MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK - Stále na rybách

Jak jsem začal chytat a pouštět kapry – 2

15.7.2009 - Nej Vydra

      Návazec v zubech, ruce ve vodě a jen dlaněmi neslyšně pádluji k bojce osvětlené chemickým světýlkem. Nocí se nese příjemné vrčení cívky navijáku, než ho přestávám slyšet, jak se vzdaluji od břehu. Deset metrů před bójkou se šíleně lekám. A ne sám! Rukou jsem sáhnul na kapra plujícího na hladině, který v úleku narazil do mého člunu. Zaostřuji oči. Ani se nehýbu a v měsíčním světle pozoruji kapří hřbety pomalu projíždějící kolem krmného místa.
      Co teď, abych je nevyplašil? Pomalu, jen špičkami prstů doplouvám před bójku a neslyšně pokládám dvojnávazec do vody. Pode mnou je metr šedesát vody, jsem jak myška. Lehce pouštím asi dvacet kuliček kolem návazce a vracím se zpět. Kapříkům vůbec nevadím, stále jezdí okolo a v odlesku hladiny sleduji velké tlamy, jak filtrují vodní hladinu. Až třicet metrů od místa zrychluji. Přijíždím ke břehu a neslyšně vylézám ze člunu. Úplně hořím z toho, co jsem právě viděl. Jsou tady - a ne jeden. Dopínám vlasec a netrvá to ani deset minut: „Pííí…“
      Tentokrát přichází nádherná jízda. Po krásné desetiminutové přetahované pokládám na člun dalšího šupíka. Sedmdesát dva centimetrů, znovu ho nevěřícně měřím a připadám si jako ve snu.
      Lezu bosý do mělké vody, opatrně ho pouštím se slovy: „Koukej poslat bráchu,“ když v tom se rozjíždí druhý prut. Další krásná jízda - i druhý hlásič se poprvé dostává ke slovu. Musím při zdolávání couvat nahoru ke člunu pro podběrák a padám přes našeho psa, který letí k prutům jako já, jakmile se ozve hlásič, a má z toho hroznou radost.
      Můj třetí kapr na boilie je krásný lysec šedesát čtyři centimetrů.
      Přestávám vnímat čas, noc najednou letí jako blázen. Nad ránem pouštím svého pátého kapra a v dáli od východu se začíná rozednívat. Začínám cítit únavu, ale vím, že bych stejně neusnul. Jsem plný zážitků a emocí, které jsem v noci zažil.
      Začíná padat rosa a z vody stoupá mlha. Během deseti minut není vidět na krok. Klepu se zimou, ale ve vteřině na ni zapomínám. Z mlhy se ozývá hlásič, ale během chvilky přestává. Další ukázkový „padák“. Okamžitě po záseku cítím, že na konci mám znovu větší rybu. Nekompromisně si bere z cívky a jede jenom po dně. V teleskopu divně křupou spoje pod očky a musím občas rybě hodně povolovat. Asi po čtvrthodině podebírám z mlhy nádherného šupíka sedmdesát šest centimetrů.
      Máčím sak, abych rybu neodřel, a poprvé v životě vážím chyceného kapra. Devět kilo třicet po odečtení váhy mokrého saku. Fantazie. Můj první kapr, který atakuje hranici deset kilo. Jsem v sedmém nebi.
      Co nejtišeji vyjíždím člunem na vodu, vím, jak je v mlze všechno slyšet, jsem jako duch. Ujedu sotva třicet metrů a nevím, kde jsem. Totální mléko. Chvíli bloudím, pouštím návazec do vody, musím se vrátit ke břehu a zkusit to znovu.
      Co teď? Vypínám hlásič u druhého prutu a dotahuji povolenou brzdu navijáku. Podle vyšponovaného vlasce, který jsem si dal mezi prsty bosé nohy, jedu až k bójkám a v bílé tmě konečně nalézám zelenou záři chemického světélka.
      Přijíždím ke břehu, vystupuji a nechápavě zírám ve tmě na zem. Ostřím zrak a všude po zemi se válejí kousky něčeho bílého. Jeden beru do ruky, je to alobal. „Kde se to tu za tu chvilku vzalo,“ honí se mi hlavou, ale ihned mně to sepnulo. Pes! „Ten zmetek!“ Letím ke stanu a v šeru vidím, jak leží před ním. Mezi tlapkami stehno kuřete a labužnicky si ho vychutnává. Využil situace, když jsem zavážel, a hned byl ve stanu v tašce s jídlem. Šmátrám v ní a jedno poslední nalézám. Byly čtyři, každé zvlášť zabalené, abych se moc neumastil. Dostávám záchvat smíchu a děkuji mu, že mně aspoň jedno nechal. „Za to ti teď budu dva dny ujídat granule.“
      Další poučení do mozaiky začínajícího kapraře, které se dá zažít snad jen u vody. Uklízím si alobal kolem sebe. Po té noci plné zážitků jsem vnitřně spokojený a zůstávám absolutně nad věcí.

