se povětšinou na single barbless hook (na jednoháček bez protihrotu). Přesně také definují kde, kdy a kolik ryb si můžete ponechat. Vody pak různě klasifikují a podle toho se odvíjí cena povolenky, ale zároveň i kvalita vody. Své vody si přísně střeží a nikdy nemůžete vědět, zda vás odněkud dalekohledem nesleduje fishing guard (porybný). I v té nejvzdálenější končině. Pamatujte na to. Kdo respektuje pravidla a je šetrný k přírodě, vrátí se mu to. I kdyby jen pro lepší pocit. Boj s rybou by měl být zároveň nejvyšší motivací každého moderního rybáře, vše okolo ve srovnání s tím mi připadá pomíjivé. Toť malá odbočka.

Poté, co jsme v Princetonu koupili náš první muškařský prut s navijákem, potápivou a plovoucí šňůrou, leaderem a několika nezbytnostmi jako mouchami atd., nás ještě čeká 6 hodin cesty. Poslední zastávku děláme v městečku Merrit v Canadian Tire, abychom koupili pořádný prut a naviják na kingy a nějaké to salmon roe (lososí jikry). Poté po několika hodinách odbočujeme z dálnice protínající sérii městeček s názvem Mile house a odbočujeme na Horsefly road a z ní poté na Likely road. Je už hluboká tma a cesta je ještě dlouhá. Při malých zastávkách nám nahání hrůzu vytí vlků, jsme obklopeni divočinou, konečně. Místy jedeme pouze krokem, protože všude je hustá mlha a srážka s vysokou je tu opravdu na bíledni. Nakonec protínáme řeku Quesnel a přijíždíme k několika málo osvětleným místům městečka Likely (vesnice na naše poměry). Nevíme, kde přesně jsme, naše očekávání jsou však veliká. Je hluboko po půlnoci, vše působí nehybně, jen sem tam slyšíme vyskočit nějakou rybu. Znaveni po dlouhé cestě usínáme v autě.

První den s Oliverem

Ráno je magické a je krásný letní slunečný den. Naskýtá se nám pohled na kouzelné místo, rybářský ráj. Náměstíčko, pár laviček, obchůdek s čerpací stanicí, hospoda s příhodným názvem Hotel Hilton Pub. A naproti tomu všemu překrásná řeka Quesnel, přítok Fraseru, a molo s lodí. Tak toto je centrum městečka Likely (downtown), nejmalebnější centrum, které jsem kdy viděl. Z dalších informací, z faktů a zkušeností později usuzujeme, že toto je opravdový rybářský ráj, jedno snad z nejlepších míst na světě pro rybáře vůbec. Hned po vydatné a typické snídani (kobliha, kafe a cigára export A) se vydáváme k blizoučkému dřevěnému mostu. Čekáme, že konečně uvidíme kingy a sockeye, kterými je Quesnel proslaven. Bohužel, nevidíme nic a nutno říci, že za celou dobu našeho pobytu zde nechytíme ani jednoho lososa a ani ho neuvidíme. Jsme tu příliš brzo. Toto prvotní zklamání je ovšem později vykoupeno, a to nejen díky krásným pstruhům a dolly vardenům, ale především díky přátelské atmosféře, kterou tu pro nás vytvořili místní lidi.

rybareni v kanade

Tak jsme tu. Stojíme na mostě a rozmýšlíme, co dál. Chytat tu neumíme, nevím kde, kdy a jak. Vše je nesmírně rozlehlé, mohutné, lososi tu nejsou a možností k chytání je milion plus jedna. Loď nemáme a jsme z toho všeho trochu zmateni. Volíme tedy variantu „na klid“ a jedeme do 4 km vzdáleného kempu Cedar creek point, který je umístěn už na jezeru Quesnel. S tím, že v kempu snad potkáme nějaké rybáře a poptáme se. V placeném kempu (vydrželi jsme tam 3 dny a noci poté už jsme spali vždy někde na divoko), kde rozděláváme náš stan, nám místní správcová Virginia dává první rady o jezeru a řece Quesnel. Je to doslova studená sprcha. Pomalu z ní leze, že rybaření je tu na nic, ryb málo a rybářů už sem moc nejezdí a na lososy je přespříliš brzo. K rybaření pak že bezpodmínečně potřebujeme loď. Z břehu si prý vůbec nezachytáme. Poté nám ještě doporučí nějaká jezera v horách, ale po zhlédnutí našeho kavalíra s nízkým podvozkem konstatuje: „To auto to určitě nedá.“

