Po stopách starého Šlechty 2

3.3.2009 - Ivo Sláma

      Zejména v dobách mých kaprařských začátků, kdy jsem o kaprech uvažoval i v těch nejméně vhodných okamžicích, se mi v mysli často vynořila vzpomínka na starého Šlechtu. Na člověka, který mi v dětství na kratičký okamžik vstoupil do života, někam do koutku mé duše vložil onu pomyslnou rybí šupinu a pak si zase dál žil svůj život, netušíc, co zasel.
      V době, kdy mne lov velkých kaprů doslova pohltil, lovil Šlechta ty své ryby už ve   vodách nebeských. Já tehdy shromažďoval informace o nových moderních trendech, návnadách, nástrahách a montážích vhodných pro lov trofejních kaprů, nicméně občas mi hlavou probleskla myšlenka, že by určitě nebylo na škodu vědět, jak před mnoha lety chytal kapry starý Šlechta. Pokud si vzpomínám, měl v lodi dva bambusové pruty a na nich staré klasické kolovraty. Žádné uhlíkové děličky, navijáky s baitrunnerem, pletené šňůry, žádné pelety, žádné boilies. Jenže co naplat, kapry chytal obrovské.
      Vzpomínám si, že jako kluk jsem se pana Šlechty jednou nesměle zeptal, zda by mne vzal s sebou na ryby. Dostalo se mi krátké, stručné odpovědi: „Nic proti tobě mladej, ale já jezdím na ryby zásadně sám.“ A bylo…
      Můj otec znal dobře pana Šlechtu, ovšem jako myslivec měl se mnou jiné plány a z vcelku logických důvodů neměl pro mé vzplanutí k rybařině přílišné pochopení. Pana Šlechty si nicméně vážil, čas od času se vrátil od řeky se zdviženým obočím a barvitě líčil, co že ten starý Šlechta zase v Labi chytil za „zvíře“. Můj otec toho věděl o Šlechtovi hodně, jenže pro něho to byly neupotřebitelné informace (kapři se prostě z pro něj nepochopitelných důvodů neproháněli po pastvinách ani nevystrkovali ploutve z houští, provokujíce tím myslivcovy lovecké vášně...).
      Ve své době jsem objevil na Labi nádhernou zátoku s rozsáhlou mělčinou. Podařilo se mi v těchto partiích chytit spoustu velkých, nádherných kaprů a toto místo bylo ještě po dobu několika let z rybářského hlediska velmi plodné. O této zátoce jsem se zmínil svému otci snad s touhou pochlubit se a kontrovat jeho obrovskému (právě střelenému) divočákovi. K mému úžasu se otec pousmál a řekl: „Nemysli si, že jsi objevil něco novýho. Přesně do těch míst už tenkrát jezdil chytat kapry starej Šlechta.“
      Osud dovede být někdy důsledný a ta pomyslná rybí šupina, vložená tehdy do mé duše starým Šlechtou, se začala znovu probouzet. Žil jsem však neustále v domnění, že Šlechta jezdil na ryby sám, a tak se asi nikdy nedozvím, jakými kouzly lákal tehdejší labské kapry.
      Náhoda tomu chtěla, že jsem se seznámil s rybářem, který přeci jen měl tu čest jezdit se starým Šlechtou na ryby. Jarda Horák je jediným člověkem, jenž si užil rybaření se starým Šlechtou. Tak tedy Jardo, jak to tehdy vlastně bylo?
      „Já jsem k rybaření přičichnul vlastně náhodou. Parta mých kamarádů jela na ryby a já, abych držel basu, jsem vyrazil s nimi. Zprvu jsem si myslel, že se budu nudit, neboť jsem o chytání ryb neměl ani páru. Jenže stačilo několik záběrů a já v tom byl doslova až po uši. Vrátil jsem se domů a několik následujících dní jsem u vody doslova bydlel. Moji tehdejší kamarádi však brali rybaření spíš systémem – něco někam nahodím a ono to nějak dopadne. Jenže já chtěl víc. Chtěl jsem chytat hlavně velké ryby a toužil jsem i po větší frekvenci záběrů, než kterou skýtal systém mých kamarádů. A tak jsem se pídil po někom, kdo by mi v mých začátcích pomohl a hlavně poradil, jak na to. Tehdy jsem poprvé poznal, že když přijde mezi rybáři řeč na úlovky, tak to je každý z nich výřečný k nezastavení, jenže když následuje prosba o radu, jsou všichni najednou němí jako ty ryby.
