Tak jak bylo na rybách ve Švédsku?

19.8.2009 - Ivo Novák

      Tuto větu jsem po návratu z desetidenní výpravy do této země slyšel několikrát denně.
      Každého zajímalo, kolik jsme nachytali štik a pstruhů, ale už skoro nikoho, jaká je tam vlastně příroda a jak se vlastně v této zemi žije. Během desetiminutového rozhovoru se nedá všechno vylíčit a popsat. Kdo ve Švédsku nikdy nebyl, ten si těžko udělá představu o tom, jak krásná je to země. I moje představy byly trochu jiné. Také jsem jen slýchal vyprávění o lovu metrových štik a velkých okounů na jezerech, o řekách plných ryb.

      To vše ve mně probudilo touhu tuto zemi navštívit a poznat na vlastní kůži kouzlo tohoto severského státu. Sám bych se asi těžko vydal na tak dalekou výpravu. Neumím jazyky, nevím, jak to ve světě chodí, na co si dát pozor, ani bych nevěděl, do jaké lokality, na jaké jezero nebo řeku vyrazit.
      Za všechno vlastně může internet. To je velice užitečná věcička, prostřednictvím níž je možné realizovat spoustu věcí. Nakoupit potřebné věci, získat informace a vědomosti, zjistit, co se kde děje, prohodit s přáteli pár slov, ale i nové přátele získat.
      Mezi moje záliby patří rybařina a fotografování ryb a dění kolem vody. Fotografování vlastně považuji za součást rybařiny, a tak kam jdu na ryby, tam je se mnou i fotoaparát, pokud jsou k fotografování alespoň trochu vhodné podmínky. A právě prostřednictvím internetu se mi povedlo najít nového kamaráda Jiřího. Je to stejný blázen jako já. Člověk, kterému nejde o to, odnést od vody co nejvíc ryb, ale získat pěkné snímky. Uložená data na kartě ve fotoaparátu, to je trofej, o kterou se jedná.
      Desátého července mi Jiří poslal e-mail, v němž byla výzva, jestli nemám chuť vyrazit s ním fotit ryby do Švédska. Taková nabídka se nedala odmítnout. Neprahnu po revírech, které slouží ke komerčním účelům, i když čas od času je také navštívím. Mě víc lákají jezera a řeky, kde se těžko s někým potkám, kde se necourají turisti, kde je klídek, kde nezvoní mobilní telefony. Zrovna o takových místech Jirka psal, a tak nebylo co řešit.
      Fotky, které mi poslal z předešlých výprav, byly lákavé. Termín odjezdu byl stanoven na osmého srpna. Tedy zhruba měsíc příprav. Bylo třeba ještě zařídit spoustu věcí. Vyjednat si volno v zaměstnání, vybavit fotoaparát náhradními zdroji a paměťovými kartami, navázat mušky, nachystat rybařinu, dokoupit, co bylo potřeba, a nachystat si věci na přežití v divočině. Dostal jsem vypracovaný osvědčený seznam, co mám sehnat já, co bere Jirka a co bychom měli mít sebou oba. Týden před odjezdem se ještě všechno upřesňovalo a dolaďovalo. Cestovní horečka nás spalovala oba.

      V den odjezdu jsem nanosil všechny věci na hromadu a čekal, až pro mě Jiří přijede. Byl přesný, a v devět hodin stála jeho fábka u mě na dvoře. Začalo se s nakládkou. Jediné štěstí, že byla vyndaná zadní sedadla, na střeše byla připevněná prostorná „rakev“ a vlastnoručně vyrobený tubus na pruty z roury o průměru asi 20 cm. Tam se v pohodě naskládaly všechny pruty, co jsme vezli, a těch nebylo málo.
      Vzal jsem si s sebou tři muškařské proutky: kratší shimánko aftma 4 na potoky, delší aftma 5 Zirkona na řeky a čtyřdíl aftma 7/8 na štiky. Přibalil jsem i dva pruty na vláčení. Co kdyby? Navíc to, co budeme potřebovat s sebou nahoru, a to, co až na místě na dno.
      Já, cestování neznalý, jsem hned na první zastávce poznal, co je vlastně to potřebné. Hrnek na kávu a lžičku jsem nechal v tašce úplně na podlaze. To samé s ešusem, příborem a nožem na krájení chleba. To všechno leželo někde na dně auta a nebylo, jak se k věcem dostat, leda vše vyložit a znovu poskládat zpátky.
