S lidmi, kteří se pohybují okolo vody, je to stejné jako s lidmi kdekoliv jinde. Nejsou jen ,,černobílí“ - někdy jsou hodní, jindy tak trochu zlí. S některými jste se potkali rádi, jiné byste raději nikdy nepoznali. Znám příběh, který už pomalu upadá v zapomnění, a chtěl bych vám ho vyprávět. Ten, kdo očekává, že se dozví jak které ryby lovit, či jaký revír je ,,ten pravý“ , tak ať raději dál nečte, protože bude zklamán. Můj příběh je o svědomí a vině, moudrosti stáří, strachu a odpuštění.
Voda (lépe řečeno říčka) v tom příběhu ale hraje důležitou roli, i když jí uteklo mnoho od chvíle, kdy osud začal spřádat nitky mého vyprávění. Blížil se konec války a Němci cítili, že jim jejich sen o tisícileté říši mizí v nenávratnu. A snad proto se chovali v naší malé zemi jako vzteklí psi, kteří koušou na všechny strany.
Chlapík, jenž neodmyslitelně patřil v následujících desetiletích na břehy říčky Kocáby, byl tenkrát sedmnáctiletým klukem. Tehdy mu ještě nikdo neříkal tak jako v budoucnu - „strejdo Vašku“ . Byl to jen Vašek a trávil poslední válečné prázdniny s rodiči ve vsi se zvláštním jménem - Pouště. Já tu dobu nezažil, ale s jídlem to prý byla bída, a tak není divu, že Vašek se svým kamarádem Toníkem chodili pravidelně pytlačit. Chytali ryby a tou dobou v Kocábě i hojné raky. Na ty chodili až hodně daleko proti proudu na místa zvaná ,,Plehamr“. Tam je dodnes údolí, které kdysi svíralo svými stráněmi dávno zaniklý rybník. Pod jeho hrází byl mlýn – hamr, z něhož jsou dnes už jen rozvaliny. K tomu mlýnu vedla z hlavního toku Kocáby mlýnská strouha, ve které právě jednou utahali z pod kamenů Vašek s Tondou raky. Dávali je do proutěného koše přikrytého vlhkým plátnem.
Jenže tehdy nebyli u mlýna sami... Na pobořené hrázi nad nimi najednou stál hajný Vaňek a na oba pytláky mířil puškou. To bylo zlé! Hajný nic nedal na prosby a na sliby, že přeci raky pustí a že už nikdy...
,,Raky koukejte pustit, to se rozumí samo sebou. Pak se projdeme do Staré Hutě na četnickou stanici. Tak se pakujte, milánkové! A žádný blbosti, ta flinta je nabitá a střílet umím moc dobře!“ hromoval hajný a oba kluci byli vystrašení jako vrabci. Bylo jim jasné, že četníci podobný přestupek proti zákonům okupační moci v protektorátu musí hlásit na německé velitelství v Příbrami. Nikdo nemohl tušit, jaké následky by to pro rodiny obou kluků mělo. Snad to bylo právě to zoufalství, které nakonec donutilo udělat kluky to, co udělali.
Součástí hráze byl kdysi i most, vlastně spíš mostek. Měl jen jeden pilíř uprostřed vodního toku a dva oblouky. Jeho zbytky jsou dodnes na hrázi patrné - uprostřed mezi oběma břehy je pod vodní hladinou tůně pahorek z kamenů a zbytků betonu. A právě nad tím místem tehdy vedla lávka ze třech smrkových kmenů pobitých prkny. Jako zábradlí tam byly v úrovni pasu kulatiny přibité ke dvěma sloupkům. Když kluci došli pod hajného namířenou puškou doprostřed mostu, Tonda se najednou zastavil a předstíraje povolenou tkaničku si klekl na lávku. Vašek a hajný se za ním zastavili a Tonda povídá jako by nic: ,,Vašku, koza!“ A Vašek pochopil. Udělal krok zpátky jako by dělal místo pro Tondův vystrčený zadek, a tím se dostal na úroveň hajného Vaňka. Ten vystrčený zadek byla asi poslední věc, kterou hajný viděl zcela jasně. Pak ho najednou nečekaně nabralo Vaškovo rameno a přehodilo ho jak přes Tondu, tak přes zábradlí lávky. Oba kluci na nic nečekali a utíkali pryč. Jen Vašek se ještě jednou ohlédl a uviděl na vodě plavat klobouk a na hladině se objevily dva zvláštní pruhy bublinek vzduchu - to unikal vzduch z hlavní pušky. Víc neviděl, protože utíkal co jen mohl.
