S krmítkem, či bez?

29.5.2008 - Tomáš Krška - Bowden®

S krmítkem, či bez?

      Dovolím si začít rozdělením rybářů lovících kapry a bílou rybu do kategorií.
      Plavačkáři – vnadí, ale nepoužívají krmítka.
      Boilizáři - také vnadí, ale také nepoužívají krmítka.
      Krmítkáři - používají nějaký typ krmítka k dopravení návnady na lovné místo.

      Plavačkář vhodí do vody navlhčený „šrot“ (zpravidla smíchaný s hlínou, pískem nebo i jemným štěrkem) uhnětený do koulí a nahazuje stále k tomuto provnaděnému místu, v proudné vodě pod toto místo. Čím silnější proud, tím více „závaží“ v podobě hlíny, písku či štěrku. Tyto neaktivní přísady často pomáhají kalit vodu a současně umožňují snazší rozplavení směsi, což je víc než důležité i v případě krmítek. To vyplyne z dalšího textu. Plavačkář si krmením na jednom místě vytváří krátkodobé „horké“ místo, tedy prostor, kam se sjedou ryby a krmí se.

      Boilizář většinou zakrmuje, aby si vytvořil dlouhodobé horké místo. Zde vhazuje několikrát denně i více kilogramů partiklů (drobné návnady, obilí, řepku, peletky atd.) + boilie a často také v dávkách po kilech. Tímto se zpravidla po třech dnech intenzivního vnadění skutečně vytvoří horké místo, kam se sjedou většinou trofejní a nebo nadprůměrné ryby a šance na záběr je značná.

      Krmítkář je zpravidla zaměstnaný člověk, který nemá čas vysedávat dlouhé hodiny u vody a čekat, až nějaká ryba popluje náhodou kolem a čirou náhodou v bahně zahlédne jedno ušmudlané kolínko a sebere ho. Krmítkář potřebuje přijít k vodě a hned mít záběry a chytat ryby anebo během hodiny zjistit, že to v ten den nebere, nebo že je třeba změnit místo.
      Přitom právě zmíněné kolínko funguje vlastně jako mikrokrmítko, protože se z něj uvolní strouhanka, která „voní“, a tím přiláká rybu nebo ji vyprovokuje k záběru. Pak je tu ještě jedna věc. V kolínku se udrží bublina vzduchu, a je tedy lehčí než těsto, ryba jej pak snáz nasaje a kolínko také tak snadno nezapadne do jemného bahna, ale zůstane díky odlehčující dutině a bublině na povrchu bahnitého dna. Tyto dvě věci jsou celou záhadou účinnosti kolínka jako nástrahy.

      V dalším textu se budu věnovat krmítkům a chytání s krmítkem. I zde jsou tři skupiny rybářů či způsobů. Nyní je moderní feeder, velmi často zveličovaný způsob rybolovu. Je to z velké části módní záležitost a já tvrdím - proč ne? V tom tkví krása rybařiny, že si každý může zvolit ten způsob, který mu vyhovuje nejvíce. Dále se nebudu zabývat feederem, i když základní zásady správně připraveného „šrotu“ platí obecně, a tedy i pro feeder.

