Šest dní na Rio Itapara

- Šeptal

     Tak jsem se dočkal. Můj klukovský sen poznat amazonský prales se začíná naplňovat. Stojíme spolu s Honzou, mým kamarádem z dob studií, v Manausu na letišti. Čeká nás cca půl druhé hodiny letu malým letadlem přes pověstné zelené peklo kamsi na sever do státu Roraima do kempu na břehu Rio Itapara, řeky, která se dá na sotva které mapě nalézt.

     Zatím si užíváme tropické ovzduší. Permanentních 32°C a vlhko jako v prádelně. Prostě leden trochu jinak než ho známe. Tyhle hodnoty si člověk plně uvědomí obzvlášť při výstupu z klimatizovaného auta nebo prostoru jakékoliv veřejné budovy. Braziliáni klimatizaci snad vůbec nevypínají a mám dojem, že ani neznají jiné nastavení než na plný výkon. Při výstupu do volného prostředí je to pak opravdu pořádná pecka. Ještě že jsme jazykově vybaveni aspoň do té míry, že si dokážeme zjednat pravidelný přísun dobře chlazeného brazilského piva, jež nás oba, takřka ortodoxní pivaře, překvapilo svou slušnou kvalitou.

     Ještě k naší jazykové vybavenosti. Pár frází v angličtině a pár v portugalštině jsme zvládli. S tím musíme vystačit. Naše gymnaziální němčina nám tu totiž není nic platná. Naštěstí je zdejší obyvatelstvo natolik otevřené, srdečné a vstřícné, že se dokáže domluvit i s dvojicí analfabetů. Nikde a nikdy během našeho pobytu jsme nezaregistrovali neochotu z nás vypáčit potřebné informace nebo snad nechuť vůbec komunikovat. Zkrátka, brazilská mentalita hravě zboří překážky v komunikaci s kýmkoliv.

     Po několika nezbytných formalitách sedíme v letounu. Tentokrát překvapivě neklimatizovaném. Během několika hodin jeho stání na letištní ploše spalovaném rovníkovým sluncem je následný pobyt v něm pravý očistec. Zkonzumovaná piva se z nás odpařují během několika minut. I zbývající část osazenstva letounu se dusí ve vlastní šťávě, byť by měli být místnímu klimatu uvyklí. Jsme jediní cizinci na palubě a prý první Češi, kteří kdy v Roraimě rybařili. Zbývající část osazenstva jsou Braziliáni, většinou japonského původu. Následuje pohodový start, několik manévrů nad městem, pohled na majestátné Rio Negro a po chvíli pod námi už ubíhá les. Připomíná mi to pohled na brokolici. Od obzoru k obzoru zelený, lehce zkrabatělý koberec, z něhož občas probleskne černá stuha řeky s cukrově bílými plážemi a sem tam z něho vyčnívá některý vzrostlejší strom. amazonka Něco víc než hodinu se tedy kochám pohledem na prales z ptačí perspektivy. Stromy, močály, řeky. Skutečná divočina bez známek civilizace. Následuje bezproblémové přistání, přivítání s personálem kempu, ubytování v dvoulůžkových pokojících s klimatizací. A koupel v přilehlém bazénu. Po chvíli bloumání kempem se jeden s osmahlých průvodců ptá, jestli nevyrazíme na ryby. „Amigo, fishing?“ doprovázené simulací náhozu je dostatečně srozumitelné. Naznačuji, ťukaje ukazovákem na ciferník, jestli to má cenu. Odpověď „dois oras“ a dva pro názornost vztyčené prsty jsou dostačujícím argumentem. Dvě hodinky na vodě, zvlášť, když je přímo pod nosem, to se nedá odmítnout. Během chvilky sestavujeme pruty, navazujeme nástrahy a nastupujeme do jedné z cca pětimetrových, otočnými sedačkami, motorem o 40 HP a elektromotorem vybavených lodí. Přejíždíme řeku napříč. Na průvodcův popud nahazujeme nástrahy k okraji pobřežního porostu. První náhozy – záběry – zdolány cca kilové cichlidy. Druhé náhozy – ten samý scénář. Píši úmyslně v množném čísle, neboť toto se odehrávalo současně jak na mém mušáku, tak na Honzově přívlačáku. Pak následuje pár planých hodů, sem tam zamotaná nástraha, poté zase hejno ryb a početné záběry. A mezitím seznámení s věčně usměvavým průvodcem Manuelem. Pověděl nám na sebe kde co. Odkud pochází, že má doma na severu „bambino“ a hezkou ženu a že nesmí konzumovat námi nabídnuté pivo. Ovšem naznačené mlčení a snad i přetrvávající vedro ho přesvědčují a nabízenou orosenou plechovku s vděkem přijímá. Jsou to příjemné 2 hodiny, během nichž společně zdoláváme odhadem 30 ryb menších velikostí a asi 6 plechovek zaledovaného piva. Zkrátka velmi, ale velmi příjemný začátek a seznámení s prostředím a místními rybami.