Po tomhle beznadějném setkání začíná sháňka po lodi a my doufáme, že černé vize budou prolomeny. V obchodě nás posílají do jakési lodge (něco jako rekreační chata), že tam bychom mohli pochodit. Lodge však zeje prázdnotou a my sjíždíme opačnou cestou k jakýmsi baráčkům. Vybíhá na nás štěkající pes, už se chceme otočit na patách a zmizet, když tu z domu přichází milá paní. „Co si přejete?“ ptá se a my jí vysvětlujeme celou situaci a že bychom potřebovali loď. Je velmi překvapena, jak se tihle dva Čechoslováci mohli ocitnout na jejím dvorku. Poté ale jaksi automaticky volá: „Olivereeee, Olivereee!“ Její syn asi našeho věku se objevuje za chvíli. Znovu mu vysvětlujeme celou situaci a on odpovídá: „Dobré načasování, kluci, právě vyrážím na ryby, beru vás sebou!“

rybareni v kanade

Oliver si nás oblíbil, hlavně pak české pivo.

A tak si dáváme sraz před obchodem, kam pro nás za chvíli přijíždí pramicí, a my zažíváme úžasné odpoledne s moc příjemným chlapíkem. Vyklube se z něj skvělý člověk, lovec a rybář tělem i duší, člověk vyrůstající v divočině, typický domorodec. Ještě před vyplutím mu popisujeme Virginiinu litanii. On se však jen usměje, mávne rukou a říká: „To je blbost, tady je ryb jako nikde na světě.“ Později nám prozrazuje, že Virginie měla před časem mozkový nádor a po jeho vynětí už není sprostá, jak bývala, ale zato si občas trošku vymýšlí. Je krásný den a my ho celý trávíme v oáze klidu, uprostřed řeky či jezera, při relaxačním trollingu s paní kanadskou whisky a jejími dětmi v podobě Oliverových cherry doutníčků. Scenérie okolní přírody jsou nepopsatelně krásné a Oliver nám vypráví o Kanadě, Likely, životě tady, legendách a o rybách a jak a kdy na které vyrazit. Takovéhle překrásné odpoledne jsme si nepředstavovali ani v nejlepším snu.

rybareni v kanade

Trollování s Oliverem se opravdu povedlo. Quesnel lake, BC

Zaujme nás vyprávění o jezeru. Je dlouhé asi 75 mil a přibližně ve své třetině se dělí na dvě ramena, south a east arm. Jezero je protkané ostrůvky a je neuvěřitelně členité, neosídlené a divoké. Sem tam je lemované panenskými plážemi a příroda okolo je divoká a nespoutaná a vidět grizzlyho zde není žádným překvapením. Je to prý také jedno z nejhlubších fjordových jezer na světě (více než 600 m) a do vzdálenějších částí jezera by se člověk měl vydávat jen s větší lodí, protože kvůli horám, které jezero obklopují, je nemožné spatřit rychle se valící bouře, typické pro tuto oblast. Již nemálo lidí zde prý takto ztratilo život, když byli rozbiti o skály v místě zvaném Hurricane point. Poté se diskuse přesunuje k rybám. Jelikož je jezero staré a hluboké, ryby zde prý dosahují až šílených rozměrů. Byl tu prý chycen pstruh duhový o váze přes 15 kg a pstruh jezerní snad přes 25 kg. Ryby jsou povětšinou ve veliké hloubce a samozřejmě nevyzpytatelné. Jako na každém velikém jezeře se zde hlavně trolluje, především s plandavkami, a to i velikými skoro jako skateboard (viděli jsme na vlastní oči). Ale muškaření zde hraje nezanedbatelnou roli a za jarních či podzimních dnů je to tu prý úžasná zábava. Na jezeře je možné si najít místo doslova podle své libosti a mouchy efektivně umisťovat ke břehům či spadlým stromům do malých zátok či zákrut. Najdete zde taková místa, kde za celý den neuvidíte lidskou duši, neuslyšíte zvuk motoru, a nepocítíte jakýkoliv náznak civilizace. Tak nerušeně krásně tu je. A co chytíme? Tento úžasný den je nakonec okořeněn několika neproměněnými záběry a chycením několika opravdu pěkných duháčů. Ti obrovští tam na nás však ještě stále čekají. Na konci dne nám pak Oliver slibuje, že nás ráno vezme do opravdu panenské přírody. Prý na to nadosmrti nezapomeneme.

rybareni v kanade

Oliver to nazývá „Private paradise“. Quesnel lake, BC.

Cesta do hlubin absolutní divočiny

Další den nás Oliver budí ráno ve stanu. Snídáme, sedáme do auta a vyrážíme na slibovaný výlet. Je vidět, že jeho „džíp“ Toyota už něco zažil, ale co s ním předvádí, je pro nás neuvěřitelné. Po rozbité lesní cestě plné děr jede snad šedesátkou, avšak jemu ani autu to evidentně nečiní žádné potíže. Jezdí prý takhle normálně, a tak mu důvěřujeme. Vypráví pořád nějaké veselé historky, pije pivko, kouří doutníky a co chvíli zapíná stěrače, to když vykrosí další díru.

rybareni v kanade

Tohle „auto“ je nezničitelné.