      Jsou krmítka těžká a velmi těžká, celoolověné, zpravidla čtyřžebré klece. Ty mají výhodu větší či velké váhy, ale nevýhodu spočívající v tom, že ryba velmi často vleče krmítko po dně. Kapr se sice sám chytí, ale skoro to vylučuje možnost chytit jiné ryby jako jsou cejni či líni. Zmiňované ryby můžete ulovit i tímto způsobem, ale je to náhoda.
      Druhou a podstatně horší nevýhodou celoolověné klece je to, že žebra jsou souměrně se směrem švihu při nadhazování, a proto musí být šrot lepivější, což je, jak si v následujícím textu vysvětlíme, velmi značná (a dá se říci zásadní) nevýhoda, kterou však rybáři často ignorují nebo si ji neuvědomují.
      Třetí skupinou jsou krmítka pérová, tedy spirální. Můžete si vybrat z mnoha velikostí - mikrokrmítka od velikosti třešňové pecky až po giganty skoro jako pěst. Vyrábějí se bez zátěže anebo s různými typy různě těžkých zátěží: dělají se jako průběžná, univerzální (tedy koncově-průběžná) anebo jako koncová. Jsou nejlepší z možných variant díky tomu, že mohou dopravit do vody relativně sušší (jen zavlhlou), snadno rozplavitelnou směs (držme se pojmu „šrot“). Velikou nevýhodou péráků je fakt, že stáčejí (kroutí) vlasec. Proto naše firma v r. 1997 začala s výrobou excentrických olověných zátěží, které se díky „šišatosti“ nevešly do vnitřku péra, a tak jsem tuto zátěž, pokud vím jako první, umístil vně péra na středové trubičce. Analogiií, avšak původně nikoli z naší dílny, je jakási ploutev na středovém olověném válečku, který je umístěn uvnitř péra. I toto řešení je perfektní, jen někteří výrobci dělají ploutev tenkou, kdy je mimo střed rotace málo hmoty zátěže - tehdy to jako excentr bránící kroucení vlasce nefunguje. To si jistě každý rybář zjistí či vypozoruje sám. Vnější excentr také do jisté míry zamezuje odvalování krmítka po dně, ke kterému dochází i v mírném proudu.
      Stále se ale prodávají krmítka s olověnou kuličkou či válečkem uvnitř. Přestože tato krmítka kroutí vlasec, tak velká část konzervativních rybářů nechápe nezvyklost excentru a už vůbec jeho funkci, a tak požaduje stále tradiční centrické zátěže. Pro tuto kategorii rybářů všichni výrobci dělají stále osvědčenou klasiku.

      V následujících větách se pokusím vysvětlit rybářům, jak vlastně funguje šrot, krmení a krmítko.
      I když to může někomu připadat podivné, ryba nemá viditelné čichové orgány. Přesto ryby velmi dobře cítí vůně a pachy. Je však nutné si uvědomit, že mají jiné vnímání a priority: ryby často láká to, co se nám hnusí, a naopak - ne vše, co hezky voní rybářovi, musí také vonět rybám. Ryby především vnímají nutriční hodnotu potravy bez ohledu na syntetický pach (například tutti-frutti, malin, jahod či mušlí). Tyto často syntetické vůně mají svůj význam, ale o tom dále v textu…
      Nutriční hodnotou rozumím vydatnost potenciální potravy ve smyslu obsahu bílkovin či glycidů (škrobů, výjimečně cukrů). Ryby fungují jinak než lidé, vůbec netouží po pestré a rozmanité stravě, ale naopak - vždy dávají absolutní přednost nejsnáze získatelné potravě. Tou je skoro pokaždé potrava přirozená a jen dlouhodobým vnaděním (boilizáři) začnou ryby upřednostňovat lidmi nabízenou potravu před přirozenou.
      V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že kaprovité ryby, které jsou předmětem našeho zájmu, žerou jaksi samočinně či mimoděk tím, že se jim na žábrách zachycuje zooplankton, ryby se tedy při dýchání živí vlastně masem, a proto tak rády přijímají rostlinnou stravu. Z tohoto důvodu je někdy brambora s 1% bílkovin a 15% škrobu pro ryby atraktivnější než vysokobílkovinné nástrahy.
      Proto ryby berou jen někdy. Neznamená to tedy, že by žraly jen párkrát do roka, ale znamená to, že jen někdy mají potřebu doplnit si jídelníček potravou, kterou jim nabízíme my. Ryby dokonale cítí vůni potenciální potravy a rozeznají, zda je rybářem nabízená potrava rostlinná glycidová či bílkovinná (červík, žížala atd.).