      Neznat v tehdejší době starého Šlechtu bylo prakticky nemožné. Všichni v jeho okolí věděli, že je to ‚Pan rybář‘, že chytá na Labi veliké ryby, ovšem jak to dělá, to netušil nikdo. Snad právě proto, že Šlechta jezdil na ryby výhradně sám a navíc netroubil do světa nic z toho, co objevil, co poznal a co chytil. Pozornosti náhodných svědků ovšem neunikl, a tak se prostě vědělo jen to, že Šlechta umí. Díky pouhým dohadům a spekulacím o něm kolovaly mezi rybáři zvěsti někdy až mystické.
      S panem Šlechtou mne seznámil člověk, který bydlel v té době nedaleko Šlechtovy chaty. A tak se stalo, že jsem najednou stál před oním staříkem, který si mne prohlížel a dlouhou dobu zvažoval odpověď na otázku, zda by mne nenaučil chytat ryby. Seděl na starém křesle před svojí chatou a já se v duchu obával toho, že řekne – ne. Šlechta odvrátil pohled od mé napjaté tváře a podíval se na svoji pramici. Pak se znovu obrátil ke mně a povídá: ‚Chlapče, už jsem starej, to víš, čas se zastavit nedá. A to každodenní veslování taky moc dobře nezvládám. Zmáhá mě to. Uděláme spolu kšeft. Já ti ukážu to, co umím, a ty budeš za to veslovat nahoru do zátoky a zpátky. Co ty na to?‘
      Taková nabídka se prostě neodmítá. S povděkem jsem ji přijal a dohodli jsme se, že bych mohl přijet hned následující den.
      V noci jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky jedna přes druhou. Už jenom to, že Šlechta neodmítl, mne naplňovalo určitou nadějí a fakt, že budu asi první, koho vezme Šlechta na loď a na ryby, ve mně vzbuzoval pocit napětí a toho pravého rybářského vzrušení. V duchu jsem si představoval sám sebe s ohnutým prutem, jak zdolávám obrovské šupinaté monstrum, které mi bude jistě každý závidět. Usnul jsem až těsně po půlnoci.
      Představy a realita bývají často značně odlišné. Ta ranní sprcha byla vážně dost ledová. V půl páté ráno jsem stál se svými pruty před chatou. Pomohl jsem staříkovi naložit do lodě dva kbelíky uvařené kukuřice a hrachu. Z kbelíků se ještě kouřilo. Pruty si nesl Šlechta sám. Pak se podíval na mé teleskopy. Neříkal nic. Vzal do ruky můj navázaný háček a pečlivě si ho prohlédl. Poté se na mne podíval a řekl: ‚Pojď se mnou do chaty.‘
      Nechápal jsem proč, ale i s pruty jsem staříka následoval. V chatě měl Šlechta starou dubovou židli. Zahákl můj háček za opěradlo a snažil se židli pomocí vlasce zvednout. Uzel ten nápor nevydržel a vlasec v tomto místě povolil. Šlechta se na mne jen podíval. Nic neřekl, ostatně nebylo co dodat. Pak vzal můj vlasec, namotal si ho na obě ruce a škubl. Vlasec hravě prasknul. Na otázku, jak dlouho je ten vlasec na navijáku, jsem odpověděl, že asi tři roky. Šlechta se zamračil, odmítavě zakroutil hlavou a řekl: ‚Dneska se budeš jenom dívat. Až se vrátíme z ryb, napíšu ti, co si máš koupit a hlavně ti ukážu, jak se vážou uzly. S tímhle můžeš tak akorát na plotice a ne na pořádný kapry. Pruty a navijáky jsou sice důležitý, ale jakmile ti praskne silón, tak to můžeš, mladej, zabalit.‘
      ‚No nazdar, to to hezky začíná,‘ říkal jsem si v duchu a opřel se do vesel staré pramice. Ten Šlechtův test mého vlasce a uzlu mě trochu překvapil, protože jsem na své pruty už několik kaprů chytil. Přes veškerou úctu k tomuto člověku jsem si dovolil pochybovat o tom, že by ty jeho vlasce a hlavně uzly na háčku vydržely zavěšené na té rozvrzané těžké židli. Nahlas jsem ale nic neřekl a vesloval směrem k zátoce. Stařík vzal do dlaně několik zrnek uvařené kukuřice, přičichl k nim, spokojeně se usmál a hodil je zpátky do kbelíku. Z něho se linul ozón, který sice charakterizoval uvařenou kukuřici, ale cítil jsem tam i jinou vůni. Šlechta se na mě podíval, zřejmě dovedl číst myšlenky a řekl: ‚Copak, mladej, čucháš, čucháš a nevíš co, viď? V tý kukuřici je anýz, skořice a vanilka. Dávám to do krmení už řadu let a jak vidno – funguje to.‘
      V šest ráno jsme přijeli do zátoky. Loď jsem zakotvil u břehu a čekal, co se bude dít. Domníval jsem se, že stařík nejprve zakrmí a pak bude chytat. Mýlil jsem se.