Takový je lesní muž Oliver. Jen on ví, kam jede, jen on jako místní tu nezabloudí, my sami bychom byli ztraceni po první odbočce. Lesní cesta vede přes hory do úplné divočiny. V její půli se ještě zastavujeme u Cariboo falls, dunivých vodopádů řeky Cariboo. Je to meditační místo a jsme tu sami. Doufáme, že sv. Petr vyslyší naše modlitby, které neslyšně odříkáváme do dunící řeky. Vzpomenu si také na Niagara falls plné komerce a fotících maníků a srovnávám to s touhle soukromou a divokou nádherou. Nesrovnatelné. rybareni v kanade

Cariboo falls. Nejbližší turista ve vzdálenosti 100 km.

Pak se ale myšlenky přesunují k rybám a my živě diskutujeme, jak silní ti zatracení lososi musí být, aby překonávali takovéhle mohutné překážky. Je tu už sice vybudovaný rybí přechod, ale po tisíciletí nebýval a lososi se tudy museli dostávat bez lidské pomoci. Naše úvahy jdou ale ještě dál. Jak úžasné tyhle ryby jsou? Vylíhnou se, poté se vydávají na dlouhou cestu do nevyzpytatelného a nebezpečného oceánu, kde loví, rostou, čelí oceánským predátorům a poté se zase vydávávají na klidně i tisíce mil dlouhou cestu zpět, jen aby splnili svou povinnost a zplodili potomky. V tomhle je něco osudového. Jak najdou cestu zpět, když řeka se každou chvíli větví? Jak poznají přesně místo, kde je zplodili jejich rodiče? Někteří rybáři říkají, že je to kvalitou vody, jiní zase typem písku, který se vodou valí. Já jsem však přesvědčen, že je to prostě zázrak a jejich smrt je pak jakýmsi završením jejich cesty a převtělením do malých potomků, které zplodí. Vydáváme se na další cestu. V jednu chvíli Oliver zahlásí: „We are entering grizzly country“ a připravuje nás na asi 30minutový pochod lesem. Cesta končí, odstavujeme auto a už pochodujeme neprostupnými porosty. Nevede tudy žádná cestička, Oliver tady však doslova letí. Napadá nás, že asi ví proč, avšak máme problém mu stačit. Pocity máme všelijaké, jsme napnutí, atmosféra by se dala krájet. Vyrušit tady grizzlyho či černého, nedej bože s mláďaty, by bylo asi fatální. Nejbližší civilizace je dobrých 50 mil. Nebyla by žádná šance, pušku nemáme. Jsme tedy úplně napospas vydání tomuhle lesnímu muži. Myslím na průkopníky zlatokopy a v duchu jim vzdávám hold za to, že tímhle museli procházet dnes a denně.

rybareni v kanade

Hot spot. Kdesi hluboko v divočině. Cariboo river.

Konečně se před námi les rozevírá a my už jen žasneme. Azurově modrá průzračná řeka Cariboo zde vytváří meandr s dvěma hlubokými tůněmi a my se ocitáme na rozlehlé pláži. Jsme obklopeni nedotčenou přírodou. rybareni v kanade

Čekání na grizzlyho. Cariboo river BC

Vůně lesa je pronikavá a my se dychtivě pouštíme do rybolovu. Oliver, v duchu rybářů domorodců a ekonomickou náročností přívlače, volí svůj bytelný prut se silnou šňůrou, kterou používá na trolling. My zkoušíme jemnější přívlač s všemožnými plandavkami a za chvíli chytáme první dolly vardeny. Jak podivuhodný název pro tuhletu nádhernou pstruhovitou rybu. Ryby jsou to bojovné a svoboda je jejich odměnou.

rybareni v kanade

Dolly warden.

Chytáme se zanícením. Po nějaké době však záběry ustanou, zkouším proto novou metodu. Na háček napichuji lososí jikry (salmon roe) a chytání dostává novou dimenzi. Házím splávek na rozhraní tišiny a proudu a záběry přicházejí v podstatě okamžitě. Málokterá ryba má pod 40 cm. Jsme natolik zanícení pro lov, že se ani nekoukáme přes rameno. V tu chvíli pro nás neexistují medvědi ani čas, hlava je plná uspokojení z neustálého boje s rybou a ty krátké chvíle, kdy musím na háček navlíknout jikry, jsou k nevydržení, protože ruce se nám klepou nedočkavostí.

rybareni v kanade

Chladivě hřejivý pocit při zdolávání pěkné ryby, Cariboo river.

