Jsou čtyři hodiny ráno a ten zmetek budík to řve do celého světa. Trvá mně pár vteřin, než si uvědomím, že dnes nejdu do práce. Je sobota a já chci přeci jet na ryby. Na Berounku.
Opravdu chci…?
Klasika, v hlavě se perou dvě možnosti, lépe řečeno touhy. Ta jedna mi zcela logicky vysvětluje, že udělám nejlíp, když zůstanu ležet a pokusím se zase usnout. Venku je přeci tma, slyším, jak fouká vítr, a třeba se dá i do deště…
"Vstávej, ty blboune, vždyť se na to těšíš celý týden. Tma už dlouho nebude! Déšť? Máš přeci vojenskou pláštěnku a u vody se stejně přezuješ do prsaček (holínek od paty až po prsa). A vítr? Ten je přeci fajn! Zčeří hladinu a boleni nebudou moci dobře vidět ven z vody. A bolen, když nevidí nebezpečí, tak bez okolků útočí!"
Vstávám.
"Jsi vůl!" konstatuje v mé mysli ta "spavá" polovina, ale podřizuje se. Co jí zbývá?!
Řeka volá…
Záchod, koupelna, snídaně, ještě jednou záchod a klusem vstříc prvnímu rannímu autobusu. Kyselé tváře, co musí i dnes do práce. Pár Ukrajinců, kteří po ránu zrovna nevoní, ale co, alespoň spí a nemají „blbý řeči" na adresu cvoka v maskáčích a s báglem na zádech.
Metro a nádraží Smíchov.
Vlak "courák – panťák", který měl svá nejlepší léta za sebou už v momentě, kdy byl vyrobený. Je v něm špína, ale pro mě má přeci své kouzlo. Odveze mě ve svém nitru daleko od shonu a všechny starosti ušlého týdne mi dovolí nechat ležet na peróně…
Vystupuju v Dobřichovicích a se mnou stádo mladých holek. Podle řečí, které vedou, je čeká nějaký turnaj v čemsi s míčem. Jedna se se mnou dává do řeči. Začíná pršet a ona povídá, že mi přeje hodně štěstí a ať prý něco chytím.
Ježíšimarijá! Holka, co to povídáš ?! Vždycky, když mi někdo popřeje "šťastný lov", chytím velký kulový. Na oplátku jí přeju, ať ten turnaj vyhrajou… "Jéje pane, to neříkejte! Teď určitě prohrajem…!"
Pán Bůh je spravedlivej a naše šance jsou vyrovnané, děvenko…
A pak už jsme jen já a ONA.
Jsme spolu sami a rozumíme si. Já ji respektuji a ona mě na oplátku občas nechá nahlédnout do náruče svých tajemství. Já jsem s takovým "vztahem" spokojený. Je ženského rodu, a tak o tajemství nebývá nouze…
Řeka…
Kolik snů a plánů z ní vzešlo… Kolik nadějí a lásek v ní skončilo…
Už neprší a já jsem přesto po pás ve vodě. Holínky prsačky jsou mou vstupenkou do její náruče a já jsem tichý a spokojený.
Třpytka na konci mého vlasce se střídavě ocitá pod hladinou a střídavě zkrášluje svět nad ní. Mezerou v mracích se ukazuje sluníčko a jeho paprsky se odrážejí na její lesklé lopatce. Její třpyt zahanbuje jen ledňáček, který svým letem těsně nad hladinou dokazuje, že i diamanty v takovém ránu mohou létat.
"Tak vidíš – nejsi vůl!" uklidňuje mě lovecko-romantická část mého JÁ. Kdybys zůstal v pelechu, blýskalo by se na tebe jen slunce odrážející se od lustru v ložnici…
Celou svou bytostí jsem zkoncentrovaný do špičky prutu, který držím v rukách. Cítím každý záchvěv, každé drcnutí nástrahy o cokoliv pod hladinou.
Co to bylo? To nebyl dotek kamene ani otření třpytky o jeden z prvních spadlých listů začínajícího podzimu. Další nához do stejného místa a opět – drb, drb…
Přisekávám a cítím ten slastný odpor vzpouzející se ryby. Nebude veliká, ale určitě bude krásná.
Okoun. No, spíš okounek. Jako pyšný, pestrý páv má naježené své pichlavé ploutve a jeho boky jsou jako brož vykládaná zlatem a malachitem.
Opatrně ho zbavuju háčku a přeju mu dlouhý život. Mizí v proudu a na rozloučenou mrskne svým ocasem jako rudým praporem.
A pak už jsem konečně tam…
Kde ?
No přeci na místě, na kterém mě moje podvědomí chtělo mít celou dobu od chvíle, kdy mě vzbudil ten mizera budík.
Kousek po proudu je pás hlubší vody, do něhož přechází plynule jak dívka v ženu úsek proudné mělčiny. U břehu jako ozdobná krajka vyrůstá z vody rákosí, co v něm hledají malé rybky skrýš. Vím, že tady jsou!
Ne, nemyslím tu rybí droboť u břehu. Myslím na boleny. Některým z nich nechybí mnoho do metru a jsou opravdovými králi mělčiny.
Málokdo o nich ví, kdybych lovil ze břehu, uviděli by mě dřív, než bych je spatřil já, a chvění mých kroků by mě prozradilo ještě dřív.
Mám nasazené polarizační brýle, které odrušují odlesk hladiny, a tak můžu lépe vidět, co se skrývá pod ní. Voda mi sahá až nad pas a pomalým pohybem nahazuju třpytku daleko a šikmo proti proudu. A už je tu závod. Dokážu přitahovat třpytku rychleji než běží proud…?
Druhý nához, pátý, dvacátý…
Dělám vlevo vbok a nahazuju kolmo na proud.
Auuu!
Rána do prutu, div mně nevykloubí rameno.
Tah!
Svatý Petře, patrone všech tichých bláznů, ten tah…!
Můj protivník na druhém konci vlasce je silný jako býk. A není to žádný zbabělec. Nezamíří nikam do spleti kořenů u břehu, kde by vlasec hravě přetrhl. Bojuje čestně uprostřed proudu a využívá mistrně jeho sílu k znásobení té své.
Po patnácti minutách a skoro stovce metrů vymotaného vlasce je mně jasné, že tahle ryba je z těch, které se přemoci nedají. Jak my rybáři říkáme – "je to ta, co se s námi nebaví…"
Dnes si řeka své tajemství uhájila. Tah ustal skoro stejně prudce, jako se před dlouhými minutami do mého prutu opřel. Jsem rád, že se třpytka neutrhla a že ji král mělčiny nemusí vláčet po zbytek svých dnů ve své obrovské tlamě.
To se stává. V jednu chvíli máte naději na životní úspěch a v příštím okamžiku víte, že si musíte ještě počkat.
Snad se to podaří příště. Konec konců, alespoň bude napříště mít ta bláznivá polovina mé duše argument těžkého kalibru, až se bude zase ve čtyři ráno přít s tou druhou polovinou. S tou, co mi bude říkat, "že jsem vůl…"
Kdepak vůl.
Jsem tichej blázen.
A jsem jím rád…
Plynulé pohupování feederové špičky najednou přešlo ve větší, táhlejší pohyb. Ruka automaticky zastavila těsně nad rukojetí. Tah povolil, ale vzápětí se objevil znova.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