      Na každý háček dal vždy jedno zrno hrachu a kukuřice a nahodil asi deset metrů od lodě. ‚Z nástrahy musí hrot háčku trochu čouhat ven. Kaprovi to nevadí a když bude náhodou chtít nástrahu vyfouknout z tlamy, tak se mu v ní háček líp zachytí,‘ dodal na vysvětlenou. Kukuřice s hrachem zůstala zatím v kbelících na zádi pramice.
      Šlechta se uvelebil v lodi. S přivřenými víčky bedlivě pozoroval vodní hladinu. Byl jsem zvědavý, napnutý a plný očekávání. Stařík se na mne otočil, pobaveně si mne prohlédl a povídá: ‚Ještě je čas. Za chvíli pojede osobák na Prahu. Teprve pak začnou brát.‘
      No jasně, řekl jsem si v duchu pochybovačně. Kapři tady znají jízdní řády a žerou přesně podle toho, jaký vlak právě projíždí.
      To ráno toho na mě bylo trochu moc. Nejprve mi Šlechta trochu netradičně otestoval vlasce a uzly s tím, že jsou nevyhovující (použil ovšem jiné, nepublikovatelné slovo), pak mne odsoudil do pouhé role pasivního diváka sedícího na zádi lodi a odpočívajícího po hodinovém veslování. Korunu všemu dal tím, že se mi snažil nakukat, že kapři tu berou podle jízdního řádu Českých drah.
      Na protějším břehu projel po kolejích osobní vlak a se svým charakteristickým ‚du-du, du-du‘ pomalu zmizel v zatáčce. Šlechta si protáhl záda, symbolicky si plivl do dlaní a pronesl: ‚Připrav podběrák, mladej, za chvíli to začne.‘
      Moji počáteční skepsi překonala zvědavost. Díval jsem se Šlechtovi přes rameno a snažil se z hladiny něco vyčíst. Marně. Byla klidná, vítr si dal ten den pauzu a nečeřil ji ani drobnými vlnkami. Na hladině se v obrysech zrcadlily větve vysokého topolu, který majestátně rostl na břehu. Můj učitel náhle pronesl: ‚Už jsou tady – kucí šupinatý.‘
      Jak to poznal, mi bylo záhadou. Asi po deseti minutách se letargický klid proměnil v akční atmosféru. Záběr jsem ani nezaregistroval. Šlechta zasekl a začal rybu zdolávat.
      ‚Kaprovi nesmíš moc povolit, ale nesmíš ho ani moc rvát, jinak mu háček z tlamy vyřízneš,‘ řekl na vysvětlenou a opatrně vodil rybu poblíž lodi. Přestal jsem okamžitě pochybovat o Šlechtových teoriích. V tom okamžiku bych uvěřil i tomu, kdyby mi Šlechta řekl, že kapři začnou brát v momentě, kdy nad námi poletí letadlo do Tokia. Chopil jsem se podběráku. ‚Podběrák polož do vody, ale nesnaž se jím rybu podebrat. Jakmile bys totiž po ní podběrákem hrábnul, tak ji zbytečně vyjančíš a vona by mi to taky mohla upálit. Nech klidně podběrák ve vodě a já ti do něj rybu navedu. Až bude nad síťkou, tak podběrák jen zvedni.‘
      Byla to další nová zkušenost. Doposud jsem ryby u břehu podběrákem doslova naháněl. Šlechta však po mně chtěl přesný opak. Měl pravdu. Po chvíli jsem se o tom přesvědčil. Když byl velký kapr nad síťkou podběráku, tak jsem ho tyčí lehce přizvedl a ryba byla naše.