Čas letí a proto nás překvapí Oliverova poznámka: „Hej, kluci, už jsme tu 10 hodin.“ Nám to ale připadá jako lusknutí prstu, jako bychom tu byli pár minut. Prostě nemáme dost, a tak ho ignorujem. Děláme jakoby nic. Po chvíli mě však něco pěkně studí za krkem.Je to Oliver s pivkem: „Hej, vy maniaci, vypijem to a razíme zpět, nebo tu chcete zůstat po tmě s kamarádem grizzlym?“ To nás trošku navrátí do reality. Představa, že cestu zpět k autu budeme absolvovat v pološeru, je nevábná. Vzdáváme se tedy a balíme. Později, když už jen sedíme s pivkem v ruce a rozjímáme a kocháme se okolní divočinou mě ale napadne: „Ty, Olivere, až to bude jednou nevyhnutelný, tak bych chtěl umřít na tomhle místě a po takovéhle chytačce.“ „Allright, ale naplánuj to na podzim, až potáhnou lososi,“ odpoví se smíchem. Tak končí další magický den.

Bullion Hall

Příští den Oliver nemůže, ovšem dává nám instrukce. Posílá nás několik kilometrů po proudu do místa zvaného Bullion Hall. Je to prý další z úžasných míst, i když není tak divoké, čeká nás tam prý parádní chytačka. Pak mimochodem prohodí pár poznámek ohledně našeho auta a výšky podvozku, nepřikládáme tomu však nějakou zvláštní důležitost. Jejich znění nám vytane na mysli, až když jedeme po dosti silně offroadové cestě a každou chvíli drnkáme podvozkem o kámen. „Medvědi o nás aspoň vědí široko daleko,“ napadne nás. Poslední kus cesty už to zabalíme a jdeme po svých. Konečně jsme tu. Místo je to ohromné. Je zde velký vracák a první chytatelné místo po několika km, kdy řeka Quesnel tvoří opravdu divoké peřeje. Řeka je do tohoto místa klasifikovaná jako class IV, a tohle je místo, kde končí většina vodáků. Tam dál už je to prý peklo, řeka je úzká a zařezaná mezi skály a má neuvěřitelnou sílu. Představte si tedy místo, tišinu, dosti velkou a hlubokou, která je z obou stran ohraničená silnými peřejemi. A teď si tuhle informaci dejte do kontextu s tahem lososů. Ano, je to jediné místo, kde si lososi mohou odpočinout při cestě za svými manželskými povinnostmi. Jedno stoupání za nimi a jedno před nimi.

rybareni v kanade

Orli, ryby, divočina. Tohle místo nemá chybu. Bullion Hall, Likely.

Není v tom cítit až jakási rybářská proradnost, vypočítavost, morální dilema, chytat lososy na tak dokonalém místě? My si s tím však nemusíme lámat hlavu. Jsme tu v době, kdy lososi netáhnou, v ten špatný okamžik. Být tu tak měsíc, dva dříve, tak máme asi výčitky svědomí, ale ne teď. Steve, o kterém vám ještě povím, nám jednou říká: „Když táhnou, voda je červená a vře. Je to jakoby jeden neustálý rise (skočení, zalovení ryby). Táhne tu během několika měsíců několik milionů lososů a všichni si tady musí hodit šlofíka, aby mohli zvládnout to velké finále tam nahoře.“ Tady si prý on plní každoročně svůj rybářský sen. Má to sem tak deset minut od krámu, který mu patří. „Je vůbec možné ti nezávidět!?“ řekl sem mu na to tehdy. Tak jsme tu, lososi nikde, ale již brzy se objevují opravdu pěkní pstruzi. Nejkrásněji vybarvení duháči, které jsme kde a kdy viděli. Vše tak okolo 40 cm. Hltají naše plandavky a jikry, bojují znamenitě, a to hlavně, když se jim podaří dostat se do proudu. Ve znamení carpe diem dáváme pauzy na cigárka a výborné domácí jerky, které prodává Steve v krámu. Taky se koupem a překvapuje nás, jak hluboko tu je. Tam, kde jsme si mysleli, že je tak metrová hloubka, je 2-3x větší. Voda je opravdu průzračně čistá. Když nepijem pivko, pijem přímo z řeky. Odpoledne potom zkoušíme muškařit. Vůbec nám to nejde. Hlavně nahazování. Každou chvíli jdu někam do křoví lovit zaseklou mušku. Avšak berem to jako nezbytné první krůčky a máme z toho legraci. Odměnou je nám několik prvních miniduháčků.

rybareni v kanade

Ach, to místo, ach, ta ryba, ach, ty barvy. Jirka, Bullion hall, Likely, BC.

