Kamarádi stáli na začátku října roku 2008 na břehu italského veletoku – řeky Pád. Náhle se za nimi objevil mladý domorodec Marco, monitoroval situaci a pronesl: „Bastardo Czecho!“ Načež mu kluci odpověděli: „Jestli my jsme bastardo Czecho, tak ty jsi debilo Italiáno!“ Tuhle větu už Marco ten rok jednou slyšel a reagoval na ni tím, že rozzuřenému českému sumcaři po právu smotal svou lodí všechny trhačky. Tentokrát si český německý boxer změřil italskou argentinskou dogu, psi na sebe zavrčeli, páníčci jim zkrátili vodítka. Vzduch zahoustlý napětím se dal krájet. Ital Marco ale reagoval tak, že to všechny překvapilo. Rozhodl se vyklidit bojiště. Poodešel do laguny, kde měl svoji rybářskou boudu, tam něco chvíli kutil a poté přišel s cigaretou veselého tabáku, která mu byla opětována plechovkou českého piva. Dýmka míru i lahodný mok vychladily všem zúčastněným nervy a dali základ hlubokému přátelství beze slov.
Kdysi se odtud lovívalo čeřeny. Dnes už slouží plošina spíše jako strážný maják kanálu.
Ne, že by slova nebyla potřeba, ale zkrátka a dobře nebyla na skladě. Marcův děd byl totiž rybář – pescatore, Marcův otec byl pescatore, a tak jako správný Ital byl samozřejmě i samotný Marco velký pescatore. A jako takový dostal někdy ve dvanácti letech k dispozici loď, se kterou vyjížděl lovit do pádské delty místo svého otce. K tomu nepotřeboval žádné vzdělání, a tak se mu nedostávalo ani takových mezinárodních slůvek jako třeba fish. Kamarádům se zase dostávalo angličtiny a němčiny, ale ne italštiny. Domluva tak někdy byla problém. Zvlášť když Marco zřejmě neuměl ani číst. To kluci vytušili, když mu ukázali italsko-český slovník, aby jim našel jedno postrádané slůvko a on se jen usmál ve smyslu: „Jo, dobrý!“ O to brilantněji ovládal loď a znal v labyrintu pádské delty vjezdy i do lagun, do kterých se snad nikdo jiný na lodi nedostal. Marco ale nelovil na pruty jako my. Lovil sítěmi a „prutaře“ moc nechápal. Se zájmem si sice vždy prohlédl fotografie ryb, které kamarádi chytili, ale vlastně se „prutařům“ spíš vysmíval. Vůbec totiž nechápal, proč někdo sedí dlouhé dny u prutů, když on – pescatore – přijde k řece jen tehdy, když se mu zlíbí nebo je druhý den trh, a jeho sítě jsou vždycky plné?! V logice italského „burana“ je to naprosto neprůstřelný argument.
Tomáš s krásnou parmou měřící 71 cm.
Já jsem měl dorazit na Pád o dva dny později. Ještě jsem ani nepřejel zasněžené Alpy, když kamarádi Václav a Tomáš se synem stihli zařídit povolenky, nachytat na prut poměrně dost ryb a absolvovat s Marcem hladinový lov s vlečnou sítí na hlavním toku na cípaly i lov v lagunách na sumce a candáty. Přijel jsem za hluboké noci z pátku na sobotu. Nikdy nezapomenu na ty nekonečné poslední hodiny před svítáním, kdy jsem se nemohl dočkat, až poprvé v životě spatřím Pád – řeku, na které se v předchozích letech odehrávalo hned několik mých rybářských snů. V takových momentech si uvědomíte, že něco začíná, něco končí, ale taky to, že na takhle rybnaté řece se od vás i něco očekává! Najednou už bylo světla tolik, že se dalo dohlédnout na druhý břeh. Ten byl daleko, ale ve snech se zdál být dále. Vody v hlavním toku teklo spíše méně než více, přesto z ní byla cítit síla, a měla barvu křídy. Nad námi se pnuly po stromech popínavé rostliny, okolo byla subtropická džungle končící až protipovodňovou hrází, která nás oddělovala jak zvířátka v kleci od civilizace. Za námi byla laguna, v níž Marco kotvil svou loď a na molíčku kousek u našeho rybářského místa ji během několika dalších dní párkrát před svými výjezdy nakládal a vykládal. Za přílivu byla v laguně voda, za odlivu ne.
