MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK - Stále na rybách

Ryby chorvatského pobřeží

8.4.2008 - osprey

      Všechno má své místo a čas. Když jsem kdysi „dávno“ dostudoval a oženil se, byl čas někde se usadit. Po šesti letech studia v matičce stověžaté jsem věděl, že v tomhle ani žádném jiném městě bych žít nedokázal. Žena tvrdila totéž a tak jsme pohrdli vším, co městský život nabízí a nastěhovali se do chátrajícího domku po manželčiných předcích na kraji malé jihočeské vísky.
      Na své stáří byl sice docela zachovalý, ale jeho stavitelé se s vymoženostmi civilizace se příliš nepárali. Nebyla v něm zavedená ani voda a to zdaleka nebylo to poslední…
      I když nějakou dobu byl život v těchto podmínkách poměrně romantický, první zima nás zbavila iluzí. Úvahy nad nějakými dílčími úpravami, které se mi honily hlavou, skončily vždy ve stejném bodě. Jediné, co by tomu baráku opravdu prospělo, by byl přímý zásah z těžkého námořního děla. A pak by se snad na jeho troskách dalo postavit něco normálního – a nakonec to tak i dopadlo. Víc než deset let jsme vesele bourali, stavěli, vychovávali děti a na místě původního domečku vyrostl moderní nízkoenergetický dům se spoustou místa a všemi vymoženostmi dnešní doby.
      Když proud peněz, který stavba po celou dobu polykala, pozvolna ustal, zjistili jsme, že si konečně můžeme jako většina českých rodin dovolit zahraniční dovolenou. Podobně jako statisíce dalších Čechů jsme prožili část prázdnin v pronajatém apartmánu na chorvatském pobřeží a nebyl bych to já, kdybych od neznámé cizí vody nedovlekl materiál na pár řádek a nějakou fotku navrch.
rybareni v chorvatsku
      Jako rybářský nadšenec jsem se už během příprav zajímal o veškeré možnosti, jak se dostat do kontaktu se šupinatými obyvateli modravých hlubin Jaderského moře, ale moc jsem toho nezjistil. Jasné bylo jediné – nebude to v žádném případě místo oplývající úlovky trofejních ryb. Všichni se sice zmiňovali, že těch malých se dá nachytat dost, ale ať jsem hledal kdekoli, nikde jsem nenašel jedinou zmínku o rybolovu, pro který bych se dokázal nadchnout.
      Dokonce ani v otázce legalizace svých případných rybářských aktivit jsem neměl příliš jasno. Zástupce cestovky tvrdil, že ze břehu lze chytat bez jakýchkoli poplatků a povolení, na Internetu jsem si ovšem přečetl pravý opak doplněný sugestivním líčením „mastných“ pokut.
      Znervózněn rozporuplnými výsledky bádání jsem prohlásil, že si nehodlám naběhnout na vidle chorvatských zákonů jen proto, abych někde potrápil pár pár čudlí a úvahy, zda s sebou tahat plavačku, feeder či přívlač, jsem rázně smetl ze stolu. Místo rybařiny jsem sbalil jedinou igelitku, která se dole hrbila obrysem potápěčských brýlí a nahoře z ní čouhaly černé konce ploutví a měl jsem vystaráno. Navštívil jsem Jadran už v dětství a věděl jsem, že pod hladinou se rozhodně nudit nebudu.
      Jak se ukázalo, bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat.

      Od okamžiku, kdy jsem si svou igelitku sbalil, až do chvíle, kdy jsem její obsah vysypal na vápencové balvany nedaleko starého přístavního mola, sice uteklo pár dnů, ale to mě netrápilo. Věděl jsem, že se tohohle okamžiku dočkám. Teď jsem tu stál, průzračná voda se mi vlnila u nohou, někde v křoví za mými zády řvaly cikády a v hlavě se mi honily myšlenky, jaké to bude rybařit s prázdnýma rukama. Když jsem si ale konečně rozmístil jednotlivé propriety své skromné potápěčské výbavy po těle a zasoukal se pod vodní hladinu, rázem jsem viděl, že to bude dobré anebo ještě lepší. Okolí tonulo v modravém jasu, který směrem dolů tmavnul a přecházel v tajemné šero postupně pohlcující obrysy strmě klesajícího dna, mezi stíny několika člunů se prodíraly sloupy slunečních paprsků a… všude kolem plavaly ryby. No ryby… čudly to byly, ale barevné, bizarní a plné života. Hned pod prvním kamenem necelý metr přede mnou se krčilo podivné stvoření vypadající jako kříženec vranky s ropušnicí velké sotva jako dlaň a tvářilo se tak povýšeně, jakoby mu patřil celý svět a já byl jenom ubohý exponát v jeho soukromé zoo. Se zájmem jsem si prohlížel pruhované tělíčko ztrácející se uprostřed záplavy trnitých rozedraných ploutví, širokou tlamu i podivné výrůstky nad očima působící dojmem naježeného obočí a došlo mi, že kdybych snad tu rybu třeba i chytil, nikdy bych neviděl tyhle projevy sebevědomého tvora, který je pánem na své půlce čtverečního metru a ježí se tady přede mnou plný nevšední, i když trochu samorostlé krásy.
      Pod sousedním kamenem se skrývaly dvě malé šedivé rybky. Zacouvaly přede mnou hluboko do temné škvíry a odtud vrhaly kradmé pohledy plné naděje, že co nejdřív vypadnu a ony si budou moci dál obírat pro mě neviditelné nicotnosti z kamenitého dna černajícícho se tu a tam ostnitými těly ježovek.
      Musel jsem k hladině, ale viděl jsem, že desítky drobných stínů se pohybují všude kolem, ať už u dna nebo ve vodním sloupci. Bylo jasné, že tady dostane mé mokré bratrství s rybami novou dimenzi. Nebudu je muset lákat voňavými sousty, abych vytáhl jejich bezmocně se mrskající těla na břeh. V téhle průzračné vodě mohu plavat spolu s nimi, vidět je zdravé, plné života a zvědavé, s rozepjatými ploutvemi, jak se volně pohybují ve svém rodném živlu a nebudu cítit potřebu je chytat. Přinejmenším dokud nepotkám něco, co by stálo za ten hřích… Ale tak nějak předem jsem věděl, že skoro určitě nepotkám - a bylo mi to v tu chvíli jedno.