      Jedna z věcí, kterou jsme pořizovali společně, byl nafukovací člun. K lovu štik na jezerech je, dá se říci, nezbytný. Dostal jsem za úkol nějaké to plavidlo sehnat, a tak jsem večer projel nabídku internetových obchodů, a hned mi padl do oka nafukovací člun Seahawk 2. Člun stavěný na 300 kg nákladu, pro dva rybáře s příslušenstvím absolutně vyhovující. Silnější materiál s textilní výplní, slušné kloubové úchyty vesel, držák elektromotoru, držadla na přenášení, nafukovací sedáky, dva držáky na pruty, co víc si přát. Poslal jsem odkaz Jirkovi, ten moji volbu odsouhlasil, poslal mi na účet dva tisíce a já člun objednal. Přišel poštou hned za dva dny. To se ví, že jsem ho hned nafouknul a vše překontroloval. Vše bylo v pořádku. Člun jel s námi složený v „rakvi“ na střeše. Už když jsem ho doma rozbaloval, bylo mi jasné, že zpět do přepravní tašky už ho nemůžu nikdy dostat.

      Vezli jsme sebou i dvě vodácká pádla, což se ukázalo jako velice dobrý tah. Navrhl to Jirka, a asi dobře věděl proč. Vesla dodávaná k lodi se sice dají na veslování velice dobře použít, ale problém je v tom, že úchyty jsou na středu lodě, kde jsme převáželi barel s jídlem, ošacením do nepohody a hlavně fototechnikou, a tak byla delší pádla lepším řešením. Přeprava byla také mnohem rychlejší a pohodlnější.
      Samotná cesta autem do Švédska je zdlouhavá a namáhavá záležitost, ale dá se to vydržet. Cestou tam už se člověk vidí někde na jezeru, jak tahá štiky, cestou zpět má hlavu plnou dojmů a ještě mu nedochází, že už vlastně jede domů. Obdivoval jsem Jirku, který ukrajoval stovky kilometrů, a únava na něm nebyla znát. Zato já bych už pomalu spal na hranicích s Německem. Po německých dálnicích to frčelo dobře a večer už jsem obdivoval moře, přístav a hlavně trajekt. Loď gigantických rozměrů, kam se po zakotvení nahrnula spousta automobilů a kamionů. Pro mě první plavba po moři, a tak jsem měl i obavy, jestli mi nebude špatně z houpání. Nebylo proč se obávat. Takovým kolosem jen tak nějaká vlna nehne. Bylo jen cítit vrnění motorů. Nebylo na co koukat, byla tma. Jak zmizela světla přístavu a naváděcích majáků, šlo se spát. Místa jsme sehnali na poslední chvilku. Jirka si rozbalil spacák v uličce na zemi a já jsem si ustlal ve sklápěcím křesle. Jirka usnul snad v půlce věty, měl toho za celý den dost.
      Na chodbě několik výrostků utrácelo peníze ve výherních automatech. Asi věděli, jak na to, jelikož každou chvíli cinkaly drobáky. Vím to, protože jsem na lodi nezamhouřil oka. Uvítal jsem i signál ve formě mluveného slova. Pochopil jsem, že je to povel k vylodění.
      Ráno kolem druhé hodiny jsme vyjeli na švédské silnice. Do naší první zastávky na nás čekalo ještě zhruba šest set kilometrů. Ve Švédsku platí trochu jiná silniční pravidla než v Německu. Na německých dálnicích není rychlost omezena, tady platila rychlost na dálnici 110 km, v obci 50 km, mimo obec 70 km, na mnoha místech však vyla upravována značkami na povolenou rychlost 90 km v hodině. Není divu, že Švédsko je zemí, kde je nejmenší nehodovost. V noci byly silnice pusté. Míjeli jsme pouze kamiony, auta, která s námi jela na trajektu, a několik polských turistů, kteří si přijeli přivydělat sběrem borůvek. Jelo se přesně podle pravidel. Žádná rychlá jízda. Měli jsme zprávy od těch, kteří nedbali pravidel, a byli polapeni policií - pokuta za rychlou jízdu je velice vysoká a dá se přirovnat nákladům na celou výpravu. A to jsme rozhodně riskovat nechtěli.