      K vlastnímu vnadění
      Návnada je tedy to, čím se snažíme ryby přilákat na určité místo a případně vyprovokovat k záběru, nástraha je to, co nastražujeme na háček. Není vždy nutné chytat na to, čím se vnadí, jde o to dostat rybu pomocí relativně levné návnady na místo, kde jí na háčku nabídneme pro ni atraktivnější nástrahu - třeba bílého červa, boilie, rohlíkáč či pařenku. Plovoucími věcmi vnadit nelze vůbec.
      Kde se vyskytuje zajímavější místo s větším množstvím potravy ryba zjišťuje čichem, pak je nutný proud ( i na stojatých vodách jsou slabé proudy, které transpiraci vůní zajistí), ale je tu ještě jeden, zatím ne zcela jistě poznaný a pochopený faktor. Domnívám se, že to je zvuk mimo člověkem slyšitelnou škálu. Několikrát jsem totiž pozoroval, že o návnadě byly ihned informovány i ryby stojící v proudu nad krmným místem, pokud se na horkém místě začaly krmit drobné rybky. Někde jsem na toto téma cosi i četl. Domněnka spočívá v tom, že rybám nějak nechtěně při žraní „vržou“ požerákové zuby, a tím se o zdroji potravy dozvědí ryby v širokém okruhu bez ohledu na proud a pach. Jinak se nedá dost dobře vysvětlit fakt, že krmítko a vnadění funguje i proti proudu či v úplně stojaté vodě. Ať je to jak chce, při použití nějakého vnadění se dostaví první záběry dřív anebo se vůbec nějaké dostaví ve srovnání s vedle sedícím rybářem, který nevnadí či nepoužívá krmítko. Víc nad tím nebádejme, chytání ryb bez krmítka je možné, avšak pouze pro rybáře, kteří nepotřebují mít hodně záběrů v krátkém čase a nepotřebují chytat hodně ryb.

      Jak tedy správně vnadit?
      Toto je doslova věda a dá se říci i alchymie. Princip spočívá v tomto. Vůně se může uvolňovat pouze z povrchu nerozpustného tělesa. Čím větší tedy bude povrch návnady či návnad, tím účinnější bude vnadění bez ohledu na to, jak intenzivně krmítková směs, šrot nebo strouanka voní (či páchne). Z tohoto důvodu výrobci krmítkových směsí převoňují svoje zaručeně nejúčinnější směsi. Proto se už každý jistě setkal s tím, že jeden rybář používal obyčejnou strouhanku a jako nástrahu rychlé těsto z namočeného rohlíku, přičemž nachytal víc než specialista s drahou krmítkovou směsí a s bílými červy či nějakou drahou speciální nástrahou.