Parem okolo sedmdesáti centimetrů jsme nachytali poměrně dost.
Hned po rozednění jsme vyjeli s Tomášem podívat se na dno echolotem. A Tomášovu volbu místa jsem mohl jedině pochválit. Na hlavním toku širokém asi 500 metrů tu bylo po celé šířce monotónní přibližně čtyři metry hluboké dno, které se u našeho břehu svažovalo do šesti a půl metru. Toto místo kluci označili bójkou a zasypali cca dvaceti kilogramy kukuřice doplněné o boilies a pelety. Pak tu byl ještě v odhozové vzdálenosti kousek proti proudu bonus v podobě desetimetrové jámy plné stromů. Nebyla náhoda, že den před tím nad touto jámou pescatore Marco ukázal do vody a významným hlasem řekl: „Siluro!“ Podobná jáma na naší straně Pádu široko daleko nebyla. Taktika byla jasná, očekávání veliké. Jámu obklopíme fixními bójemi, na ty budeme vázat bójky trhací a budeme z ní tahat sumce (siluro). Z rozkrmené hrany budeme tahat nejdříve na pelety či kukuřici a poté na koule kapry (carpo). Očekávání vzbuzovaly i místní parmy, které tu kluci už v předchozích dnech chytili. Čekání na cílové ryby měli vyplňovat taktéž místní cejni, díky kterým se kamarádi předchozí noci moc nevyspali – někteří ulovení měli i okolo 60 cm.
Po zdolání této krásné sedmdesátky si šel Tomáš mladší v klidu dokoukat film.
Jedna věc je plán a dobře stanovená taktika, druhá věc je ovšem realita. Parmový odrybňovací plán se dařilo plnit hned od prvních hodin. Hlavně pro Tomáše od počátku nebyl problém lovit parmy nad 60 cm, které po mém prvním italském obědě korunoval parmou 69 cm – svým novým osobním rekordem. Pomyslnou parmovou laťku posunul ještě to samé odpoledne jeho syn Tomáš II. na 70 cm. Ve své dětské nerozvážnosti vůbec nemohl pochopit můj údiv z toho, že si po zdolání takové ryby jde v pohodě bez známky jakýchkoli emocí dále do bivaku pouštět filmy na notebooku. Naprosto si neuvědomoval, jakou rybu právě ulovil a co by pro nás, pronásledovatele parem, na českých řekách sedmdesátka znamenala.
Totéž odpoledne jsem si byl s motorovým člunem a přívlačovým prutem projet druhý břeh hlavního toku a hlavně poprvé zabrousil do okolních kanálů a lagun. Přívlač nebo vábnička je na takové průzkumy ideálním prostředkem. Vplujete-li do kanálů pádské delty, dostanete se zase do úplně jiného světa. Ne nadarmo se tu říká, že na hlavním toku je šance na větší ryby, ale vždycky vás to bude táhnout do ramen. Příroda se okolo vás sevře, při vjezdu do jakékoli laguny zvednete hejna ptáků. Když budete mít štěstí a oni smůlu, tak mezi nimi budou i plameňáci a pelikáni. Z vegetace se ozývají zvuky, které jste nikdy předtím neslyšeli. V mělkých lagunách tušíte kvanta ryb. Z projížďky tímto labyrintem se vracíte nabaženi jak z putování s National Geographic a víte, že když to na hlavním toku jen trochu nepůjde, tak máte rybářský plán B jak víno.
Naše největší italská parma – 72 cm a 4 kg.
