Dělička – odkládací bič - 1. díl

13.9.2009 - Hiram

      Vážení přátelé, v poslední době se na mě obracela spousta z vás s nejrůznějšími dotazy na plavačkovou děličku. Rozhodl jsem se tedy napsat článek, abych vám alespoň trochu přiblížil tento skvělý bič pro lov s krátkou sestavou. Nebudu psát o „fíglech“ pro ostřílené borce, kteří mají s tímhle prutem nachytány stovky hodin, chci se zaměřit na popis a přesné vysvětlení funkcí jednotlivých dílů prutu, na osvětlení manipulace s topsetem a celým prutem, a nakonec dojde i na zagumování topu čili nastrojení amortizérem.
      Tak, už teď jsem použil čtyři různá pojmenování pro tentýž prut. Jak máme tedy správně nazývat tuhle bezvadnou součást inventáře plavačkových specialistů? V Anglii nebo minimálně na anglicky psaných webových stránkách, na které jistě občas zabrousíte (např.: www.matchangler.com) můžeme číst „pole“ nebo „long pole“, což by doslovně znamenalo „tyčka, dlouhá hůl“. V italštině pak „roubaissiene“ (www.pianetapesca.it) a Francouzi mluví o „coup“.
      Na české rybářské scéně, hlavně v okruhu závodníků LRU Plavaná (lov ryb udicí Plavaná, viz. www.rybsvaz.cz), se nejčastěji používá jednoduché označení „dělička“. Za ekvivalentní a pořád ještě dost „in“ výraz považuji sousloví „odkládací bič“. Oba tyto názvy vycházejí z konstrukce prutu, na níž je tzv. „put-over“ provedení spojů, tedy trochu jiné než „put-in“ a zcela opačné než teleskopické spojení (vysvětlím později).
      „Bič pro lov se zkrácenou sestavou“, jak název napovídá, prakticky popisuje hlavní rozdíl ve srovnání s klasickým chytáním s bičem, při němž je vlasec stejně dlouhý jako bič (vlastně nejlépe o něco kratší?). Je to pojmenování naprosto přesné, avšak už se používá jen málo, patrně i pro svou délku. Asi poslední možný název – „plavačková dělička“ – je matoucí, spíše odkazuje na matchový prut a já se mu raději vyhýbám.
      Největší koncentraci vysoce modulovaného uhlíku, z něhož se děličky vyrábí, najdete vždy na závodních tratích v průběhu některých závodů nebo tréninků na ně. Rekreační chytání s děličkou, zdá se, není u nás příliš oblíbené. Rok od roku sice pomalu přibývá rybářů s těmito pruty, ovšem takový boom jako u feedru čekat nemůžeme, jednak kvůli poměrně vysokým pořizovacím nákladům a především z důvodu stále ještě příliš velké konzervativnosti českého rybáře. Smím-li to tak napsat – šíří se ošklivé pomluvy, že tak jako u nás chytají „bobkaři“ s teleskopem a srkačkou, tak ve vyspělých plavačkových zemích potkáte důchodce sedící na kyblíku právě jen s děličkami. Dalším faktorem, který nejspíš hodně potencionálních zájemců odradí, je zdánlivě složitá manipulace s prutem a potřeba mít s sebou spoustu dalších krámů.

      Ovšem na každou z předchozích výmluv existují pádné protiargumenty. Cena nových levnějších modelů anebo starších vynikajících kousků už dnes opravdu nemůže být pro nikoho neřešitelný problém. Měsíc na brigádě o prázdninách nebo omezení návštěv v restauracích… Pokud jde o konzervativnost přístupu k novým metodám lovu, je na místě obezřetnost, pokud by mělo jít o takové podivnosti, jako je bowfishing apod., ale plavaná si to nezaslouží jen proto, že moderní technologie umožnila vytvořit dosud nevídaný prut, byť nejstaršího konstrukčního typu. Po chytání s klasickým bičem je dělička vůbec „nejsnadnější“ rybolovný způsob (odhlédneme-li od jistých maličkostí) a s trochou nadsázky by ji po malé úvodní lekci zvládnul povrchně i „opičák“. Co do objemu zavazadel je dělička v opravdu „plné polní“ raritou. Bedna, rolny, topsety, stojan na topsety, obaly, tubusy, tašky …
      Samozřejmě, dá se i v tomto případě obejít jen s tím nejnutnějším. Chytat se dá i z nejmenší židličky a tu trochu krmení, náhradní systémky a návazce, stejně jako olovničku a obústek uneseme i v textilní míchačce. Nejspíš se tak ale připravíme o ty nejlepší momenty, kdy se snažíme přemluvit špatně beroucí ryby tím nejpreciznějším předkládáním nástrahy, k čemuž bohužel potřebujeme nezbytně i spoustu dalších věcí.
      Odteď začínám předpokládat, že máte minimálně zájem se o této technice dozvědět trochu víc. Nikdo nedokáže napsat naprosto všeobsažný článek, a proto budu posléze očekávat bohatou diskuzi, která jistě s přispěním dalších zkušených „děličko-lovců“ doplní předchozí a následující text.