      Každý to už zažil a já se pokusím vysvětlit, jak je to možné.
      „Šrot“ musí trochu lepit, aby po navlhčení vodou držel pohromadě. Kukuřice nemá lepek, a tak se bez lepidla nedá použít čistý kukuřičný šrot. Ječmen má naopak lepku nejvíce - pokud by se použil jen ječný šrot, tak při převlhčení vznikne nerozpadavý „knedlík“, který funguje minimálně. Jde totiž o toto. Uváděná čísla nejsou přesná, slouží jen jako příklad. Jestliže bude povrch „koule“ krmení ve velikosti slepičího vejce například 1 dm2, tak „voní“ jako 1 dm2. Jestliže se tato koule rozpadne na několik menších hrudek, bude vždy celkový součet ploch povrchů jednotlivých úlomků větší než 1 dm2, a tedy i uvolněná vůně bude přímo úměrně vyšší. Jestliže se dále budou hrudky rozpadat, bude se neustále zvětšovat „vonící“ plocha. Jestliže se šrot rozpadne na jednotlivá zrnka, bude celkový součet povrchových ploch všech zrnek roven ploše mnoha metrů čtverečních, a proto čím jemnější bude šrot, tím víc bude vonět. Avšak pozor - při „mouce“ budou jednotlivé úlomky tak malé, že je rychle odnese proud, a tak je tu nutný jistý kompromis. Není možné zmenšovat velikost jednotlivých zrnek donekonečna. Ideální jsou proto šrotované obilniny, neboť vedle miniaturních prachových frakcí obsahuje šrot vždy i frakce hrubé. Příliš jemné částice rychle vyvoní, rychle se z nich vyluhuje to, co je rozpustné ve vodě. Ultrajemný šrot prudce zavoní, ale rychle vyvoní. Proto se šrot zvlhčuje jen tolik, aby se rozpadl až na jednotlivá zrnka, ale postupně v průběhu několika málo minut - ne hned. Musí se však rozpadnout asi do pěti minut, neměl by v krmítku vydržel dlouhé desítky minut!!!
      Na druhou stranu je však daleko horší navlhčit šrot tak hodně, že se vytvoří hutná těstovitá hmota, která ještě po deseti minutách pevně drží v krmítku, ulpí v něm a vydrží i jeho vytažení z vody při přehazování. To je neklamná známka toho, že je krmítková směs připravená nesprávně a že téměř neplní účel. Pak totiž takováto koule (v krmítku) uvolňuje vůni jen povrchem této koule, a je tedy jedno, že je celá vyrobena z krmítkové směsi nebo z něčeho jiného. Stejně by fungoval kámen či hlína z krtiny obalená ve šrotu.
      Mnohokrát jsem se setkal s názorem „takto to dělám leta a nachytal jsem spousty ryb“ a už na něj neodpovídám - to je logika kuřáka, který popírá škodlivost kouření tím, že už vykouřil tisíce cigaret, ale ještě je živ a zdráv. Ano, i nesprávně připravená příliš hutná směs nějak funguje. Ale kdo ji dělá jen zavlhlou a rozplavitelnou, má prostě víc záběrů a nachytá víc ryb. Když bohorovný „ředitel zeměkoule“ chytá tak, „jak to dělá leta“, a neberou mu, zatímco sousedovi na vedlejším fleku berou, pak je nervózní a myslí si, že soused má kdovíjak drahé krmení. Nebo když ryby berou málo či špatně, tak šikovnému rybářovi berou aspoň málo, ale „řediteli“ zeměkoule vůbec.
      Další faktor nesprávného vnadění je tento. Měli bychom se snažit rybu přilákat na místo, kde hodláme chytat, a hejno na tom místě udržet v aktivitě co nejdéle. V aktivitě (aby hledaly a sbíraly potravu) můžeme ryby udržet jen tak, že je neustále budeme dráždit vůní potravy, ale nenakrmíme je. U „knedlíkovité“ konzistence šrotu je reálné nebezpečí nakrmení ryb, které sice na místě asi zůstanou, ale přestanou se o potravu a tedy i o nástrahu zajímat. A naopak - šrotem, který se rozpadá a vytváří mléčný mrak silné vůně (ale nemůže ryby nijak nakrmit) udržíme ryby aktivní po celou dobu lovu. A tak mechanické vlastnosti šrotu jsou důležitější než faktický soubor nejrůznějších komponentů v krmení. Vůně jsou při tom zanedbatelné nebo naprosto neúčinné a často jsou šroty doslova převoněné pro rybáře, a ne pro ryby. Na mě dokonce některé značky dělají dojem, že spíš rybu svou přehnanou vůní odhánějí! Proto mnozí používají obyčejnou a snadno získatelnou strouhanku a kupované voňavé směsi nanejvýš přidávají, přičemž mají větší úspěchy než jiní, kteří kupují drahé směsi od výrobců zvučných jmen, ale výsledky nemají ani stejné, ale spíš horší. Stačí jen nesprávně navlhčit supersměs - a bude mít horší účinky než obyčejná strouhanka.
      Výše jsem se zmínil o tom, že celoolověné čtyřžebré klece vyžadují mokrou hutnou lepivou směs, aby se v krmítku udržely, a že to je jejich nevýhoda oproti dráťákům, které dokáží dopravit do vody a pomalu uvolňovat jen zavlhlou směs.

