Vzpomínky starého muškaře II.

- Miloš Kopic

COACHMAN – Kočí

Známá, v dřívějších dobách večerní muška č. 1. Dnes ji zatlačil do zapomnění Chrostík, ale jsou chvíle, kdy nám tato klasická muška může přinést krásné zážitky. To vše platí zejména pro pstruhy, na které je váži ve velikosti 10 a 12. Ale teď nacházím v krabičce maličkého buclatého Kočího na suchém háčku (ještě s očkem nahoru) ve velikosti 20. Tento vazačský skvost jsem kdysi kdesi koupil, ale nikdy jsem ho nepoužil. Až jednoho srpnového dne, opět na Vltavě pod V. Brodem, jsme dostávali od lipanů strašnou školu. Vystřídali jsme všechny známé vzory mušek se stejným výsledkem – zero! Vše se ale změnilo, když jsem navázal toho malinkatého Kočího. Večer v hospodě Honza nevěřícně kroutil hlavou a vykládal, jak „kdykoli se na Mílu podíval, vodil lipana“. Skutečně, nebyl lipan, který by mi tenkrát mušku nevzal. Bláhově jsem se domníval, že jsem objevil tajnou zbraň, ale už nikdy jsem na ni žádného lipana nechytil. Nechápal jsem to a nechápu dodnes. Že tehdy na vodě žádný podobný hmyz neplaval, nemusím snad zdůrazňovat Proč se lipanům tehdy tak líbila, se můžeme jen dohadovat.coachman

EDMEAD – poměrně málo známá muška.

V obchodech se objevovala v provedení s hnědým nebo s bílým tělíčkem. Poprvé jsem se s ní seznámil před mnoha lety na Ohři, krátce po otevření pstruhového revíru pod Nechranicemi. S kamarádem Z. jsme zahájili „na sucho“. Upřímně řečeno jsme tehdy o nějakých těžkých nymfách nic moc nevěděli. S tím tam teprve začínal sporadicky B. Ondráček, svérázná postava tehdejší muškařské scény, ale to je jiná historie.edmead white

Toho dne jsem na Red Quilla chytil asi svého největšího lipana z Ohře. Potom jsem 2 veliké lipany urazil, když jsem poprvé (a naposled) použil broušený ujímaný návazec. Ten vznikl broušením čtyřicítky vlasce až do deklarovaného průměru dvacítky. Vyráběl to nějaký Engeltahler z Ostrova nad Ohří. Cena byla poměrně nízká, a tak se koupě zdála být velmi výhodná. Na konec tohoto návazce jsem navázal koncovou čtrnáctku Platilku. Když mi potom dvakrát praskl onen ujímaný návazec a já přišel o dva možná životní lipany, serval jsem ten „vynález“, rozstříhal na kusy a vzteky zahodil. Když jsem ale začal chytat s novým návazcem, ryby už pro mne nebyly k chycení. Měnil jsem mouchy, ale vše marnost. Můj kamarád nade mnou chytal lipana za lipanem, a tak jsem šel zjistit, na co mu to tak bere. Muškařská teorie nebyla silnou stránkou mého kamaráda, ale pro chytání ryb měl dar od boha. Jeho popisy mušek byly ve stylu „taková ta hnědá s bílou prdelkou“ a tak podobně. Radši jsem se na ni šel podívat, a když mi ji ukázal, byla to pro mne zcela neznámá muška. Koupil je tehdy u p. Eisnera na Dlouhé třídě a měl jenom tři kusy. Protože jedna se mu už rozmotala, s těžkým srdcem mi jednu věnoval. Poodešel jsem od něj, nahodil a na hladině se udělalo velké kolo. Přisekl jsem a to, co se potom dělo, jsem si dlouho ve vzpomínkách vybavoval. Z vody vyskočil odhadem asi tříkilový duhák, vzal to po vodě dolů, a bylo vymalováno! Že bych kamaráda požádal o věnování posledního Edmeada, nepřipadalo v úvahu, a tak pro mne toho dne prakticky skončilo chytání. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ryby mě prostě ignorovaly, zatímco Z. bolely ruce od zdolávání dalších mnoha ryb.