prvni kapri

Šupík 76 cm, devět kilo třicet. První kapr chycený na bolie, kterého jsem vážil a fotil. Na to krásné slunečné ráno se nedá zapomenout. Pomáhá mi dcerka kamarádky, která mě přijela vyfotit.

      Ranní ptačí koncert ohlašuje, že ta nádherná noc definitivně končí. Slunce se prodírá mlhou, která se rychle rozpouští. Ze stanu se kouří a kapky rosy stékají po plachtě dolů. Začínám rozmrzat, padá na mě příjemná únava po probdělé noci. Zalézám do spacáku, který vyndávám do trávy před stanem, a příjemně usínám. Probouzí mě štěkání našeho psa, čímž hlásí, že máme návštěvu. Přichází kamarádova (vezl mě sem autem) manželka, s níž jsem se po mobilu dohodl na několika fotkách. Je nádherný jarní den, ale co se rozednilo, pruty se ani nehnuly.
      Celodenní letargii narušil jen příjezd rybáře, který se usadil přes vodu přímo proti mně. Jeho způsob nahazování prozrazoval, že ryby asi moc často nechytá. Rozptyl náhozů s krmítkem plného šrotu plus mínus třicet metrů vlevo nebo vpravo mě pobavil. Občas jsem se obával, že tam při náhozu musí spadnout.
      Jakmile v poledne odešel, okamžitě vyplouvám a lehce přikrmuji.
      Den příjemně utíká bez jediného záběru a já už se nemohu dočkat, až se setmí. Poprvé poznávám obrovský kontrast v kapří aktivitě mezi dnem a nocí. Přichází osmá hodina večerní a opět jako když mávnete kouzelným proutkem. Kapří výskoky přímo u bójek okamžitě bystří moji pozornost. Začínám poznávat, že kaprů tady bude asi více, než kdokoli z místních lidí tuší.
      První záběr přichází před desátou hodinou večerní. Nádherná jízda odstartovala další, pro mě neskutečnou noc. Šest ryb do rozednění, dvakrát si posouvám hranici svého největšího kapra. Nejdříve sedmdesát osm a za ranní mlhy po dvacetiminutovém nezapomenutelném souboji překonávám hranici osmdesáti centimetrů o dvě čísla. Myslel jsem, že mi ten šedesátigramový teleskop opravdu rozláme. Jedenáct a půl kila živé váhy... Opět se mi klepou kolena. Jsem bohatší o poznatek, že jeden sak pro ranní focení, když berou ryby, je málo.

prvni kapri
Když v noci berou, je jeden sak na ranní focení málo. Šupíci 82 a 78 cm. Za ten vezír se dodnes stydím, ale nikdy bych nevěřil, že na první výpravě mohu za noc chytit tolik krásných ryb. Po návratu domů jsem musel přikoupit další sak. Dnes už běžně vozím pro jistotu tři, ale jak jde čas, jejich používání stále více omezuji.

