Smutná vzpomínka na starou řeku v inteligentní době „jednadvacátého“ století
Blížil se víkend a já byl už celý žhavý, až budu moci zase vyrazit na ryby. Už v průběhu čtvrtka to se mnou v práci za moc nestálo a v pátek, to ani nevím, že jsem v nějaké práci vůbec byl. Hned po příchodu domů jsem začal balit a připravovat si věci. Důvodem mého vzrušení byl naplánovaný výlet do míst, kde se řeka vlnila divokou přírodou a kde jsem se jako malý kluk učil chytat. Řeka tu byla lemována špalírem stromů, kypěla a úpěla přes nedaleký přírodně utvořený jez a chytat se zde dalo snad všemi možnými způsoby lovu. Během posledních let jsem na ono malebné místo trochu pozapomněl. Možná z pracovních důvodů, možná z důvodu povinností k rodině, ale zítra, zítra brzy ráno budu již zase stát v místech, kde jsem před více jak dvaceti lety společně se svým dědou poprvé namočil udici do vody.
Od té doby se změnilo mnoho věcí. Zdokonalila se technika - a to nejen lovu, nýbrž i výroby prutů, navijáků a doplňků pro rybáře, také všechno ostatní je dnes jaksi jiné a určitě i lepší než kdysi dřív. Docela by mě zajímalo, co se změnilo tam v těch místech, kde jsem jako kluk chodíval chytat. Zdalipak to je stále ještě ten lidmi zapomenutý kousek přírody nedaleko od ruchu města. Ale to se dovím až zítra… Protože jsem si nařídil budíka na čtvrtou ráno, připravuji ještě večer svou (tenkrát) osvědčenou nástrahu, pařenou veku, a jako pojistku jsem ještě narýpal do zásoby pár hnojáčků. Krabičku bílých červů mám připravenou automaticky a s vědomím, že jsem pro věc udělal maximum, jdu spát. Jo, panečku, tam kde zítra budu chytat ryby já, tam se na ně musí opatrně a velice jemně. To není pro bramboráře s půlkilovým krmítkem.
Spánek však přichází až hodně po půlnoci a já v té době stále přemítám, na jaké místo půjdu, kde to je nejvýhodnější a kde se dočkám největšího úlovku. Ne že bych si tam jel pro maso, ale jednoho kapříka bych si asi vzal… I když na druhou stranu - mám tam k tomu kousku přírody opravdovou úctu, vždyť právě tam jsem se stal rybářem a pochopil, proč můj děda donekonečna vysedává na břehu řeky nebo rybníka a nakonec stejně všechny ryby pustí a domů přijde s prázdnou. Do mého rozjímání (nebo to byl snad sen?) náhle zapípá budík.
I když do práce vstávám až o hodinu později a s určitými problémy, dnes mi vstávání nedělá nejmenší potíže. Jsem v mžiku na nohou a věnuji se obvyklým ranním rituálům včetně přípravy snídaně a svačiny s sebou. Vše trvá necelou půlhodinku a už lifruji věci do auta za účelem přepravy na ono vysněné místo.
Cestu jsem snad nezapomněl a ta ubíhá rychleji, než se dalo předpokládat. Ještě ani není pět a já jsem již na místě. Auto jsem zaparkoval asi pět set metrů od řeky, i když vím, že se dá dojet až těsně k vodě. Já se však rád projdu, vždyť i to přeci patří k rybařině. Vytahuji pouzdro s „cajkama“. Jeden klacek mám na jemný feeder a druhý jen tak zlehka na plavačku pode břeh, abych si připomněl svá klukovská léta. Pomalým krokem se vydávám směrem k řece a vychutnávám nádherné letní ráno. Příjezdová cesta je ale nějak podezřele rozježděná a mně vzápětí dochází proč. Čím více se blížím k řece, tím zřetelněji vidím obrysy automobilů parkujících až těsně u vody. Mé místo snů je prozrazeno, proběhne mi hlavou - a nejsem daleko od pravdy. Na břehu řeky je snad deset aut a kolem nich (všude, kam oko dohlédne) se válejí odpadky. Nevěřím svým očím, místo mi připomíná spíše skládku, ve které najdete snad všechny druhy odpadků, ale nejvíce převažují plastové lahve a pivní plechovky. Ty jsou dokonce i ve vodě. Chvíli na to zírám a zvažuji, jestli zde mám vůbec chytat, ale pak jen s povzdechem konstatuji: „Časy se mění.“ Jdu si vybrat místo kousek stranou od party řvoucích opilců, z nichž jeden je snad dokonce porybným (něco v tom smyslu jsem od nich zaslechl, poněvadž se bavili tak hlučně, že je bylo slyšet na několik desítek metrů daleko). Snažím se najít nějaké místo o samotě, ale asi po sto metrech chůze podél řeky vidím, že je to beznadějné. Rybáři jsou totiž všude - a to i na protější straně řeky, kde mají vydlabány „fleky“ přímo ve vysokém břehu. Proboha, co se to tady děje, vždyť tu nikdo nechytal a dnes je tady doslova narváno… „No co,“ říkám si zase, „časy se mění.“