      Nakonec jsem se velkou část dovolené opravdu potápěl a potápěl. Ze sterilního světa umělých pláží z drceného vápence jsem rychle utekl do mělkých balvanitých zátok kypících životem, proplouval jsem mezi skalisky rozrvanými příbojem, vymetal podvodní jeskyně i osamělé podmořské hrady z navršených balvanů. Do nějakých tří metrů jsem se dostal běžně, do pěti, pokud tam bylo něco zajímavého k vidění. Hloub jsem se jako suchozemská krysa bez potřebného tréninku či zvláštních dispozic nepouštěl. Nebylo ani proč.
      Svět, který jsem na svých podvodních toulkách objevoval, se vám nyní pokusím přiblížit. Snad se ty informace budou hodit někomu, koho první výlet pod hladinu Jadranu teprve čeká a do určité míry si tu něco najde i člověk, který by přece jen chtěl provozovat sportovní rybolov v těsné blízkosti pobřeží.

      Už po několika hodinách strávených pod hladinou jsem si uvědomil, že moře může být nesmírně rozmanité prostředí. Tak jako třeba obyčejný český les nastavuje člověku tisíce různých tváří a podob, tak i moře nabízí nespočet rozmanitých scenérií s naprosto odlišnými formami života a velmi rozdílným zarybněním.
      Záleží na hloubce, geologické stavbě pobřeží i na tom, zda se jedná o břeh vystavený otevřenému moři nebo oblast chráněnou věnci ostrovů. Jinak vypadá příbojová zóna kolem skalisek spadajících strmě do hloubky, jiné je to v mělkých prosluněných zátokách chráněných před větrem a vlnobitím a úplně jiné jsou oblasti kolem pláží nebo zátoky přístavů s bahnitým dnem pokrytým porosty řas. Naprostá bída je to pak v oblastech pláží masově obležených davy turistů.
      Osada Drage, kde jsme trávili dovolenou, ležela asi 30 km jižně od Zadaru a její okolí tvořily vápencové kopce s četnými zátokami a skalnatými břehy rozervanými příbojem. Od otevřeného moře dělí tuto oblast pás ostrovů, jehož částí je i národní park Kornati - řídce zalidněné souostroví s poměrně nedotčenou přírodou (pomineme–li skutečnost, že domácí zvířata původních ostrovanů zbavila většinu ostrovů už v historických dobách prakticky veškeré zeleně).
rybareni v chorvatsku
rybareni v chorvatsku
      Letovisko Drage, jak už bylo řečeno, vyniká členitým pobřežím s proměnlivou hloubkou a intenzitou vlnobití. Jsou tu k dispozici natolik rozdílné podmínky, že se mi tamní podmořský svět nestačil za krátkou dobu dovolené okoukat a v porovnání s řadou jiných oblastí, jež jsem měl možnost poznat, je život ve zdejších vodách nadprůměrně bohatý. Nejvíc jsem si oblíbil závětrnou stranu jednoho skalnatého poloostrova tvořenou rozpukanými vápencovými skalisky plnými rozsedlin zalitých mělkou křišťálově čistou vodou. Tohle prostředí vyhovovalo mnoha druhům místních organismů a mohl jsem tu v pohodě a v ideálních podmínkách pozorovat úplné zástupy tvorů oživujících zdejší moře.
      Ze všech nejvíc mě samozřejmě zaujaly ryby. Byly jich tu stovky, i když samé malé. Přemýšlel jsem, jak je možné, že i v obyčejném návesním rybníčku kdekoli v Čechách plavou větší šupinatci. Časem jsem pochopil, že větší ryby nemají důvod a mnohdy ani možnost se v úzkém proužku moře sousedícím s pevninou vyskytovat. Přinejmenším ne ve dne. Zbytek moře skýtá víc prostoru i bezpečí.
      Pobřežní zónu obývají spíše menší druhy a malé exempláře těch větších, za zajímavějšími fiškami bychom museli buď ke dnu do větších hloubek anebo bychom je našli ve sloupci na otevřeném moři. Tyto tzv. pelagické druhy (např. tuňák) prakticky nemají potřebu se nějak výrazně přibližovat ke břehu. Proto jich tu také mnoho nepotkáte. Já jsem se vysloveně ve sloupci setkal jen s hejny potěru a malých zářících rybek s obrovskýma třpytivýma očima. Připomínaly sardinky a možná to i mladší ročníky některého druhu sardinek byly. Pohled na měňavé barvy stovek blýskavých tělíček, která se jako na povel naráz otáčela a vířila kolem mě, byl sice úchvatný, ale s větší rybou jsem se na volné vodě nepotkal.