     Hlavní lovenou rybou v oblasti je tucunare (peacock bass) v několika druzích, tucunare pak menší cichlida, nazývaná jacunda a občas pověstná piraňa. V dalších dnech přibývá traira. jacunda

     Vracíme se do kempu. Pruty ostatních lovících již lemují chodbu. Většinou jsou to jednodílné vláčáky v délkách 6 – 7 stop vybavené multiplikátory, silnými šňůrami a navázanými velkými woblery. Zjišťuji tedy, že jsem jediným muškařem turnusu, což se ovšem ukáže být vším jiným než handicapem. Streamery a zonkery totiž jsou v průběhu celého týdne nejúčinnějšími nástrahami. Jen ještě doplním, že jsem už během prvních kontaktů s rybami přehodnotil svůj pohled na sílu zvoleného náčiní. Muškařský devítistopák Parsons Slaughter s intermediální šňůrou RIO Aqualux 8wt a naviják Lamson Litespeed, to je sestava, která mě v žádné situaci nenechala na holičkách. Slabinou ovšem byl mnou zvolený vlasec o průměru 0,28 mm a nosnosti 10 kg. Razance záběrů tamních ryb i nižších váhových kategorií mě v krátké době nutí k trvalému používání vlasce o průměru 0,50 mm a nosnosti přes 20 kg. A i pro ten bylo pár záběrů nad jeho možnosti. Nakonec, i Honzův čtyřdílný přívlačák s odhozovou zátěží do 30 g se brzy ukáže jako slabý.

     To už nás ale čeká vydatná večeře. Z bohaté nabídky místní kuchyně ochutnáváme zajímavě vyhlížející kousky a podle vzoru domácích se dojídáme rýží či špagetami.

     Druhý den vstáváme chvíli po úsvitu. Následuje snídaně formou solidně zásobeného švédského stolu. Pár kousků dle chuti skládáme do plastikové dózy na cestu a Francesco, další z průvodců, nás již vybízí k nasednutí do lodě. Nějakých 20 metrů od mola na hladině spatřujeme skutečného vládce revíru - velkého kajmana. Zatímco „Fanda“, jak jsme si průvodce překřtili, pomalu vyjíždí od mola, pokouším se plujícího ještěra vyfotit. Za okamžik již vyrážíme na plný plyn po hlavním toku. Vzhledem k rychlosti člunu mi naskakuje husí kůže. Ne, že bych měl strach, ale je mi trochu chladno. Projíždíme bezpočet říčních zákrutů, slepých ramen a menších, s řekou přímo spojených lagun. Má představa, že toto pojmu jako poznávací cestu a jednou si sem vyrazím na vlastní pěst na čundr, bere velmi rychle za své. Bez znalosti terénu není cesty zpět. Přítomnost místních průvodců je pro bezpečný návrat nezbytná. Možná by se dala sólo akce uskutečnit za podpory GPS, ale nedokážu si představit tu práci s neustálou kontrolou pozice, neboť členitost terénu je skutečně obrovská. Každou chvíli zatáčka někam, odbočka, průjezd úžinou.… Prostě neustálá změna pozice a směru. A to vše v terénu, který prakticky nenabízí orientační bod. Pobřežní porost je totiž až překvapivě jednotvárný. A k tomu bezpočet úžin, říčních zákrutů a slepých ramen. Skutečný labyrint.

     Prohazujeme především pobřežní zóny. Úspěchy nejsou zpočátku takové, jaké jsme po předchozím dnu očekávali, ovšem štěstěna se k nám pomalu začíná přiklánět. Jako osvědčený vzor shledávám klasického „slávistu“ bez ohledu na použitý materiál. Prostě barevný kontrast rudé a bílé nenechává zdejší dravce v klidu. Ostatní divoké vzory také sklízejí úspěch, ale na rudobílou kombinaci nemají. Platí to jak u streamerů a zonkerů, tak u kolegou používaných woblerů.

     Hmotnost lovených ryb pomalu šplhá vzhůru. Kilové kousky už ani neregistrujeme. Téměř pravidelně zdoláváme dvoukilové kusy a občas pokoříme i tříkilovou hranici. Na jedné z lagun, ve chvíli, kdy zdolávám krásné asi tříkilové tucunare paca k nám přijíždí loď s majitelem kempu a jeho kumpány. Jeden z nich má neskutečné štěstí. Jako jediný z oněch Brazilců mluví německy, tudíž je schopný nás přesvědčit, abychom se další den nechali převézt do jiného kempu, což se i po následných pochybnostech o správnosti volby ukáže jako šťastný tah.