      Ve Švédsku už mě Jiří poprvé pustil k volantu. Nebylo kam uhnout, zadal směr, schoulil se na sedadle spolujezdce k spánku, a já jel. Rozednilo se a já si alespoň při pomalé jízdě měl možnost prohlédnout okolní krajinu. Fascinovalo mě, jak bylo všechno kolem uklizené, upravené, nikde žádný nepořádek. Cesty, jako kdyby byly zrovna před týdnem postavené, všechny jako nové. Žádné díry nebo vyježděné koleje od kamionů. Čas od času jsme zastavili, uvařili kávu, pojedli něco ze zásob, já tělu dodal patřičnou dávku nikotinu a jelo se zase dál. Hašlerek v přihrádce ubývalo, stejně jako nafty v nádrži. Co vesnice, to radary na měření rychlosti. Bylo potřeba být stále ve střehu a hlídat rychlost. Poslední úsek cesty řídil už jen Jirka. To už jsme odbočili z hlavního tahu a jelo se po pustých nefrekventovaných cestách. Všude jezera, jezírka, řeky, rybářské kempy. Náš cíl cesty byl však jinde. Někde dál od lidí, na místě, které Jiří vyhledal na dřívějších výpravách.
      Osobitý ráz okolní krajiny neokouzlil jenom Jirku, ale i mě. Když jsme konečně odpoledne dorazili na místo a polámaní se vysoukali z auta jako dvojice válečných invalidů, slunce svítilo nad hladinou jezera, obklopeného borovým lesem, kde zem pokrývaly bělavé lišejníky a neskutečně bohaté trsy vřesu, borůvčí a brusinek. Tak krásná scenérie se ani jinde vidět nedá. Na jezeře ani vlnka, jen odraz modré oblohy. Kamenné ostrůvky uprostřed

      jezera byly také porostlé vřesem a zakrslými stromky. Místečko k odpočinku si zde našla rodinka divokých hus a příjezd nějakých rybářů z Čech je rozhodně nevyvedl z odpoledního rozjímání. Břehy jezera lemovaly porosty trávy a v zátočinách rostly stulíky. Ideální místa k lovu štik. Když jsem spatřil jezero, znovu se mi vlila do žil svěžest, a i když jsem celou noc probděl, už jsem se viděl na rybách.
      Místo pro stan a přístřešek z plachty bylo už předem dané a Jirkovi velice důvěrné, přeci jen už tady nějaký ten pátek prožil. Začalo vybalování a přípravy na rybolov. Muškařské pruty zůstaly uložené v tubusech na pozdější dobu, a zahájili jsme přípravu na lov štik. Jirka mi v akci před odjezdem nakoupil několik hladinových wobblerů zvaných popy, které pro prochytávání úseků zarostlých travou, jak se ukázalo, byly tou správnou volbou. Abych o své miláčky hned první den nepřišel, raději jsem na cívku navijáku natočil pletenou šňůru, což tady byla nutnost. Šňůra odolá, když pop uvízne v travách, a po záseku hravě řeže stonky rostlinstva. Pop-hladinový wobbler je perfektní nástraha a věřím tomu, že kdo ho jednou vyzkouší a na vlastní oči spatří útok štiky na tuto nástrahu, vyčlení si pro tyto krasavce speciální místo v krabičce a všude, kde to bude možné, sáhne právě po popu, aby znovu zažil, co dělá vláčení adrenalinovou záležitostí. Sebrání suché mušky z hladiny pstruhem či lipanem jsem považoval za pravé kouzlo rybařiny, uchvácení popu z hladiny štikou je ještě umocněno razantností, rychlostí a dravostí štiky. Ryba se po záseku snaží nástrahy zbavit a metá kotrmelce nad hladinou, a právě tyto záběry jsme přijeli do Švédska lovit.
      Vyfotit štiku ve výskoku, jak jsem poznal, není vůbec jednoduchá věc. Chce to ohromnou soustředěnost, připravenost, cit, a i když je vše přichystané, málokterý záběr se povede. Buď se zmáčkne spoušť pozdě a výsledek je stříkající voda, nebo štika skočí úplně mimo záběr, a políčko v hledáčku zůstane prázdné. Ještě horší je, když na snímku zůstane půlka ryby, a parádně ostré. Výsledek je k nepotřebě. Taková fotografie dokáže sebedůvěru srazit k nule. Nezbude nic jiného, než čekat na další okamžik a doufat, že to jednou vyjde. Když se to ale podaří, je to neskutečná paráda, a takového záběru si člověk cení víc než samotné ryby. Tisícina sekundy je čas, který je k pořízení snímku ryby nad hladinou zapotřebí. Zmáčknout spoušť fotoaparátu v ten pravý čas je spíše věcí náhody než záměru.