edmead brown

Hned druhý den jsem vyrazil za Eisnerem, z čeho že je navázáno to bílé tělíčko, které po namočení tak nádherně zprůsvitnělo. Mistr mě s velkým nadhledem poučil, že v tom ten zázrak nebude, že to bude rukama, ale určitě neměl pravdu. Tělíčko bylo tehdy uvázáno zřejmě z nějakého polyamidu a působilo po namočení až neonovým vzhledem, kde háček krásně vykresloval „útroby“ hmyzu. Po zakoupení dalších těchto skvělých mušek jsme plni očekávání opět vyrazili na Ohři. Ale zažili jsme těžké zklamání. Ryby tentokrát Edmeada s bílým tělíčkem vůbec nechtěly. Zachytali jsme si, ale na úplně jiné vzory mušek. Už nikdy jsme ten Edmeadový den nezopakovali.

To vzor Edmead s hnědým tělíčkem (asi jako u Hofland’s Fancy) jsme potom vázali a používali dlouho na různých vodách a všude se setkával někdy s menším, někdy s větším úspěchem. Když tak o tom přemýšlím, ani nevím, proč se časem vytratil z mých krabiček.

BLACK ANT – Černý mravenec

Muška, bez níž se můžeme většinou obejít. Ale když se začnou tito křídlatí mravenci rojit, dokážou ryby tak pobláznit, že není možné je chytit na něco jiného. Držím v ruce torzo takového mravence a vzpomínám na jeden horký letní den na Řasnaté Vltavě. Bylo to nad Hliništěm, v době, kdy se ještě jednalo o svazovou vodu. S přítelem jsme zde chytali dopoledne, bez valného úspěchu. V poledne přítel odjel na oběd, s tím, že se pak vrátí. Seděl jsem na břehu a díval se na „mrtvou“ vodu. Chytával jsem zde velmi často a měl jsem pocit, že všechny ryby zde už mám spočítané. Najednou voda ožila, a kam jsem se podíval, všude se dělala kolečka, jak ryby sbíraly něco z hladiny. Brzy jsem to „něco“ držel v ruce a zkoumal, jestli něco podobného budu mít v krabičkách. Našel jsem přesnou napodobeninu, navázal a začal jsem prožívat muškařský sen. Ryby sbíraly všude, i na místech, kde bych dal krk nato, že tam být nemohou. Bez výjimky – co hod, to poctivý záběr, a já jsem v úžasu zjišťoval, že řeka je plná pěkných pstruhů, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Asi po půl hodině bláznivého braní se mi mravenec rozvázal. Dal jsem tam jinou, podobnou mušku, ale už to zdaleka nebylo ono. Ještě jsem pár ryb dostal, ale setkával jsem se již i s odmítnutím. Celé to trvalo asi hodinu a najednou jako když utne, ani kroužek. Zbyněk přijel a když viděl tu „mrtvou“ vodu, divil se, že jsem nejel na oběd s ním. Myslím, že mi stejně nikdy úplně neuvěřil, když jsem mu s nadšením líčil, co všechno jsem za tu hodinku zažil. Zkoušel jsem potom v jiných dnech chytat v místech, kde jsem se přesvědčil, že mají pstruzi být, ale vše se vrátilo do starých kolejí a dostával jsem ryby opět jenom tam, kde byly vždycky. Kam se vytratily ty spousty ostatních, jsem se nikdy nedozvěděl.brown ant