PRUT

      Jen pro jistotu připomenu, že pojem „prut“ označuje skutečně tu dlouhou věc, ke které se obvykle připojuje naviják a jež je posléze obvykle třímána v rukách lovce, a termín „udice“, ač často spojovaný se stejnou věcí, značí primárně pouze kus vlasce, na kterém je připevněn splávek, zátěž a háček, popřípadě konec vlasce odmotaný z navijáku, na jehož konci je systém, jímž lovíme.
      Odkládací prut se vždy skládá z několika dílů spojitelných do kompaktní „roury“, vždy alespoň zčásti kónické, rozšiřující se od špičky k rukojeti. Samotných variací těchto prutů je několik, vývoj, zdá se, prozatím směřuje ke kompromisu, právě v této době technologicky a poptávkou nejvýhodnějšímu – cca 13 m dlouhému prutu, sestávajícímu z 9 dílů, se spoji put over a transportní délkou okolo 1,8 m. Začnu nejprve popisovat tento nejtypičtější příklad a při tom se budu snažit upozornit na možné variace.
      Zde je ještě namístě upozornit na termíny amortizér a guma, jsou shodné, ač druhý již dlouho nepopisuje skutečný materiál, ze kterého se vyrábí. Blank potom znamená samotné těleso prutu či jednotlivého dílu. Adekvátní by mohlo být srovnání se samonosnou karoserií auta, na niž je nabalováno ostatní – motor (naviják), kola (očka), sedačky (sedlo navijáku), lak…

      Díly prutu začínáme vždy číslovat od nejužší špičky po nejsilnější díly rukojeti.

      Tedy první díl – špička - Jedná se o nejtenčí část prutu. Bývá v délkách okolo 1 m, s rozmanitou tolerancí podle výrobce a modelu, obvykle do plusových hodnot, řekněme do cca 1,4 m. Stejně jako délka, mění se i její průměr, a to jak vnější, tak vnitřní. Špičkou bude po čas lovu procházet amortizér, je proto nezbytné, aby měla dostatečně velký vnitřní průměr. Obecně doporučuji používat vnitřní průchodky (o tom později), které vždy přidají ještě nějakou desetinu milimetru k průměru potřebného amortizéru. Jak tedy dosáhnout spokojenosti, když má vaše špička 1,2 m, nejmenší vnitřní průměr je 0,6 mm a největší 3,7 mm, a potřebujete použít amortizér 1,4 mm? Odpověď je nasnadě – pilníkem. Ano, špička je jediný díl prutu, na němž je nutné v drtivé většině případů provést po zakoupení úpravy. Někteří výrobci již začali navrhovat pruty s dostatečně velkým vnitřním průměrem špičky, které není třeba (pro obvyklé průměry gum) dále zkracovat. Tyto špičky bývají také dostatečně robustní a krátké.
      Tím se dostáváme k dalšímu úskalí dlouhých špiček. Jelikož je koncept odkládacích prutů založen na potřebě maximálně tuhého a neohebného prutu, je ohýbající se špička estetickým luxusem, který si z praktického hlediska nemůžeme dovolit. Ohnutá špička znamená, že se amortizér tře o její vnitřní stěny, což je velký problém, způsobující spolu s nečistotami a vlhkostí jeho zadrhávání, a tím špatnou funkci.
      Například firma Vespe vyrábí sadu teflonových kroužků s různými průměry, jež se navlečou na amortizér namontovaný do topsetu, rozmístí se v něm v rozestupech a slouží gumě jako opora, bránící kontaktu s blankem. Jsou tu ale i nevýhody: zvyšuje se hmotnost topsetu (prutu), za kroužky se bude usazovat nečistota, systém se stává složitějším. Nejlepším řešením je tedy zakrátit špičku – mnohdy dost razantně. Použít dvě vnitřní průchodky do obou konců špičky a kvalitně lubrikovat. Jestli někoho napadají myšlenky na drahý prut, rázem o půl metru zkrácený, a opět nedosažitelnou hranici 13 metrů, nechť je zažene. Snad kromě řady 2008 od Garbolina a několika výjimečných kousků stejně žádná dělička, i kdyby nesla v názvu číslo 13, této délky nedosahuje – mnohdy je rozdíl i v desítkách centimetrů.