      Na hloubkách, kam jsem dohlédl nebo se dokázal potopit, jsem vůbec moc ryb neviděl. Místy jsem proplul celé stovky metrů nad mírně zvlněným dnem pokrytým těly sumýšů, připomínajících výstavní exkrementy a neviděl jsem přitom šupinaté stvoření, které by stálo za řeč. Jen u zatopených skalisek v hlobce na hranici viditelnosti byl sem tam vidět záblesk stříbrného těla. Myslím, že mořské ryby netroškaří. Když už hloubka, pak nějakých 10 m nic neřeší. Odrostlejší ryby zřejmě dávají přednost hlubším vodám, snad mezi 10 – 50 m a možná i víc.
      Netrénovanému člověku potápějícímu se na nádech (nebo třeba i neinformovanému rybáři zvyklému lovit na malých českých vodách) tak zbývá k vyžití opravdu jen oblast kolem pobřežních skal s hloubkou několika málo metrů. Ukrývá rozmanité rybí společenstvo zahrnující několik desítek naprosto odlišných druhů mnohdy bizarních tvarů. Všechny jsou poměrně malé, i když některé údajně dorůstají i větších rozměrů, než jsem mohl pozorovat. Zřejmě se starší exempláře přesouvají někam do hlubších vod. Ryby preferující mělčí oblasti se v naprosté většině zdržují v úzké zóně na okraji skalisek, přičemž jednoznačně preferují členitý terén s množstvím úkrytů. Člověka se příliš nebojí a nechají ho bez rozpaků nahlížet do svého soukromí. Můžete je pozorovat, jak se pohybují, hledají potravu, brání si svá teritoria nebo na vás zvědavě pokukují ze svých úkrytů. A čím déle je pozorujete, tím menší máte potřebu některou z nich ulovit. Jednak proto, že by to nebylo nic těžkého a také proto, že byste si připadali jako při lovu v akváriu. Mořská voda je nesmírně čistá a potravy je v ní málo, takže jakýkoli menší objekt padající ke dnu vyvolá okamžitý zájem někdy i desítek mrňavých nebo o trochu větších rybiček. Stoupají jako miniaturní řízené střely a vytvářejí rychle rostoucí živou pyramidu, na jejímž pomyslném vrcholu se nachází objekt jejich zájmu. Jestliže se opravdu jedná o poživatelnou věc, rozcupují ji během chvilky na kusy.
      Přestože jsou šupinatí obyvatelé pobřežních skalisek co do velikosti spíše trpaslíci, většina z nich se živí dravě. Pokoušel jsem se je krmit a vynikající lahůdkou pro malé dravčíky je maso ze škeblí, což je všeobecně známá a léty ověřená věc. Nejdostupnějšími měkkýši pro tento účel jsou slávky pokrývající v celých trsech zdi přístavů, ponořená lana a podobné objekty. Nikdy jsem jich nezabíjel moc, ale „krmení dravé zvěře“ mě bavilo přinejmenším stejně jako mě u nás baví lov na udici. Ideální bylo pustit dolů co největší kousek masa, aby propadl až ke dnu, kde se ho zmocnily ryby, které se obvykle do sloupce neodvažovaly a pak vypukla ta správná mela. Pozorovat zmítající se pestrobarevné klubko různě tvarovaných tělíček snažících se zastrašit své protivníky a zároveň dychtících urvat si z nabídnutého sousta co největší kus, mi za těch pár rozbitých škeblí stálo.
      Během času stráveného pod hladinou jsem zjistil, že pobřežní zóně dominuje asi deset druhů velmi osobitých a zajímavých ryb, z nichž každá má specifické zvyky a chování. Dva nebo tři jsem znal, u těch zbylých mě zajímalo, s kým vlastně mám tu čest. U některých druhů bych býval rád získal i fotografii, ale na fotografování ryb v jejich přirozeném prostředí mi chybělo vybavení. Nakonec jsem proto přemluvil ke spolupráci nepříliš úspěšně rybařícího dorostence ve věku kolem 12 let. Nabídl jsem své „know how“ výměnou za možnost vyfotit si vybrané úlovky a během jednoho odpoledne jsme uspořádali rybářsko – fotografickou výpravu. Kluk si nachytal něco barevných rybek a já získal fotky, s jejichž pomocí jsem po návratu v literatuře a na Internetu zjišťoval, jaké druhy jsem na svých výletech podél pobřeží nejčastěji potkával. Pro zájemce tu teď mám malý atlas nejběžnějších a nejzajímavějších ryb obývajících pobřežní zónu. Zjistil jsem, že jsou skutečně známé a rozšířené po celém Středomoří, takže se s nimi v případě výletu pod mořskou hladinu určitě také setkáte a alespoň pak budete vědět, s kým máte tu čest. Uvádím jména, se kterými jsem se nejčastěji setkal na Internetu (do vyhledávače je lepší zadávat latinské názvy), protože hodnověrnou publikaci o mořských rybách napsanou v češtině jsem nesehnal. Pokud jsem se snad spletl, nekamenujte mě, dejte vědět a já se pokusím omyl napravit.
      A teď už se podíváme na těch pár „vyvolených“.

Slizoun pruhovaný (Parablennius gattorugine)

