Urban fishing – městské rybaření - 1. díl

30.8.2008 - Raf

Rybaření s krysami – lov na Botiči

      Žiji stejně jako mnozí z vás ve městě. A co hůře! Žiji v našem hlavním městě. Vláčen naší společnou vášní v Praze nejen přespávám, ale často tu i rybařím. Mojí primární volbou vždycky bude lov na Berounce, Labi, Sázavě nebo na jiných zajímavých místech v naší republice i zahraničí. Čas ale pokaždé nedovolí na tato místa se dostat. Je samozřejmě ideální lovit pěkné ryby na pěkných přírodních místech, osobně se ale někdy rád spokojím s lovem pěkných ryb na odporných místech městských. Městská rybářská místa navíc nejsou vždycky odporná a pěkné ryby, ty v Praze jsou! Stal jsem se tak příležitostnou obětí městského rybaření - urban fishingu. V několika dílech tohoto seriálu vás seznámím s tím, kam až mě hlad po rybách v Praze zahnal. Už teď mohu slíbit, že se opět vydáme do míst, kde přede mnou moc lidí nechytalo. To však tentokrát není způsobeno odlehlostí těchto míst, ale prostě tím, že lidi ani nenapadne, že se tu rybařit dá. Jedním z těchto revírů je Botič.

Botič

      Stoku Prahy Botič znají i mnozí ti, kteří v metropoli nikdy nebyli. Není však jen symbolem špíny a beznaděje, má v sobě i magično. Například podle jedné z verzí spekulací o umístění Foglarových Stínadel byl Botič tou jedovatou stokou, do které v podzemí spadl otec Mažňáka a utopil tam ježka v kleci. Této verzi nahrává to, že se Botič na několika místech ztrácí pod zem. Jeho největší podzemní část je kousek před soutokem Botiče s Vltavou, kde protéká pod tajemným Vyšehradem a Výtoní. Tuto kanalizovanou podzemní část jsem přenechal Vontům a nerybařil tu ani já.
      To se ovšem nedá tvrdit o dalších částech. Bydlím totiž v Nuslích - od Botiče daleko co by kaprařským prutem dohodil. Hned, jakmile se Botič objeví na povrchu poblíž Ostrčilova náměstí, jsem ho čapnul za pačesy a prochytal ho proti proudu až k hrázi Hostivařské přehrady. U Ostrčilova náměstí se sice Botič dostává na sluneční světlo, ale až na výjimky se betonového koryta nezbavuje. Výjimkou jsou jen části, kde břehy poničila nedávná povodeň. „Akce betonové koryto“ je na Botiči dlouhá několik kilometrů a končí až ve čtvrti Záběhlice u Záběhlického zámku, kde (světe div se) začíná Botič nádherně meandrovat! Z rybářského hlediska nezavání vybetonovaná část ničím jiným než onanií. Jenže mnohá onanie má svůj výsledek a nejlepších rybářských výsledků jsem já dosáhl na Botiči právě zde. Chytal jsem tu plavačku, mlaskačku, feederem i muškařil a na všechny techniky nachytal mnoho ryb. A s čistým svědomím mohu prohlásit, že například tlouště jsem si nikde na světě nezachytal lépe než v této části Botiče. Říkáte si asi, jaké jiné rybě by měl Botič vyhovovat než humusákovi tloušťovi, že? Jenže ono to tu není jenom o nich.

      V této části je totiž mnoho jezů, pod kterými jsou sice umělé, ale poměrně hluboké bazény. A ty jsou přes humus, který v nich plave, plné ryb. Je to jen o tom potlačit své nabubřelé ego zkažené malebnými vodami, nechat se třeba kolemjdoucími lidmi vysmát, rozhrnout splávkem na hladině plovoucí PET-lahve a začít chytat ryby. Běžně tu lovíme tlouště, hrouzky, plotice, perlíny, okouny, cejny a zbloudilé kapry. Přes potok tu vede mnoho lávek a mostů, ze kterých můžeme především tlouště parádně pozorovat a z nesilničních můstků je i chytat. Tady pochopíte, jak moc je tloušť ryba opatrná. Proškolil jsem je tu v posledních letech před vámi možná tak já a přeci vám v mělkých částech toku i tu nejméně nápadnou nástrahu v čisté vodě prostě nevezmou.

      Nebyl jsem tu rybařit zas až tolikrát, a přesto jsem tu zažil mnohé. Jednou jsem chytal pod jízkem kousek od Základní školy Mendíků. Najednou se spustila letní průtrž mračen. U normální řeky, když už se necháte silným deštěm překvapit, tak nemáte kam spěchat. Mokří už být více nemůžete, jde snad jen o to nemít v ruce uhlíkový prut, když začnou šlehat první blesky. Ve vybetonovaném Botiči tolik času nemáte. Cesta vody k vám je velmi rychlá. To jsem ale já nevěděl. Po započetí lijáku jsem nechtěl opustit nadějné místo. Jenže snad během minuty začaly chrlit okolní trubky obrovské množství vody, potok se prudce zvedal. Nebylo divu, pršelo opravdu vydatně a velká část vody z okolních ulic končila právě zde. Měl jsem tak zase jednou tu čest pozorovat příchod „povodňové vlny“. V době jejího příchodu jsem ale naštěstí už stál nad úrovní jejího vzdutí.