Na hlavním toku mě zatím čekala poklidná noc okořeněná pár cejny a menšími kapry. A druhý den pokračovalo parmové eldorádo. Na ty jsme používali klasické únikové montáže s návazcem z pletenky a krátkým vlasem, na který jsme nastražovali pelety, jimiž jsme samozřejmě i krmili. Hodilo se i dokrmovat řetízkem z pelet na PVA šňůrce. Parmy později žraly i kukuřici a boilies, ale původně nepochybně najely do halibut pelet. Pádský parmový rekord vylepšil tohoto dne dopoledne 71cm kouskem Tomáš. Problém byl ovšem s kapry. Souvislé třídenní krmení koulemi už mělo dávno snášet své plody, ale z krmného pásu se povedlo vydolovat největší ryby okolo 70 cm a i frekvence záběrů od takových ryb byla velmi mizivá. Na základě toho začal Václav realizovat ďábelský plán. Nad sumcovou jámou totiž na rozdíl od našeho krmného místa kapři poměrně čile skákali. Věděli jsme, že na jejím dně jsou stromy a že nebude žádná hračka odtud carpa dostat. Přesto jsme zasypali kraj jámy hned vedle sumcových bójek a tušených potopených stromů boiliesem a nechali tam Václava naházet všechny pruty. Potom následovaly kaprařské závody. Záběr střídal záběr, ale „zdolávání“ vždy dopadalo úplně stejně. Vlasec se přeřízl o větve obalené škebličkami jak o žiletku už při záseku nebo po chvíli zdolávání. Nepomohly šokovky ze silného monofilu ani oděruvzdorné pletenky. Situace byla taková, že v krmném pásu kapři nebrali a z jámy přicházel záběr za záběrem, ale ryby vítězily. Kdo něco podobného zažil, ví, že taková situace je více depresivní než to, když vám ryby neberou. Nehledě na to, že přes použití ohleduplných únikových montáží není ani k rybám taktika „hlavně udělat záběr“ příliš šetrná.
Se vzniklou situací jsme se prali další den. A nepomohl nám ani pescatore Marco, který se tu a tam ze své chatrče za povodňovou hrází stavil nalovit cípaly. Nakonec se povedlo pár kaprů ze stromů více méně náhodně dostat. To, že bude nutné přejít na plán B a přesunout se do říše kanálů, už ale bylo takřka jisté. K tomu nabádaly i dosavadní neúspěchy na sumcové frontě. Měli jsme už ujednaný náročný zdlouhavý přesun, když se vítr otočil. V krmném pásu se probudili kapři. Pípák zavřeštěl a já ulovil kapra 82 cm. To není pravda žádné monstrum, ale navnadí. Zvlášť když ho ani ještě nemáte pořádně nafoceného a zabere vám parma, která posouvá váš osobní rekord na 72 cm. To si pak řeknete, že tomu místu ještě chvíli dáte.
Kapr 82 cm - není to pravda žádné monstrum, ale navnadí.
Dali jsme mu ještě den a byla to chyba. Nic, co by vybočilo z šedi průměru, se tu totiž neodehrálo, a tak druhý den místu věřil už jenom Václav, který tu nadále zůstal s malým Tomášem. My s velkým Tomášem dali sbohem Marcovi a absolvovali logisticky náročný přesun na kanál. Čekalo tu na nás exkluzivní místo, jemuž lidé sžití s deltou přezdívají Porto Walle. Odtud se daly obsáhnout hned tři dvanáctimetrové silurojámy, které musejí být na jinak monotónním zhruba tři metry hlubokém kanále hodně nabité. Kaprové pruty jsme s sebou sice brali, hlavním cílem byl ale lov sumců. O tom ale až někdy příště.
Jediným a naozaj veľkým problémom je tu bivakovanie, nakoľko je celá delta Pádu vyhlásená za národný park. Rybári sú v poslednom čase často kontrolovaný miestnymi ''forestale'' čo je vlastne stráž prírody a lesník v jednej osobe.
Saccon Carp