rybareni v chorvatsku
      Temně hnědý naježený slizoun byl první ryba, na kterou jsem pod mořskou hladinou narazil. Tyhle bizarní samotářsky žijící rybky dlouhé kolem 10 - 15 cm a připomínající něco mezi vrankou, vlkoušem a ropušnicí se skrývaly v děrách mezi kameny a napůl poskakovaly, napůl se vlnily u dna někdy už v metrové hloubce, raději ale o něco hlouběji. Díky své široké tlamě, velkým vystouplým očím, věčně naježeným ploutvím a podivným výrůstkům na čele předváděly úžasné mimické kreace a mezi ostatními „studeně se tvářícími“ rybami se projevovaly jako výrazné osobnosti.
      Snad nikdy nezapomenu na nádherně vybarveného slizouna, který objevil cosi velkého a zjevně poživatelného a snažil se to uhájit před hejnem dotírajících mořanů. Ta ryba doslova mluvila – svým „obličejem“, držením těla i rozpínáním obrovských ploutví. Daly se v tom vidět výrazy upřímného vzteku při výpadech proti konkurentům, soustředěné úsilí při marné snaze celou tu věc spolknout, i zoufalá nerozhodnost, když se pohyblivější konkurenci podařilo roztrhnout onen kus žrádla vejpůl. Byl to úplný herecký koncert a některé nešťastné kukuče malého rybího Harpagona byly opravdu neodolatelné.
      Slizouni se podobně jako vranky prakticky nezvedali ze dna, na němž polehávali se vzhůru vztyčenou hlavou, ale pokud nějaké sousto propadlo hejnem rybek až ke dnu, bylo naprosto jasné, v čím žaludku skončí. Podobně majetnicky jako ve vztahu k potravě si počínali i při obsazování nejlepších úkrytů v trhlinách skal, od nichž se většinou moc nevzdalovali. Žili jednotlivě, jenom u opravdu velkých členitých kamenných bloků se sem tam sešla dvojice či trojice, které jasně dominoval největší exemplář.

Hlaváč rudoústý (Gobius cruentatus)

rybareni v chorvatsku
      Hlaváč je pohledná rybka velmi připomínající vranku – ať už tvarem těla či ploutví, velikostí, obrovskými ústy nebo nemotorným pohybem u dna. Navíc je to skutečně její blízký příbuzný. Oproti vrance je podstatně světlejší, okrový až hnědorůžový se spoustou jemných tmavších skvrnek. Je to pěkný hltoun a se sousty, která se ocitnou v jeho dosahu, se moc nepáře. Na rozdíl od slizounů se tolik nevlní a víc poskakuje. Oba druhy žijí na podobných místech, často i přímo vedle sebe a na první pohled vůbec mají hodně společného.
      Zvláštností tohohle druhu jsou výrazné načervenalé pysky, které vypadají jakoby si je jejich majitel tak trochu nedbale přejel rtěnkou, ostatně druhové jméno hovoří za vše.

Kanic písmenkový (Serranus scriba)

rybareni v chorvatsku
      Jedna z nejhezčích rybek chorvatských pobřežních vod. I když jméno kanic svádí k domněnce, že se jedná o druh dorůstající větších rozměrů, skutečnost je zcela opačná. Jedinci přes 20 cm jsou dost vzácní a na Internetu jsem jako maximální délku obvykle nacházel 25 cm.
      Co chybí této rybce na velikosti, to dohání nesmírně atraktivním a prakticky nezamněnitelným zbarvením. Základní šedohnědý odstín protínají tmavohnědé svislé pruhy, hlavu pokrývá jemný „písmenkový“ vzor a ploutve v zadní části těla mají syté žlutooranžové zbarvení, které dokonale ladí s zářivě modrou skvrnou na boku. Celkový dojem je fantastický a působí dojmem, jakoby se na tom drobném tělíčku vyřádil profesionální výtvarník.
      Když se vám v zápalu pozorování podaří přehlédnout kanicovy skromné rozměry, ani na vteřinku nebudete pochybovat, že se díváte do tváře dravce. Veliká tlama s výraznými koutky dává jeho pohledu zarputilý výraz, který ještě umocňují obrovské oči přeškrtnuté tmavým pruhem.
      Kanicové postávali u paty pobřežních skal, skrývali se v jeskyňkách a škvírách mezi balvany, často jen kousek od sebe, ale byli to spíš samotáři. Na atraktivních stanovištích se místy sešly i dva tři vzájemně se tolerující kusy, ale větší hejna jsem nikdy neviděl.
      Tihle pruhovaní dravčíci sice nejsou bázlivé ryby, ale rozhodně nemilují otevřená prostranství a raději se drží nedaleko svých úkrytů ve štěrbinách skal. Jejich pohyb a chování trochu připomíná starší exempláře našeho okouna.
      Zdálo se mi, že kanicové nepatří k nejhltavějším druhům, ani tahanic o kus žvance se neúčastnili nijak ochotně. Ovšem v bezprostředním okolí svého úkrytu dávali občas ostatním rybám pocítit, kdo je tu pánem. Vzpomínám si, jak jsem se pokoušel jednoho většího kanice vylákat z úzké trhliny kouskem slávky, ale ryba před padajícím objektem zacouvala mezi kameny. Jakmile se však na scéně objevila jakási čudla a pokusila se bezprizorní kus masa odtáhnout, vystartoval kanic jako blesk a sousto jí před nosem zhltnul.
      Na Internetu lze najít desítky krásných fotografií tohoto druhu, protože je díky svému atraktivnímu vzhledu často fotografován potápěči. Všem, kdo dokážou obdivovat krásu ryb, vřele doporučuji, aby si dali tu práci a nějaké snímky si prohlédli.

Mořčák chutný (Dicentrarchus labrax)