      Jakmile bylo zázemí k pobývání u jezera připravené a pruty nachystané, vyrazilo se k vodě na průzkum. Že jsou v jezeře štiky, to jsme předpokládali, ale bylo třeba zjistit, jaká místa preferují, zda budou při chuti a jestli budou na naše popíky reagovat. Začalo se s břehovým průzkumem.

      K dispozici jsme měli hned dvě jezera, která byla od sebe vzdálena jen několik desítek metrů. Na horním i spodním jezeře se nám hned první den povedlo několik menších štik ulovit, a tak vše vypadalo velice nadějně. Počasí nám přálo. Snesli jsme nejprve loď na spodní jezero a vyrazili. Aby se nám v lodi lépe sedělo, nechal jsem ještě před odjezdem vyrobit u Františka dřevěné sedačky, které se pokládaly napříč lodi v místech, kde jsme měli rozmístěné nafukovací sedáky. Váha se tak roznesla i na boky, a my seděli jako králové. Sedačky jsem polepil měkkou hmotou, což také napomohlo pohodlí na lodi.
      Musím uznat, že vyrazit do Švédska na jezera bez vědomostí, které Jiří měl, by byla veliká časová ztráta a možná jen spousta promarněného času hledáním té správné lokality. Takhle se vyráželo přímo na konkrétní žhavá místa, kde se štiky opravdu zdržovaly. Úživnost jezer není veliká, a tak je zde potravní pyramida velice strnulá. Přežívají jen ti ostražití. Nebylo vzácností vidět na tělech štik různá poranění od zubů větších kolegyň, kterým se nechtělo honit se za něčím malým na hladině a plýtvat energií, které bude potřeba na přežití dlouhé zimy. Úlovky se sice daly spočítat na prstech, ale vše nasvědčovalo tomu, že si tady zachytáme. Ryby byly vidět v rákosinách, jen to chtělo chovat se ještě více nenápadně.
      Několik slušnějších záběrů se nafotit podařilo, a tak první den splnil naše očekávání.
      Na horním jezeře bude lépe, zajedeme s člunem na top místa, štik je tam mnohem víc. To Jirka večer slíbil, a vše, co řekl, byla pravda. Horní jezero bylo rozlehlejší a cesta do zátoky snů trvala sice déle, ale stálo to za to. Pro Seahawk to však byla hračka. Doladilo se tempo a souhra v pádlování a loď po hladině jenom letěla. Perfektní mobilita, velice rychlé přesuny z místa na místo, to jsou přednosti tohoto člunu. Pro pohotovější chytání jsme vytvořili z kamenů a lan dvě kotvy. Bez kotvení loď za větru velice rychle odplula z prolovovaného místa a hrozilo, že si ryby častým manévrováním na dlouhou dobu poplašíme. S kotvami to byla paráda. Pomalu, pokud možno nehlučně stačilo najet na předem vytipovaná místa, spustily se kotvy a dotáhly lana, a oba současně jsme mohli brázdit popy hladinu, fotoaparáty připravené k akci. Ty jsme převáželi na středu lodi v plastikovém barelu. Každý z nás jen natáhl ruku, a měl přístroj nachystaný k dispozici.
      Pár nahození, a už to přišlo. Štika na prutu. Pokud jde o focení, souboj se odehrává úplně jinak. Nejprve se musí vše nachystat, a pak teprve začne souboj, a ten, kdo vodí rybu, se ji snaží vyprovokovat tahem prutu k výskoku. Počáteční strategie je rybu neztratit, držet ji na prutu, ale neunavit ji. Jakmile je vše nachystáno a jsou nastaveny patřičné hodnoty, jde se na věc. Jeden člověk obě věci najednou moc dobře nezvládá, ve dvou se fotí mnohem lépe. I ve dvou je ale nutná souhra a trocha štěstí, nebo hodně dobrá technika. Dá se vycítit, kdy se ryba chystá k výskoku, dá se špičkou a tahem rybu kočírovat a navádět, kam fotograf potřebuje. Vše se ale musí dít velice rychle a ne na úkor toho, aby se ryba zbytečně trápila.
      Závěrky jen cvakaly a data se valila na záznamové karty. Jirka velice zručně zbavoval štiky háčků. Bylo na něm poznat, že to nedělá poprvé. Štiku, která po popu vystartovala jako raketa, ale pop netrefila a trojháček jí uvízl v oku, jsme si ponechali na večerní hostinu. To, co Jiří dokázal večer vykouzlit na plynovém vařiči, se jen těžko popisuje. Byla to nevídaná bašta. Stačilo mu k tomu několik cibulí, slanina, půlka másla, kořeníčko, bazalka, mouka, bílý pepř, sůl. Jako příloha byl chléb - snědli jsme celou půlku bochníku. Ani nebylo třeba mýt pánev. Vytřeli jsme ji úplně do sucha. Nezbyl ani kousek ryby, ani kapka omastku.