Auto party

Třetí den se probouzíme v autě na okraji Likely. Když nastartuji, ozve se podivný zvuk, něco zadrnčí, pak už jen rachot a volant zatuhne, jde s ním otáčet jen velmi ztěžka. Tohle není obvyklá patologie, na kterou jsme u našeho kavalíra zvyklí. Tohle vypadá hůře. Stěží dojedeme těch pár desítek metrů před krám. Baterka svítí a z auta se kouří. Otevíráme předek, řetěz je úplně uvolněný. A jsme v prd..., vypadne z nás tak nějak sborově. Přes auta jsme úplní analfabeti. „Tady nám ta naše medicína moc nepomůže,“ napadá nás a hlavou nám probíhají ty nejhorší scénáře typu konec jednoho velkého výletu, kolik bude stát oprava a jak nás to auto finančně zruinuje. Asi vypadáme opravdu bezradně, protože po pár minutách se objeví kluk našeho věku (Curtis) a nabízí svou pomoc. Poté se objeví jeho kamarádi a stále někdo přichází. Po chvilce už mi připadá, že se do opravy zapojila celá vesnice, a v té době je už známá i konečná diagnóza. Utržený držák na řemen. Je nutno novou součástku asi za 50 dolarů. Pro tu kluci jedou až do 90 km vzdáleného Wiliams Lake. Jsme z té přemíry laskavosti a vstřícnosti trochu vykulení, a tak ihned kupujeme několik bas piva na náš účet a začíná party. Party store. Seznamujeme se tak s dobrou partou místních kluků. Je tu Steve, majitel storu, vášnivý rybář, co sem přišel hledat štěstí z Alberty a úplně pro tenhle rybářský ráj ztratil hlavu, pak Tylor, 150kilový drobeček, který jezdí každý den do práce pramicí, a při tom si vždy hodí jeden prut na trolling, aby měl co na sváču. Pak Curtis, nejlepší automechanik v okolí, který dal naše auto do kupy a řekl nám, co a jak, a ještě další kluci. K večeru se taky objevuje náš Oliver a jeho brácha Mischa.

rybareni v kanade

Auto spraveno, party může začít. Zleva Tylor, Mischa, Oliver a Jirka. Downtown Likely, BC.

Je nás tu slušná parta a pije se až do noci. Řeč se samozřejmě hlavně točí o rybaření. V téhle oblasti totiž potkáte jen velmi málo nerybářů. Pijeme v centru, naproti řece, kde máme díky storu všeho dostatek. Je krásný letní večer a voda za námi začíná ožívat. Pstruzi hladově vyjíždějí po hmyzu, který padá na hladinu a je unášen proudem, a my probíráme všemožné techniky, druhy ryb, legendy a vše, co souvisí s tímto překrásným místem. Diskuse se poté stáčí k fly fishingu a jeho krásám. Popisujeme jim naše včerejší krkolomné zkušenosti a hlásíme počty urvaných much. Steve potom rozvíjí řeč o jedinečnosti tohoto způsobu rybolovu. Mluví o tom tak krásně a poeticky, že máme chuť okamžitě to zkusit. Stačí má poznámka o tom, že mušák máme v autě, a už stojíme na mole, Steve na konec leaderu navazuje Toma Thumba, jednu z nejoblíbenějších suchých much v Britské Kolumbii. Poté už vidíme koncert. Hledíme ze závistí na jeho dlouhé náhozy a krásné drifty, nemálokrát zakončené opravdu pěkným duháčem. Je to krása. Steve to sem na molo má od domova asi 20 s pěšky, jaká pohoda. Zkoušíme to i my, ale jsme s našimi náhozy již mírně společensky unaveným klukům spíše tak pro legraci. Vzdálenost náhozu je tak sedm metrů max. Ale i tak se mi jednou podaří umístit mouchu na rozhraní proudu a tišiny, a jen a jen odvíjím plovoucí šňůru. Je to dlouhý drift a já nehnutě pozoruji mouchu na hladině, jak se pomalu vzdaluje. Je skoro tma, ale ještě stačím zahlédnout kruh a moucha mizí. Prudce zasekávám a nastává boj s krásným pstruhem. Prvním větším fešákem. Po pár minutách intenzivního boje a prudkých výpadů je zdolán. Kluci ho chtějí ihned na oheň, ale zdá se mi, že na večer už jich díky Stevovi máme dost, a tak mu s polibkem dávám svobodu. „Jednou si pro Tebe přijdu,“ stačím na něj už jen zavolat.

rybareni v kanade

Večery v Likely byly magické. Pstruzi k molu najížděli až těsně před setměním. Likely BC.

rybareni v kanade

A naše mouchy jim byly po chuti.