rybareni v chorvatsku
      Tahle ryba patří mezi relativně velké dravé druhy (vzácně až kolem 1 m), obývá pobřežní vody téměř celé Evropy a je oblíbena sportovními rybáři - nejen jako soupeř na udici, ale i z kulinářských důvodů. Její jméno ostatně hovoří za vše.
      V blízkosti břehu se vyskytují jen mladé exempláře zpravidla do 30 cm délky. Většinou tvoří drobná hejna po 2 až 5 kusech a jejich chování nezapře dravce. Labraxové, jak jsem jim říkal, jsou sebejistí a opatrní zároveň a dravost z nich přímo vyzařuje, ať už stojí nehnutě na místě a svýma velkýma očima pozorují okolí nebo zvolna proplouvají kolem skal. Pokud potřebují, dokáží překvapivě zrychlit a pohled na tyto ryby řádící v hejnech potěru je fantastickým zážitkem.
      S mořčáky jsem se ojediněle setkával u strmě se svažujícího pobřeží a nikde nebyli hojní, ani neměli stálá stanoviště. Prostě jsem na ně tu a tam narazil. Jen málokdy se drželi u dna. Většinou postávali zhruba uprostřed sloupce na nějakém strategicky výhodném místě a monitorovali okolí. Nebyli nijak bázliví a občas jsme se vzájemně pěknou chvíli prohlíželi. Tvarem, držením těla a někdy i způsobem pohybu mi dost připomínali naše candáty, ale nebyli tak vázaní ke dnu a dokázali se pohybovat daleko dynamičtěji.
      Z pohledu sportovního rybáře by byli nejatraktivnějším druhem lovitelným v okolí břehů. Mám ale pocit, že místní obyvatelé jsou téhož názoru a loví je, kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost.
      Pěkné exempláře jsem viděl na rybím trhu, odkud pochází i přiložená fotografie. Patří tam k hodnotnějším rybám, i když jejich cena cca 50 kun za kilogram ještě není z těch úplně nejvyšších.

Pyskoun duhový (Symphodus tinca)

rybareni v chorvatsku
      Pyskouni se zdáli být jedněmi z nejběžnějších ryb pobřežních útesů. Jsou to aktivní činorodé ryby obvykle dlouhé do 20 cm, pohybující se jednotlivě nebo v malých skupinkách kolem skalisek a věčně hledající něco k snědku. Jejich pohyby jsou decentní, na nic se bezhlvě nevrhají a nabídnuté pamlsky vsrknou s určitou dávkou noblesy. Podle obrázků v literatuře i na webu bývají samci velmi barevní (možná to ale platí jen pro období tření). Já jsem se možná setkával zejména se samicemi a mladými exempláři, které měly budoucí barevné skvrny vytvořeny jen v lehkém náznaku. Žádný krásně zbarvený exemplář, jako jsou na některých obrázcích dostupných na Internetu, jsem nepotkal, ale svou vitalitou a pohodovou bezstarostností si pyskouni získali moje sympatie.

Kněžík duhový (Coris julis)

rybareni v chorvatsku
      Kněžík je v podmořském světě díky svému zbarvení nepřehlédnutelnou a velmi atraktivní rybou. Drží se poněkud hlouběji než většina ostatních rybek – spíš až na úpatí skal v nějakých 3 m hloubky a níže, takže z něj obvykle vidíme šedavá záda a tmavé pruhy na bělavých bocích.
      Je to v mnoha ohledech výjimečná ryba. Na první pohled se barvou i pohybem odlišuje od ostatních šupinatců, jejichž početná hejna lemují pobřežní zónu. Je štíhlejší a se svými 15 – 20 cm patří k největším obyvatelům pobřežní zóny. Snad proto se pohybuje pomalu a uvolněně, jakoby si byl vědom své výjimečnosti. Nerad se zvedá do sloupce, ale sousta propadnuvší až ke dnu atakuje s překvapivým důrazem a umí s nimi pěkně zatřepat. Snaží se tak utrhnout si kus odpovídající rozměrům jeho relativně malé tlamky. Napomáhá mu v tom několik překvapivě velkých zoubků, daleko větších než jakými disponuje konkurence. Má proto opravdu slušnou šanci urvat si svůj díl a často přitom v zápalu boje pohazuje i nějakou menší rybkou, která pamlsek držela jako první.
      Kněžíci se drží roztroušeně podél pobřeží všude, kde jsou skály a členité dno. Větší exempláře jsou vzácnější a vyskytují se často osamoceně, menší ryby tvoří nepříliš početná volná společenství vázaná na nějakou význačnou nerovnost dna. Nikdy jsem ale nepozoroval nějaké vzájemné třenice nebo výpady s cílem bránit své teritorium. Místy se dvojice ryb dokonce držela dlouhodobě pohromadě a zdálo se, že obě o svou společnost opravdu stojí, protože jsem je spolu vídal i několik dní po sobě.
      Na síti jsem se setkal s informacemi, že kněžík je hermafrodit. Mladé exempláře a samice mají na boku tmavý pruh. Většinou se setkáte právě s těmito rybami. Některé samice se ale údajně v dospělosti mění na samce, kteří se pak odlišují tím, že jim pruh na boku zčervená. Jejich zbarvení už pak není tak kontrastní, ale i tak je nesmírně dekorativní. Při ojedinělých setkáních jsem takovéto ryby považoval za úplně jiný druh a svůj omyl zjistil až při prohlížení obrázků na Internetu.

Mořan obecný (Diplodus vulgaris)

rybareni v chorvatsku
      Pokud to mohu posoudit, pak se mi mořan jeví jako nejhojnější a nejaktivnější druh skalnatého pobřeží. V menších hloubkách, kde jsem se pohyboval, se vyskytují spíš mladší ročníky téhle hyperaktivní všehoschopné ryby a díky nevýraznému zbarvení se na dálku špatně odlišují od ostatních druhů. Ovšem jakmile se ve vodě objeví cokoli poživatelného, s ničím si je nespletete. Mrňavé rybičky vrtící zběsile ocásky, stoupající pod strmým úhlem k hladině a pokoušející se rozcupovat jakýkoli stravitelný objekt – tak mi malí mořani utkvěli v paměti.
      Ti větší se drželi o kousek níž, ale v jakékoli rvačce i tak hráli bezpečně prim, dokud se sousto nepropadlo ke dnu do blízkosti širokých tlam slizounů a hlaváčů.
      Úplně největší kusy se držely ještě hloub a když jsem četl internetové stránky s potápěčskou tématikou, zdálo se mi, že podobné je to i na jiných lokalitách. Obecně se zdá, že nejen v Drage, ale i na jiných místech jde o jednu z nejběžnějších ryb pobřežních oblastí Jaderského moře.
      I když si mořany pamatuji jako hejna miniaturních dravčíků a v malých hloubkách jsem se nesetkal s většími exempláři než nějakých 15 cm, údajně mohou dorůstat až do 30 cm. Jsou pak i trochu lépe vybarveni než ten, kterého jsem si mohl vyfotit a na webu snadno najdete řadu daleko hezčích obrázků.