RED QUILL – Červené brčko

Jedna z nejúčinnějších podzimních lipanovek ve velikostech 16-20. Asi i v létě mají svoji vysokou účinnost, ale lipany cíleně chytám jenom na podzim, takže do září s nimi nemám zkušenost. Ale tahle velká muška, vázaná spíše jako jepice, na 12 suchém háčku, mi přinesla nezapomenutelný zážitek. Bylo to v červenci, na Vltavě pod Lenorou, v době, kdy na pstruhových vodách panují většinou tzv. „psí dny“. Na sklonku dne jsem postupoval proti vodě a prochytával nádherné místo, podél hlavního proudu. Muška byla vázána ještě s dvojitými křídly z výřezů a krásně plavala se vztyčenými křidélky. Sázel jsem ji pomalu po půl metrech výš a výš, když se udělalo kolečko jak od oukleje. Zasekl jsem a začalo rodeo. Velký obecňák jezdil od jednoho vrbami zarostlého břehu k druhému a já jenom trnul, kdy se ze zatáčky vynoří nějací vodáci a tuto skvostnou rybu mi urazí. Naštěstí zrovna žádní nejeli, ale horké chvilky jsem zažíval. To když si to pstruh namířil po vodě proti mně. Náhoda tomu chtěla, že jsem na prutu zrovna měl automatický naviják. Neměl jsem s ním tehdy velké zkušenosti, ale v této situaci se osvědčil báječně. Hravě jsem s jeho pomocí udržoval potřebně napnutou šňůru. Stačilo jenom během zdolávání držet stisknutou páčku. Na mrtvici jsem ale byl, když mi pstruh po dlouhém zdolávání vyskočil z podběráku. I když zůstal na háčku, moje srdce to rozdýchávalo ještě hodnou chvíli. Nakonec se mi podařilo pstruha do podběráku dostat a upaloval jsem k Lenoře, abych stihnul v zapadajícím slunci udělat příslušnou fotodokumentaci. V kuchyni hotelu, kde jsme bydleli, došlo k měření a vážení. Míra tehdy ukázala 52 cm a váha 1,15 kg. V Lenoře se brzy rozneslo, že byl chycen velký pstruh, a tak následovalo opakované prohlížení a vyptávání, kde a jak došlo k jeho ulovení. Rád vzpomínám na jednoho hotelového hosta, už starého pána, který se velmi omlouval, když mě prosil, jestli bych mu pstruha také neukázal. Dojímalo mě, když jsem ho pozoroval, jak se s rybou doslova mazlí. Když mi následně děkoval a říkal, že na Šumavu jezdil hodně, ale za celý svůj muškařský život takového pstruha nechytil, bylo mi ho i trochu líto.red quill

WICKHAM’S FANCY – Vikhamka

Stará klasická muška. Je velmi doporučována za jasného a slunečného počasí. Mnohdy se v takovýchto dnech stává muškou poslední záchrany. Používám ji dodnes na pstruhy i lipany. V malém provedení 16 –18 ji vážu jako Hackle a několikrát jsem se přesvědčil, že to byla jediná muška, kterou lipani během dne byli ochotni vzít. Ale teď si prohlížím Vikhamku v osmičkovém provedení, s mimořádně tlustým kónickým tělíčkem a velkými světle šedavými křidélky. Před časem vzpomínal prof. Dyk, jak mu starý porybný Matěj Hlavsa navázal tuto mušku a radil mu používat ji zejména na konci sezóny, kdy už je většina pstruhů popíchaná a stali se více obezřetnými. Zkusil jsem si jich také pár navázat a musím uznat, že Hlavsa dobře věděl, o čem mluví. Zajímavé ale bylo, že na tuto monstrózní mouchu jsem dostával i lipany. Ale mně teď připomněla jedno srpnové odpoledne, kdy jsem postupoval podél břehu Vltavy a nahazoval dvojici mušek proti vodě. V místě, kde jsem vždy chytil nějakou slušnou rybu, jsem dostal záběr a hned po záseku jsem tušil, že zase po delší době zažiji adrenalinový souboj s velkým pstruhem. Když jsem v čisté vodě zahlédl nazlátlé tělo pstruha a uvědomil jsem si jeho výšku, poněkud se mi rozklepala kolena. Dával jsem si záležet, abych neudělal nějakou chybu, která by mě připravila o tuto nádhernou rybu. Trochu jsem se obával okamžiku, kdy budu rybu podebírat, protože jsem tehdy měl podběrák obdélníkového tvaru, který sice bezpečně stačil na běžné „velké“ ryby, ale ne na divoké půlmetrové pstruhy. Nakonec jsem chybu udělal, to když jsem měl pstruha již na dosah a já neodolal, abych pod něj nezajel podběrákem a nezvedl jej. Srdce se mi zastavilo, když se mohutná ryba, navzdory mému očekávání, nepropadla do síťky, nýbrž se odrazila od rámu podběráku a mohutným skokem se vrátila do rodného živlu. Srdce se mi znovu rozběhlo, když jsem znovu pocítil na prutu tah, ovšem k mému úžasu jsem viděl unaveného pstruha, jak odjíždí zpět do bezpečí hlubší vody. Nechápal jsem to do doby, než jsem si všiml uvolněné Vikhamky, splývající volně ve vodě, zatímco přívěsná moucha držela v síťce podběráku. Ještě dnes cítím to obrovské zklamání. Utěšoval jsem se, že bych asi pstruha stejně pustil, ale upřímně řečeno, tak jistý jsem si zase nebyl.wickhams fancy