Den ale ještě nekončí, rozděláváme oheň a kluci připravují pstruhy do alobalu. Všechny je zaléváme Jägermeisterem. , který krásně zkaramelizuje a dodává pstroužkům výtečnou chuť. U ohně se taky dozvídáme, že místní specialitkou je pití Jägerbullu (Jägermeisteru s Red Bullem; po česku lovec býků). Tenhle název a oblíbenost pití se nám zdá pro místňáky dosti charakteristický. Přeci jenom, tihle místní zde žijí v divočině, napospas medvědům, jsou to tvrdí a nezdolní Kanaďani. Zdá se mi, že mají dosti blízko k těm prvním Kanaďanům, mnohem blíž než lidé z měst. Každoročně musí bojovat s krutou zimou, 100 km od nejbližší civilizace. Vláda na ně tolik nemyslí, žijí už přeci jenom tak trochu na periferii, jsou proto zvyklí starat se sami o sebe, důvěřovat si a semknout se, když je nejhůře. Jsou to přímí a upřímní a především přátelští lidé, kteří nenechají člověka ve štychu. A bez těchhle lidí by pro nás Likely nikdy nemohlo být tím, čím pro nás je teď. Místem zaslíbeným.

rybareni v kanade

Pstruh s jägerem v alobalu je excelentní. Likely.

Díky, Bobe

Ráno se po dobré akci probouzíme až docela pozdě. Dáváme si naši oblíbenou snídani a jdeme zkusit pstroužky na molo. Ryby nespolupracují. K molu najíždějí až na večer. Na druhé straně pod nakloněnými stromy, kde je patrně veliká hloubka, však pozorujeme rise za risem. To značí jen jedno. Ryby jsou evidentně při chuti. Avšak mimo náš dosah. Zdokonalujeme se tak alespoň v technice nahazování. Párkrát se mi podaří dobrý nához, ale ne a ne to přetavit do paměťové stopy. Pak se ale něco zlomí a já pochopím, jak na to. Je to skvělé. Náhozy se prodlužují na dvojnásobek, a já z toho mám radost jak malé dítě. Z ničeho nic prostě už jakž takž vím, co a jak, a začínám se sehrávat s prutem a šňůrou. Pokrok jde rychle, je to dosti uspokojivé. Po chvíli své nově nabité know how vysvětlím i Jirkovi, a i on již po chvíli háže jeden pěkný nához za druhým. Ryby však ani v proudu o naše mouchy nejeví zájem, je poledne a my jen trénujeme.

Po chvíli se však na druhé straně řeky objeví chlapík s pramicí. Jeho počínání okamžitě upoutá naši pozornost. Vždy se nechá vyvézt několik set metrů proti proudu, zastaví motor a ve vzdálenosti asi deseti metrů od břehu se nechá splavávat. Umisťuje své náhozy ke břehu pod stromy přesně tam, kde se objevují risy od hladových pstruhů. Je vidět, že je to zkušenostmi nabitý chlapík. Jeho náhozy jsou milimetrově přesné a hbitě rychlé jako prásknutí bičem. Odměnou za dokonalost jsou mu nádherní duháči, které jsme schopni rozpoznat i na tu dálku. „Tak tohle je opravdovej profík,“ říkáme si, protože tahá jednoho pstruha za druhým. Neuvěřitelné. Na každé splavení chytí tak 8 pěkných duháčů. „Tak tohle je něco.“ Pak ale najednou otočí pramici a zamíří si to pěkně k nám. Jak se blíží, poznáváme staršího chlapíka s knírem a milým úsměvem. „Tak tenhle chlapík vypadá přesně jak nějakej profík z filmu o muškaření,“ prohodí Jirka. Má pravdu, prostě profík, a navíc nesmírně milý a otevřený. „Vidím, že vám tu nic nejde, kluci, nechcete se mnou na loď?“ zeptá se, když je až u břehu. „Jasně,“ zmůžeme se v úžasu jen na tuhle krátkou odpověď. Na loď však může pouze jeden z nás, protože má jen dvě záchranné vesty. Los padne na mě. Cestou proti proudu mu vyprávím naši kanadskou anabázi a že vlastně nemáme žádné zkušenosti s muškařením. Diví se, co dělají dva Čechoslováci až tady v Likely, ale naše story mu připadá zábavná. On se jmenuje Bob a je Italoameričan a tohle místo si vybral na stáří kvůli rybám.

„It is paradise here,“ dodává. Poté mi dá do ruky svůj prut, s mouchou stimulator na konci a představení může začít. Přesně mi říká, co mám dělat, kam mám házet, jak dlouho mám čekat a pojmenovává všechny tyhle činnosti. Rise, dry flyfishing, drift…On sám nechytá, jen řídí loď, abychom se udržovali v dostatečné vzdálenosti od břehu. Jsme na druhé straně řeky. Pomalu se splaváváme pod mohutnými stromy. Oddaní tichému rozhovoru a lovu na suchou mouchu „ Házej buď tam, kde byl rise, nebo co nejblíže ke břehu či k padlým stromům, padá tu do vody hmyz a pstruzi se tu rádi zdržují,“ radí mi. „Vždy, když se moucha potopí, chvíli s ní jen takhle švihej ve vzduchu, tak ji usušíš,“ ukazuji mi gestikuluje, jak mám mávat prutem. Postupuji přesně podle jeho rad, a dokonce se mi daří umisťovat náhozy tam, kam chci. Vždy po takovém dobrém náhozu je chvíle napětí, kdy je moucha lehce unášena pod spadlými stromy. Je to hypnotizující. Čekáme na tu chvíli, kdy se pstruh zvedne hladově ode dna a rozhodne se zaútočit. Je tu asi 5m hloubka a Bob mi říká, že na tuhle vzdálenost pstruh bezpečně vidí svou kořist. Zvedají se z takové hloubky a málokdy minou.