Okáč obecný (někdy i Očnatec obecný) (Sarpa salpa)

rybareni v chorvatsku
      Tahle elegantně proužkovaná ze stran zploštělá ryba je vysloveně hejnová. Kdykoli jsem na okáče narazil, tvořili blýskající se hejnko nějakých 20 – 30 rybek pohybující se koordinovaně podél útesů a pulzující ve zvláštním rytmu, jak se jednotlivé exempláře zastavovaly anebo vzdalovaly, aby popadly něco k snědku. Setkával jsem se se dvěma velikostmi – pravděpodobně s různými ročníky mladých ryb. Starší kusy, které prý mohou dosahovat i délky kolem 40 cm už zřejmě u pobřeží nežijí, ale mohl jsem je vyfotografovat na trhu.
      V mé oblíbené zátoce se pohybovala asi tři hejnka těchto rybek, přičemž s každým z nich jsem se setkával pravidelně v určité oblasti.
      Tento druh se prakticky neúčastnil bitek o předloženou potravu. Hejnko si zcela nezúčastněně dál putovalo ve svém typickém tanci mihotavých záblesků a tvářilo se povzneseně nad špinavými bitkami rybích prozaiků zastávajících názor, že nic poživatelného nesmí přijít nazmar. Snad jim drobná ústa nedovolila zajímat se o nabízené kousky mušlí, snad se okáči báli narušit „rasovou čistotu“ svého hejna, ale zůstávali sví a spokojili se se svými neviditelnými drobky čehosi sbíranými v bohatých zahradách řas rostoucích na povrchu skal.
      Pohled na hejno modrostříbrných rybiček ozdobených žlutooranžovými proužky žijích ve svém vlastním rytmu a střídavě se blýskajících v paprscích slunce, patřil mezi výrazné zážitky a je škoda, že jen málokde existuje možnost pozorovat stejně pohodlně naše domácí druhy ryb.

Cípal (Mugil sp.)

      Cípalové patří mezi běžné rybí druhy jihoevropských pobřežních vod. Jsou to válcovité všežravé ryby v mnohém připomínající našeho tlouště, i když už letmý pohled na dvě hřbetní ploutve jasně napovídá, že o skutečné systematické příbuznosti nemůže být ani řeč.
      V mých očích se ale cípalové tloušťům v leccčems blíží - ať už to je jejich široká hlava, způsob pohybu ve vodě, celkové chování i záliba pobývat v nepříliš čisté vodě přístavů, pokud je tu nějaká nabídka na kus žvance (a ta je skoro vždycky).
      I přes celkem slušnou snahu jsem se nedokázal setkat s většími exempláři. Jasně jsem rozlišoval hejnka ryb různého stáří (a pochopitelně velikosti) a největší exempláře, hádám, že čtyř nebo pětileté, mohly mít kolem 25 cm.
      Pozorování cípalů pod hladinou není zrovna záživná činnost. Buď prostě jen tak plavou kolem vás, někdy můžete zdálky pozorovat i jak se rýpou v sedimentu na dně ve snaze objevit něco k snědku, ale zpravidla si udržují určitý odstup a působí chladným nepřístupným dojmem. Napomáhá tomu i fakt, že nejsou nijak teritoriální, takže se nedrží jednoho konkrétního místa a když se o ně zajímáte příliš, prostě odjedou někam na hloubku.
      Obrázek cípala jsem nepořídil a krást ho někde na síti nechci, takže prosím laskavého čtenáře, aby si v případě zájmu nějaký vyhledal sám.

Možnosti rybolovu v Chorvatsku


      Kdykoli jsem v Chorvatsku potkal jakoukoli rybařící osobu, snažil jsem se okouknout jak a s jakým úspěchem koupe svoje háčky. Nejběžnějším úkazem byli rybařící turisté stojící někde na skále s teleskopickým prutem a lovící na plavanou v hloubce příliš malé na to, aby měli pravidelné záběry. Většinou je také neměli.
      Domorodci lovili na prut maximálně v městských přístavech, jejich vybavení ani rybářské umění na mě velký dojem neudělaly a zacházení s úlovkem už vůbec ne.
      Naprostá většina Chorvatů evidentně neloví pro zábavu, ale pro doplnění jídelníčku a dává přednost lovu účinnějšími technikami než je hlídání splávku pohupujícího se pár metrů od břehu. Běžně se používají sítě, vrše či šňůry s vícero návazci a v noci můžete vidět rybáře prosvěcující vodní sloupec plynovou lampou a nabodávající oslněné ryby na dlouhé vidlice s několika hroty. To je také jeden (a ne bezvýznamný) důvod, proč v blízkosti pobřeží mnoho větších ryb nepotkáte.
rybareni v chorvatsku
rybareni v chorvatsku
      Atraktivnější rybolov na udici se praktikuje spíš z lodě a zřejmě je zpoplatněn i hlídán daleko víc než lov čudel kolem břehů, nad kterým, zdá se, úřady alespoň místy přivírají oči. K lovu z lodě ovšem potřebujete kontakty, informace a v neposlední řadě peníze. Pak si můžete dopřát třeba lov velkých kaniců nebo mořských úhořů anebo i klasický „big game fishing“, protože v chorvatských vodách údajně nechybí ani tuňáci a mečouni.
      Každopádně bych se ale opravdu informoval o pravidlech rybolovu čí místní praxi na té které lokalitě. Turista je zdrojem peněz ve všech podobách a tak pokuty jsou prý zde vysoké a tvrdě vymáhané, čemuž docela věřím.

