UL přívlač na malých pstruhových vodách

14.4.2009 - Petr Urbánek

      Nadcházející pstruhová sezona se blíží, což mě inspirovalo k napsání článku, kde bych chtěl detailně popsat jednu z mnoha rybolovných technik – a to ultra lehkou přívlač na malých pstruhových vodách. Ale nejprve pár slov úvodem.
      Malé pstruhové vody – to je pojem, který mě doprovázel celým mým dětstvím a doprovází dodnes, i když z časových důvodů už se k mým oblíbeným pstruhovým revírům nedostávám tak často, jak bych chtěl. I přesto jsem se rozhodl napsat povídání o těchto jedinečných vodách a dát Vám, rybářům, pár rad, jak na těchto tocích rybařit a jak docílit co nejlepších úlovků.

      Rybařit jsem na těchto vodách začal asi v 10 letech a mým lovným místem byl především potok v blízkosti naší chalupy. Jako malý kluk jsem s pytlačkou chodil kolem břehů ve snaze ulovit svého prvního pořádného potočáka. Na ty časy nikdy nezapomenu, protože právě tehdy jsem poprvé zažíval ty nezapomenutelné pocity z času stráveného u vody, z úlovků a ze zážitků, které jsem u vody prožil. Už tehdy, jako malý klučina, jsem se snažil vylepšovat techniku chytání a zkoušel vše možné i nemožné, na co bych ty pstruhy dostal. Některé mé výmysly byly účinné, jiné měly úspěšnost zase nulovou. Například si vzpomínám na to, jak má babička nadávala na přemnožené bělásky, kteří jí ničili úrodu. Já se tedy ihned dal do chytání těch přemnožených škůdců a napadlo mě, jak by na takového bílého motýla asi reagoval pstruh. Dopadlo to tak, že jsem na bělásky nachytal mnoho krásných pstruhů. Jednoduše jsem je celé napíchl na háček a nechal volně splavávat. To bylo úlovků! Nejvíce jsem však ty tečkované krasavce chytal na žížalky a jiné nástrahy. Dnes se za to samozřejmě docela stydím, ale kdo z nás, rybářů, nezačínal s pytlačkou v ruce. Tehdy jsem měl z každého uloveného pstruha nesmírnou radost a pamatuji se, že jsem kolikrát ani nespal, jak jsem se těšil na další rybářský den strávený u mého oblíbeného potoka. Tehdy jsem bral domů každého mírového salmonida, který se mi pověsil na háček a ani mě nenapadlo jej pustit. Později jsem si pořídil rybářský lístek, ale nerybařil jsem pouze na těchto vodách, ale s tátou, taky rybářem, jsem chodil na ryby i na vody mimopstruhové a tam jsme občas nějakého toho kapříka pustili. Tehdy mi táta říkal, že občas se ta ryba přece musí pustit, aby jich byl stále dostatek a abych si toho puštěného kapříka za pár let třeba chytil znova. Já s tím souhlasil, protože to přece bylo logické a dávalo to smysl. Chytal jsem ryby, protože jsem to miloval. Miloval jsem ty chvíle záběrů a následného zdolávání, kdy jsem si říkal, že jsem tu rybu našel a dokázal ji přelstít a vychutnat si s ní ten úžasný souboj, který kolikrát svou bojovností vytvořila. To byly ty chvíle, díky kterým jsem rybařil, nemluvě o čase stráveném v pěkné přírodě. Ale dávání ryby do vezíru a její následné zabití, to už mi pocit štěstí teda rozhodně nepřinášelo. Naopak, ten kapřík, kterého jsem si během zdolávání, vzájemného souboje a následného vyfocení dá se říci zamiloval, byl najednou uvězněn ve vezíru a čekal na svou smrt. Uvědomil jsem si tehdy, že rybařina je přece jenom něco jiného než jen: co na prutě, to na talíři. Začal jsem přemýšlet jinak. Najednou jsem stál na břehu mého rodného potoka a už jsem nemyslel na to, jak s dnešními ulovenými rybami poběžím za rodinou pochlubit se, ale jak každou rybu, ať bude jakkoliv veliká, pustím zpět do vody a dám jí tak život. Rybařina tím pro mě získala nový rozměr. Ryb jsem si začal vážit a brát je jako rovnocenné soupeře. Zvláště pak na mé oblíbené pstruhové vodě, která mě toho tolik naučila.
      S pořízením rybářského lístku jsem se posunul tedy o něco výš. Na pstruhy jsem si pořídil nový proutek a začal zkoušet pro mě úplně novou rybolovnou techniku – přívlač, přesněji ultra lehkou přívlač. Tím začala nová éra dobrodružství a zážitků na mé rodné vodě.