Uběhlo asi třicet let, strejda Vašek trávil dovolenou zas ve vsi Pouště. V té vsi, na jejímž okraji si už jako dospělý mužský koupil kus pozemku a postavil na něm srub z voňavých klád. Na celou příhodu s hajným Vaňkem by už jistě zapomněl, kdyby...
Kdyby se jednou navečer nepřihnala bouřka a nedovedla ke dveřím jeho chaty zmáčeného starého muže, který kulhal na pravou nohu a hledal hodné lidi a teplo na osušení. Měl to domů daleko ten stařík, jeho domek - hájovna - byla až na úpatí Kozích hor. Vracel se od kamaráda, když ho bouře překvapila. A tak osud chtěl, že si zas po dlouhých letech stanuli tváří v tvář strejda Vašek a - hajný Vaněk. Vašek poznal hajného okamžitě i po té době, ale Vaněk (jak se zdálo) jeho ne. No, strejda samozřejmě pozval promočeného a unaveného muže dál. Vaškova žena našla ve skříni teplý svetr a starší manšestrové kalhoty, mokré hajného oblečení pak pověsila nad kamna, aby oschlo. Vašek vytáhl láhev slivovičky, taky kus chleba a špeku se našel. A jak tak seděli, najednou z Vaškovy ženy Heleny vyklouzla ne zrovna slušná otázka - co má s nohou, že kulhá , a jestli ho to nebolí.
Hajnému (v té době už bývalému) otázka nevadila a začal vyprávět. Povídal, jak kdysi na konci války načapal dva holobrádky, kteří pytlačili na Kocábě. Jak je chtěl pořádně vystrašit, dovést je na okraj lesa, tam jim dát pár facek a pustit je domů. Jenže na lávce u Plehamru se to nějak zvrtlo, kluci ho napadli a hodili do vody. No a protože v té vodě byl pod hladinou zbytek mostního pilíře, tak se stalo, že mu jeden ostrý kámen ošklivě poranil pravou kyčel. Jen tak tak se dohrabal ke břehu a tam ho po čert ví kolika hodinách našli lesní dělící, kteří se vraceli z šichty domů. No a od té doby že kulhá...
Vašek už to nevydržel, zvedl se od stolu tak prudce, až porazil láhev slivovičky. Vyběhl ven na verandu a tam nedbaje, že leje jako z konve, stál. A bylo dobře, že lilo - aspoň nebylo poznat, co jsou kapky deště a co by mohly být slzy... Najednou ucítil na rameni ruku a uslyšel hlas hajného Vaňka, jak mu povídá: ,,Co sis myslel, ty kluku pitomá? Že jsem tě dneska nepoznal?! Ale neboj, tu kyčel a ostrej kámen jsem si jen vymyslel, abych tě vyzkoušel. Ve skutečnosti jsem předloni uklouznul na zmrzlém kořenu a fláknul jsem sebou na pařez. Tak přestaň blbnout a pojď do sucha!“
No, je třeba říci, že ta láhev slivovice dostala sestřičku a všem bylo v tom srubu z voňavých klád dobře. Hajný Vaněk zůstal na noc a ráno ho strejda Vašek odvezl svou Škodou 1000MB domů na úpatí Kozích Hor. Cestou oba mlčeli. Možná jeden z nich přemýšlel o tom, jestli je opravdu někde v lese ten kořen, co po něm hajný ,,uklouznul“... Druhý možná vzpomínal na strašnou bolest, kterou ucítil, když se nad ním zavřela voda v tůni na Plehamru a jeho bok tvrdě narazil na kámen... Když se loučili, podali si ruce. Dva muži - jeden v plném stáří moudrosti a druhý teprve na jeho prahu. Už se nikdy neviděli. Dnes jsou oba - vlastně všichni tři - hajný Vaněk, strejda Vašek i Toník "tam", kde ryby berou věčně... Pokud opravdu existuje nějaké "Tam", tak ti tři určitě sedí okolo stolu, pijí slivovičku a smějí se jako blázni těm bublinkám, které kdysi vycházely ve vodě z hlavní pušky hajného Vaňka...
GScarp.cz