      ‚Docela fešák, co říkáš? Není sice moc velkej, ale ujde,‘ hodnotil stařík rybu. Odhadem sedmdesáticentimetrový kapr se mrskal v podběráku a mně rozhodně nepřipadalo, že by nebyl moc velkej...
      Úspěšný rybář vyndal rybě háček z tlamky, rychle ji celou přejel pohledem, jakoby si ji chtěl uložit do paměti, a pak ji pustil zpátky do vody. Prut ale nahodit nestačil. Kolovrátek na jeho druhém bambusáku zacvrlikal a Šlechta zasekl.
      V uších mi pořád doznívala jeho ranní věta – dneska se budeš jenom dívat. To jsem ještě netušil, že bude opravdu na co.
      Šlechta se snažil ubrzdit prchajícího kapra palcem přiloženým na bubínku navijáku, funěl u toho a přes rameno pronesl: ‚Eště štěstí, že zabral ten menší a já ten druhej prut měl vytaženej, páč se mohlo stát, že by se do něj tenhle janek zamotal.‘ Z ‚janka‘ se vyklubal skoro metrový šupináč. Když byl v lodi, tak jsem na něj zíral jak na zjevení. Takovou rybu jsem ještě neviděl.
      ‚Zavři tu pusu. Dyk vypadáš, jako by ses chtěl zakousnout do šišky salámu,‘ reagoval Šlechta na má dokořán otevřená ústa.
      Litoval jsem, že nemám s sebou pruty. Kdo ví, možná mohl tento kapr zabrat mně. Jenže pak jsem si vzpomněl na ráno, jak Šlechta testoval mé vlasce a dospěl jsem k názoru, že to takhle bylo asi lepší.
      Můj tehdejší kamarád pracoval v místním deníku. Navrhl jsem, že bych mu mohl odněkud zavolat, aby přijel a rybu vyfotil. Mohl by o tom napsat i článek. Že by to určitě zajímalo hodně lidí. Koneckonců ani já jako rybář jsem neměl doposud ani tušení, že takové ryby v Labi žijí.
      ‚Ať tě to ani nenapadne. Tohle udělat, tak tu zítra budou davy rybářů a my si tu nesedneme. Na to úplně zapomeň. O tom, co se tady naučíš a co tu uvidíš neřekneš nikomu ani slovo. Jasný?‘
      Jasný. To mi nedošlo. U všech rybářů, které jsem do té doby poznal, byla patrná touha pochlubit se. Když už někdo chytil rybu, která se vymykala běžnému standardu, okamžitě ji každému ukazoval. Živou nebo mrtvou. Pokud už velkou rybu někdo vyfotil, tak taková fotka putovala z ruky do ruky a úspěšný lovec očekával minimálně pochvalné a obdivné mručení. U Šlechty jsem však tento povahový rys nepozoroval. Možná to bylo tím, že tak velké ryby chytal relativně často a navíc si logicky uvědomoval možné důsledky oné touhy pochlubit se. O ty zmíněné pochvalné ódy asi moc nestál.
      Metrový kapr zmizel pod labskou hladinou a Šlechta nahodil znovu své pruty. Během hodiny vytáhl dva dle něho ‚menší‘ kapry a velkého cejna.
      Slunko se jen obtížně prodíralo z mraků. Zdálo se, že se blíží letní bouřka. Ani jsem nepostřehl, že je poledne a že jsem na lodi už téměř šest hodin. Šlechta začal pomalu balit. Domníval jsem se, že nechce zmoknout. Jenže opět zaúřadovala jeho telepatie a České dráhy. Podíval se na mne, usmál se a povídá: ‚To není kvůli tomu dešti. Možná sis všim, že naproti jel motorák. Jakmile projede, tak kapři už neberou. Až zase zejtra .‘
      Sbalil pruty, naházel do vody připravené krmení, prázdné kbelíky uložil do pramice a mne vyzval, ať se chopím vesel.