O jaké vody se vlastně jedná?

      Jak jsem již zmínil, jedná se o vody, ve kterých dominuje pstruh obecný potoční. Jsou to většinou členité horské nebo podhorské potoky, které jsou široké cca +/- 5 metrů s průměrnou hloubkou cca 0,5 metru. Sem tam se zde vyskytne i tůň hluboká až 2 metry. Dno je kamenité až písčité, občas zarostlé řasami. Břehy bývají často hustě porostlé travinami a dřevinami.

Vybavení aneb co k takovému způsobu rybolovu potřebujeme?

      Jelikož se jedná o vody, které jsou jen pár metrů široké, nejlépe poslouží malý jemný přívlačový prut. Já jsem naprosto spokojen s proutkem značky Quantum o délce 2,10 m a 2-15 g. Jeho akce je dokonalá a cítím i ten nejjemnější pstruží záběr. Co se týče navijáku, vhodný je malý přívlačový navijáček s jemnou brzdou. Dále jsou zapotřebí běžné potřeby jako peán, metr a podběrák. I když podběrák skoro nepoužívám, jelikož menší, ale i větší ryby vyháčkovávám ihned ve vodě, je dobré mít ho u sebe, protože nikdy nevíte, co chytíte – a přijít o trofejního potočáka jen kvůli tomu, že podběrák nebyl po ruce, to by byla opravdu škoda. Mnoho rybářů při tomto rybolovu využívá také brodících kalhot, tzv. ,,prsaček“. Záleží na tom, jestli se rybář brodí vodou či chytá jen ze břehu nebo z mělkých částí toku. To už je na každém rybáři, jaký způsob chytání si zvolí. Většinou se ale na těchto vodách brodíme v prsačkách. Dalším doplňkem mohou být například polarizační brýle.
      Nyní k samotné udici. Na těchto vodách používám převážně vlasce o síle 0,12 mm (někdy i 0,14 mm) různých značek. Myslím, že takováto síla vlasce je dostačující. Je dostatečně slabý a neviditelný, což je velmi důležité, ale zároveň s trochou umu postačí i na zdolání pěkného potočmena. Rybář ale musí dávat pozor na to, aby s nástrahou příliš ,,nevisel“, zvláště pak na stromech ve větších výškách. Pak sundání nástrahy závisí hlavně na síle vlasce a tam to s 0,12 mm není zrovna nijak slavné. Na těchto tocích je toto „visení“ poměrně normální, protože jsou tyto vody lemovány zarostlými břehy a stromy, které často zasahují až do vody. Ze začátku budou zcela jistě tyto traviny a dřeviny kolem břehů rybářovým utrpením, ale chce to čas a trpělivost a po nějaké době se s prutem více skamarádíte a vaše náhozy budou mnohem přesnější. Mluvím z vlastní zkušenosti. Již mnohokrát jsem viděl výborný flek a říkal jsem si, že právě tam bude stát jistě pořádný potočák, ale vše záviselo jen na přesnosti mého náhozu. Musel jsem se například trefit mezi dvě klády do malého prostoru a v cestě mi přitom stálo ještě nespočet větví a stromů. Kolikrát to opravdu není jednoduché, protože záleží jak na směru, tak na síle nahazování, a jestliže se nához v tak krkolomné situaci nevydaří, je většinou po všem a vy musíte nástrahu za pořádného hluku sundat ze stromu či z klády, kam se zapíchla. Jednoduše řečeno, vaše náhozy musí být co nejpřesnější.

Jakou nástrahu použít?

