O chytání ryb na udici

6.10.2007 - MRK

     Rybolov je zajisté tak starý jako lov zvěře. Ba, může se míti za to, že člověk některé druhy ryb, které jsou při tření velmi neopatrné, spíše ulovil než rychlonohou zvěř. A je ku podivu, že u nás lov ryb ochabnul, a že v poslední době jen s námahou opět se probouzí, nyní, kdy je téměř již pozdě, neboť naše potoky a řeky jsou nerozumným lovem i z jiných příčin, co se ryb týče, bídně na tom, a jen velmi pozvolna se poměry poněkud lepší.

     Že rozumný rybolov při tomto zlepšení vydatně spolupůsobí, to dokazuje příklad Anglie, kde všecky kruhy obyvatelstva horlivě holdují rybolovu. Tam lovci ryb sami převzali správu a hospodářství, a se značným nákladem nasadili do potoků a řek lososy a pstruhy. Bohatá odměna jich neminula! Jediná říčka dodává ročně více lososů, neš u nás všecky řeky dohromady!

     To samo by mělo již stačit, aby se rybolovu u nás věnovala větší péče. Avšak hospodářská důležitost sahá ještě dále! Z potřeb pro chytání ryb se vyvinula v Anglii zvláštní industrie, která vynáší do roka miliony, neboť ona opanovává trh světový. Dnes arci již i u nás se počíná soutěžiti, avšak bohužel pod heslem: „laciné a špatné“!

     Rybolov snese lehce porovnání s lovem zvěře. Nejlepším důkazem toho jest, že náruživí lovci, poznavše půvaby rybolovu na udici, myslivectví zanechali a počali holdovati rybolovu. Vysvětlení pro tuto okolnost je to, že při myslivectví je vlastně celá věc ukončena tím, že se trhnutím prstu spustí kohoutek, rána houkne, a pak, v nejpříznivějším případě nastane hledání padlé zvěře, což vlastně není ani žádným požitkem. Při lovu ryb na udici však teprve pak započne zajímavý zápas, když pstruh, losos, jelec nakousnul, nebo když štika „chytla“, a tento zápas nevyžaduje pouze tělesnou sílu a svěžest, nýbrž spíše duševní vlastnosti, má-li rybář se slabým nářadím zmoci mrštného a čilého soupeře. Nejprostší způsob rybolovu je spuštění udice ke dnu. To se může provozovati v jezerech a v řekách, které tekou pomalu. Známo je všeobecně, že udice sestává z pružného prutu, z tenkého provázku a z železného háčku. Na provázku je připevněn kork nebo brk, který zmítáním naznačuje, že ryba vnadidlo chytá či béře. O špatném vtipu, že je udice nástroj, na jehož jednom konci visí červ, a na druhém konci sedí zaháleč, nebudeme se ani šířiti.

     Takové lovení ryb lze provozovati na břehu. Na jezerách však je nutno vsednouti do člunu a veslovat z místa na místo, až se přijede na místa, kde ryby mají chuť. Kdo se rybolovem zabývá, ten si vhodné místo nalezne již několik dní před lovem, kdež vrazí do dna jezera dva kůly, které pak člun drží v klidu. Pak nasype v ta místa vařených bramborů nebo hrachu, aby tím způsobem ryby, zvláště kapry, přilákal. Po několikerém nakrmení pluje rybář na ono místo, a hledí-li, aby se tam dostal bez hluku, pak může zažít příjemné chvíle. Sotva že vnadidlo bylo spuštěno, počne sebou brk zmítati. Krátké, prudké trhnutí prutem, a těžká ryba visí na udici.

     Tento druh chytání ryb nepožívá zkušených rybářů velké vážnosti, má však také své půvaby. Arci není vždy šťastný den, a někdy také vysedí rybář několik hodin, aniž by co chytil. Za to však bývá odškodněn požitky přírodními, neboť rybáři tiše sedícímu přibližují se s důvěrou všichni živočichové, ať již žijí na vodě nebo ve vodě.