     Po nějakém čase si začínáme opravdu věřit, že „to tady těm domorodcům předvedeme“. Obzvlášť v jednom místě si připadáme jako skuteční mistři světa. Řeka tu vytváří jakousi rozlitinu do lesního porostu. A ryby tam doslova stojí frontu na naše nástrahy. Jsme „po biskupa“ zabrozeni v čajově zabarvené, teplé vodě, pod nohama cukrově bílý písek a zdoláváme rybu za rybou. Prakticky, co nához, to záběr ryby do dvou kil. Pak Honza v proudu zdolává nádherné, dobře tříkilové tucunare paca. Jsou to téměř dvě hodiny příjemné dřiny s rybami nádherných pastelových barev a nepopsatelné energie. Projíždíme řadu dalších míst. Na jednom z nich se na mě usmívá štěstí v podobě slušně velkého tucunare acu. Poté nás Fanda zaváží do jakési tišiny z jedné strany rozlité do křovinatého lesa a z druhé strany ohraničené strmým břehem. Následuje několik tucunare nyní již obvyklých velikostí. Pak na mého na prst dlouhého slávistu přichází útok z hlubiny a to nějakých 5 metrů od lodě. Nástraha pekelně ztěžkla, následuje prudký nekompromisní tah směrem ke břehu. Šňůra mi během pár vteřin do ukazováku vypaluje dva předpisové puchýře. Mezitím se stačím podívat na hodinky. Ukazují 13:05 místního času. Rychle navíjím volnou šňůru a zdolávám přímo z navijáku. Úprky energií nabitého těla se střídají s divokými efektními výskoky pestře zbarveného protivníka nad hladinu. Prut pracuje jedna radost, šňůra krájí hladinu, do toho Fandův smích a výkřiky nadšení „grande tucunare“ a „artista profesional“. Honza snad ani nedýchá, jak se soustředí na fotografickou dokumentaci probíhajícího souboje. Nakonec se soupeř podává. Pokládá se na bok kousek od lodě, Fanda natrénovaným hmatem nasazuje bogagrip okounovi na spodní čelist a vyzvedává ho do lodě. Gratulace, focení, další gratulace, znova pár fotek a nádherných 5 kilo tropické zuřivosti putuje zpět do svého živlu. Přípitek z vychlazené plechovky piva a následují další náhozy. Najednou záběr. Následuje opět nekompromisní tah, tentokrát směrem k zatopeným porostům. Rychle stahuji šňůru do navijáku. Během úniků protivníka přibržďuji divoce rotující cívku až na samý okraj mé troufalosti, prut se parádně prohýbá, brzda kvičí pod náporem odvíjející se šňůry. Najednou se mě zmocňuje zoufalství. Vidím, že šňůra míří přímo do středu jednoho z křovisek. V duchu si říkám, jak tam ten hajzlík mohl projet, když mezi jednotlivými kmínky není místo ani na šířku dlaně. V tu chvíli se asi 3 metry za oním křoviskem otevře hladina a soupeř se ukazuje v celé parádě. Do té doby nevídaná ryba se zuřivě zatřepe metr nad hladinou. Štěstěna je ovšem na mé straně, neboť šňůra se výskokem zdolávaného okouna vyprošťuje z jakéhosi pahýlu, který ji dosud držel těsně u onoho křoví, tudíž mám rybu na šňůře opět na přímo. Následuje manévrování na volné vodě, pár dalších úniků přes brzdu, chvění špičky prutu, krájení hladiny napjatou šňůrou. Tah se postupně stává čím dál méně energickým. Nakonec se unavené tělo velké cichlidy pokládá na bok na hladinu a opět nastupuje Fandův bogagrip. Další gratulace, focení, trocha pózování, pohled na váhu, která odhalila šestikilovou hranici, přípitky a omilostnění soupeře. poza Pohled na hodinky mi sdělil, že to celé se odehrálo v nějakých 15 minutách. Byl jsem na vrcholu blaha. Jen si neodpouštím malinké rýpnutí do méně úspěšného kamaráda Honzy. „Mno, jdu nahoru po kilech, tak do desetikiláče musím vydloubnout ještě čtyři kousky“. To se ukázalo jako bohapusté chvástání, neboť přes šestikilovou hranici jsem už vystoupat nedokázal. Následuje nával euforie a chuť už jen lenošit. Nakonec se přemáhám a znovu pokouším štěstí. Střídavě pokládám šňůru na hladinu, kochám se okolní přírodou, fotím a upíjím pivo, kterého nám průvodci do lodě každé ráno snášejí v termoportu s ledem dostatečné množství. A vychutnávám si svůj úspěch. Na lodi projíždíme různá zákoutí řeky. Někde zažíváme větší, někde menší úspěchy. V ústí jednoho z ramen do řečiště narážíme poblíž několika z vody vyrůstajících křovisek na hejno pěkných ryb. Jednu z těch větších po chvíli přemlouvám k záběru. Šňůra, vysoukaná na sluncem rozpálené dno plechové lodě, změklá žárem jako máslo, mi letí přes prsty. Najednou na prstech ucítím uzlík. Pozdě. Už proletěl většinou oček. V jednom, které už nedovolilo svou světlostí jeho průchod, se uzlík zastavuje a silou prchající ryby očko povážlivě ohýbá. Popotahuji šňůru, abych uvolnil tlak uzlu na namáhané očko, skláním prut a Honza po šňůře doručkuje rybu k lodi. Na konci silného vlasce zuří možná čtyřkilové tucunare paca. Nádherná ryba, ale v téhle chvíli nemám zájem se kochat parádním úlovkem, který bez velkých průtahů zbavuji háčku rovnou ve vodě, což je díky zamačklým protihrotům dílo vteřiny. S obavami se pokouším narovnat očka do původní pozice. Naštěstí jejich titanový rám toto umožňuje bez následků. Ovšem uzel se ukazuje být tvrdým oříškem. Je zatažený do té míry, že zvažuji rozřezání šňůry. Nakonec vítězí trpělivost a uzel se podává. Šňůra sice nezůstává bez následků, ale má muškařská výzbroj je zase plně připravena na další akci. Slunce nekompromisně připaluje a hlásí se hlad. Naznačujeme Fandovi, aby nás zavezl na konec ramene do stínu vzrostlejších křovisek. Během pomalé jízdy pročesáváme hladinu a průběžně zdoláváme menší kusy. Až téměř na konci dostávám záběr od větší ryby. Vychutnávám si souboj. Ryba je již těsně u lodě. Náhle exploduje hladina a soupeř se zjeví v plné parádě. Zůstávám jako opařený. Takovou potvoru jsem ještě neviděl. Odhaduji ji na 70 cm. Ovšem fascinován jsem především jejím vzhledem. Tělo podobné amurovi, ovšem s jemnou tygří kresbou, ale především ty čelisti. Brutální svěrák vyzbrojený mohutnými zuby. Hlavou mi letí myšlenka, že to monstrum do lodě nechci. A jsem vyslyšen. Během výskoku se ryba z háčku setřepává. Prvně v životě jsem rád, že se mi nepodařilo zdolat úlovek. Fanda nám prozradil, že to byla traira.