      Druhý den na horním jezeře přinesl mnoho ryb a pěkných zážitků. Pro mě byl fascinující plovoucí los, který si cestu kolem jezera krátil tím, že prostě skočil do vody a úžinu zátoky přeplaval. Než jsme se vzpamatovali ze šoku, byl na druhé břehu. Snímek jsem stačil pořídit, i když ne zrovna dobré kvality. Bylo to na poměrně velikou vzdálenost, a tak i dvanáctinásobný zoom mého fotoaparátu byl málo. Bylo to moje první setkání s tímto tvorem. I když fotka nevyšla podle mých představ, byl jsem rád, že alespoň nějaká vzpomínka zůstala uchována. Při zpáteční cestě do tábora jsme narazili znovu na hejnko divokých hus. Do pohybu se daly, až když jsme s člunem přijeli velice blízko. Fotit se dalo, škoda jen, že nám chybělo slunce a dostatek světla. Večer jsme po suprové večeři ještě popili trochu skotské, vykouřili trochu tabáku a naplánovali další den. Ráno samo sebou znovu zátoku snů a odpoledne přesun s lodí na spodní jezero.
      Třetí den už na úlovky nebyl tak bohatý. Popíchané krasavice si léčily svoje rány a zřejmě se v rybí v říši roznesly zvěsti o čemsi divném na hladině, co má ostré háčky. Zabodovali jsme pouze v úžině do zátoky, kde jsme se zastavili na polední pauzičku. Vyzkoušeli jsme rybolov ze břehu a brozením. Štiky tu byly, ale malé, jen Jirkovi se povedlo jednu velkou zapřáhnout, ale nevydržela karabina, a ryba byla fuč. Už jsem letěl s fotoaparátem, ale nestačil jsem vyfotit vůbec nic. Na spodním jezeře byla situace obdobná. Nevím, co bylo příčinou toho, že tento den od nás ryby nechtěly skoro nic, i když jsme navštívili místa, kde se ryb nachytala spousta.
      Odpoledne na spodním jezeře dopadlo podobně. Tam, kde jsme bodovali, bylo najednou mrtvo. Takhle je to ale prý pokaždé, pěkné chytání dva dny, pak je útlum. Chtěl jsem si chytit nějakého toho okouna, a tak mě Jiří propustil, a já šel sám pod výtok z horního jezera, kde jsem pruhované ďáblíky čekal. Vzal jsem si muškařskou udici, a vyrazil. To se ví, že tam byli. Členité kamenité dno jim poskytovalo ochranu před nájezdy štik. Navázal jsem svoje oblíbené vzory, co fungují i v Čechách, a ejhle, tady na ty zebry převlečené za okouny to platilo stejně dobře. Okouni zde byli malí, nízcí, tmavší a hubení a stačilo jim hodit skoro cokoli, a chňapali po tom. Bylo na nich poznat, že žijí v jiných podmínkách než ty buchtičky, co se dají ulovit u nás na přehradách.
      Až tma mě vyhnala kolem desáté hodiny od vody. Za večer se mi povedlo chytit několik dublet, občas jsem o mušku přišel, občas chytil malou štičku. Byly tady také, hledaly, co zdlábnout, a okouni tady byli k mání.
      Jirka se jako kuchař velice osvědčil a za svoje dílka by zasloužil zlatou vařečku. Ani v interhotelu by nikdo z vyhlášených kuchařů nedokázal to, co on.
      Třídenní maraton byl super zážitkem. Všechny tři dny jsem odchytal s jedním popem, který utrpěl několik šrámů od špičatých štičích zubů, a přesto byl pořád v použitelném stavu. Už jenom pro tyto tři dny rybaření v krásné přírodě stálo za to vydat se na tak dlouhou výpravu. Ráno nás čekalo balení a cesta dál na sever na pstruhové řeky, kde na nás měli čekat pstruzi a lipani. Měl jsem v úmyslu jen muškařit, na vláčení jsem nebyl skoro vůbec připraven. Pop všechno zvládl v pohodě, a přinesl mi tak bohaté zážitky, že ještě dlouho budu vzpomínat, co všechno dokázal.
      V příští části o tom, jak se chytalo ve Švédsku s muškařskou udicí na řekách.