      Cestou mi vysvětlil systém svého zakrmování. ‚Dycky krmím, až když skončím s chytáním. Je to tak lepší. Představ si, jakou bych měl šanci chytit kapra, kdybych před začátkem lovu vysypal na dno tyhle dva kýble krmení. To by tam byly ty mé nástrahy mezi dalšími deseti kily kukuřice a šance, že kapr objeví právě ty moje nastražený zrna by tak byla dost malá. Proto krmím až po chytání. Kapři už sou na to zvyklý.‘
      Druhý den jsem cestou z práce nakoupil všechny věci podle Šlechtova seznamu a odjel k jeho chatě do ‚rybářské školy‘. Můj učitel si znovu prohlédl mé navijáky, vymotal z nich staré vlasce a prázdné cívky položil na stůl. Pak oba navijáky rozebral, pečlivě promazal a opět složil. Spokojeně zatočil kličkou a řekl, abych na ně navinul nový vlasec. Udělal jsem tedy zatahovací smyčku a chtěl jsem navíjet. ‚Počkej s tím ještě. Ta smyčka je sice dobrá, ale kdo ví, časem se může uvolnit a pak by se ti vlasec mohl na cívce protáčet. Tu zatahovačku ještě raději přemotej izolačkou. Pak to bude tutový.‘ Smyčku jsem tedy na cívce ještě pojistil několika omoty izolační pásky a cívky pak naplnil novým vlascem. Pak přišlo na řadu vázání háčků. Šlechta si naslinil bříška palce a ukazováčku, zvlhčil konec vlasce a navázal ho na háček. Uzel pořádně dotáhl a zakapal ho kalafunou. Pak háček zahákl za starou dubovou židli. Napnul vlasec a celou židli vlascem a háčkem nadzdvihl. Vlasec i uzel to vydržely.
      ‚Tak takhle to má vypadat. Teď si to zkus sám,‘ vyzval mne stařík a šel si uvařit kávu. Navázal jsem háček přesně tak, jak jsem to viděl u něho. Uzel jsem zakapal kalafunou a šel svůj výtvor otestovat na staré židli. Při tahu se vlasec vysmekl z háčku. ‚No vidíš… A ty chceš jet se mnou na velký kapry. Ten uzel jsi málo dotáhl. Musíš to dělat pořádně.‘
      Na třetí pokus visela židle ve vzduchu a vlasec i uzel na háčku držely pevně. Byla to pro mne neocenitelná škola. Celé léto jsem jezdil s tímto úžasným člověkem na ryby do jeho zátoky. On seděl v lodi, já na břehu. Byl jsem svědkem toho, kdy ulovil na Labi kapra o délce 115 cm. Sám jsem chytil několik kaprů okolo metru. Ty (jak Šlechta říkal) ‚menší‘ jsem ani nepočítal.
      Během zimy pan Šlechta vážně onemocněl a ke svým rybám se už nikdy nevrátil. Cítil jsem velký zármutek. Chyběl mi ten jeho zvláštní humor, jeho bezbřehá oddanost svému koníčku a často až úzkostlivý vztah k rybám. Chyběla mi ta opojná rána prostá slov a plná napětí. Chyběla mi vůně kukuřice, vrzání vesel a jeho podání ruky po každé úspěšně zdolané rybě. Chyběl mi starý Šlechta…“

      Tolik tedy vyprávění Jardy Horáka. Jediného člověka, který měl tu čest užít si rybaření s panem Šlechtou.
      Když jsem v roce 2002 psal texty k písničkám na desku „Všem tichejm bláznům“, bylo jasné, že jedna skladba bude určitě věnována právě panu Šlechtovi. Zpívá ji Milan Schelinger (bratr zesnulého Jiřího Schelingera) a tady je text této skladby, která má jednoduchý název: „Děda“

Potají se blíží stáří, donutí mne v kalendáři psát
Netuší, jak moc mi chybí děda, jenž mě učil ryby znát
Jsou chvíle, kdy se stmívá, kdy tóny sirén z přístavu zněj
Stará bárka tu drží stráž
Dál měsíc tvoří stíny na břehu, kterej důvěrně zná
Mýho dědu i jeho tvář

Štika zřídka místo mění, zubatá je, přesto není zlá
Na rybu svůj pohled stočí, podívej, jak smutný oči má
Roky věděl, kde se skrývá, do který tůně nástrahu dá
On se těšil a já se bál
Teď ji ve svých rukou svírá, tu odvěkou touhu žít už zná
Oběma jdou roky dál

Potají se blíží stáří, donutí mne v kalendáři psát
Netuší, jak moc mi chybí děda, jenž mne učil řeku znát

Píseň Děda si můžete stáhnout u prvního dílu tohoto článku. Pro zajímavost přikladáme další píseň z rybářského CD Ivoše Slámy. Stáři.MP3
Hudba: Ivo Sláma, Petr Král
Text: Ivo Sláma
Zpěv: Petr Král