      Druhý díl – špička – je do druhého dílu vždy vložen teleskopicky. Je to nejvýhodnější vzhledem k jejímu malému průměru a patrně se to osvědčilo i z jiných konstrukčních důvodů. Samotný druhý díl už je plnohodnotnou a nepostradatelnou součástí prutu. Špičku totiž při použití opravdu silných amortizérů ani nemusíme nasadit a průchodku namontujeme přímo do druhého dílu. Jasně patrná je také změna konstrukce celého dílu oproti špičce.
      Změna konstrukce? Jak se vlastně děličky vyrábí? Něco málo informací o tom lze získat například na stránkách jednoho z největších světových výrobců karbonových skořepin, italské firmy Reglass (www.reglass.it). Základním polotovarem je uhlíkové vlákno, volně spletené do tvaru stužky (jako na převázání bonboniéry) a nasycené pryskyřicí. Levnější pruty nebo robustnější díly se pak celé vyrobí během několika minut namotáním této stužky na nerezový trn ve tvaru vnitřku konkrétního dílu. Používají se CNC stroje, avšak je neustále nutný dohled obsluhy, která kontroluje, zda stroj namotává podle přesně daného vzoru. Sofistikovanější díly kvalitnějších prutů vznikají ze stejného materiálu, avšak utkaného do jakési látky nebo listu. Z něj se podle šablony vyřízne rovnoramenný lichoběžník ve tvaru rozvinutého profilu vyráběného dílu s patřičným přídavkem, a ten se opět nabalí na trn. Před či po namotání nebo obalení uhlíkového vlákna se ještě někdy přidávají speciální komponenty jako teflonová tkanina dovnitř dílu v místě spoje nebo jiná tkanina či spíše matrice pro vnější zpevnění, nejčastěji v místě spoje. Před zapečením pryskyřice se ještě tato soustava materiál-trn obalí celofánovou páskou, zabezpečující nehybnost materiálu na trnu během manipulace. Svůj podíl má i to, zda je díl namotán, nebo vystřižen, ale toto omotání celofánem je hlavním původcem struktury spirály na blanku prutu a jejímu stoupání nebo, chcete-li, hustotě bývají často nesprávně přisuzovány zdánlivě odpovídající fyzikální a kvalitativní vlastnosti. Nejde tedy ovšem o nic jiného než o estetický projev technologického postupu. Zapečením se docílí slití pryskyřice a vláken do kompaktního celku a vytvrzení. Následuje odstranění celofánu a stažení z trnu - někdy kritická operace. Poté, jde li o díly s probarvením, broušení povrchu a nastříkání barvou. Spoje z výroby nejsou funkční a musí se do sebe zabrousit. Zkompletuje se prut a promáchnutím se vyzkouší, zda je vše v pořádku.
      Tedy takto v kostce vznikají děličky. Ještě je potřeba dodat, že jde prakticky 100% o ruční práci a je třeba zkušeného a erudovaného personálu. Od toho se tedy odvíjejí spolu s cenou surovin a technologie výrobní náklady. Všechny děličky, o kterých stojí za to se zmiňovat jako o kvalitních prutech a děličky z cenových relací dejme tomu od desetitisíce, jsou made in Europe.