     Všechny lovené ryby, ať tukunare, jacundy, piraně či trairy bez rozdílu překypují energií a vzhledem ke své velikosti poskytují fantastické zážitky během zdolávání. Obzvlášť nás zaujala traira. Ne snad svojí krásou, ale agresivitou, houževnatostí při souboji a především silou svých čelistí. Běžně lovíme kusy kolem 50 cm, které nechávají na woblerech hluboké šrámy po stisku svých silných čelistí vyzbrojených silnými zuby. Tahle ryba prostě nedokáže nevzbudit respekt. Troufám si ji nazvat ztělesněním brutality.

     Po návratu do kempu neodolám a nahazuji streamer mezi krmící se ryby. Prakticky co nához, to záběr. Ovšem zdolávám tak 2 ryby na 10 záběrů. Jsou to všechno malé cachory, u nás známé spíš pod pojmem užívaným ve Venezuele jako payara. cachora Mají tvrdé čelisti vyzbrojené arzenálem úctyhodných jehlovitých zubů. Obzvlášť dva neobvykle dlouhé zuby vyrůstající z jejich spodní čelisti zapadající do jakýchsi pochev v čelisti horní budí respekt. Jednu z těchto zdolaných ryb omračuji úderem o molo a místo věnování loudící kuchařce ji házím na břeh v dohledu kajmana, ke kterému jsem chvíli před tím drze nahazoval svoji šňůru. Pán řeky nabídku přijímá a hodně zvolna doplouvá ke břehu. Ve chvíli, kdy se nabídnutá ryba mrskne a sjíždí ze svahu blíž k hladině predátor útočí. Hladina exploduje a jeho mohutné tělo v jediném okamžiku vyjíždí na břeh a čelisti chňapají po kořisti. V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce. Ta síla a rychlost mě omráčila i coby pouhého pozorovatele. Před takovým tvorem je skutečně na místě zachovávat patřičný respekt.

     Následující den po snídani balíme své věci do igelitových pytlů, které fasujeme v kuchyni, aby nám během přesunu do druhého kempu, v případě deště, všechny věci nezmokly. Znovu se usazujeme na Fandovu loď a vyrážíme. Cestou prochytáváme pláže, pobřežní porosty, zajíždíme do lagun. V jednom ze slepých ramen zdolávám další z řady pestrých jacund, když přes rameno koutkem oka registruji Honzův zásek. Slyším, jak si brzda Suveränu pocvrkává, prut se krásně prohýbá náporem bojovníka pod hladinou a najednou – suché lupnutí. Vláčák selhává ve spodní spojce. Hned na to praská i sedmnáctka „fajrlajna“. Nezbývá, než zbytek dovláčet s rezervním teleskopem, který díky přítomnosti kompletní bagáže na lodi máme k dispozici. Ještě jsme ale netušili, že to je jen začátek naší, nebo spíš Honzovy, smolné šňůry. Snad se mu začaly třást ruce nebo co, najednou se mu daří jeden kopanec za druhým. Padají mu ryby, pokud mu vůbec zaberou, trhá cenné woblery, jedna z mohutnějších trair mu drtí woblera tak, že z něj zůstává pouze drátěný kord s trojháky a lopatkou, zatímco obě poloviny balzového těla mizí ve vlnách. Pak mu Fanda díky svému nešťastnému zvyku zvedat ryby před uchopením do kleští za vlasec nad hladinu trhá dobře pětikilové tucunare i s jedním z úspěšných woblerů. A „třešinkou“ na onom smolném dortu je pouštění jedné z řady dalších mohutných trair. Honza se tohoto úkonu ujímá iniciativně sám, načež s sebou ta rádoby bojem vyčerpaná mrška škubne a mizí v hloubce i s Fandovým bogagripem. Vyměňujeme si pár nejapných pohledů a kyneme Fandovi k odjezdu.

