Za lososy a siveny Kamčatky

- Miloš Kopic

      „Pesimisté očekávají poslední velký tah lososů do kamčatských řek v roce 2009. Optimisté dávají Kamčatce 4 roky navíc.“
      Tyto alarmující věty jsem si dovolil „vypůjčit“ z jednoho článku Zdeňka Edelmanna. Přiznám se, že také byly hlavním impulzem pro naše rozhodnutí zkusit kamčatské lososy ještě stihnout.
      Oslovili jsme proto CK PEPA a pak už se události rozjely. V dostatečném předstihu jsme si mohli vybrat řeku a termín. Rozhodnutí padlo na řeku Kundževaja, pro její relativní blízkost od Petropavlovska a přístup pouze helikoptérou. To nám mělo zajistit, že se na řece nebudeme potkávat s žádnými pytláky. Což se nám nakonec vyplnilo a po celou dobu jsme měli řeku sami pro sebe. Zajímavé je, že řeka tohoto jména není k nalezení na žádné mapě. Místní průvodci nám řeku na mapě ukázali, ale pod názvem Vakhil.
      Termín jsme po zralé úvaze vybrali v druhé polovině září a byl určitým kompromisem. Doufali jsme, že v chladném počasí už nebudou komáři ani protivné muchničky a zároveň už bude probíhat podzimní tah lososů kisuč, kteří měli být naší hlavní cílovou rybou.

kamcatka
I takový obrázek patří k dnešní Moskvě
      Cesta na Kamčatku není moc příjemná. Představuje mnoho hodin strávených v letadlech a jedenáctihodinový časový posun je nakonec tou nejméně únavnou součástí celé anabáze. Let z Prahy do Moskvy většinou není problémový. Na přestup z mezinárodního terminálu Šeremetěvo na vzdálený terminál vnitrostátní jsou ale za normálních okolností pouze dvě hodiny, a už to znamená značné riziko, že se přestoupit nestihne a vnitrostátní spoj do Petropavlovska Kamčatského odletí bez nás. A my jsme tentokrát do Moskvy přiletěli s hodinovým zpožděním! Všichni jsme si potom gratulovali k našemu předchozímu moudrému rozhodnutí cestu v Moskvě přerušit a letět dál až následující den.
      Nakonec se ukázalo, že zastávka v Moskvě ale byla velmi příjemným zpestřením. Ubytování v Českém domě nemělo chybu a projížďka noční Moskvou v nás všech zanechala hluboký dojem, stejně jako výborná „Plzeň“ v Plzeňské restauraci. Ruská metropole se neuvěřitelně změnila. Bylo by zdlouhavé popisovat, co všechno doznalo velkých změn, ale shodli jsme se, že nová Moskva je krásná a jedná se o skutečné velkoměsto na světové úrovni.
      Co se ale vůbec nezměnilo, je neuvěřitelně neochotný projev všech pracovnic letiště.
kamcatka
Mlíčák sivena malma je nádherná ryba

      Jejich nadbytečný počet, povýšené jednání, spolu s pocitem vlastní veledůležitosti, ostře kontrastuje s výslednou efektivitou celého systému kontroly. Výsměchem všem přehnaným bezpečnostním opatřením (např. zabavení zapomenutých mušek v příručním zavazadle) je pak skutečnost, že si zavazadlo po zrentgenování a nedůstojném šacování táhne člověk sám na přepážku k odbavení. Nic mu tedy nebrání si vyndat nůž, dát si ho do kapsy a pokračovat dál k letadlu. Žádná další kontrola už se totiž nekoná!
kamcatka
Mohutný kisuč (Coho) na mušku mě potěšil

      Devítihodinový let ve „stáji“ obřího čtyřmotorového ruského letounu IL 86 nás stál dost psychických sil. Mezi více než třístovkou cestujících byla spousta malých dětí, které si celý čas mezi sebou rozdělily, a tak nás vřískání, chvílemi hysterické, provázelo celou dobu letu. Jméno krále Heroda nás napadalo stále častěji.
kamcatka
Prevence proti setkání s medvědy