      Pro ty, kterým stačí rybu jen vidět, doporučuji návštěvu rybářského trhu. Jeden pěkný jsem viděl v Zadaru nedaleko místní tržnice. Na pultech jsou tu nabízeny nejrůznější druhy ryb včetně pelagických druhů nebo obyvatelů hloubek, které u pobřeží sotva spatříte. A takový metrový tuňák nebo půldruhametrový mořský úhoř představují zajímavou podívanou i pro nerybáře.
rybareni v chorvatsku
rybareni v chorvatsku
      Kromě ryb jsou velice ceněným úlovkem i hlavonožci. Místní loví náruživě jak chobotnice tak sépie, jejichž bělavé vápnité „kosti“ odhozené rybáři při zpracování úlovků lze mezi skalami kolem přístavů bez problémů najít.
      Řekl bych, že hlavní slovo při lovu těchto živočichů má výše vyobrazená vidlice na pětimetrové násadě, ale našel jsem i utržené a zcela opotřebené nástrahy, které pro lov chobotnic vyrábí Rapala a v Chorvatsku se běžně prodávají. Je to jakási umělá rybka zakončená vějířem háčků. Na silném vlasci se spouští do trhlin ve skalách a na jiná podobná místa. Neumím si ale takový lov představit, protože skály jsou jedna velká sbírka vázek a navzdory detailnímu průzkumu mnoha set metrů pobřeží jsem neobjevil jedinou chobotnici a to jsem bez problémů nacházel i mnohem menší a stejně dobře maskované živočichy – včetně pavoučích krabů, hadic a podobně. Snad jen na dvou místech dávaly hromádky krabích klepet a zbytků mušlí tušit, že by tu mohl být úkryt „osminohého“ predátora, ale najít jsem ho nedokázal.
      Bojím se, že kdybych se pokoušel „vyvláčet“ na umělou nástrahu nějakou tu chobotnici, strávil bych víc času zachraňování nástrah než samotným lovem a nezbývá mi než hluboce smeknout před těmi, kdo to s těmito udělátky umí.
rybareni v chorvatsku
      Se sépií jsem se jednou setkal a i když to byla jen dorostenka měřící s bídou 20 cm, udělala na mě velký dojem. Narozdíl od ryb pozorně sledovala můj pohyb svýma velkýma inteligentníma očima a nervózní vlnění ploutevního lemu svědčilo o tom, že si o mě nečiní žádné iluze. Při první příležitosti mě elegantně vymanévrovala a prchla na hloubku, kde se mi díky svému maskovacímu zbarvení dokonale ztratila.

      Kdybych se měl krátce vyjádřit k možnostem rybolovu v pobřežní zóně, pak jednoznačně nejlepším způsobem lovu by byla plavaná se 4 – 5 m boloňkou přímo u paty pobřežních skal. Za nástrahu by kromě nepřekonatelných mušlí mohl posloužit i kus pečiva, i když maso je maso. Přinejmenším polovinu druhů byste nechytili jinak než v těsné blízkosti dna a proto je třeba pečlivě si seřídit hloubku. Opomenutí tohoto detailu je hlavní důvod, proč většina rybařících amatérů, které jsem mohl pozorovat, moc ryb nevytáhne (a také je to v podstatě celé tajemství, které jsem prozradil onomu rybařícímu klučinovi, díky němuž jsem získal svých pár obrázků).
      Za zmínku stojí ještě dvě věci. Rybky jsou poměrně hltavé a dokážou se „zažírat“ stejně jako naši okouni, takže je lepší nastražovat větší sousta. Vzhledem k jejich velikosti nemůže být vůbec řeč o nějakém napínavém zdolávání, ale za všech okolností je třeba zabránit úlovku ve snaze ukrýt se mezi kameny, protože hrany skalisek jsou ostré jako břitva a viděl jsem, jak se o ně dá vlasec uříznout už při pouhém popotahování nástrahy.

      Na hlubších místech s členitým dnem (doporučuji najít takové během potápění) by mohl být velice úspěšný lov s feederem. Ryby tu budou o fous větší a přibyde šance na pár dalších druhů. Četl jsem někde, že ryby tu celkem dobře reagují na běžné krmítkové směsi, čemuž celkem věřím, protože většina z nich reaguje prakticky na všechno.
      Obyčejný feeder kategorie medium s kmenovým vlascem 0,16 – 0,20 mm by mohl být to pravé ořechové, na skalách určitě oceníte stojánek s nastavitelnými nožkami a pak už jen nezapomeňte, že zejména lacinějším navijákům by nemusel dělat dobře kontakt s mořskou vodou. S návazci a přehnanou jemností bych si hlavu nelámal.
      Na některých místech by možná stálo za úvahu vzít pořádné kapráky a nahodit ke dnu větší masité sousto s nadějí na mořského úhoře nebo jinou dravou rybu. Takový večer na skále nad mořem s lahví červeného by mohl být ostatně příjemným zážitkem, i kdyby žádný záběr nepřišel.