     Vodní vrabec usadí se za jeho zády a opakuje svou jednotvárnou písničku, vodní lysky veslují hbitě kolem člunu, potápky vynořují se zvědavě těsně před rybářem, a rákosníci baví jej uměleckými kousky v palachu i na vodě.

     Někdy se rybáři také přihodí, že mu chycená ryba unikne se šňůrou i s háčkem. To se může lehce přihusti, chytí-li se ryba velmi těžká, např. velký kapr. Pro takové případy musí míti rybář zvláštní pomůcky, aby i rybu těžkou a silnou dostal z vody, aniž by se šňůra přetrhla; taková pomůcka je kladka či závitek hedvábí, který může býti připevněn dole na prutě. Velmi důležito jest, aby prut, provázek i háček byly dobré jakosti a aby odpor těžké a silné ryby snesly a vydržely. Obyčejně tomu tak nebývá. Neví-li si pak rybář jiné rady, a nemůže-li nijakým způsobem rybu vytáhnouti, pak vhodí prut do vody a nechá rybě úplnou volnost. Prut na vodě mu vždy ukáže, kde se ryba nachází. Ryba cloumá a tahá šňůrou tak dlouho, až se unaví, a pak se obyčejně rybáři podaří rybu z vody vytáhnouti. Má-li však rybář závitek hedvábné šňůry, pak si pomůže šňůrou na kladce a pustí rybu asi na 50 metrů daleko. Při tom se sám neunaví a má rybu stále ve své moci. Je-li tato nepříjemnou brzdou velice unavena, obrátí se bílým břichem vzhůru a pluje na hladině vodní. To je pravý sport lovení ryb, to je zábava! Na kladce je namotáno 50 až 100 metrů hedvábné šňůry, a tato má zapotřebí zvláštní péče, aby zůstala upotřebitelnou. K tomu účelu je záhodno, po každém lovení šňůrou, je-li mokrá, omotati kolem dvou židlí, které se postaví několik metrů od sebe, a tak se ponechá, až dobře vyschne. Kdyby se ponechala v závitku, pak by zetlela. Při namotávání je dobře, protáhnouti šňůru skrze hadřík olejem nasáklý. Také prut je záhodno důkladně suchým utěradlem očistit a osušit; to je věc tak samozřejmá, jako čištění pušky po honě.

     Zvláštní péče budiž věnována upevnění udice. Nerozdělený prut bambusový je arci nejlepším, poněvadž vydrží největší zatížení a má největší pružnosti. V praksi však te velmi obtížno nositi sebou týč 3 až 4 metry dlouhou. Proto každý rybář sáhne raději k týči na 3 až 4 části rozdělené, které se pak složí. Tyto lze koupiti tak dobře upravené, že rozdíl sotva pozná. Při skládání jednotlivých částí musí se šrouby dobře očistit od zbytků oleje, a musí se hledět k tomu, aby byly pevně utaženy, aby prut měl co největší pevnosti i pružnost.Výrobcům potřeb rybářských budiž zde učiněna výtka, že věci nebývají přesně pracovány. Tu si pak musí rybář pomáhati sám pilníkem, aby se mu při vytahování ryby prut nezlomil.

     Naši rybáři obyčejně neužívají živých rybek za vnadidlo, nýbrž mrtvých aneb umělých ryb z plechu. Mrtvou rybku je záhodno dříve preparovati. Vezmou se živé rybky 10 až 20 centimetrů dlouhé, které se ranou do hlavy usmrtí aneb omámí, načež se vloží do roztoku formalinu. Při tom se ploutve natáhnou, a zůstanou již vždy tak, což jim dává přirozené vzezření. Kůže ztvrdne a nepouští šupin, tak že tyto pak při hození udice do vody z ryby nepadají.

     Rybka vnadidlová se napne do skoby, na níž visí háčky. Na hrotě jsou připevněna dvě malá křídla, která přivedou rybku do kroužení, byla-li pomocí závitku uvedena v pohyb. Že dravé ryby se zakousnou, dokazuje, že nejsou příliš chytré, neboť živé ryby se nikdy při plování netočí kolem své podélné osy. Nejspíše asi láká dravou rybu blýskání a rychlost pohybu.