Chodil jsem tohoto mohykána pokoušet ještě několikrát, ale další šanci mi už nedal. Je pravděpodobné, že se jednalo o jikrnačku, hledající si trdliště, a proto již druhý den mohla být někde úplně jinde. Hned v pondělí jsem byl u Zemana a koupil jsem si ten největší podběrák, který tam měli. Řeči prodavače Ivoše K., že i do malého podběráku se vejde velká ryba, jsem striktně odmítnul. Na ryby běžných velikostí nepotřebuji podběrák vůbec, ale když už jednou člověk má to štěstí, že dostane na prut trofejní rybu, je bláhové si namlouvat, že na ni nějak ten podběráček vždycky navlíknu. Velké ryby většinou dokáží využít i sebemenší chybičky rybáře a okamžik podebrání ryby je ten nejchoulostivější. Příští rok, na tom samém místě, jsem večer na Chrostíka dostal velkého pstruha, který ale byl bohužel menší než ten loňský. Přece jenom to ale byla určitá satisfakce, už proto, že zde s velkým pstruhem nepřichází muškař tak často do styku. Ani na chvíli jsem ale nezaváhal a opatrně ho vypustil s přáním, aby si dal pozor na vydry. Ty čtyřnohé a hlavně na ty dvounohé!

GREENWELL’S GLORY – Grínvelka

Muška doporučovaná na pstruhy po dešti, v pošmourném počasí mimořádně úspěšná. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že je to pravda. Vážu ji zásadně v mokrém provedení, ve velikostech 12 a 14. S touto muškou mám spojenou zábavnou historku. Zasekl jsem velkého lipana, a ten se vydal nezadržitelně po vodě dolů. Pode mnou chytal kolega Ř. a velmi nelibě nesl, že mu tam lipana pouštím. A aby svoji nelibost ještě více podtrhnul, začal přes moji šňůru nahazovat. V puse měl zapálené cigáro a vyhrožoval, že mi to stejně přepálí. Neměl jsem čas přemýšlet, jestli svoje výhrůžky myslí vážně, protože jsem viděl, že mám na prutu opravdu velikého lipana a nezbývalo mi, než stále povolovat. Pepova nelibost už dosahovala vrcholu, ale pánbůh ho vzápětí potrestal. Podařilo se mu totiž muškou zachytit moji šňůru, takže mu nezbývalo než taky povolovat. Ale nechtěl se s tímto stavem smířit, takže nabrodil k mušce a snažil se ji vyprostit. Ovšem nepočítal s tím, že lipan se znovu rozjede a stalo se, co se muselo stát. Háček měl zaseknutý v palci, a protože už byl zabroděný na doraz a dál nemohl, jenom řval „ať už k...a přestanu tahat, že to hrozně bolí“. Nakonec to za mohutného sakrování skončilo vylovením lipana i vyoperováním hluboko zaseknutého háčku. Grínvelka tenkrát ošálila skutečně parádního lipana, jednoho z mých největších.greenwells glory

V dnešní době drtivá většina muškařů už tyto téměř zapomenuté mušky nepoužívá. A myslím, že je ani nezná. Ještě tak na podzim, při chytání lipanů nasucho, ale i tam už dneska převládá chytání ode dna. Dnešní vzory ani nemají žádné pevné pojmenování, spíše se jedná o názvy typu „a la“ a následuje jméno nějakého muškaře, který ten vzor vypustil do světa. Je to tak trochu škoda, ale vývoj se nedá zastavit a dnešní nepřeberná škála různých vázacích materiálů nabízí vazačům možnost se skutečně vyřádit a experimentovat. A tak mi zbyly plné krabičky starých klasických mušek, o kterých si stále myslím, že je ještě někdy znovu vyzkouším a případně oživím jejich zašlou slávu. Jenomže i moje současné krabičky dost ztěžkly. Přibylo v nich hodně vzorů nabitých wolframem. O jejich abnormální účinnosti se stále přesvědčuji, i když přitom nostalgicky vzpomínám na ty krásné časy zkoušení a experimentování s muškami ze starých anglických katalogů.

Autor: Miloš Kopic - ®

Diskuse k článku (9 reakcí)

Přečteno: 9 612x
Průměrná známka: 1.25