rovnik      Vyrážíme po proudu směrem k druhému kempu. Při rychlém průjezdu jedním úzkým říčním zákrutem překvapujeme na pláži velkého, snad třímetrového kajmana. Jeho tělo prudce vyráží z pláže do proudu a proplouvá nám bezprostředně pod lodí. Rozeznáváme každou šupinu jeho hřbetu a svalnatého ocasu. Uf. Byly to snad dvě, tři vteřiny. Ale hodně silné vteřiny. Cestou míjíme loď s majitelem kempu a jeho dánským parťákem, kteří mají na silných šňůrách nastražené živé ryby. Fanda zastavuje, vyměňují společně pár slov, když v tom zakvílí brzda Dánova multiplikátoru. Fotím zdolávání a vylovení dobře pětikilové, krásně buclaté a vybarvené tucunare paca. Potom znovu letíme mnohotvárným říčním korytem, když náhle během okamžiku Fanda stahuje plyn a ukazuje ke břehu. Očima pátrám po nějakém exotickém tvoru, když uvidím pomalu se vzdalující, na jednom z kmínků přibitou ceduli, která označuje procházející rovník. No, konečně si zachytáme také na jižní polokouli. Za jedním říčním zákrutem Fanda stáčí loď ke břehu, abychom poškádlili zase trochu rybářského štěstíčka. Ve vlně, kterou za sebou člun na mělčině nechává najednou vyletí několik menších ryb a za nimi hřbet víc než metrového sumce. Podle siluety z vody vyčnívajícího hřbetu tipuji na jakéhosi anténovce. Okamžitě pročesáváme nástrahami proud, tišiny i úplavy. Všechno marné, ryby na nás nečekaly. Aspoň dělám pár záběrů jakýchsi květů, kterých je jinak v pralese zoufale málo.

     Prales nás vůbec překvapuje svoji strohostí a jednotvárností. Nacházíme se v oblasti chudé na hmyz. Huminové kyseliny obsažené ve vodě „černých řek“ prý neumožňují larvám hmyzu dokončit svůj vývoj, čemuž nemáme důvod nevěřit. Ani večer k lampě totiž žádný brouk či můra nepřilétly. Antimalarika užíváme nejspíš zbytečně, neboť komářího bodnutí jsme se za celý pobyt nedočkali. Spatření některého z hadů či opice zůstává nesplněným snem. Není důvod nosit nějakou „bezpečnostní“obuv. Celou dobu vystačíme se sandály, občas dokonce i naboso. Jen při brodění či koupání je třeba dávat pozor na rejnoky, jejichž bodcem vyzbrojený ocas, podle výpovědí průvodců, způsobuje bolestivá zranění. Po soumraku les až děsivě mlčí. Žádné hlasy či skřeky vypovídající o dramatech nočního pralesa. I samotný porost v okolí řeky neodpovídá představám o tropickém pralese utvářeném kdysi hltanou literaturou. Žádný pralesní velikán, jen jakési jednotvárné křoví, sem tam skupinka palem. krovi

     Ještě než dorážíme do jižního kempu, stíhá nás vydatný tropický liják. 20 minut prudkého, poměrně teplého deště přečkáváme v plavkách. Mezitím samozřejmě prochytáváme další z rozlitin řeky. Dostávám poměrně razantní záběr na malého nevýrazného streamera, kterého jsem navázal vyloženě jen z hecu. K nohám přitahuji jakousi velkou, asi dvoukilovou tetru. Pozoruji její pohybující se klešťovité čelisti. Raduji se nad dalším přírůstkem do kolekce ulovených druhů. Ovšem předčasně. Uzel na vlasci neodolal tlaku čelistí soupeře. Aspoň tak usuzuji podle zbytku uzlu, který mi připadá rozmačkaný. Po dešti přejíždíme na místo, kde se točí proud a kde se na hladině objevuje nespočet kruhů od velkých ryb. Fanda ukazuje na vodu a hlásí „grande paka“. Pak ještě dodává „muito piraňa“, takže si netroufám brodit na větší hloubku a jsem odsouzen, i přes veškerou snahu, k neúspěchu neboť nedokážu dohodit mezi krmící se ryby. Honza na woblera suverénně zdolává několik velkých piraní.

     Chvíli před soumrakem přistáváme u jižního kempu pod dohledem dalšího velkého kajmana, který hlídkuje nedaleko parkujících lodí. Vynášíme si věci do rozlehlého pokoje. Prohlížíme kemp. Paráda. Je postavený přímo v lese. Je nejen lépe situovaný, ale celkově hezčí. Všechny stavby jsou vyvedeny z masivního, hrubě opracovaného červeného tropického dřeva, nalakovaného čirým lakem, narozdíl od severního kempu, který je natřený jakousi syntetickou barvou odstínu slonové kosti. Jsme docela utahaní, takže večeří končíme denní program.