      Po příletu do Petropavlovska se nás ujala zástupkyně místní CK, příjemná Leta, mluvící velmi dobře anglicky. Vyzvednutí zavazadel proběhlo za důkladné kontroly pracovníků letiště, na rozdíl třeba od Ruzyně, kde si každý může odnést, co chce. Naložili jsme bagáž do přistaveného taxi a odjeli do města. Měli jsme naplánováno, že se přesuneme přes celé město na malé letiště, nasedneme do helikoptéry a odletíme na řeku. O prohlídku města jsme až tolik nestáli, chtěli jsme se co nejrychleji dostat na řeku. Město samo je trochu skanzen minulých časů. Mnohametrová socha Lenina, názvy ulic Sovětskaja, Leningradskaja vypovídají o tom, že je zde stále nostalgicky vzpomínáno na minulou éru, s jejími finančními injekcemi.
kamcatka
Ludva s úlovkem kundžy - sivena východosibiřského

      Měli jsme ale smůlu, protože v oblasti zrovna ten den armáda prováděla jakési manévry a všechny civilní lety helikoptér byly proto zastaveny. Kardinální otázkou tedy bylo, kdy budou znovu povoleny. Leta prakticky nedala telefon od ucha, plánovaný odlet byl několikrát posunut a my jsme se, za vydatného skřípění zubů, pomalu začali smiřovat s neplánovaným noclehem v hotelu. Nakonec všechno dobře dopadlo. Z. Edelmannovi se podařilo nějakým zázrakem sehnat policejní helikoptéru, která povolení k vzletu dostala. K řece jsme se tak dostali ještě týž den, i když většina z nás tomu do poslední chvíle už moc nevěřila.
kamcatka
A je tam!

      Ale pak už následovala jen samá pozitiva! Když helikoptéra odletěla, zůstali jsme na břehu s horou bagáže. Tři členové ruské posádky se hned dali do vybalování a za chvíli byly u břehu tři velké rafty. Postaven byl velký jídelní stan a toaleta. Nám zbývalo pak už jenom postavit si svoje stany, převléknout se a za chvíli už mohli první nedočkavci hlásit první úlovky. Usměvavá kuchařka Lena mezitím na nic nečekala a pustila se do přípravy jídla. Mimochodem, na konci našeho pobytu jsme mohli jenom konstatovat, že jídla byl spíše nadbytek a bylo velmi dobré, včetně čerstvých zeleninových salátů a ovoce. Jako vítané zpestření jídelníčku jsme měli dostatek čerstvého kaviáru, který nám byl průběžně připravován. K podpoře dobré pohody jistě také přispívala zásoba objednaných podpůrných nápojů, jejichž celková váha představovala jistě nezanedbatelné přitížení helikoptéře.
kamcatka
Sašova kundža - na "berušku"

      Od Zdeňka Edelmanna jsme měli zprávu, že letos probíhá nejsilnější tah lososů kisuč (Coho), za posledních 5 let. To nás silně povzbudilo a plni očekávání jsme se všichni pustili do rybaření. Vlastní chytání se odehrávalo podle již léty zaběhnutého scénáře, kdy se postupně sjíždí na raftech po proudu řeky a chytá se na vyhlídnutých příhodných místech. Chytali jsme převážně ve dvojicích, ale na některých místech se nás někdy sešlo všech šest, což nebylo úplně ideální, ale protože jsme byli sehraná parta, nebyl s tím za celou dobu žádný problém. Naši průvodci znají dokonale svoje řemeslo a během celého pobytu jsme jim nemohli nic vytknout.
      Na horní části řeky jsme ještě na lososy nenarazili, ale okamžitě se našim úlovkem stali siveni, místně nazývaní golec. Jsou to bojovné ryby, v nádherné kondici, jejichž jedinou chybou snad je, že nedorůstají větších rozměrů. Se slabším muškovým nářadím se ale jedná o krásné chytání, a tak mě trochu mrzelo, že u mých přátel se jim dostalo pohrdlivého označení – plotice! Snad proto, že ochotně brali předkládané nástrahy a každý jich mohl nachytat velké množství.
kamcatka
Scenérie se sopkou Županova