Pokračuji ještě kousek a najednou vidím dole osamoceného staříka. V tom mlhavém ránu mi připadal jako kouzelný dědeček. Scházím k němu dolů po břehu a slušně zdravím: „Dobrý den, nebude vám vadit, když si tady vedle vás sednu?“ „Dobrý, dobrý,“ zdraví mě děda, „ale jo, jen si sedněte, vždyť je tady místa dost.“ Jsem rád, že jsem konečně sehnal místo k lovu a začínám rozbalovat. Při tom se jen tak mimochodem dědy ptám: „Prosím vás, co se to tady děje, před pár lety sem nikdo nechodil a dnes…“ „No jo,“ povídá děda, „jenže voni sem včera nasadili kapry, tak proto je tady dneska takovýhle derby.“ A vzápětí dodává: „Já už mám dneska jednoho, ale včera, to jsem si vodnes tři. A vy máte kliku, že jste sehnal aspoň tenhle flek. Včera to tady bylo plný.“ Koukám na dědka, co to blábolí o třech kaprech, a po pravdě nevím, jestli se mi to nezdá. Mnoho času na úvahy ale nemám, protože se z protějšího břehu ozve zapípání mobilu a chlápek komusi oznamuje, že dostal jednoho čtyřicátníka a že jdou trumani - jestli je má brát. Hlas v telefonu mu zřejmě přitakává, a tak již za chvíli slyšíme po každém zašplouchnutí vody od vytaženého trumánka několik praskavých ran vidličkou do jeho hlavy. „Kam jsem se to sakra dostal?“ říkám si sám pro sebe a je mi z toho všeho hodně špatně. Opět váhám, jestli zde mám opravdu začít chytat, ale nakonec, proč ne, vždyť časy se přeci mění, že? Mám nahozeno a poslouchám směsici zvuků doléhajících až sem. Je slyšet rádio, občas mobil, sem tam se někdo hurónsky zasměje a jinak je to již obvyklá znělka od dopadajících olov s krmítkem a od zabíjení trumanů. Vnímat zvuky mi však není dopřáno příliš dlouho. Koutkem oka totiž pozoruji záběr na svém plavačkovém prutu, který jsem nahodil kousek ode břehu na hnojáčka. „Konečně ryba,“ zaraduji se a zasekávám. Malý cejnek (asi dvaceticentimetrový) se zaklepe na háčku, ale je v momentě vrácen zpět do rodného živlu. „Co to děláte,“ volá na mě dědek masař, „ten byl do zavináčů jak dělanej!“ Předstírám, že ho neslyším, a věnuji se nahazování. Opět napichuji hnojáčka a udici nahazuji kousek pode břeh. Netrvá dlouho a spláveček se zase rozjede. „Že by najeli?“ říkám si, ale hned po záseku je mi jasné, že tohle bude něco většího. Mám pravdu, je to sotva mírový kapřík. Navádím ho těsně ke břehu a s nataženým podběrákem se snažím kapříka podebrat. Břeh je však poněkud rozměklý a já mám strach, že se poroučím do vody. Na pomoc mi ale přichází dědek. „Počkejte,“ volá na mě, „já vám s ním pomůžu!“ A žene se k místu, kde kapřík leží znaveně na boku. Ignoruje mou nataženou ruku s podběrákem, chytne vlasec do ruky a kapra doslova vysmýká po břehu nahoru. Nemůžu mu v tom zabránit. „No vidíte,“ mumlá spokojeně, „tak jste se taky dočkal, co?“
Kapříka opatrně přenáším na kousek trávy, kde ho zbavuji háčku. Poté ho opatrně vpouštím zpět do vody. Dědek vyskakuje ze židličky a cosi vykřikuje. V obličeji má rudou barvu a já mám opravdu strach, že to s ním praští. Snažím se ho alespoň uklidnit slovy: „Vždyť byl malej…“ Ale dědek, který se mezitím již vzpamatoval, ke mně přibíhá se slovy: „Tak jsi mi ho měl dát!“ Bojím se znovu nahodit a největší strach mám z toho, že bych snad ještě něco chytil. Tentokrát bych asi dědkovi nezabránil v tom, aby mi rybu serval z háčku a hodil si ji k sobě do pytle. Celé to napětí snáším ještě hodinu a potom začínám pomalu balit. „Nashledanou,“ loučím se s dědkem a když jsem od něj asi dvacet metrů, slyším, jak komusi oznamuje: „Mohl mít pěknýho kapra, ale dal ho zpátky a teď má h…o.“ A z druhého břehu se ozval jeho kolega: „Tak proč sem teda jezdil?“ Pokračoval jsem v cestě totálně znechucen a jako ve snách jsem ještě zaslechl od kohosi dovětek: „No jo, je to vůl.“
Všem těm, kteří měli trpělivost a dočetli až sem, bych chtěl jen říct, že jako téma pro tento článek mě inspirovala má vlastní osobní zkušenost, což je na tom všem to nejděsivější a nejsmutnější.
Plynulé pohupování feederové špičky najednou přešlo ve větší, táhlejší pohyb. Ruka automaticky zastavila těsně nad rukojetí. Tah povolil, ale vzápětí se objevil znova.