      Než se rozloučíme, rád bych ztratil pár slov o chorvatském přístupu k rybám a přírodě vůbec. Mám dojem, že v průměru je velmi přímočarý a úzce orientovaný na přesun konzumně hodnotných obyvatel moře z jejich přírodního prostředí do rozpáleného oleje. Na nějaké sentimentální vzdechy, jimiž je naplněna minimálně polovina tohoto článku, se tady moc nehraje. Moře je zdrojem obživy a lákadlem pro turisty a tím to končí.
      Nejeden rybář, který vybere na loďce u mola poživatelný obsah svých sítí, klidně vysype zbylé živočichy na zem, i když by mu stačilo udělat pár kroků, aby je naházel zpátky do moře. Posádka výletní lodi vezoucí návštěvníky do národního parku Kornati klidně vyhodí pytle s odpadky na otevřeném moři, místo aby je dovezla do přístavu a tak by se dalo pokračovat.
      Nehodlám ale nasazovat psí hlavu jen Chorvatům. Při hledání na Internetu jsem padl na stránky jistého českého adolescenta hrdě popisujícího, jak se s prutem a harpunou vyřádil na patnácticentimetrových rybkách, o nichž jsem výše psal. Ne, že by mě to tak pobouřilo, spíš jenom nechápu, co z toho měl. rybareni v chorvatsku
      I v Chorvatsku ale existují osvícení lidé, kteří by rádi svým soukmenovcům otevřeli oči. V parku v přístavním městečku Biograd jsem viděl zvláštní cedule, jejichž písemný obsah promlouval k místním občanům a sděloval jim základní pravidla týkající se chování k přírodě a živým tvorům - asi tak na úrovni naší mateřské školky. Například jeden z nápisů hlásal překvapivou novinu, že stromy a ostatní rostliny jsou živé. Působilo to až směšně, ale uvědomil jsem si, jak těžká musí být tahle osvěta, když je třeba začínat od tak (pro našince) samozřejmých věcí. Nezbývá než doufat, že se Chorvati projeví jako chápavý národ a jednou si uvědomí bohatství své země ve větším rozsahu a hlubších souvislostech než je tomu dnes. Ostatně ani nám Čechům by to neškodilo.
      Větší problém než je chování jednotlivých domorodců k bohatství moře, ale přináší masový rozkvět turistiky. Nové ubytovací kapacity rostou jak houby po dešti, zapadlé vesničky se mění v rekreační centra a pláže v okolí rušnějších letovisek připomínají lachtaní kolonie krátce před dobou páření. V oblastech se skalnatým pobřežím se chybějící kilometry pláží získávají tak, že se vápencové útesy rozemelou na jemnou kamennou drť, která do jisté míry nahrazuje nedostatkový písek. Ani moje oblíbená zátoka v Drage nebude tohoto osudu ušetřena. Zhruba třetina jejího pobřeží už takto „zhodnocena“ byla (na fotografii odděluje přírodní a upravený úsek svislá bílá čára) a po břehu razí buldozery mezi háji borovic a trnitými porosty cestu, která má za úkol spojit jednotlivé ubytovací komplexy prozatím oddělené kopcovitým terénem. Bude potřeba více místa pro více turistů, aby se vydělalo více peněz. Ale můžeme to Chorvatům vyčítat?
rybareni v chorvatsku
      Zaslechl jsem, že práce na úpravách zátoky mohly probíhat i rychleji, jenže starosta osady Pakoštane – jakéhosi správního centra, pod jehož pravomoc vesnice Drage spadá, část potřebných finančních prostředků zpronevěřil. Nevím, nakolik je to pravda, ale jako bych už o podobných praktikách někde slyšel… Jestli ovšem tenhle „tunýlek“ umožnil, abych ještě stihl poznat podmořské krásy Jaderského pobřeží na člověkem málo poznamenané lokalitě, pak mi nezbývá než připít na zdraví pana starosty a popřád mu mírný trest nebo aspoň příjemnou celu s výhledem na moře, které je v Chorvatsku tak krásné. A přestože divoká příroda tu ustupuje člověku podobně jako všude jinde na světě, pořád ještě zbývá spousta krásných míst nad hladinou i pod ní.

Autor: osprey - ®

Diskuse k článku (79 reakcí)

Přečteno: 59 402x
Průměrná známka: 1.17

Související články

Rybaření v Tunisku

Tunisko je z turistického hlediska atraktivní země, která se už dlouho těší velkému zájmu českých turistů.

Big Game v Chorvatsku

Co se dělo dole snad ani nejde popsat. Hotová válečná vřava, ale všechny záseky šly do prázdna.

Co je nového - všeobecné
Oznámení - obecné
Vložit oznámení

Členská schůze ČRS MO Kladno

Teď v neděli 26. 3. 2017 od 9.00 hodin restaurace RACEK v obci SRBY okr. Kladno.
Holt musíte dojet autem, autobusem, z Kamenných Žehrovic třeba pěšky, ale hlavně přijďte, ať víme co nám výbor...

Rybářská burza v Táboře

V neděli dne 2.4.2017 v době od 8:00 do 11:00 hod se koná ve velké zasedací místnosti ČRS,z.s. místní organizace Tábor v 1. patře budovy Podskalského mlýna (ul. Pod tržním náměstím 369) malá burza...

Kalendář akcí - obecné
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
https://www.nasoutokushop.cz/maximalni-vyprodej

Největší výprodej rybářských potřeb.


akce, rybareniPrologic Set hrazd a vidliček (SLEVA 53%)

Za 999
Skvělý set od firmy Prologic ve kterém získáte čtyři vidličky a dvě hrazdy na tři pruty! Dali jsme dohromady naše vidličky a hrazdy a vytvořili tak perfektní lehký a kompaktní set, který je dodáván v elegantním pevném přepravním obalu. Tato verze pojme tři pruty.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Mojerybarina.cz Rybářské potřeby Janoušek a Nevrkla Mojerybarina.cz Rybářské potřeby Janoušek a...

Jsme rybářský eshop, který je propojen s rybářskou prodejnou v Brně a Náměšti nad Oslavou. V našem shopu naleznete vše pro rybolov a...