      Konkrétní rada, jak namíchat směs a k jakému účelu.
      Každý ať si dělá co chce… Jsou tací, kteří se nepotřebují nic učit, syndromem „ředitele zeměkoule“ trpí velká část lidí - těm můj článek určen není. I já se snažím stále učit a je docela možné, že také dělám spoustu věcí nesprávně. Nicméně moje výsledky bývají zpravidla lepší než výsledky ostatních rybářů v konkrétním dni na konkrétním místě. Pokusím se poctivě popsat v čem tkví, jak se domnívám, tento fakt.
      Z doby, kdy jsem začínal jako amatér a samouk s plavanou, tedy po roce 1983, mi zbyla jedna zásada a sice, že základem „šrotu“ je strouhanka. Tehdy se totiž v obchodech nedalo koupit nic speciálního, snad v několika málo krámech ve velkých městech.
      Strouhanka lepí „tak akorát“ - ani mnoho jako ječný šrot a ani málo (vůbec) jako šrot kukuřičný. Do strouhanky jsem od oka přidával ječný a kukuřičný v proudivé vodě a jen kukuřičný na stojaté vodě. Když hlínu, tak jen z krtiny z louky, nikdy z pole z oranice kvůli chemikáliím, kterými by mohla orná půda páchnout. Na přehradách či rybnících písek - nejčastěji ten rovnou z pláže nebo z břehu, pokud tam je. Písek na stojaté vodě proto, aby se směs snadněji rozplavila a rozpadla, do jisté míry totéž zajistí kukuřičný a řepkový šrot, ty nelepí vůbec.
      Nic nijak neodměřuji a vše dělám od oka a přibližné poměry komponentů uvedu na závěr.
      Do asi desetilitrového plastového kbelíku dám strouhanku, kupovanou navoněnou speciální krmítkovou směs a zátěž v podobě hlíny či písku podle výše vysvětlených zásad. Vše důkladně promíchám a teprve pak přidávám postupně vodu. Zdůrazňuji, že postupně za neustálého důkladného míchání. Je dobré nesnažit se umíchat skoro celý kbelík směsi, je to dřina a zpravidla nebude tolik krmení (šrotu) vůbec potřeba. Vždy dělám asi tak maximálně 3 - 3,5 litru směsi najednou. Šrot musí být zavlhlý, měl by držet po silném stlačení pohromadě. Po chvíli směs jakoby vyschne neboli je sušší - přestane být soudržná. To organický materiál pohltil vodu do mezibuněčných prostor, a proto je třeba směs přivlhčit. To se dle potřeby zopakuje asi dvakrát v průběhu první půlhodiny, pak je to už zpravidla dobré.
      Správnost konzistence si je nutné (než to dostaneme „do oka“) ověřit. Ze šrotu se udělá kulička jako lískový oříšek či holubí vejce a vhodí se ke břehu na mělčinu, nejlépe tak do 20 - 30cm hloubky. Po dopadu na hladinu by se mělo uvolnit jen pár zrnek, maličko kalu a kulička by měla dopadnout na dno vcelku. Ale nejdéle po asi půl minutě by se z ní měly začít uvolňovat kousky strouhanky a šrotů, přičemž se kulička začne rozpadat. Je na mělčině a nikoli v proudu, a tak zrnka zůstávají na místě, malá část vzlíná do sloupce vody a k hladině. Je ale možné si představit, co se asi děje v proudu, jak unáší zrnka šrotu. Po nejdéle 5 minutách, v proudivé vodě smí být směs lepivější , a tedy nanejvýš po 8 - 10 minutách, musí ze zkušební kuličky být na dně „lívanec“ o průměru asi 5 - 8 cm (dle velikosti zkušební kuličky). Někdy se do této zkušební návnady pustí potěr či malé rybky a pak je možné pozorovat, co se asi se šrotem děje v hloubce, kde jej konzumují velké ryby.
      V proudu jsou uvolněné kousky šrotu odnášeny, ryby je sbírají a stojí v pruhu od krmítka po proudu dolů.
      Na začátku článku jsem se zmínil o nevhodnosti koncové zátěže. Na proudivé vodě je opravdu velmi nevýhodná, protože ryby stojí pod krmítkem po proudu, ale háčky s nástrahou jsou od krmítka proti proudu, a tedy je jen náhoda, když nástrahu ryba najde. Mimochodem totéž platí o feederu. V případě, kdy rybář na řece nadhodí kolmo od břehu, musí použít velmi těžkou zátěž (adekvátně síle proudu), a tím se připravuje o šanci chytit rybu, když jsou ryby opatrné - a to je skoro vždy. Pak má takový rybář šanci ulovit jen malého kapra do 50 cm. Takoví kapři jsou „hloupí“ a jsou ochotní vláčet po dně těžkou zátěž. Prostě průběžné krmítko vítězí na celé čáře už jen tím, že „forpas“ (onen kus vlasce mezi zarážkou a háčkem) volně splývá přesně v pachové stopě uvolňované z krmítka. Ryba, která jede proti proudu v pachové stopě krmítka a nasává mikroúlomky šrotu a strouhanky, prostě musí i mimoděk nasát háček s nástrahou a nemusí ho nijak nikde i jen 20 centimetrů vedle této stopy hledat. Kdo nahodí kolmo, tak pachová stopa krmítka je mimo stopu háčku s nástrahou přesně o tu vzdálenost, jaká je mezi krmítkem a háčkem.