      Jako nástrahy nejčastěji používám malé rotační třpytky různých značek. Nejčastěji však třpytky značky Hammer. S nimi jsem naprosto spokojen, jejich chod ve vodě je dokonalý. Co se týče velikosti, preferuji velikost 0 nebo 1. Myslím, že tyto velikosti jsou ideální. Dokážeme s nimi prochytat jak mělčiny, tak i větší tůně. Někdy používám i třpytky o velikosti 00, a to právě při lovu v mělčinách, protože jsou lehké a tolik se nepotápí. Naopak jestliže chci prochytat hlubokou tůň, je dobré nasadit třpytku o velikosti 1 až 3. Třpytka je větší, pochopitelně těžší, a tak s ní můžu provláčet i hluboká místa v tůni. Mohu tím také díky velikosti třpytky předejít záběrům od menších ryb, což je dobré, protože my bychom ve velkých tůních měli chtít a také očekávat záběr od velké ryby. Někdo by považoval za důležité i zvolení barvy třpytky. Já mám zkušenosti s tím, že na barvě až tak nezáleží. Pstruh je velký dravec a spíše ho vyprovokuje chod a pohyb třpytky, než její barva. Kolikrát jsem zkoušel různé barvy a dá se říct, že jsem neviděl příliš velký rozdíl. Bralo to většinou stejně jak na stříbrnou, tak na oranžovou, zlatou či zelenou barvu. Záměrně používám výrazy jako „až tak nezáleží“ či „většinou,“ protože samozřejmě i barva hraje určitou roli a mezi ty nej na pstruhy patří dle mého názoru třpytky stříbrné, zlaté, červené a oranžové barvy s různými motivy. Mezi ty méně úspěšné bych zařadil například barvu modrou a fialovou. Ale jak zde píšu, jestliže při lovu pstruhů budete mít po ruce jen jeden druh třpytek, třeba třpytky měděné a osvědčené stříbrné zapomenete doma, nic se tím si myslím nezkazí. To, že pstruzi neberou, nebude určitě barvou vaší třpytky. Ten hlavní problém bude zapotřebí hledat někde jinde.

      Co se týče vedení třpytek, v tom bych velkou vědu neviděl. Jestliže jdeme proti proudu a nástrahu nahazujeme a stahujeme po proudu, stačí prostě nahodit a třpytku plynulým pohybem stahovat k sobě, ale samozřejmě záleží na proudění vody. Jestliže je v daném místě proud vody rychlejší, třpytku budeme vláčet trochu rychleji, aby se nám nezachytila o nějaký kámen a aby i v tak proudné vodě rotovala. Jestliže házíme do téměř stojaté vody, navíjení naopak můžeme zpomalit. Je ale důležité, aby pstruh neměl moc času si nástrahu prohlédnout, v takovém případě do nástrahy jen „ťukne“, a proto při pomalém tažení můžeme pocukávat špičkou prutu, a tak i samotnou třpytkou, která v tu chvíli mění tvar a pro pstruha je tak hůře identifikovatelná, a tím i můžeme zvýšit atraktivnost nástrahy. Také musím zmínit to, že potřebujeme kvalitní, dobře a bezchybně rotující třpytky, jelikož je stahujeme po proudu. Takže i při pomalém tažení ve směru proudu musí dokonale rotovat. Velmi důležité také je, aby třpytka začala rotovat ihned po nahození.
      Jako další umělé nástrahy můžeme použít například twistery, wobblery a další. Nechci tyto nástrahy nijak zatracovat, ale dávám přednost již zmíněné rotačce. Na tento typ vod je to nástraha nejvýhodnější.
      Twistery použijeme malé (do 5 cm) v různých barevných kombinacích. Doporučuji twistery bílé nebo červené. Opět musí dobře pracovat.
      Co se týče wobblerů, použijeme opravdu malé (viz foto). Efektivně ho na těchto tocích využijeme například v již zmiňovaných hlubokých tůních, kde máme jistotu, že není moc překážek a kde se wobbler díky lopatce dostane do hloubky, kam potřebujeme. Jako negativum bych na wobblerech viděl to, že nejsou moc těžké, tudíž nelétají tak daleko, jak bychom kolikrát potřebovali. Další nemilou stránkou je jejich cena. Jelikož jsou tyto toky většinou plné překážek a často bývají hustě obrostlé porostem, dochází tedy poměrně často k tomu, že nástrahy trháme. Mohlo by se tak stát, že utrhneme i několik nástrah za den a při pomyšlení, že jsem utrhl za jeden den 5 wobblerů v hodnotě 700,- by se mi do dalšího lovu moc nechtělo, alespoň ne s wobblerem. V tomto ohledu jsou lepší již zmiňované rotačky, zejména pro ty, kteří s tímto způsobem lovu teprve začínají. Ovšem výhodou na těchto malých vodách je, že pro utrhlou nástrahu si většinou můžeme dojít a vyprostit ji. Užitečné mohou být plovoucí wobblery. Jestliže na nějaké lovné místo nejde nahodit, například z důvodu hustého porostu, wobbler necháme jednoduše splout po vodě až k místu a pak ho uvedeme do chodu.