      Kapři mi začali v hlavě po dvou nocích splývat. Začal jsem si zapisovat délku, váhu, čas ulovení, na co byl chycen a jestli je šupík, nebo lysák. Dodnes si tuto knihu úlovků pečlivě vedu a je už po letech solidně popsaná. Pomalu se probouzel další nádherný den, ale jakmile se vyhoupnulo sluníčko nad obzor a osvítilo hladinu, záběry okamžitě ustaly. Jako přes kopírák se opakoval celý den. Byla sobota a k vodě se začali scházet rybáři. Stal jsem se svědkem úsměvné a zajímavé situace. Naproti se opět usadil rybář, který mě bavil svými náhozy, a za půl hodiny na to samé místo přijel na kole druhý. Jen slezl z kola, začal na něj hulákat. „Kolikrát ti ještě budu říkat, že tohle místo je moje a už jsi tady zase nalezlej.“ Nechápavě jsem naslouchal pětiminutovou hádku asi šedesátiletých dědků a čekal, kdo ji komu sekne. Bylo to absurdní; pětihektarová nedotčená voda, na které jsme byli jen my tři. Naštvaně se usadil asi dvacet metrů od něho a už jsem tušil, že bude zase zle. Stačil k tomu jeden „přesný“ nához toho prvního a byl přehozený. Dva cholerici na rybách... Ještě že kolem poledne oba odjeli. U vody byl zase klid.
      Den se pomalu přehoupl a začínalo se stmívat. Uběhla moje třetí noc a podle pořekadla do třetice všeho dobrého mě kapříci opět nenechali usnout. Délkovou hranici jsem už neposunul, ale šest zdolaných ryb, z toho pět naskládaných od sedmdesáti do sedmdesáti šesti čísel, mě absolutně uspokojilo. Dopoledne jsem s těžkým srdcem začal balit, domů se mně vůbec nechtělo. Zbytek koulí a kukuřice jsem při stahování bójek vylil mezi zatopené klády, to aby si mě pro příště pamatovali. Když pro mě před polednem přijel kamarád autem a začali jsme odnášet věci, sotva jsem lezl. Duševně jsem se nadnášel, ale tři probdělé noci po sobě mě doslova odrovnaly. Přijel jsem domů plný nádherných zážitků a byl chytáním na boilies úplně vtažen.
      Strávil jsem na této vodě nádherné roky, na něž se nedá zapomenout, a učil se kaprařinu se vším, co obnáší. Měl jsem asi i obrovské štěstí, že moje první výprava dopadla pro mě takhle fantasticky. Psychika a sebedůvěra je na rybách jeden z hodně důležitých aspektů. Přišly samozřejmě i dlouhé dny bez jediného záběru, kdy jsem přestával věřit, že ve vodě nějaké ryby vůbec jsou. Je to kolikrát skutečně „na morálku“, být třeba týden bez záběru. Zvláště pak na nových vodách, kdy se teprve rozkoukáváme, jak je obelstít. Právě tyto načerpané zážitky z prvních povedených výprav mě někde uvnitř poháněly jako motor závislosti stále dál. Znám několik rybářů ve svém okolí, kteří nakoupili špičkové vybavení na kaprařinu, ale za dvě sezony všechno prodali a pověsili na hřebík. Někteří podlehli reklamě a vůbec nepochopili, že značka prutu nebo navijáku vám úspěch sama nezaručí. Jiní prostě neměli tolik štěstí a nic je pozitivně nenastartovalo. Ale není to přece pokaždé jenom o rybách a každý si na té nádheře být venku součástí přírody musí najít to svoje…
      Začal jsem jezdit na prodloužené víkendy; na pátek nahlásil v zaměstnání volno a nemohl se dočkat, až bude čtvrtek odpoledne. Potají jsem navařil v práci deset kilo kukuřice a utekl hned po obědě. Doma naložil věci, psa a hodil každodenní věci za hlavu. Nikdy jsem netoužil po vlastním autě, ale bez něho to na daleké výpravy prostě nejde. Pořídil jsem si auto. Škoda 120, která okamžitě dostala přezdívku „Dědek,“ mě ani jednou (až na pár drobných výjimek) nenechala na holičkách a najezdila se mnou na ryby dalších padesát tisíc kilometrů, než odešla na zasloužený odpočinek do třineckých železáren. Ze začátku nebyl problém do auta naskládat všechny věci a ještě zbývalo dost místa. Časem přibyla střešní zahrádka, vlek… Dnes už bych někdy potřeboval autobus a nevím, nevím, co bude dále... Občas do něho trošku teklo, něco divně skřípalo a časem i odpadlo, ale pořád jezdilo - a to bylo hlavní. Prostě z něho bylo rybářské auto, ve kterém není radno vozit jiné lidi než stejně postižené.
      Extrémem bylo, když moje tehdy ještě budoucí žena chtěla jednou odvézt maminku s kufry na nádraží. Otevřela „Dědkův“ kufr a překvapeně jsme všichni koukali na patnácticentimetrové rostlinky řepky vyrůstající na jeho dně. Trošku semínek se mi čtrnáct dní předtím vysypalo. A jak se jim tam pěkně dařilo! Pohotově jsem „vyplel“ kufr a mohlo se jet.