     Následující den po snídani nasedáme do lodě dalšího z průvodců. Je to mladý kluk, snad indián. Jmenuje se Champai. Je to ale divný brouk. Prakticky nemluví. Odhadujeme ho na nováčka průvodcovské party, protože jinam než na dohled od hlavního řečiště si s námi netroufá. Nezažíváme žádné výrazné rybářské úspěchy. Pokud narazíme na místo, kde mají ryby tendenci spolupracovat, Champai bez skurpulí natočí motor a místo opouští. Jsme z něho otráveni do té míry, že se nám ani nechce projevit nelibost. Při jednom z rychlých přejezdů překvapujeme na rozlehlé pláži dvojici amazonských vyder. Bohužel je nestíhám vyfotit. V jednou proudném místě zastavujeme u písčitého břehu a zatímco se bezúspěšně snažím ulovit něco na mouchu, Champai s Honzou chytají na pytlačku s nastraženým bílým chlebem drobné tetry, které ukládají do termoizolační bedny s vodou. Přejíždíme na další místo. Najednou z mlčenlivého průvodce vypadne známé „grande tucunare“ a ukáže na hladinu. Když vytáhnu Honzův teleskop s klasickou montáží „na živou“, má Champai co dělat, aby mu nevypadly oči. Asi v životě neviděl pořádný splávek ani olovo. Druhý teleskop nastražuje „po jejich“. Šňůra, karabina, ocelové lanko a velký hák. Na něj nastražuje rybu, poté šňůru přivírá pod víčko půllitrové PET lahve, z které v průběhu dne nějaký nešťastník vypil ne moc chutnou vodu. Poté nahazujeme obě montáže na volnou hladinu a pomalu popojíždíme za pomocí elektromotoru. Po nějakých 20 minutách dostávám velmi razantní záběr. Kačena zmizela pod hladinou rychlostí blesku, brzda trochu zacvrká.... a nic. Splávek vyplouvá na hladinu. Než montáž stáhnu k lodi, dostává záběr Honza. Se stejným výsledkem. Champai převazuje mou nevhodnou montáž podle jejich vzoru. Obratem nastražujeme nové ryby a nahazujeme. Než stačím dopít plechovku piva, přichází další záběr. Zásek sedí a ryba upaluje s naprostou jistotou do polopotopeného keře na levém břehu. V tu chvíli seká svůj záběr i Honza. Jeho ryba si to namíří do druhého keře u druhého břehu. Co teď? Na každém prutu velká ryba a my uprostřed. Kam se rozjet? Mé rybě se daří zajet do keře. Díky silné šňůře se mi ji ovšem daří vytáhnout na volnou vodu a po chvíli zdolat k lodi a vylovit. Rychle ji zbavuji háčku, pokládám na dno lodě a fotografuji. Krásně vybarvených 5 kilo energií nabitého těla. Mezi tím přivádí k lodi svůj úlovek i Honza. Asistuji při vylovení a poté spokojeného lovce fotím. Pyšní se možná sedmikilovým kusem s pozoruhodně mohutnou stavbou těla a ohromnou hlavou. Takže nakonec se i divný brouk Champai ukázal jako profesionál. Champai

     Večer v kempu, ještě před večeří, jdeme do jídelny a říkám si mladé, docela pohledné kuchařce o pivo. Jen nevím, proč je tak překvapená, když místo nabízených dvou plechovek, chci rovnou „quatro“. Posedáváme na terase, opakujeme pivní proceduru a kouříme doutníky, které si vezeme pro výjimečné příležitosti ze Sao Paula. Následuje pestrá večeře a po ní další vychutnávání atmosféry na terase jídelny. Troufám si na malý projev v portugalštině a říkám mladé usměvavé kuchařce o caipirinhu, přičemž ji v její mateřštině oslovuji „beruško“. Asi mi bylo dostatečně rozumět, neboť požadovaný nápoj se za chvíli ocitá na stole před námi. Mezitím, co ovíněni plánujeme časný budíček, přisedá Shila, jak se ta snaživá kuchařka jmenuje, k nám a snad aby udělala dojem, přináší s sebou jednohubky s olivami a sýrem. Jako projev uznání se s ní následně.....fotím.

