Urban fishing – městské rybaření - 3. díl

26.10.2008 - Raf

      Při loučení v minulém díle jsem sliboval, že se tentokráte vypravíme rybařit do pražského severního teritoria. Na jeho hranici se začíná Praha pomalu lámat v úrodnou Polabskou nížinu. Trojúhelník mezi Labem a Vltavou se začíná zužovat, ve vzduchu jsou cítit pole a louky a já to tady mám rád. Při návštěvě severních rybníků si ještě nepřipadám jako v polabské nebo podyjské džungli, ale také si tu nepřipadám jako ve městě. Při návštěvě libeňského hafenu si naopak jako ve městě připadám, ale věřím ve velké ryby.

Rybníky na severu Prahy

      U některých z nich se zastavil čas. Čakovický Zámecký rybník leží v příjemném parku a panuje tu pravá zámecká atmosféra. Vodu malého rybníčka obývají hejna karasů a kapříků. Občas se zavadí o lína a dorůstají tu amuři. Ti jsou tu největšími lákadly. V parných dnech stoupají na hladinu a my je tady chytáme na mlaskačku. Před dvěma roky měli zřídkakdy přes 40 cm, loni jsme chytali i padesátky a v době, kdy vychází tento článek, jsme možná už prolomili šedesátku. Jinak je rybníček ideální tréninkovou plochou pro ty, kteří začínají s rybařinou, nebo si potřebují něco nového vyzkoušet. Menší ryby berou vděčně a odpouští i nějaký ten technický nedostatek. Okolo promenádují pejskaři a rodinky s dětmi. Fanoušků je tu tedy dostatek. Můžete si tak i tady dopřát klasický urban fishingový dýchánek jako v minulém díle na nábřeží Vltavy.

      Amuři – ti na Zámeckém rybníku prosperují

      To Cukrovarský rybník ležící hned vedle je oproti „Zámeckému“ velká voda. Atmosférou připomíná klasický revír místního významu, na který chodí stejní lidé už léta. Každý má své místo a to moc nemění. Lákají sem větší kapři a nás pohyblivější i násep, který rybník půlí. Při lovu z něj se dá ostřelovat takřka každá část této vody. No a jestli rádi chytáte úhoře a už vás nebaví nahánět je bezúspěšně po celé Praze, tak vyrazte sem!
      O pár kilometrů dále můžeme spadnout do Kyjského rybníka. Ten je ještě větší než „Cukrovar“ a je vodou nesmírně populární. Atmosféru trochu kazí místy vybetonované břehy, ale o kapry, karasy stříbřité a cejny tady není nouze. Není náhodou, že v diskusi „Můj lov“ se to zápisy z „Kyjáku“ jen hemží. Pro feederaře a plavačkáře je hotovým pražským rájem. Sám se sem příležitostně nebojím vyrazit i na dravce.
      No a jestliže předchozí rybníky jsou řekněme fajn, tak na říčce Rokytce ležící „Hostavická pískovna“ je vyloženě mou srdeční záležitostí. Pískovna působí zanedbaně a co se nasazování týká asi i zanedbaná je. Rybáři ji podceňují, což je vždycky dobře. Z vody tu trčí ostrůvky a kmeny stromů, revír je obrostlý rákosím. A ve vodě se skrývají zajímavé ryby. Kdybyste náhodou o ty zajímavé ryby nezavadili, tak se nebojte, místní cejni vás nezklamou. Po chvíli budete mít na rukách více cejního slizu než kůže… Věčnou škodou a hanbou pražského územního svazu je to, že ani na jednom z těchto rybníků se nesmí vláčet.

      Urban fishing na pražské říčce

Libeňský hafen

      V severním teritoriu se mezi obydlími lidí skrývá ještě několik rybníků. Prošli jsme se jen po některých. Roušku tajemství ostatních si případně odhalte sami. A protože už se nám možná stýská po proudné Vltavě, vyrazíme do míst, které psaly vodní historii Prahy. V Libni se říčka Rokyta, která tvoří značnou část kostry rybniční soustavy severního teritoria a je rybářsky zajímavá zhruba stejně jako Botič, vlévá do Vltavy. U soutoku leží libeňský hafen, kousek od něj Libeňský ostrov a přes řeku Maniny. Tato místa jsou už po dlouhá léta domovem „lidí od vody“. V libeňském hafenu dodnes z různých důvodů přespávají lidé, kterým se pod postelí houpe vodní hladina. Na libeňské špičce sedával „Děda zdravíčko“ a řeku tu zbavovali „vousatého nepřítele“ další lidé z Morávkových knížek. Kotvili tu voraři a pískaři. Na Maninách v současnosti vzniká projekt bydlení na vodě a sídlí tu Státní plavební správa. Panuje tu atmosféra dálek a při troše snahy můžete nasát mořský vzduch.