      Objevil jsem svůj rybářský ráj a vyjížděl za kapry pomalu na každý víkend. Byla to nejlepší škola, co jsem si mohl přát. Učit se číst vodu, zkoušet různé taktiky lovu, krmné kampaně, návazce a sledovat, co udělají letní vedra s aktivitou ryb. Prvně v životě jsem sledoval kapří tření a nevěřil bych, že je v našich zeměpisných podmínkách možné shlédnout takovouhle podívanou. Nedílnou součástí mojí výbavy se stal teploměr. Byla to boiliesově panenská voda a každou výpravou si ryby na kuličky stále více zvykaly. Počty mých úlovků se každou návštěvou zvyšovaly a dostával jsem se na stále hezčí ryby. Několikrát jsem si vzpomněl na rozhovor s místním rybářem z minulého roku. „Moc jich tady není, muselo by se to vypustit a řádně zarybnit“ a v duchu prosil Svatého Petra, aby to zůstalo tak, jak je.
      Zajímavé bylo sledovat, jak se kapři „otrkávají.“ Do třetího víkendu jsem měl záběry pouze přes noc a ve dne se to ani nehnulo. Voda skutečně působila dojmem, jako by v ní pomalu žádní kapři neplavali. Časem začaly přicházet první záběry během dne a postupně začínaly přibývat. Během roku se to postupně vyrovnávalo a stále více soubojů jsem si mohl vychutnávat za denního světla. Je to prostě nádhera, když vám kapr poprvé ukáže obrovskou ocasní ploutev nebo položí obě sklopné tyčovky a potom vylétne jak torpédo až na hladinu. Tma má svoje neopakovatelné tajemno, ale o tyhle vizuální denní zážitky ze zdolávání je člověk v noci ošizen. Časem jsem nevěděl, zdali se více těšit na noční nebo na denní záběry.
      Mělo to ovšem i svoji stinnou stránku. Rybářům, kteří tady občas chytali, samozřejmě moje úlovky za dne neunikly a na vodu jich postupně jezdilo čím dál více. Opět jsem zažíval klasický rybářský nešvar. Snažili se nahazovat z druhé strany vody k mým rozkrmeným bójkám. Naštěstí tam málokdo dohodil a když se to náhodou někomu povedlo, utrhl návazec o kolíky potopené pod vodou, před kterými jsem chytal.
      Po několika prvních výpravách jsem si začínal všímat, že některé kapry jsem už jednou vytáhnul. Zvláště jeden krásný šupík, který, když jsem ho poprvé ulovil a měřil 82cm, měl na sobě vyhojené místo úplně bez šupin, toho byl jasným důkazem. Měl jsem o to větší radost a pojmenoval si ho „Venda Flek.“ Podařilo se mi ho potom během let vytáhnout ještě několikrát a je to pro mě vždy srdeční záležitost a radostné shledání.
      Díky svému deníku úlovků, který si od začátku píšu, je zajímavé pozorovat, jak kapři léty rostou. Naše, doufám že ne poslední setkání, bylo až po dlouhých čtyřech letech, kdy už jsem přestával věřit, že tam ještě plave. Měřil 91 cm a váha se zastavila těsně pod čtrnácti kilogramy. Několikrát vytažení kapři na vodě, kde mají dostatek přirozené potravy, začnou být obtížně chytatelní a stávají se z nich skuteční „mazáci“.
      Další zajímavostí byl můj stav po třídenním rybolovu. Dokud braly ryby jen v noci, dal se spánkový deficit nahnat přes den. Jakmile se začaly přidávat záběry ve dne, při odjezdu jsem po vydařeném víkendu sotva pletl nohama. Na zpáteční cestě jsem doslova usínal za volantem a dával si zápalky mezi víčka, aby mě držely otevřené. Po návratu domů na mě žena nevěřícně koukala, jak jsem vyřízený a jednou v žertu prohlásila. „Ty snad musíš jezdit za nějakou ženskou. Na rybách si přeci musíš odpočinout a ne potom vypadat takhle.“ „Víš co,“ řekl jsem jí. „Příště pojedeš se mnou. To se nedá vyprávět, to se musí zažít.“
      Za týden ve čtvrtek jsme vyjížděli. Byl jsem zvědav, jestli tam se mnou tři dny u vody vydrží. Na pobyt v přírodě jsme byli vybaveni, z toho jsem obavy neměl. Od začátku, co se známe, jezdíme v jednom kuse na čundry, sjíždíme řeky nebo lezem po horách. Na rybách jsme na půl dne taky několikrát byli. Vzít ale „nerybáře“na tři dny k vodě? To si asi vyslechnu, že jsem opravdu blázen. Měl jsem trošku obavy, aby se tam moc nenudila, a nenápadně jsem to před odjezdem nadhodil. Dobré bylo, že zrovna měla zkouškové období, dodělávala třetí rok vysoké školy při zaměstnání. „U vody je přece spousta klidu a volného času. Alespoň se budu v pohodě učit a třeba mě to venku poleze lépe do hlavy.“ Uklidnila moje rozpaky. Výborné je, že hrozně ráda fotí, a tak jsem v duchu prosil Svatého Petra, ať je k nám štědrý.
      Výprava dopadla na jedničku. Tři dny bylo nádherné počasí a kapři jako kdyby se chtěli předvádět. Hned první noc jsem si posunul délkové maximum na osmdesát pět centimetrů a díky ženě se mohl poprvé v noci s kaprem vyfotit. Když jsem ji ale druhou noc k ránu popáté budil, že jdeme fotit, rezignovaně na mě zavrčela, ať už jí dám pokoj a že se chce alespoň trošku vyspat.