      Už před odjezdem jsem si dal předsevzetí, že musím chytit na mušku velkého sivena (označení Východosibiřský), místně nazývaného kundža. Jsou to tažné ryby a dorůstají podstatně větších velikostí. Výhodou je, že jsou stále při chuti a jejich houževnatost při zdolávání je obdivuhodná. Zbarvením a štíhlostí těla vzdáleně připomínají amurskou štiku. Bohužel se na nás neusmálo štěstí v podobě nějaké opravdu velké ryby, ale i kundžy okolo 75 cm nám poskytovaly prvotřídní zážitky, zejména na muškovém nářadí.
      Ještě jsem měl jedno přání – chytit a hlavně si vyfotografovat velkého mlíčáka, sivena, místně nazývaného malma (Dolly Warden). Jedná se o pohádkově krásné, všemi barvami hrající ryby, které svojí nezdolnou, úpornou bojovností předčí oba předchozí druhy. Přání se mi splnilo vrchovatě, v podobě mnoha krásných ryb, které bez zábran braly nabízené mušky. K tomu jsem jednoho mlíčáka (62 cm) chytil za hřbetní ploutev, a to jsem pak měl chvílemi o svého sedmičkového Fenwicka opravdu strach. Jenom na vysněné, krásné foto těchto krasavců nějak nedošlo, což mě velmi mrzí. Zřejmě by to však vyžadovalo rybu zabít, protože její vitalita nedovoluje žádné aranžování tak, aby bylo možné udělat kvalitní obrázek, kde by byly zachyceny všechny nádherně barevné části těla.
kamcatka
Připravený oběd

      V řece bylo občas možné ještě zahlédnout lososy nerka (Red salmon), ale už na nich bylo patrné, že se po vytření naplňuje jejich osud.
      Mně se ještě podařil na mušku úlovek dalšího z lososů – keta (Dog salmon). Nejevil ještě žádné známky zaplísnění a dopřál mi v proudu zábavu na docela dlouhou dobu.
      A konečně losos kisuč. Ti měli být naším nejžádanějším úlovkem. Prvního kisuče chytil, jak jinak, Saša. Ten zúročil svoje bohaté zkušenosti na této řece, ale i z jiných řek Kamčatky.
      Než naše parta odjela, proběhly doma samozřejmě přípravy a nákupy doporučených nástrah. S výběrem mušek velký problém nebyl, soustředili jsme se hlavně na známé „sakraklíče“, jak si je pojmenovali naši předchůdci. Jedná se o známé pijavky Egg-sucking-leech v černém nebo fialovém provedení. A že to byla správná volba, se projevilo i v tom, že jsem na své dva trochu upravené výtvory odchytal všechny ryby. Spousty ostatních modelů mušek se tak do vody nepodívalo, protože nebyla žádná potřeba něco měnit. Na lososy jsem trochu přitvrdil a použil osmičkový prut, plovoucí šňůru s potápivým koncem a koncový vlasec fluorcarbon 0,35 mm. Tato sestava byla na kisuče, vzhledem k jejich velikosti, plně vyhovující. Na chinooky (King Salmon), které jsme ojediněle našli, ale už ve stadiu rozkladu, by asi tato sestava nestačila, neboť se jednalo podstatně větší ryby.
kamcatka
Krásný Zdeňkův "stříbrňák"

      Zdeněk celou dobu chytal s plovoucí šňůrou, ale musel používat broky na návazci, aby dostal mouchu do blízkosti dna. Použití potápivého konce mi připadalo poněkud efektivnější. Také nahazování s těžkými broky není žádný med, špička prutu je v permanentním ohrožení.
      Trochu problém nastal u vláčení. Všichni jsme sebou vezli i vláčecí pruty a k tomu patřičnou zásobu vláčecích nástrah. Naši kamarádi nám před odjezdem nezištně poradili osvědčené modely a velikosti. Převážně se mělo jednat o rotačky ve velikosti 2-4. Na Kamčatce platí, že se nesmějí používat trojháčky, pouze jednoháčky. Proto jsme ještě doma štípačkami trojháčky odstranili a pomocí kroužků jsme třpytky osadili jednoháčky. Na doporučení jsme použili bezprotihrotové háčky od firmy Awa – Shima. Největší dostupná velikost 3/0 těchto háčků se ale ukázala jako příliš malá, v poměru k velikosti třpytek. Většina lososů, které se nám podařilo zaseknout, se během zdolávání osvobodila. Jedinému, komu ryby nepadaly z háčků, byl Saša. K našemu údivu měl na svých nástrahách krásné háčky, ve správné velikosti a hlavně s protihrotem. Zejména jeho osvědčené „berušky“, které však nikdo z nás ostatních neměl, byly velmi účinné. A že to s dodržováním pravidel na zdejších řekách nebude tak horké, jsme se mohli jednoho dne přesvědčit, když jsem z vody vytáhl, zřejmě po předchozí partě rybářů, stříbrnou Blue Fox ve velikosti 6, s obrovským trojhákem. Zřejmě tam platí, ostatně jako v celém Rusku: „Ono se to nesmí, ale ono se to může“.
kamcatka
Pes "včasného varování před medvědy"