      Třetí díl – spojení druhého a třetího dílu – může být jak put-over, tak i teleskopické. Nejčastěji v případě kaprových topsetů a/nebo levnějších prutů („a/nebo“ je zcela namístě, jelikož kaprový topset neznamená nutně menší kvalitu a vyšší hmotnost) bývá teleskopické. Proč tomu tak je, nemůžu tvrdit s jistotou, napadá mě snad jen snadnější výroba.
      Oproti tomu v případě běžných topsetů se nabízí hned několik výhod, které poskytuje spojení put-over. Je to usnadnění práce s amortizérem při lovu, montáži a balení. Tady bych se ještě zmínil o druhém možném spojení, a to put-in. V případě put-over spojení se horní díl, se spodním koncem širším, nasazuje zvenku na horní část spodního dílu, jenž má zvenku stejný profil jako vnitřní část spodního konce horního dílu. Spoj put-in jsem ještě na vlastní oči neviděl, nejspíš se používal hlavně v minulosti z nějakých konstrukčních důvodů. Jde tedy o pravý opak: dolní část horního dílu je užší, horní část spodního dílu je širší a dutina má negativní tvar dílu, který se do ní zasouvá.
      Pokud by měl někdo obavy, že při axiálním zatížení (v ose), budou takovéto spoje nespolehlivé, nemůžu ho zcela uklidnit, ale jeho znepokojení nemusí být velké. Obdobný systém je nesmírně dlouho využíván ve strojírenství pro upínání obráběcích nástrojů a přenášené zatížení je nesrovnatelně vyšší. Na druhou stranu vím o případu, kdy se špatně sesazený topset po rychlém zarolování děličky na břeh při zdolávání kapříka samovolně oddělil a i s rybou zmizel pod hladinou. Byla to ale především chyba v sesazení dílů. Až budete chytat poprvé, možná si nebudete jistí, jakou silou do sebe dva díly vsadit, po pár minutách ale dostanete do rukou cit a za několik hodin se už podivíte, jak jste předtím mohli váhat. Přesto se někdy může stát, hlavně budou-li díly nové, že naopak nepůjdou rozdělit. Na to existuje pár fíglů, přičemž každý bude prosazovat ten svůj jako nejlepší. Jistá cesta je požádat nejbližšího člověka, aby vám díl podržel, a sami ten druhý vytočíte ven. Poklepávání spoje, zahřívání a zchlazování, prohýbání spoje, rozdělování za zády, nic z toho se mi neosvědčilo.
      Je ta pravá chvilka konečně si říct, co je to pověstný topset! Doslovný překlad znamená „horní sada“. Toto označení nám ale nic neobjasní, musíme si topset definovat sami. Mluvíme-li o topsetu, jde o několik dílů samotného prutu, nikoliv o něco navíc. Jediné, co je rozhodující pro označení topset ve vztahu k počtu dílů, je délka udice, se kterou právě lovíme. Aby nedošlo k mýlce, jak jsme si v předchozím textu objasnili: díly se počítají od špičky a udice je systémek, se kterým lovíme (vlasec, splávek, broky, návazec, háček...).
      1) na našem lovišti je ve vzdálenosti 12,5 m hloubka 3,8 m. za námi louka. První čtyři díly našeho prutu mají 4,7 m. Udici navážeme z vlasce o délce 4,3 m + 30 cm bude délka návazce. 10 cm, o které bude udička kratší než 4 díly prutu, přijdou vhod pro snadnější manipulaci při nastražování nástrahy apod. Nejsou však nezbytné! Náš topset jsou první 4 díly prutu. Při lovu zarolujeme celý prut za sebe a v místě spoje 4. a 5. dílu budeme topset oddělovat a dál s ním manipulovat jako s bičem s nezkrácenou sestavou (obyčejným bičem).
      2) Stejné místo, stejná hloubka, ale za námi je ve vzdálenosti 6,5 m od břehu vysoké nábřeží. Můžeme použít vše úplně stejně jako v předchozím případě, ale bude potřeba oddělit prut 2x, nebo prodloužíme udičku a budeme oddělovat prvních 5 dílů prutu a lovit s 5dílným topsetem (obvykle 6,3 m).
      Tedy topset je obvykle špička + 2. a 3. díl, někdy + 4., popřípadě + 5. a v některých situacích i další díly. Spousta dotazů je kolem nabídek typu „dělička a 4x5dílný topset“. Co dostanete? Vždycky celý prut, tj. klasicky 9 dílů a pak 4x špička, 4x 2., 3., 4. a 5. díl. Tedy budete-li lovit v případě 1.) můžete mít ve stojánku nachystaných až 5 čtyřdílných topsetů s různými sestavami.