     Ráno procitáme v době, kdy jsou ostatní členové výpravy už po snídani. Sice stihli na prostřeném stole pestřejší sortiment, ale propásli šanci ulovit v pralese slušnou opici. Snídáme ve volném tempu, balíme svoji bagáž a nasedáme do lodi k Aloisiovi, hovornému, velice veselému chlapíkovi, předákovi skupiny průvodců a jak se později dovídáme, i budovateli kempů na Rio Itapara. Na programu dne je přesun zpět do severního kempu samozřejmě proložený rybařením. Ovšem Aloisio nám kromě toho připravil program, o jakém jsme si netroufali ani snít. Vyrážíme z kempu, opět pod dohledem majestátního kajmana. Tradičně prolovujeme mělčiny s neuvěřitelně bílým pískem. Zdoláváme bezpočet malých tucunare zatímco Aloisio loví na pytlačku s kouskem bílého chleba nástražní rybky, které ukládá do polystyrenové bedny, v které pak v průběhu dne pravidelně vyměňuje vodu. Při každé námi zdolané rybě nadšeně vykřikuje „cerveja“, čímž nám dává najevo, že velmi dobře zaregistroval, které z portugalských slov preferujeme. Jednu z pěkných tucunare paca po zdolání pokládám do mělčiny, skládám k ní prut a dělám pár fotek. Při jízdě řečištěm Aloisio znenadání zatáčí ke břehu a ubírá plyn. Zajíždí do křoví u břehu. Jsme poněkud vykulení, protože o nějakém chytání v takových podmínkách nemůže být ani řeč. Vyskakuje z lodě a snaží se ji protáhnout křovinami. Pochopili jsme smysl jeho počínání a vyskakujeme, abychom mu pomohli táhnout loď přes mělčiny. Lod Před námi se objeví docela malé mělké bahnité očko. Aloisio velí k nasednutí do lodě a pohání nás kupředu na minimální otáčky motoru. Před lodí se rozprchávají hejna akar. Honza pozoruje i neonky. Na konci očka opět vyskakujeme z lodě. Jakmile jsem skočil do mělké vody, zůstal jsem stát jako opařený. Tak teplou vodu, v jaké jsem stál, si napouštím doma do vany. Vsadil bych si, že do 40 °C ji moc nechybí. No, není se co divit. Je jí sotva nad kotníky, stojí bez hnutí a celý den ji intenzivně prohřívá slunce. Po pár metrech vlečení lodi se nemůžeme pohnout dál. Uvízli jsme na písčitém dně. Ale profík Aloisio si ví rady. Z lodě vykládá kanystr, bagáž odkládá na suché místo v lese a sundává těžký motor, který opírá v křoví. Pak se loď nechá o kousek popotáhnout. Jenže v nějakých 5 centimetrech vody se daleko nedostáváme. Ovšem zkušenost místního mazáka, naše mladické nadšení a trocha síly opět triumfují. Párkrát zavrtíme lodí do stran, čímž si v písčitém dně loď vyhrabe jakýsi lavór a tím získáváme prostor pro pohyb o pár metrů vpřed. Po několikerém zopakování této procedury se dostáváme na dostatečnou hloubku. Aloisio se s Honzou vracejí pro motor, zatímco já s foťákem slídím, opět marně, v porostu po nějakém hadovi. Nasazujeme motor, loď ještě kousek vlečeme za sebou a za pár okamžiků stojíme na kraji laguny. Před námi se otevírá pohádková scenérie. Hladina jako roztavené stříbro, v pozadí sluncem nasvícený prales, nad ním tyrkysová modř oblohy, pod nohama cukrově bílý písek, z něhož vyrůstají trsy smaragdově zelených rostlin, z nichž čirou vodou prchají nádherně zbarvené několikakilové tucunare paca. Tenhle výjev sotva zapomenu. Naskakujeme na loď a vyrážíme ke konci protáhlé laguny. Prohazujeme zarostlou mělčinu, slunce nás vytrvale spaluje a rybám se nechce z vody. Aloisio tedy navrhuje změnu místa. Přejíždíme na střed laguny, kde nastražujeme živé ryby a nahazujeme je nad hloubku. Čekání na záběr si krátíme lehkým obědem a nějakým tím pivkem. Najednou se divoce rozječí brzda multiplikátoru. Sekám, ale do prázdna. Aloisio mě poučuje, že nemám sekat, jen zvednout prut a navíjet. Jsem poněkud nedůvěřivý, ale vzápětí mě o správnosti doporučení přesvědčuje Honza. Dostává záběr na svůj prut, dává rybě pár metrů a pak začne prostě navíjet šňůru. Po jejím došponování se prut parádně prohýbá a nastává souboj, který se pokouším fotograficky zdokumentovat. Po několika prudkých únicích přes brzdu a výskocích nad hladinu rybě evidentně ubývá energie a nechává se dovést k lodi. Aloisio ji nacvičeným hmatem nasazuje bogagrip a vylovuje do lodi. Kocháme se krásnou velkou cichlidou, fotím úspěšného lovce, poté i pózujícího Aloisia a rybě dáváme svobodu. Chvíli na to se dočkávám dalšího záběru. Potlačuji nutkavou touhu zaseknout a …. ryba pevně visí na háčku. Následuje skvělá zdolávačka. Brzda kvílí, prut se prohýbá pod náporem zuřícího těla, ryba se nehodlá vzdát. Už jsem doufal, že mám vyhráno, když soupeř, v tu chvíli už těsně u lodi, náhle přidává plyn, vytahuje přes brzdu další metry šňůry a zajíždí pod loď, čímž mě nutí sklonit prut špičkou pod hladinu. Nakonec se ale i tenhle soupeř vzdává. Přibývají další fotografické záběry jak průběhu zdolávání, tak zdolané pestré cichlidy v rukách úspěšného lovce. Nastražujeme další ryby, které je ovšem díky vzrůstající aktivitě piraní nutno čas od času vyměnit. Dočkáváme se každý dalšího záběru a užíváme si zdolávání houževnatě vzdorujících