      Saša každý večer pro potřeby CK pilně zapisoval počty jednotlivých úlovků. Zatímco úlovky sivenů golec a malma se denně pohybovaly v řádu desítek, úlovky východosibiřských sivenů byly vzácnější, ale každý den se jich několik podařilo chytit. Jak jsme sjížděli po řece nížeji, ve statistice přibývaly i úlovky nejcennější – lososi kisuč. Králem byl stále Saša, jehož zásoba osvědčených třpytek se zdála nevyčerpatelná. Nástrah ubývalo, tak jak přibývalo potopených stromů a větví v řece. Tady se také projevilo, že jsme byli zbytečně vyplašeni zprávami o započítávání váhy kabinových zavazadel do celkového limitu 20 kg, a tudíž bylo naší snahou netahat se zbytečně s kilogramy nástrah. Tato obava se nakonec ukázala bezpředmětnou a většina z nás by bývala uvítala mít sebou větší sortiment nástrah. Zpátky jsme totiž moc vláčecích nástrah nevezli.
      Snažil jsem se, spolu se Zdeňkem, chytat převážně na mušky. Ovšem ne všude pro to byly příhodné podmínky, takže v některých partiích bylo vhodnější přezbrojit, a pak se vláčelo. Myslím, že při frekvenci mého vláčení jsem si vybral svůj příděl smůly snad do konce života. Většina pracně vyvláčených lososů mi spadla, mnozí až u nohou. Snažil jsem se nic si z toho nedělat, vždyť bych je stejně pustil, ale když už jsme byli s Ludvou poslední dva, kteří si na lososa nesáhli, přece jenom jsem trochu znervózněl. Zejména když Sašovo skóre stále narůstalo. Nakonec se mi ale podařilo smůlu protrhnout a během jednoho půldne jsem do statistiky mocně přispěl i já, v podobě 4 kisučů, jedné velké kundžy a lososa keta. Vše prakticky z jednoho místa a kromě jedné ryby všechno na mušku. Zejména poslední losos (74 cm) mi udělal velkou radost. Hlavně svojí mohutností a způsobem, jímž bojoval.
kamcatka
Typická snídaně důchodce

      Teprve předposlední den opět zabodovala Sašova beruška a výsledkem byl losos ještě o něco větší. Ale ten už měl smůlu a skončil u našich průvodců.
      Co říci na závěr? Měli jsme určitě štěstí na stálé, slunečné počasí, stav vody v řece byl spíše nižší, nebyl žádný velký problém s broděním. Otázkou je, jestli to bylo také dobré pro lososy, jestli by při vyšším stavu vody nebyl tah o poznání silnější.
      Asi největším pozitivem byla celková naprostá spokojenost všech účastníků zájezdu. Už nyní někteří spřádají plány, jak letošní zkušenosti zúročit v podobě ještě lepšího celkového výsledku někdy příště. A tady může být velký problém. Tah prý byl letos kromobyčej dobrý, ale přitom jenom jednou jsme zahlédli z raftů skupinku táhnoucích lososů. Kolik lososů připluje příští roky, si asi nikdo netroufne odhadnout. Osobně mám radši, když si rybu musím trochu zasloužit. O nějaká jatka nestojím, na druhou stranu ale jet na opačný konec světa a zjistit, že v řece už žádní lososi nejsou, by asi jednomu mohlo přijít líto.

Autor: Miloš Kopic - ®

Diskuse k článku (14 reakcí)

Přečteno: 12 304x
Průměrná známka: 1.27