prvni kapri

Když jsem ji k ránu popáté budil…

      Odpoledne, když jsem šel na pozorovací obhlídku vody, si sama vytáhla svého prvního kapra a jenom zářila štěstím. Šupík 64 cm v jejích rukou se krásně zrcadlil v poledním slunci a mně bylo jasné, že na příští výpravu určitě nepojedu sám. Prožili jsme opravdu vydařený víkend a devatenáct kapříků na dva pruty se neopakuje příliš často. Jen na to učení se nějak moc nedostalo a v neděli navečer jsme usínali už u televizních zpráv.
      Objevit doma „parťáka“ na ryby bylo jako z učebnice vzorné rodiny... Začali jsme jezdit se ženou ve dvou a dodnes, až na několik výjimek, jezdíme na výpravy za kapry stále spolu. Má to řadu výhod a nemám potom černé svědomí, že se trhám od rodiny. Spousta lidí si asi řekne: „Ten je pěkně pod pantoflem,“ ale tomu já se jen směji. Nejsme žádní konfliktní typy a každý z našich známých, kdo nás zná a byl s námi na rybách, nás snad už takhle bere.
      Propadl jsem kapří horečce a nebylo z ní úniku. Dvě sezóny strávené v kapřím ráji. Postupem času jsem znal snad každou rybu a začalo mně docházet, že jsem se dostal na růstové maximum vody. Občas mě nějaký kapřík, kterého ještě neznám, mile překvapil, ale dostat se za hranici devadesáti centimetrů a magických patnáct kilo by byl na zdejší pětihektarové vodě spíše zázrak.

prvni kapri

Postupně jsem se prochytával na stále hezčí ryby.

