Co se doma uvaří, to se doma sní

- Ivo Sláma

      „Tondo, vstávej, volá tě Karel,“ budila svého muže korpulentní žena v natáčkách. Tonda ospale zamžoural očima, podíval se na hodinky, které ukazovaly 6.55, a uvědomil si, že je neděle a že se mu vlastně vůbec nechce vstávat. Nicméně uchopil sluchátko a zabručel: „Prosim?“
      „Nazdar Tondo, tady Karel. Snad eště nechrápeš? Nechceš si vydělat ňáký prachy? Mám docela prima kšeft.“

      Jakmile Tonda uslyšel slovo prachy, začala ho touha po spánku pomalu opouštět. „No, což o to, ňáký to kilčo by bodlo. A co jako budeme dělat?“
      „Prostě pudem na ryby,“ vysvětloval tajemně Karel.
      „Co blbneš, dyť je konec února a venku je kosa. To chceš chytat ryby za peníze?“ divil se Tonda.

      „Hele, neptej se, sbal si rybářskej cajk, pořádně se voblíkni, vem si sváču a termosku s čajem. Za půl hodiny sem u tebe,“ dodal Karel a zavěsil.
      „Hele, Božka, uvař mi termosku čaje, jedu s Karlem na ryby,“ požádal svou ženu Tonda a začal balit rybářské náčiní.
      „Jen běž, stejně chytnete veliký… No však ty víš,“ vyřkla svůj optimistický názor Božena a přidala do čaje slušnou dávku rumu.

      Za půl hodiny seděl Tonda v Karlově škodovce a naslouchal plánům svého kolegy. „Poslouchej, mám známýho, kterej dělá na tržnici, a řikal, že mi dá vosum pětek za každou trochu větší rybu, kterou mu přinesu. A prej čim víc ryb, tím líp. Von ale není rybář a nerozezná mřenku vod žraloka. Vim vo fleku, kde zimujou parmy, a když pudou, není problém jich nachytat třeba třicet. Je to teda na řece pod čističkou, je tam trochu smrad a je fakt, že já bych ryby tamvocaď nežral ani za zlatý prase. Jenomže - von je chce a zaplatí a kšeft je kšeft, ne? No, a spočítej si to. Třicet parem - dva tisíce čtyři sta kaček. Dáme každej kilo na benzín a na každýho zbude jedenáct stováků čistejch. Dobrý, ne?“ vysvětloval hrdě svůj podnikatelský záměr Karel.

      „No jo, ale to se nevejdeme do limitu. Víš, že si smíme vzít jenom sedm kilo ryb. Co když nás chytnou a přijdem vo papíry?“ namítl Tonda. „Kašlu na limit i na porybný. De přece vo prachy, ne? Navíc váha není v povinný výbavě, a jak mám teda vědět, kolik ty ryby vážej?“ Obhajoval své názory Karel. Tonda se sice cítil trochu nesvůj, ale vidina snadného a rychlého výdělku byla přeci jen silnější.

      „Ty sem narejpal včera u bráchy,“ chlubil se svými rousnicemi v plechovce Karel a nabídl Tondovi.
      „Nevím, co smrdí víc, jestli ta čistička, nebo ty žížaly. A co potom ty parmy?“ krčil Tonda nos a naznačoval, že okolní vzduch mu není dvakrát příjemný.

      Oba nahodili, sedli si do židliček a čekali. „Stará mi minulej tejden koupila nějakej rybářskej časopis. Tam psala nějaká parta vo kaprech. Měli tam i fotky a musim uznat, že to byly pořádný kusy. Jenže ty blázni všechny ryby pustili zpátky do vody. Když sem si spočítal, kolik by za to bylo vod trhovce prachů, bylo mi špatně,“ prohodil Karel. Nadechl se k dalšímu proslovu, ale špička jeho prutu se zachvěla, brzda navijáku se protočila a Karel po chvíli zdolal půlmetrovou parmu. „Hele, prvních vosum pětek,“ zaradoval se a hodil parmu do vezírku. „Teda ta ryba smrdí až hrůza. Už teď lituju toho, kdo to bude žrát, ale byznys je byznys.“

      Vcelku měli štěstí. Když ve čtyři hodiny odpoledne začali balit, měl každý z nich ve velkém igelitovém pytli deset poměrně slušných parem. „Celkem to šlo, ne? Každej čistejch sedum stovek, a eště sme si zachytali,“ radoval se Karel. „Teď ty ryby u mě v baráku umejem a jedem za trhovcem ,“ naplánoval Karel další akci.
      Jak řekl – tak udělali.