      Pražský tloušť

      Částečně proto sem rád chodívám. Hlavním důvodem jsou ale ryby. V okolí Libeňského ostrova se Vltava zužuje, hodně proudí a je sakra hluboká. Rybařit se tu dá celoročně. Chodím sem především na cejny. Ještě před nedávnem pocházel můj osobní rekord cejna právě odtud. Navíc zde ulovená podoustev je mým rekordem dodnes. Břehy jsou tu regulované. Kostru regulace tvoří ostře se svažující velké kameny. Právě místo pár metrů od břehu na hraně mezi svahem a korytem je klíčem k úspěchu. V táhlém proudu vás i střední cejn pořádně pocvičí v pohotovosti při zdolávání.
      Okolní slepá ramena jsou zajímavá především z kapřího a dravčího pohledu. Jsou i trdlištěm pro mnohé druhy ryb. Na jaře se tu tak dá pozorovat pravidelný gruppen sex. Po zahájení dravců se slušně dají chytat okouni, candáti, boleni a štiky. Vláčel jsem tu hodně, vláčel jsem tu rád. Vyplatí se pomalu postupovat podél libeňského ramena směrem k ústí Rokytky. Každý z kaštanů v příbřežní aleji byl již svědkem nejednoho rybářského dobrodružství. Čím jsme blíže k Rokytce, tím více těchto dobrodružství přibývá. Její vtok do Vltavy je totiž místem nejlepším. Za příznivé konstelace hvězd bych výlet na něj doporučil i všem rybářům „zkaženým mimopražskými vodami“. To, zda je konstelace hvězd příznivá nebo ne, určuje množství vody ve Vltavě i Rokytce a množství rybářů a naplavených nečistot. Ideální podmínky se nevyskytují často a výlet na soutok je tak velkou loterií. Pokud jsou ale podmínky dobré, bývá jackpot zaručen.

      Cejn z Vyššího Brodu, který konečně překonal můj pražský osobní rekord

      Situace je totiž taková, že Rokytka chrlí do Vltavy PET lahve a jiné nečistoty ze značné části Prahy. Ty zůstávají ve vývařišti. Jejich vrstva se prutem snad ani prohodit nedá. Může se stát, že tento „bordel“ odvane vítr, ale stejně si na soutoku nezachytáte, protože je to místo populární a bude tu hned několik bobkařů. Ti sice nechytají v nejatraktivnějším vývařišti, ale vývařiště je sešněrované jejich vlasci, a tak si stejně nezachytáte. Taky může mít Vltava a Rokyta příliš nízkou hladinu a žádné vývařiště se nevytvoří. Pak jsou tu ještě podmínky ideální. Na hladině není žádné svinstvo, na obzoru žádný bobkař. Vltava je vysoká, ale ještě není povodeň, Rokytka je čistá. Hladina Vltavy tak ukrojí kousek mělké Rokytky, ve které se vytvoří menší záliv. V něm vznikne obrovský točák, do kterého najíždějí nejen tloušti, kapři a parmy. Vy je pozorujete z lávky nad Rokytkou a spouštíte jim potravu přímo do huby. Chytáte jednu rybu za druhou a vůbec nevíte, jestli to na té smrduté Rokytce náhodou není vůbec ta nejlepší rybačka, jakou jste kdy zažili. Může se stát, že přijdete na to, že jste někde zažili jednu, dvě rybačky lepší. Pak je tu ovšem stále ta okolnost, že to může být nejlepší vycházka urban fishingová.
      Kam se vypravíme v příštím díle – neprozradím… Jisté je, že to bude poslední díl tohoto seriálu. Rybářský absťák jsme pomalu ukojili a můžeme se vrátit opět mimo Prahu – do přírody.

      Malý okoun z říčky Rokytky. Potěšující zprávou je to, že okouni na pražských vodách mají míru.

      P.S. Tento článek je součástí čtyřdílného seriálu vycházejícího v časopise Kajman – jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech lovu. Závěrečný díl tohoto seriálu si budete moci za měsíc přečíst i zde na MRKu.

      Ing. Radek Filip