      Před třetí sezónou v zimě se ale hodně změnilo. Dořešil se restituční spor a zdejší obec se dohodla s vlastníkem vody na dlouhodobém pronájmu. Založil se spolek pro zdejší rybáře. Naštěstí majitel rybníku byl dobrý známý mého kamaráda a mohl jsem tady chytat dále, i když jsem nebyl místní. Dohodly se pravidla lovu, míry ryb, omezil se počet úlovků a vše dostalo nový řád. Snad i díky mně (časem se rozkřiklo, že sem už dva roky jezdí nějaký rybář, tahá velké kapry a zase je pouští) se ale rybník nevypustil, a neztratil tím svoje kouzlo. Bohužel se nedohodla horní míra a časem jsem začal přicházet o své kapří kamarády… Měl jsem obrovskou výhodu proti zdejším novým rybářům, kterých začínalo přibývat. Nikdo z nich na boilies větší kapry nechytal a za dva předchozí roky si moje dvě příchutě, kterých jsem zkrmil nespočet kilo, úplně zamilovali. Vzniknul zajímavý efekt, který jsem si později ověřil na jiných nechytaných vodách. Kapři, dlouhodobě krmení jen jednou nebo dvěma příchutěmi boilies, absolutně ignorovali jakékoli jiné. Trvalo to pomalu celou sezónu, než jsem uspěl i na jiné příchutě.
      Pečlivě jsem tajil, na co chytám i před kluky, o kterých jsem věděl, že ryby pouští a někdy se i dobře bavil, jak jim to vrtá hlavou. Připadali jsme si se ženou občas jako pouťová atrakce. Nikdo kolem netahal větší ryby a nám se dařilo. Když do toho žena sama vytáhla po třicetiminutové přetahované sedmdesát sedm centimetrů měřícího lysáka, nasadila všemu korunu.

prvni kapri
Lysec 77 cm, kterého poprvé chytila žena a poté jsme ho vytáhli během let několikrát. Pokaždé na jahodovou příchuť. Dostal jméno „Mlsoun.“

      Lidská závist se bohužel nevyhýbá ani rybářům. Časem jsem se dovídal od místních kamarádů zarážející věci, které o mně šířili někteří „starší kolegové“. Že popíchám spousty kaprů a když už ho chytnu, tak je pouštím, co to má pak za smysl. Krmím boiliesem, oni se pak nafouknou a nežerou. Velký kapr by se měl zabíjet jako škodná, užírá těm malým a ty už nevyrostou. Někteří prostě neunesli dívat se na to, jak někdo tahá pěkné ryby a oni ne. Byly to neuvěřitelné bláboly, které mě ze začátku samozřejmě trochu mrzely, ale časem jsem se naučil je ignorovat.
      Vysadila se spousta pěkných kaprů kolem padesáti centimetrů, kteří krásně přirůstali. Díky omezenému počtu úlovků ale během několika let začínal být rybník přerybněn a pro původní kapry začínal vyvstávat konkurenční potravní problém. Samozřejmě rybáři byli spokojení, chytat kapry okolo šedesáti čísel na kdejakou housku vytaženou z kapes vaťáku je snem každého řadového rybáře na svazové vodě. Tady se to začalo brát jako samozřejmost. Ale z mého pozorování přestali domorodí kapři přirůstat. Voda prostě narazila na dno své úživnosti a tolik ryb potravně neutáhla.
      Do toho někoho napadlo vysadit hromadu amurů a problém se ještě prohloubil. Velcí kapři, které jsem do té doby tahal pouze na boilies a první roky byli pro místní rybáře tabu, se najednou chytali na obyčejnou housku.
      S několika místními kluky jsem se za ta léta spřátelil a hned na počátku je přesvědčil, aby větší ryby taky pouštěli. Horší je to s těmi staršími, kteří v rybě stále vidí jen kus masa a nikdo s nimi už nehne. Měl jsem úplně zkažený celý víkend poté, co jsem ve středu zavolal jednomu z těch mladších a domlouvali si, jak na ně vyrazíme. „Když jsi posledně zabalil a odjel, okamžitě tvoje rozkrmené místo obsadil starej dědek. Za dvě hodiny dostal šupíka 86 cm. Pomáhal jsem mu ho podebírat, ale než jsem doběhl pro svůj metr, hned ho píchnul nožem. Ptal jsem se ho, proč takovou krásnou rybu nepustil. Víš co mně řekl? Já ryby nejím, ale nasekám ho slepicím, oni se po rybím mase můžou utlouct.“ Byl to ten kapr s vyhojeným místem bez šupin u ocasu. Zavěsil jsem telefon a večer při prohlížení fotek jsem brečel jak malý kluk. Byl to „Flíček,“ můj oblíbený šupík, kterého jsem poprvé vytáhl na sedmdesáti osmi číslech a potom několik roků po sobě.
      Dodnes jsem nepochopil, proč takovýhle člověk chodil k vodě. Píši chodil, nepřeji nikomu nic špatného, ale před dvěma roky se na to už asi Svatý Petr nemohl dívat a vzal si ho k sobě nahoru.

prvni kapri
Moje radostné setkání s „Flíčkem“ v babím létě. Bohužel bylo naše poslední.