      Nápadně vzhledný černovlasý mladík ne nepodobný herci Alainu Delonovi s belmondovsky zavěšenou cigaretou v levém koutku se na oba světácky usmíval a hlasem zkušeného obchodníka pravil: „Nazdar, pánové, tak kde máte ty velryby? Doufám, že uděláme dobrej byznys!“

      „Jasně, máme každej deset extra kousků. Sou to kapři, maj výborný maso a málo kostí. Nachytali sme je v jedný zátoce, kde je čistá, skoro průzračná voda. Byla to ale fuška, to zas jo. Ale slíbil sem ti kvalitní maso, a tady ho máš, teda pokud máš prachy.“ odpověděl Karel a ani se nečervenal za tu kupu lží.
      „Prachy mám, ale zájem vo ryby trochu klesnul, můžu vám dát za rybu tak maximálně šest pětek. Víc ne,“ začal licitovat trhovec.
      „Slíbil si ale vosum pětek!“ rozčílil se Karel.
      „Ber, nebo nech být,“ řekl s nádechem ironie hezoun a neustále se mile usmíval.
      „Dobře, ale příště se bude obchodovat podle mýho,“ souhlasil Karel nerad s nižší cenou a s nesouhlasným výrazem v obličeji přijal peníze.

      „Máme každej pětikilo, tak nebuď naštvanej. Bylo to docela dobrý,“ chlácholil ve škodovce Tonda Karla.
      „To víš, musel jsem dělat fóry,“ řekl Karel už spokojeným tónem.

      Následující úterý odpoledne přišel Karel domů z práce, a jakmile otevřel dveře svého bytu, ucítil příjemnou vůni, která se linula z kuchyně.
      „Karlíku, vynes prosím tě odpadkový koš a pak skoč nakoupit do sámošky. Tady máš seznam. Jo, a kup si pivko, protože ti chystám unikátní večeři.

      Když se Karel vrátil z nákupu, čekal na něho prostřený stůl. Na talíři čtyři karbanátky, hranolky, tatarská omáčka, zeleninová obloha.
      „Copak je to za dobrotu?“ zeptal se s plnou pusou Karel.
      „Chutná ti to?“ byla zvědavá jeho žena.
      „Ale jo, ale je to takový dost kořeněný, co to vlastně je?“
      „Bašti, já ti eště přidám, a až dojíš, tak ti to prozradím,“ tajila druh pokrmu jeho žena.
      „Teda, napral sem se pěkně,“ pohladil si Karel bříško, napil se piva, hlasitě říhl a zeptal se: „Tak povídej, co sem to vlastně zbaštil?“
      Jeho žena se zatvářila nejprve trochu tajemně a pak s hrdostí nad svým počínáním spustila: „Potkala sem dneska ve městě Boženu, víš, tu od Tondy. No, a šli sme na tržnici, jen tak se podívat. Byl ti tam v jednom stánku takovej moc pěknej chlap, víš, takovej frajer, vypadal úplně jak Delon, ale hlavně nabízel karbanátky z ňáký móóc vzácný mořský ryby a řikal, že je to úžasná pochoutka a že je to prej hrozně zdravý a že má poslední zásoby a že už nebudou. Tak sme je s Božkou všechny skoupily. Každá sme tam nechala skoro pět stovek, ale mám jich eště dost na mrazáku a můžeš si dát, kdy budeš chtít. Že sem dobře nakoupila, viď, Karlíčku….“

      Ivo Sláma

      P.S.: Tento příběh má pravdivé základy a na jeho téma vznikla písnička z názvem KAREL (mp3).
Text: Ivo Sláma
Hudba: Ivo Sláma
Zpěv: Richard Tesařík

Autor: Ivo Sláma - ®

Diskuse k článku (29 reakcí)

Přečteno: 9 722x
Průměrná známka: 1.3

NKdo jinému jámu kopá 3

Aneb tenkrát na závodech.

NKdo jinému jámu kopá II

Pokračování zaručených nápadů Karela a Tondy, tentokrát na kaprech.