     Proto není divu, že ryba plove za kusem kovu a že do něho kousne. Nejstarší tvar takové kovové ryby je podlouhlá lžice, která má na konci silný háček a která na předku vybíhá v kotouč, tak že se může kolem své osy točiti. Takové vnadidlo prý jen zřídka selže. Šňůra musí býti opatrně navlečena, žádný kroužek se nesmí vynechat; pak se vnadidlo dobře připevní ke šňůře, nejlíp se připevní drátem galvanovým. Těsně před vnadidlo se zavěsí závaží. Toto má dvojí účel: aby při vrhnutí byl rozmach sesílen a aby vnadidlo přišlo těsně nad hladinu vodní. A nyní budiž udice vržena! při tom obyčejně nebývá použito síly v patřičném poměru. bylo-li vnadidlo vrženo s velkou silou, pak zapadne až 10 metrů hluboko do vody. Kladka. která byla rozmachem uvedena v příliš rychlý pohyb, se točí dále, šňůra se zaplete a tvoří nerozmotatelné uzly.

     Chyba vězí v přílišném rozmachu síly. Vrhnutí má se státi jen mírným rozmachem, a je také záhodno kladku opatřiti malou brzdou, aby se příliš rychle netočila. Tím se předejde zapletení šňůry, a rybář se naučí poznenáhlým sesilováním rozmachu hoditi udici na 20 až 25 metrů. největším uměním, totiž brzdění kladky volně běžící, rukou. čímž lze docíliti vrhy na 40 až 50 metrů, vyžaduje delšího cviku. Také není snadné, hoditi vnadidlo na určité místo. A nyní leží vnadidlo daleko na vodě, levice přitiskne dolní konec prutu k boku, pravice uchopí rukojeť kladky a stáčí tkalounek. – Chytne-li se ryba, započne teprve boj. Kdo to sám nezkusil, jak se dovede bránit těžký losos anebo štika, ten nechápe půvab lovení ryb. Abych se vyhnul podezření, že tu líčím výrony bujné obrazotvornosti, odvolám se na knihu rakouského setníka Wesenberga, který praví: „První hození, ano i druhé a třetí zůstává nepovšimnuto, avšak při hodu čtvrtém nebo pátém se losos náhle vymrští, uchvátí rybku neb mouchu a vmizí v hloubce. V ruce zůstává takový pocit, jako když udice se zachytí na dně na kořenu neb nějakém jiném předmětu. Po několik vteřin se losos nehýbe, a pouze slabé chvění šňůry prozrazuje jeho přítomnost. Náhle však se vymrští s takovou prudkostí, že by celé nářadí se polámalo a potrhalo, kdyby rybář lososovi chtěl v tomto prvním divém výbuchu brániti. avšak ukazováček i palec včasně šňůru pustily, a kladka se točí a hrčí s náramnou rychlostí, až losos asi 50 metrů šňůry odmotal, aby se pak náhle zastavil, načež se nehne z místa. „Vzdoruje!“ volá na mne můj společník. Pojednou však se silně napnutá šňůra uvolní, ryba pluje střelhbitě jako šíp ku hladině vodní. Nyní je na rybáři aby co nejrychleji namotával tkaloun, aby zůstal stále napnutý. Náhle se vymrští losos asi metr vysokým skokem z vody, aby tak učinil poslední, zoufalý pokus o osvobození. Jako stříbrná týč zablýskne v ranním slunci. Rychle skloním hrot prutu a popojdu několik kroků, abych zabránil, aby těžká ryba nepadla celou tíhou svého těla na napnutý provaz, čímž by se snadně mohl přetrhnout.“

     Takže skýtá rybolov mnohé vzrušení i rozkoš a kratochvíli, a naše obrázky snad mnohé čtenáře povzbudí, aby se také v lovení ryb pokusil. Zajisté toho nebudou želeti. Je-li začátek těžký? Cvičení dělá umění.

(Děkuji Yankovi za poskytnutí originálního výtisku z roku 1909.)