Jak se u vody chovat?

      Při této technice rybolovu je myslím toto téma nejdůležitější. Hodně rybářů chování u vody podceňuje – a to je velká chyba, na malých pstruhových vodách je to chyba obrovská. Při jedné mé vycházce jsem viděl rybáře, který šel potokem tak, že ho musely ryby slyšet i na kilometry daleko. Přišlo mi, že se v té vodě snažil snad běhat. Dělal opravdu velký hluk, voda stříkala na všechny strany a vlny, které svým pohybem vytvářel, byly obrovské. Bylo to až úsměvné a troufám si říci, že ten den snad nemohl mít ani záběr. Chování a způsob postupování ve vodě je prostě velmi důležitá věc.
      Pokud chytám pstruhy z nějakého důvodu ze břehu (například nedostanu-li se na lovné místo z důvodu velké hloubky), tak se snažím ke břehu přijít velmi pomalu, příliš nedupat a často se i skrčím, jelikož pstruzi mají vynikající zrak a vidí téměř vše. Častokrát se i schovávám za stromy, keře apod. Prostě pstruzi vás nesmí vidět – a to je podmínka úspěšného lovu. Jelikož se ale při tomto lovu z 90% brodím ve vodě proti proudu, je důležité být co nejlépe maskován (vhodné oblečení). V místech, kde vím, že se nacházejí ryby, se vždy brodím velmi pomalu, tiše a nedělám trhavé pohyby. Dokonce se snažím i opatrně nahazovat a nedělat s prutem příliš rychlé pohyby. Díky takovémuto postupu se mi pak daří chytat pstruhy jen pár metrů ode mě a sledovat jejich vystartování a následný atak na mou nástrahu, což je naprosto dokonalé a nezapomenutelné, zvláště pak jedná-li se o většího jedince. V důsledku toho se pak stává, že za celý den provláčím poměrně malý úsek, ale zajímavé je, že si vždy perfektně zachytám a záběrů mám opravdu velké množství. Má taktika lovu spočívá spíše v tom, že se snažím daná místa prochytat co nejpečlivěji a na každém místě dokážu vydržet i déle, než třeba ostatní rybáři, kteří postupují rychleji a snaží se prochytat co nejdelší úsek. Jde mi prostě o to, přijít do kontaktu s každou rybou, která se přede mnou nachází. Situace je ovšem jiná, pokud přede mnou plave hejno pstružích miminek, to pak raději postupuji dále.
      Musím ale říci, že se mi párkrát moje nenápadnost a tichost tak trochu vymstila. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem neslyšně postupoval vodou a v tom vedle na břehu něco vyskočilo, vyběhlo nebo se totálně splašilo a začalo pobíhat kolem mě. Řeč je zejména o srnčí zvěři. Takový dospělý srnec, když začne splašeně poskakovat kolem vás, to není opravdu nic příjemného. Ta zvířata mě jednoduše spatřila až na poslední chvíli, kdy jsem došel až k nim. Až tak jsem byl neviditelný. Horší ale bylo, když jsem procházel kolem soukromých pozemků, kde byli psi, o kterých jsem nevěděl. Vzpomínám si na jednu nemilou příhodu, kdy jsem si v poklidu chytal, všude naprosté ticho a najednou na mě ani nevím odkud vyskočil slušně urostlý vlčák. V tu chvíli jsem se tak lekl, že jsem skončil i s prutem ve vodě a nohy se mi klepaly ještě hodinu po tom. A podobných nepříjemných zážitků se mi již stalo několik. Má rada tedy zní, jestliže chytáte na takové vodě, raději se vyhýbejte soukromým pozemkům, kterými říčka protéká. Já už taková místa raději obcházím, což mě ale kolikrát velmi mrzí, protože právě u soukromých pozemků se mnohdy nacházejí pěkná místa k lovu.
      Na každém kousíčku se může schovávat ryba, a tak se snažte prochytat všechna možná zákoutí toku. V místech, kde se pstruzi vyskytují v hojnějším počtu, skoro vždy dostanete záběr hned na první nához a většinou ihned po náhozu. Jestliže vám do toho pstruh pouze ťukne, je ještě velká šance, že vám na nástrahu zaútočí znovu. V těchto případech pak náhozy opakujte stále do stejných míst a zkuste třeba jinou, pro rybu v tu chvíli neokoukanou nástrahu. Je důležité prochytat všechna možná místa a nepodcenit to. Už mnohokrát mi velké ryby zabraly v místech, kde bych je ani nečekal. Stačí například malá prohlubeň u nějakého břehu či kamene a právě v té může čekat pořádný tečkovaný dravec. A takové nenápadné prohlubně někteří rybáři ani nepochytají – a to je chyba. Chce to zkoušet házet i do míst, kde byste rybu nečekali a uvidíte, že vás takové nenápadné místo jednou překvapí.