     

Poměry směsí na krmítkový „šrot“

      Silný proud:
      strouhanka 40%
      bramborové knedlíky v prášku 20%
      krmítková (navoněná) směs 25%
      hlína 15% (není nutná - šrot na dně drží krmítko a hlína je jen zátěž)

      Stojatá voda:
      strouhanka 50%
      krmítková směs 30%
      kukuřičný šrot 10%
      písek 10% (není nutný)

      Mám vyzkoušeno, že není třeba přídavku žádných aminokyselin či sušeného mléka nebo laktalbuminu ani jiných přísad či posilovačů. Vše toto je obsaženo v koupených krmítkových směsích. Netvrdím, že nelze použít 100% koupenou krmítkovku a že je nutné ji míchat se strouhankou. Jen říkám, jak to dělám já a že jsem často úspěšnější než rybáři kolem mě.

      Ujišťuji všechny, že za třicet let rybaření s krmením (dříve se krmení šrotem či něčím jemným neznalo, nanejvýš se trochu prohodilo tím, nač se chytalo) mám vypozorováno, že jen a pouze konzistence (tedy hutnost či vlhkost krmicího šrotu) je tím jediným rozhodujícím faktorem a také upozorňuji, že někteří výrobci navoní šroty tak výrazně, že takováto neředěná krmítková směs spíš spolehlivě odežene ryby namísto jejich přilákání.

      Výše v textu jsem se dotknul vůní používaných jak na vnadící krmítkové směsi, tak i na navonění samotných nástrah. Vím, že leckdy až infantilně urputnou touhu rybářů nabídnout rybám to nej nej nezvrátím, ale dovolím si připomenout a zaapelovat na inteligenci rybářů v tom smyslu, jestli opravdu někdo věří tomu, že může ryby opravdu jakkoli vábit ryze syntetická pachuť tutti-frutti anebo jiné podobné pachy. A že to ryby berou? Ano, berou, co mají dělat, když to tím smrdí? Skutečné fungování těchto syntetických pachů je ve skutečnosti jen Pavlovův reflex slintajícího psa, který je dostatečně dlouho cvičen, že těsně před žrádlem laborant zazvoní na zvoneček a pes v očekávání žrádla začne slintat. Po nějaké době pes slintá ihned po zazvonění, i když žrádlo nedostane, má prostě spojené zvonění se žrádlem. Přesně stejně fungují vůně v rybařině. Ano, jestli někdo v konkrétním rybníce naučí ryby na tutti frutti či jiný nesmysl, ryby pak budou upřednostňovat i motorový olej. Co tvrdím se jistě většině rybářů líbit nebude, ale každý se může přesvědčit, že to, co říkám, je fakt pohledem pod vyústění kanálu, kde spolu i třeba s ropnými látkami či výkaly připlavává cokoli, co je k žrádlu. Nikde není tolik ryb a neberou tak skvěle, jako pod těmito „smradláky“, ani nafta či olej jim nevadí a jejich maso docela páchne ropnými látkami, ale také třeba vůní pracích prášků z prádelny tak, že je nepoživatelné.
      Je ale docela možné, že to, co říkám v závěru článku, může být mnohými považováno za spontánní vypuštění střevních plynů uprostřed napínavého filmu v přeplněném kině, ale je to prostě tak…
      Zase na druhou stranu je asi lepší udělat pro zvýšení četnosti záběrů něco než nic, naděje umírá poslední a pro dobré pocity vlastně na ryby chodíme. Je třeba udělat, co se dá, a pak už jen čekat...