      Je tu i legendární místo, na kterém si už zřejmě nikdy nezachytám. Bohužel jde o místo vůbec nejlepší. Nachází se na pokraji objektu michelské plynárny a ještě loni se k němu dalo vcelku pohodlně dostat. Nyní je obehnané vysokým plotem s ostnatým drátem, který ho vymazal z rybářské mapy. Čistě teoreticky se k němu dostat stále dá, ústí u něj totiž tunel vedoucí pod přilehlým nákladovým nádražím. Tuto cestu vám ovšem nedoporučuji. Tento temný, nízký tunel je totiž plný krys. Na mě jsou tyto bestie zvyklé, několikrát jsem tu s nimi rybařil a jejich hemžení sledoval. S vámi by se ale mohli chtít seznámit zevnitř! V dobách požehnaných jsem tu chytával tlouště takřka na hod. Zapřáhl tu svého prvního botičského kapra a především tu v betonovém bazénu chytal pravidelně pstruhy duhové i potoční (flek se nachází v horní části vybetonovaného úseku a voda je tu poměrně čistá). Pstruzi duhoví nachytaní na tomto místě byli navíc suverénně nejkrásnějšími duháky, jaké jsem kdy ulovil. Byli tu totiž pěkně zakořenění a byli nádherně vybarvení s krásně dorostlými ploutvemi.

      Nyní už opusťme panenský objekt michelské plynárny a vydejme se proti proudu, kde Botič uniká betonu a přirozeně meandruje. To už jsem v přírodním parku Meandry Botiče. V těchto částech už tu a tam potkáme nějakého toho rybáře a především, jak už to tak na všech místech, kde se vyskytují v Praze stromy, bývá, mnoho procházejících se lidí. Mnohde tu neuspokojíme pouze svoji rybářskou duši, ale i náročné oko. Z ryb přibývá okounů a štik. Top místa jsou opět pod jezy, v přirozených tůních a vnějších obloucích meandrů. Spodní část Botiče byla povětšinou o tlouštích, tady nás čeká ta správná okounovačka. Zakrslí okouni tu v určitých místech žerou naše vláčecí nástrahy a žížaly jak zběsilí. Ovšem ani o překvapení není nouze. Potok se tu pohodlně sleduje po přilehlé pěšině, která se jen málokdy vzdaluje na dohled od vody. To se o vybetonované části tvrdit nedalo. Tam byl při neznalosti terénu problém stopu potoka udržet. Neustále se nám ztrácel pod zemí, nebo nám průchod kolem něj znemožňovala městská zástavba.

      Dalším zlomem na našem putování proti proudu Botiče je hostivařská ulice K Horkám. Potok tu sice stále protéká přírodní památkou Meandry Botiče, ale má více zarostlé břehy, a je tak místy špatně chytatelný. Podél břehů se pro vegetaci zároveň hůře prochází. To Botiči ještě přidává na kráse a kdyby nám za necelé dva kilometry nezkřížila cestu hráz Hostivařské přehrady, stal by se možná vůbec nejkrásnějším potokem v republice. Bohužel přibývá i lidí. Tato pěšina podél Botiče je jednou z pražských pejskařsko-cyklisticko-bruslařských magistrál. Nejvíce překvapivých úlovků ale můžeme chytit právě zde. Pravidelně se sem totiž vyplachují ryby z přehrady. Chytit tu tak můžeme prakticky cokoli a to včetně ryb největších.
      Po překročení hráze přehrady už naše první urbanfishingová výprava končí. Hostivařská přehrada je pražskou rybářskou klasikou. Na této klasice nemáme sebemenší možnost odlišit se od běžné šedě průměru. Nesmí se tu ani krmit, ani vláčet. Nehodlám tu proto chytat a už vůbec ne o tom psát. Rybařím tu pouze v létě s mlaskačkovým prutem, když se místní kravky mezi kapry a amury vyvalí na hladinu.
      I tak jsme nachytali mnoho ryb a mnoho jich ještě při urban fishingu chytneme. Příště si zachytáme přímo na Vltavě z náplavky. Mnozí tvrdí, že je to jeden z nejlépe zarybněných revírů republiky. A já s nimi musím, pokud zúžíme obzor na kapra, souhlasit.

      P.S. Tento článek je součástí čtyřdílného seriálu vycházejícího v časopise Kajman. Pokračování tohoto seriálu si budete moci každý měsíc přečíst i zde na MRKu.

      Ing. Radek Filip alias Raf