      Čtvrtý díl - Nevím, jestli je přesný poměr průměrů začátku a konce tohoto dílu výraznější než u jiných, na pohled je ovšem nejzřetelnější. Je třeba říct, že od prvního k poslednímu se díly prodlužují a mění velikost kónusu.
      Tento díl je nositelem největších rozdílů. Je otázka, zda to má i praktický význam. Dle mého je ze všech dílů prutu nejexponovanější. Hloubka bývá v našich typických podmínkách nejčastěji na tří- nebo čtyřdílný topset. To znamená mnohem vyšší opotřebení obou konců tohoto dílu častým dělením. Některé pruty mají ve spojích speciální úpravu, která by toto opotřebení měla eliminovat. Myslím, že je to velice funkční opatření, ne jen estetická finesa. Obvykle takto nejsou upraveny úplně všechny spoje, ale typicky ty, u nichž se čeká nejčastější dělení. Některé pruty jsou vybaveny ještě jedním, čtvrtým dílem navíc, ten je ovšem kratší a měl by ovlivňovat tuhost prutu. Jelikož s tím nemám žádné praktické zkušenosti, nemůžu se k tomu víc vyjadřovat. (Osobně na tom neshledávám žádné výhody.)

      Pátý díl - Snad jen zmíním, že 5dílný topset je cca 6,3 m dlouhý (4dílný cca 4,7 m), v závislosti na výrobci a značce. Často na něm bývá logo značky. Pokud jsou konce předchozích dílů nabarvené, tento je posledním z nich.

      Šestý díl je asi nejobyčejnější díl prutu, „zkrátka jen do počtu“.

      Sedmý díl - V této délce (tedy prut ze 7 dílů) bude dělička měřit okolo 9,5 m. Mnohdy to bohatě stačí ke kvalitnímu rybolovu. Je spousta situací, kdy je výhodné lovit s prutem až takto zkráceným. Díl už má dost velký průměr a dobře se drží. Vždy má povrch stejný (neupravený) jako předchozí díly. Je tedy potřeba mít na paměti opatrné zacházení. Prut vždy držíme plochou dlaně a jen se do něj opíráme. Zcela nevhodné je opírat ho v jednom malém bodě (prst) a mačkat ho (křečovitě svírat) jako rukojeť klasického prutu s očky. Tento díl také často nese logo značky.

      Osmý díl - Typická délka 11 - 11,3 m. Díl má výrazně silnější stěnu než předchozí, a tím umožňuje bezpečné držení. Bývá graficky potištěn a jeho povrch je zcela hladký. Je otázkou, proč jsou předchozí díly na povrchu drsné a poslední dva (8. a 9.) hladké, když z funkčního hlediska by bylo třeba pravého opaku. Při rolování bych ocenil hladký klouzavý povrch a naopak na konci, na posledních dílech, by se hodilo zdrsnění, které by zabránilo vyklouznutí mokrého nebo kluzkého prutu z rukou. Nejspíš to pořád ještě úzce závisí na technologických možnostech výroby a není v tom záměr konstruktérů. Některé pruty mají speciální povrchovou úpravu, která by měla zlepšovat kluzné vlastnosti. Hlavně při přerušovaném dešti nebo máte-li vlhké ruce, stává se rolování prutu téměř trápením. Hodně pomáhá vhodná látka (neopren) ve tvaru trubky, navlečená na prut, kterou držíte v jedné dlani a skrze ni prut rolujete. Nicméně je to něco navíc, obtěžuje to a výhody prutu s vhodným povrchem jsou evidentní.

      Devátý díl - V ideálním případě má v tuto chvíli prut délku 13 m ve skutečnosti však bývá až o půl metru kratší. Tento díl je téměř stejný jako předchozí. Díly jsou stále válcovitější.
      Děličky nekončí na délce 13 metrů, mnohdy jsou až v délkách 16 m, což znamená další 2 díly navíc. Pokud je prut konstruován jako 16metrový, bývají zpevněné a probarvené až díly deset a jedenáct. Jistá kuželovitost je ještě i u dílu 11. Výjimečně se dají používat až 21 m dlouhé pruty a delší. Nikdy jsem ale žádný takový neviděl na vlastní oči. Jsou tvořeny identickými díly, které už dále nezvětšují svůj průměr a dají se tedy teoreticky nastavovat neomezeně.