      Někteří rybáři zase nahodí nástrahu do vody jen párkrát a jdou dál s tím, že tady nic není. Ale je. Ne nadarmo se říká, že v každé velké tůni nebo u každého potopeného stromu stojí velká ryba. Důležitá je trpělivost, vynalézavost a schopnost to nepodcenit.

Tipy a další potřebné informace:

      A kde že budeme ty tečkované krasavce hledat? Menší pstruhy najdeme takřka všude – na volné vodě, u balvanů, u břehů, v mělčinách, hloubkách, ale i u překážek a podemletých břehů. Větší potočmeny už většinou musíme hledat my sami. Nejčastěji je najdeme u překážek, v podemletých březích a ve větších hloubkách. Proto jsou na těchto tocích ideální větší tůně. Mnohdy jsou plné útočišť a většinou jsou obehnány i podemletými břehy. Je tak velká šance právě v těchto místech zaseknout pořádnou rybu. Často jsem ale většího pstruha chytil i v místě, kde byla hloubka poměrně malá, ale stačilo jedno vymleté místo a už v něm seděl pěkně urostlý třicátník.
      Rovnou se dostáváme i k tomu, jak velké ryby asi budeme na těchto tocích chytat? Samozřejmě, že každý tok je jiný, a tak záleží na konkrétní vodě. Na těchto vodách ale většinou pstruzi nedosahují nějak zvlášť velkých rozměrů. Kolikrát se musíme spokojit se pstruhy do 30 cm. Na úživnějších tocích pak může délka ryb dosahovat až cca 45 cm. Světlé výjimky pak tvoří ještě větší jedinci. Jsem toho názoru, že v každé takové vodě se nachází ryba, kterou bychom tam zcela jistě nečekali. Takže se klidně může stát, že v potoce či v říčce, ve které už dlouhá léta chytáte pstruhy maximálně do 35 cm, se vám najednou podaří ulovit potočáka, který do 50 cm nebude mít daleko. A to je pak překvapení! Takový úlovek bych přirovnal například k tomu, když někdo chytne metrovou štiku či 15 kg kapra. Tak vzácný úlovek to na těchto vodách je.

      Co se týká směru pohybu při rybolovu, jak jsem již zmínil, osobně preferuji lov a postup proti proudu vody, třpytku tedy při vláčení stahuji k sobě po proudu. Viděl jsem i rybáře, kteří se brodili po proudu vody, což není dle mého názoru úplně ideální. Myslím, že se tímto způsobem postupování ve vodě vyplaší mnohem více ryb, než když jde rybář proti proudu, jelikož se víří bahno a usazeniny ze dna a kalí se voda, což jistě není dobré, nemluvě o tom, že ryba vás určitě dříve uvidí, než kdybyste byli za ní.
      Někdy se mi stává, že vidím perfektní místo a s představou, že tam určitě zabere pořádný pstruh, tam nahodím. Jenže se mi nához nepovede tak, jak bych chtěl, a třpytka se zapíchne třeba někam do stromu nad ,,horkým“ místem. Protože třpytka ve stromě drží jak přibitá a místo se mi opravdu líbí, nástrahu prostě utrhnu a místo proházím nově navázanou. Po prochytání místa si pak utrženou nástrahu jen seberu.
      Při každém záběru bychom měli přiměřeně přiseknout a jestliže cítíme, že ryba není seklá tak, jak bychom chtěli, klidně zásek i opakujeme.