      Při dlouhodobějším pobytu u vody jsem si začínal všímat, jak je spousta rybářů doslova líná cokoliv udělat pro to, aby si svoje místo, kde budou chytat, jen trošičku připravili. Před setměním, tak aby je nikdo neviděl, třeba jen prakem prokrmit svoje místo a už brzy ráno tam co nejtišeji vyrazit. Spousta jich přijede autem na devátou nejraději až na místo a za soustavného mlácení dveřmi a víka kufru někam bezmyšlenkovitě nahodí krmítkem. Po hodině bez záběru si najdou nějakou „oběť,“ se kterou začnou přes půl vody rozebírat, proč to dneska nejde, a za chvíli vzpomínat, co kdysi za mlada bylo všude ryb. Několikrát jsem zažil podobné situace. Když jsem do toho vytáhnul tři pěkné kapry a zase je pustil, nelení obejít celou vodu a drze se zeptat, jestli odpoledne nebudu balit, že bych jim jako podržel místo.
      Dnes to na větších vodách, pokud to jde, eliminuji délkou vyvážky, ale na menších je to bohužel problém. Když pravidelněji jezdíte na rozlohou menší vody nebo řeky, je pravděpodobné, že po delší výpravě balíte většinou v neděli po obědě. Tito „kolegové rybáři“ si toho začnou časem všímat a věřte, že je o vaše horké místo nevídaný zájem.
      Jeden z mých kamarádů byl svědkem úsměvné strkanice na námi rozkrmeném a opouštěném místě. Vím, že na rybářských závodech se při výměnách místa mezi poločasy házejí do vody různé Solviny a jiné „skvělé pochoutky“, které zapříčiní odehnání ryb. Nikdo si tam pak druhý poločas už nezachytá. Na tyhle praktiky bohužel nemám žaludek a za týden bych si tam třeba rád vyrazil znovu. Bohužel takto časem přicházíte o své rybí kamarády. Na ty, co se občas dozvíte, že byli vytaženi a neměli to štěstí, vám zůstanou krásné vzpomínky a fotky.Je asi lepší se to nedozvědět a doufat, že se z nich stali velcí nechytatelní mazáci a stále si tam někde plavou.
      Ač jsem si to nerad připouštěl, to nejlepší období začínala mít tato voda alespoň z mého hlediska za sebou. Jsem jí dodnes vděčný za to, co mně dala, a nostalgicky se na ni občas rád vracím. Začínal jsem poznávat, že i na jiných vodách chutnají kapříkům kuličky boilies stejně…

Autor: Nej Vydra - ®

Diskuse k článku (30 reakcí)

Přečteno: 13 140x
Průměrná známka: 1.17

Související články

Jak jsem začal chytat a pouštět kapry – 1

Krůček po krůčku, rybu za rybou ke kaprařině.

Oznámení - kaprařina
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - kaprařina
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniPENN naviják Slammer

VÝPRODEJ !!! Akce platí jen do vyprodání zásob !! Navijáky Slammer nabízejí nepředstavitelnou sílu a výkon při svojí poměrně malé velikosti.Tyto navijáky zvládnou opravdu velké ryby, bez obav, že se vám zhroutí pod rukama.


akce, rybareniAKCE SLEVA Camou šestinohá lehátka

Za 3 100 Kč s DPH.
ČASOVĚ OMEZENO Za super ceny s velkými slevami nabízíme kvalitní a luxusně polstrované postele Milfa Extreme se snímatelnou matrací lehátka, s nosností až 150kg a rozměry 215 x 90cm


Doporučujeme prodejnu
Adresář prodejen
Gammarus - Prostějov Gammarus - Prostějov

Prostějov, Wolkerova 10