      Dopal (miniprodloužení) - Bývá obvykle okolo 60 cm dlouhý. Uvážíme-li 10-15 cm pro spoj, můžeme prut prodloužit o slušný kousek a vykompenzujeme si tím seřezání špičky, kratší konstrukční délku, popřípadě zkrácený 4. díl. Dopal má zvláštní profil, aby se z jedné strany dal použít na osmý a z druhé na devátý díl, což je výhodné. Neslouží výhradně k prodloužení prutu. Někdy se může na lovišti vyskytnout situace, kdy budeme potřebovat lovit ve vzdálenosti, která neodpovídá délce všech dílů, z nichž bude prut složen. V takovém případě by bylo nutné držet prut například v polovině některého z dílů a za námi by velký kus přesahoval. V tuto chvíli nám dopal také poslouží velmi dobře. Zmínku si ještě zaslouží speciální dopal od Garbolina, který je v průřezu jakoby zmáčknutý, čímž se vytváří skvělá opěrka pro předloktí.

      Krmný (kalíškovací) topset - Je to teleskopický topset někdy ze dvou, někdy ze tří dílů, v případě potřeby samozřejmě doplnitelný dalšími díly. Měl by být co možná nejpevnější, jeho průhyb je zcela nežádoucí. Někdy se tak používají běžné kaprové topsety. Není to vhodné. Kaprový topset bývá pružnější než obyčejný tzv. matchový, pomáhá trošku svojí akcí zdolávat rybu jako klasický prut s očky. V případě zatížení krmením se příliš prohne a při rolování děličky se rozkmitá a krmení vypadává. Jako nouzová varianta ale poslouží. Na podstatně silnější špičku se nalepuje konektor s vnějším nebo vnitřním závitem, a do něj se našroubuje plastový kalíšek o libovolném rozměru a váze. Optimální parametry se nabízejí samy. Nejlepší krmný topset je opět od firmy Garbolino, je ze dvou dílů, jejichž spoj je možné plynule měnit, a tím dosahujeme variabilní délky topsetu, což je nesmírně strategicky výhodné. Je také dostatečně tuhý a skvěle se s ním pracuje. Asi i kvůli tomu má také stejně skvělou cenu, opět jen s nejvyššími parametry.

      Ukončení prutu, dílů - Bylo by vskutku nešťastné si nové díly hned poničit. Jistě budete přemýšlet, co se pro ně dá udělat. Pokud jde o díly topsetu a jejich spodní část, nezbývá než opatrnost. Pro 4., 5. a 6. díl můžeme do horní části dílů přidat náběhy ve tvaru kužele, obvykle vyrobené z pěnovky (Milo) v několika rozměrech nebo z plastu (Sensas), s variabilním průměrem a otvorem ve středu a ze strany. Ty nám usnadní spojování dílů – budeme se lépe strefovat a pomůžou chránit okraje dílů tím, že nebudou tak často dopadat hranami přímo na sebe. Určitou otázkou zůstává, nakolik budou bránit vytékání vody, která se do topsetu občas dostane. Osobně je zatím nepoužívám, ale chystám se vyzkoušet ty od Sensasu. Spatřuji v nich výhodu ve variabilním průměru – tedy nemusím je do dílu lepit a bude možné je vyndávat, což s sebou přináší lepší čištění dílu, odvod vody, hmotnost…

      Pro sedmý až devátý díl se mi nejlépe osvědčila věcička nazývaná „expanda“. Jde o pěnovou bambulku s trnem, ve středu opatřeným závitem, nejlépe dvěma silikonovými válečky, navlečenými na trnu a zajištěnými plastovou přírubou se závitem. Sešroubováním válečků se zvětší jejich průměr, a válečky uváznou uvnitř prutu, čímž se koncovka uchytí a bude chránit konce dílů při rolování. Jiné koncovky nemám vyzkoušené, s touto jsem spokojen. Ještě existuje pěnová koncovka, která se dá přetáhnout přes konec dílu a bude zároveň oporou pro loket při držení, což se mi jeví jako velké plus, ale bohužel se mi ji nedaří sehnat.