      Co se týče zdolávání, je důležité pstruhy nepodceňovat – a to ani malé jedince. Malí jedinci dominují svou bojovností a především rychlostí, a tak nám to i pstruží mládě dokáže pěkně zamotat. Větší jedinci pak dominují jednak svou vahou, jednak také rychlostí a bojovností, ale především chytrostí. Často v boji o svůj život vyhledávají různé překážky, podemleté břehy a vše, do čeho by mohli zajet. Takový souboj s pořádně urostlým potočákem na malém prostoru v tůni, kterou obklopují podemleté břehy a potopené stromy, není opravdu nic jednoduchého a většinou je to adrenalinová chvilka, na kterou z rybářského hlediska jen tak nezapomeneme.
      Za ta léta jsem zjistil, že pstruzi berou opravdu za každého počasí. Větší aktivitu ryb jsem ale vypozoroval za počasí, kdy bylo pod mrakem, ale teplo. Větší aktivitu pstruhů můžeme očekávat také při rozednění nebo večer. Aktivní jsou pstruzi rovněž po dešti, kdy se mírně zvedne vodní hladina a voda se lehce přikalí. Pro pstruhy je to znamení k tomu, že voda s sebou přinese větší množství potravy.
      Každou chycenou rybu je důležité co nejdříve vyháčkovat – a to nejlépe hned ve vodě. Pokud vyndání nástrahy vyžaduje většího úsilí, pak rybu bereme vždy do navlhčené ruky! Pokud jsme rozhodnuti rybu pustit, je dobré vynechat i podběrák. Tím se akorát prodlužuje celý proces zdolávání a následného pouštění. Jestliže si chceme rybu vyfotit, doporučuji ji fotit ve vodě.
     

      Na závěr bych chtěl psaným slovem říci, že chytání na těchto vodách tímto způsobem je dle mého názoru jedna z nejkrásnějších rybolovných technik. Při tomto způsobu rybolovu jsem vždy v krásně přírodě, někdy i poměrně daleko od civilizace. Obklopují mě lesy a pastviny a jediné, co slyším, je šum potoka a ptačí zpěv. Do toho mám každou chvilku záběr od krásně vybarveného pstroužka a občas pozoruji i užovky, které se tančivým pohybem přesouvají napříč tokem. Někdy pozoruji i sedícího ledňáčka, skákajícího skokana či pochodující srnky a když mám štěstí, spatřím i vzácnou vranku nebo mihuli potoční. Když ryby berou a jsem na dobré lokalitě, mám za jediný den stovky záběrů, z toho desítky vytažených ryb. A vůbec nejlepší je to, když všechny ty krásné a divoké pstruhy pustím zpátky, do jejich rodného živlu. To pak vždy jen poděkuji za tak krásně strávený den a večer usínám s tím, že všechny chycené ryby, včetně opravdu pěkných potočáků, žijí dál.
      Preferuji téměř 100% metodu „chyť a pusť“. Za posledních 5 let jsem si od vody vzal asi jen 5 pstruhů, což odpovídá jediné rybě za rok. Chycených mírových pstruhů byly ale dá se říci stovky... Kdybych si měl brát skoro každého mírového potočáka, to by to dopadlo. Kolikrát je mi ouzko, když vidím rybáře, kteří od takové vody neodejdou do té doby, než si zaplní svůj košík. Samozřejmě vím, že je to každého svobodná volba, kolik ryb si od vody odnese, ale představte si, jak ohromně by stoupla zarybněnost revírů a velikost ryb, kdyby každý rybář z větší části preferoval metodu „chyť a pusť“. Rybaření by hned bylo o moc krásnější a pro mnohé rybáře úspěšnější. Je škoda, že mnoha rybářům jde na mysl spíše maso z ryb, než požitek z chytání, které jim ryby připraví. Já jen doufám, že se myšlení některých rybářů časem změní a nejen k rybám, ale i k životnímu prostředí jako takovému se začnou chovat ohleduplněji a šetrněji.