„Now!“ prořízne ticho Bobův výkřik. V tu chvíli se moucha jakoby jen lehce nadzvedne, hladina v okolí se zvlní a objeví se tlama vypaseného pstruha. Bez váhání a pln adrenalinu sekám. Boj je krásný, zvlášť na Bobův superjemný a patrně špičkový prut. Pstruh se snaží dostat do vázek. A já mám co dělat, abych od tohohle úmyslu odradil. Prut je krásně ohnutý a pstruh dělá neustálé výpady. Několikrát se také prolétne vzduchem, to asi proto, aby z toho měl něco i Jirka na druhém břehu. Nakonec je polapen. Políben a puštěn zpět. S Robem si plácnem. Je vidět, že z toho má stejnou radost jako já. „Tohle je ta pravá krása rybaření,“ říká mi. Nevím, jestli je to tahle chvíle, tenhle pstruh, či jeden z patnácti dalších, co poté následují, ale je to určitě tento den, kdy beznadějně propadám kouzlu chytání na suchou mouchu a muškaření obecně.

Později, když už se odpoledne pomalu převálí do své druhé poloviny, vracím se pln dojmů zpět na molo a zveme Boba na pivko. Vypráví, jak se tady usadil a kolik tohle místo dává rybářům možností. My mu zas vykreslujeme naši touhu konečně chytit prvního lososa. On to chápe, ale říká, že už několik let pro něj lososi nejsou prioritou. Chytání lososů je prý až příliš snadné (což nám samozřejmě připadá úsměvné) a masové.

rybareni v kanade

Já s Bobem. Likely BC.

„Mým number one mezi rybami jsou rainbow a jeho větší brácha steelhead.“ Zase po dlouhé době slyšíme to slovo. Steelhead, ocelová hlava. Ale zase to slovo projde jen jedním uchem dovnitř a druhým ven. Čas ještě nenazrál, a diskuse se proto stáčí k duháčům. „Já miluji lososy, obzvláště sockeye z jiného důvodu, než že je chytám,“ začíná Rob. „Když táhnou, začíná opravdová hostina pro mnoho hladových krků. Nejsou to jen medvědi, orli a všemožní další dravci včetně člověka. Na své si přijdou především pstruzi, kteří ve velkém pronásledují lososy a vyzobávají jejich vajíčka. Je to čas, kdy pstruzi mají opravdu královskou hostinu a žerou jak šílení. Je doba podzimu či konce léta a pstruzi si dělají zásoby, aby vydrželi zdejší nehostinnou zimu a v řece k tomu mají díky sockeyům opravdovou hojnost. A proč je sockey v tomhle speciální? Je to jednoduché. Sockeyové jsou jediní lososi, kteří táhnou z řeky do jezera a z jezera dál do přítoků, kde se nerušeně vytírají. A za nimi se do těchhle přítoků stahují z jezera Quesnel opravdoví monstr pstruzi. Trofejní pstruzi duhoví i jezerní. Takových, na které někde jinde čekáte dlouhá léta, tady chytnete za den třeba několik. Pravidelně tu chytám pstruhy přes deset liber. Oni na tuhle hostinu čekají celý rok a já zase na ně. V tuhle dobu pro mě přestává cokoli jiného existovat, vezmu loď, ztratím se z civilizace a jedu desítky mil po jezeře a poté navrch do přítoků, kde trávím celé dny. Ryby na zvláštní mušky typu eggpatern (umělá vajíčka) reagují opravdu znamenitě. Jsem tam sám, jen s medvědy grizzly, kterých tam v té době vidím tolik, jako patrně nikde na světě.“ A pak svůj proslov zakončil slovy: „Občas mi ale z té samoty hrabe, mám na lodi ještě volné místo a rád přivítám společnost. Jste srdečně zváni, kluci.“

Byli jsme z toho pozvání opravdu zaskočeni, ale nesmírně potěšeni. Ten chlapík nás zná sotva pár hodin a už nás zve na takovéhle rybaření. Neměli jsme slov, jak mu poděkovat. „Tak tohle je panečku chlapík,“ říkali jsme si. Poté jsme se už jen rozloučili, potřásli si, poblahopřáli pěkné úlovky s tím, že se mu ozveme, až bude ten pravý čas, tedy někdy v polovině září. Bohužel, stalo se pár věcí, díky kterým jsme nebyli schopni přijmout toto pozvání, avšak na Boba jako na našeho muškařského guru vzpomínám vždy, když beru do ruky mušák. Tím odpolednem nám Bob otevřel oči a posunul nás v rybaření o několik světelných let dopředu.

