O životě a smrti, nutnosti a cti

23.6.2008 - bucharovic

      Nemohu si pomoci, ale musím vyjádřit, co mně osobně chybí při řešení otázky – zabít či pustit. Je to aspekt úcty k životu. Myslím, že nejde jen o to, rybu pustit, aby mohla růst a nám tím "příště" dala ještě větší požitek z jejího zdolávání. Vadí mně, že jaksi ztrácíme úctu k "našemu protivníkovi" – rybě. Měli bychom si uvědomit, přátelé, jednu věc. Ryba "jde" do souboje s námi beze lsti a hraje "vabank". Vkládá do boje vše, co umí, a hlavně to nejcennější, co má – svůj život. A s čím jdeme do souboje my? S pár mizernými korunami, které nás stálo naše vybavení, a s osobní pýchou. Jaké blaho, až nás naši známí budou plácat po rameni, jací jsme to borci, že... Nám jde jen a jen o koníčka a zábavu, rybě jde o život. Vyměnil by někdo z nás své "nádobíčko" a chvilkový pocit slávy za svůj život?! Zbytečná otázka, že? Odpověď je jasná. Uznávám, že nelze srovnávat život lidský s životem rybím. Kapr asi jen těžko vymyslí pro lidstvo nějakou novou chemickou sloučeninu ani nepostaví most. Dále je neoddiskutovatelný fakt, že "vzít" si od vody ulovenou rybu je právo každého z nás. Ale "právo" má své kouzlo v tom, že se v něm skrývá možnost "volby". To je obrovská výhoda "práva". Třeba v takové "povinnosti" vymoženost jménem "volba" nenajdete…

      Ještě jeden příklad si neodpustím. Je dvacátého prosince a před káděmi s kapry je fronta nás, lidí. Mnozí mají s sebou své malé děti. A my v klidu necháváme své oči i oči svých dětí dívat se na to, jak prodavač položí kapra na stůl. Bum – rána paličkou a pak (občas) ostrý nůž, který se vnoří do žáber. A teď si zkusme představit, že stojíme frontu před klecí například se psy nebo kočkami. Zvířata v kleci šílí z pachu krve a vyjí, kňučí a mňoukají hrůzou. Prodavač vytáhne z klece krásně "urostlé" zvíře, to se brání, jak umí, a koulí při tom očima, skučí … A zase – bum – a nůž, co podřezává hrdlo.
      A tak se ptám – kdo z nás by nechal na podobnou scénu dívat svoje děti ? Kdo z nás by sám chtěl něco podobného vidět? Ne, nejsem vegetarián ani vegan a sám maso jím. Možná utěšuji své svědomí tím, že si říkám – to prase, kterého kus jím, muselo zemřít, protože i kdybych si já z něho něco nekoupil, koupí si to ten, co stojí vedle mě. Asi jen těžko by prase "dostalo milost" jen proto, že se nějaký Kroupa rozhodl nejíst ho. A tak musí prase zemřít. Musí ale umřít i ta ryba, kterou ulovím? Opravdu potřebuji její maso? Ať už si odpovím jakkoliv, je to má volba a já jsem rád, že si mohu vybrat.
      Nikomu nechci vnucovat svůj názor a přiznávám, že i já občas domů rybu přinesu. Vím, že to zní přinejmenším hloupě a pro rybu to nemá sebemenší význam, ale když už ji zabíjím, tak (stejně jako to dělali indiáni) ji prosím o odpuštění a přiznávám jí čest a dík za to, že se mnou bojovala. A pak "to" udělám – rychle a nejpřesněji, jak jen to umím. Vtip je v tom, že to dělám opravdu jen občas, většinou poděkuji za krásný boj a s rybou se rozejdeme jako rovnocenní partneři… Co by mě ale nikdy ani nenapadlo? Vzít si podměrečnou rybu! Dokázal by někdo z nás bez mrknutí oka zabít holou rukou nebo nožem štěně, mládě králíka nebo kotě? I malá ryba je vlastně mládě. A to jen proto, že "má strašnou chuť…" ?
      Jistě, jsou i tací. A kolik jen je mezi námi "rybářů", co si s lovnou mírou ryb nedělají vůbec vrásky?!
      A tak prosím – važme si i života těch, kteří nemohou kňučet ani kvílet bolestí (snad proto je zabít rybu tak snadné…) a dobře zvažme, či potřebujeme tak nutně ten kus masa. A když už se rozhodneme vzít do ruky nůž, ať je jeho ostří dobře nabroušené a naše ruka jistá a rychlá. Ať s pokorou prosíme toho, komu bereme život, za odpuštění a poděkujme mu za to, že žil. Ano, jsme predátoři, to ale neznamená, že musíme být beze cti. Velikost a nadřazenost není v bezmyšlenkovitém využívání svého "práva", ale v umění občas přiznat právo i svému protivníkovi – právo na život. Nelze býti dobrými králi, když neumíme býti dobrými podkoními… Není hanba prohrát se silnějším, hanba je nepokusit se vyhrát. A tak se alespoň občas pokusme sami nad sebou vyhrát, buďme velcí a když chytíme, tak pusťme.
      Prosím…

(Foto Jan Watzek)