Se Stevem daleko na jezero, loučíme se

Několik dalších a posledních dnů v Likely trávíme rybařením s místními či kulturními výlety do okolí, z čehož pozoruhodná je návštěva mrtvého městečka Quesnel forks na soutoku řeky Quesnel a Cariboo. Bývalo zde městečko, vybudované na těžbě zlata. Avšak s těžbou zlata lidé odešli a zanechali zde tzv. město duchů. Domy jsou dnes udržované jen jako kulturní památka. Působí to tu na nás všelijak a na soutoku nemáme úspěch.

rybareni v kanade

Soutok Cariboo a Quesnel River. Jak lososi poznají, kam mají odbočit?

Předposlední den našeho pobytu v Likely pro nás poté Steve přichystá překvapení. Bere nás svou turbolodí daleko na jezero do odlehlých končin, kde trollujeme okolo ostrovů, pozorujeme losy a medvědy a chytáme i pár opravdu pěkných pstruhů, povede se i několik jezerních.

rybareni v kanade

Steve si uměl vybrat místo pro život. Quesnel lake, BC.

Echolot občas ukazuje ryby gigantických rozměrů. Ale to je většinou v hloubkách i přes sto metrů, kam nesahají naše možnosti. Je to další z nezapomenutelných dní tady v Likely. Náš poslední, protože ráno opět zvedáme kotvy a vydáváme se zpět do Okanagan valley, za prací, avšak nabyti novou energii a zkušenostmi. Rozloučení je milé a dojemné. A my doufáme, že nejsme v Likely naposledy.

Zpět za prací

Cestou zpět povětšinou mlčíme a každý po svém, zadumáni vstřebáváme všechnu tu krásu, co jsme za těch posledních deset dní prožili. Možná proto si ani nevšimneme varovného světýlka kontrolky fuel a auto se klokotavě zastavuje. Jsme nuceni strávit noc v městečku Savona, kterým protéká řeka Thompson. Jako jeden z mohutných přítoků Fraseru je tahle řeka významná pro lov lososů a steelheadů. V hospodě, kam se jdeme osvěžit, potkáváme nějaké indiány a povídáme o rybách a životě. Je na ně však smutný pohled. Jejich po staletí tradiční život byl zničen příchodem bílého muže s ohnivou vodou a cesta, po které dnes kráčí, má spíše sestupný charakter. Nepomáhají ani vládní výjimky a všemožné programy, které indiánům dovolují život v rezervaci a podle specifických pravidel.

„Vše je to falešné. Náš život se vznáší někde ve vzduchoprázdnu, někde na pomezí mezi světem kdysi a světem teď,“ říká mi smutně Michael, když popisuje svůj život v rezervaci. Každý tam má prý dvě povolání. On udí a prodává lososy a lososí jerky a jako druhý job prodává trávu. „Ten první job je na oko pro vládu, abych nepřišel o příspěvky, tráva mě pak živí,“ říká. Na dotaz, co dělá s penězi, pak po chvíli váhání odpovídá: „Většinu peněz dávám do chlastu.“ Potom už se snažíme diskusi kormidlovat směrem k lososům a jsme velmi překvapeni, když nám indiáni sdělují, že jen za minulou noc chytili sedm velkých tyee (king). Jejich slova dokazují, že na Thompsonu právě probíhá run největších lososů královských (king, chinook, tyee,) Ptáme se, jestli je chytili na lososí jikry či na přívlač. „Do sítí!“ pobaví nás jejich odpověď. Přestože nemáme příliš času a musím se brzy vrátit za prací do Okanaganu, rozhodneme se, že zítřek ještě obětujeme rybám. Touha chytit lososa se vrací jako absťák.

rybareni v kanade

Dominantní Thompson River. Savona BC.

rybareni v kanade

Pstruh duhový, poddruh kulatohlavý. První ryba z Thompson river.

Další den na fleku, který nám poradili indiáni, nás však opět žádný losos nevyslyší, přestože zkoušíme všechny rybolovné techniky. Vidíme jen několikeré mohutné šplouchnutí, což dokazuje, že kingové táhnou. My však chytáme jen pár krásných duháčů, kteří zaplňují naše hladové žaludky a vydáváme se na cestu zpět.

Autor: Performer - ®

Diskuse k článku (14 reakcí)

Přečteno: 8 932x
Průměrná známka: 1.24