pestrých okounů. Poté nás Aloisio pomalu odváží na druhý, výrazně zúžený konec laguny. Mezitím se snažím z pobřežních porostů vylovit nějakou rybu. A snaha je korunována úspěchem. Na konci vlasce se zmítá krásné tucunare paca, se kterou po chvíli s chutí pózuji před objektivem aparátu. Honza mezitím na své woblery zdolává několik velkých piraní a trair. Přijíždíme na mělčinu na konci laguny. U nepříliš vzdáleného protějšího břehu se krmí nějaké rybky. Nahazuji a co chvíli zdolávám malé tucunare , sem tam se splete nějaká jacunda. Sluneční žár mě nutí ke koupeli. Odkládám prut do lodě a ráchám se na mělčině. Přece jen, na hloubku si netroufám, nerad bych se dopracoval k základně potravní pyramidy. Po koupeli a chladném pivku nasedáme na loď a opouštíme lagunu. Během brodění mělčinou zpět k hlavnímu korytu řeky následuje opět odmontování motoru, přetažení odlehčené lodě přes kritickou mělčinu, na okraji bahnitého očka naložení v lese zanechané bagáže a kanystru s benzínem, návrat pro motor a jeho nasazení na loď. Očko překonáváme s pomocí motoru, který běží na minimální otáčky. Tentokrát už žádné akvarijní rybky nepozorujeme. Po chvíli jsme opět v mělčí vodě těsně obklopeni křovinatým lesem. Brodíme a loď dotahujeme na samý okraj říčního koryta. Nasedáme a nabíráme směr severní kemp. Po pár ujetých metrech se ale motor dusí a nechce jít do otáček. Jeho použití na minimální otáčky v mělké vodě se ukázalo jako fatální chyba. Zadřeli jsme. Následuje rozpačitá pauza a pokusy motor rozchodit. Hlavou mi probleskla myšlenka na nucené nocování v pralese, což by nemuselo představovat zásadní problém, ale nějak jsem si nedokázal představit, jak nás někdo z téhle situace zachrání. Byli jsme v oblasti bez signálu a nevím, jak se ztroskotanci v takovém terénu hledají. Nezbývá, než se s kuckajícím motorem ploužit po proudu zpět do jižního kempu. Tam Aloisio nakládá těžký motor na ramena, nese ho do jednoho z dřevěných přístřešků a my si zatím dáváme zasloužené pivko a fotím těsně kolem břehu proplouvajícího kajmana. kajman Po chvíli Aloisio vychází s novým motorem. Asistujeme mu při jeho nasazení na loď a tentokrát v povzdálí plavajícího kajmana ignorujeme. Dílo se zdařilo a vyrážíme na plný plyn proti proudu. Aloisio se snaží dohnat ztracený čas a tak to žene pekelným tempem. Jelikož sedím na přídi, občas mi některá z větviček, či lián, které v úžinách zasahují až do naší trasy, uštědří slušné jelito. Ale co, aspoň mám na co vzpomínat. Schyluje se k dešti a tak zastavujeme na pláži a krátkou přeháňku přečkáváme v krytu řídkého listoví. Po dešti se ještě stavujeme v místě s točícím se proudem, které jsme již poznali s Fandou. Aloisio sestavuje na Honzově prutu montáž pro lov piraní, skládající se z desetigramového olůvka, ocelového lanka a monstrózního háku. Jednu z nástražních rybek krájí na velké kusy. Honza nahazuje do proudu. A zažívá nával úspěchu. Nástraha je často atakována ještě dřív, než stačí dopadnou na dno a tak Honza zdolává jednu velkou piraňu za druhou. Některé z ulovených kusů posloužily jako nástraha pro lov svých soukmenovců. Nakonec i já podléhám pokušení popasovat se s tímto pověstným dravcem a nahazuji kus masa velký jako pěst. Jednoduché a účinné. Během chvíle přivádím k nohám několik možná kilových ryb. Jelikož nehodlám riskovat ani jeden z prstů, hák vyjímám zásadně kleštěmi, neboť o ostrosti jejich zubů není pochyb. Důkazem je vždy z háku dokonale oholená nástraha. Slunce se chýlí čím dal více k obzoru a tak nezbývá, než znovu vyrazit. Letíme po rozstřikující se hladině, pokouším se fotit přeletující ptactvo, když náhle na jedné z pláží spatřím želvu. Stáčím za ní foťák, což Aloisio registruje, podívá se tím směrem a prudce stáčí loď ke břehu. Želva zpozorovala blížící se malér a snaží se utéct do vody. Pozdě, Aloisio je rychlejší. kajman Chytá ji, pózuje pro fotografování, usmívá se a naznačuje, že je to moc dobré jídlo. Želvy je mi líto, ale rozmlouvat mu to nehodlám. Cestou se s ním ovšem úspěšně domlouvám na krunýři pro mě, coby suvenýru. Těsně před soumrakem ještě fotografujeme duhu, kterou zapadající slunce nad řekou vykouzlilo a po chvíli konečně přistáváme v kempu. Neodolám a fotím u mola zevlujícího kajmana. kajman2

     Následující ráno vyrážíme na vodu s Manuelem. Po chvilce jízdy přistáváme na malé pláži. Porost za zády mi neumožňuje držet ve vzduchu dost šňůry, musím tedy brodit poměrně hluboko, což mne poněkud znervózňuje. Jelikož jsme na hlavním řečišti, projíždí kolem nás chvíli po sobě dvě lodě s dalšími rybáři. Dávám si hodně záležet, abych zdolával rybu zrovna, když projíždějí kolem. Pěkně se pasu na jejich pohledech a gestikulaci. Opět popojíždíme řekou, prohazujeme různá slibná zákoutí a užíváme si rybářského opojení. Náhle Manuel stáčí loď do jednoho z křovisek. Vyskakuje a táhne nás za sebou. Následujeme ho do vody a přikládáme ruku k dílu. V některých místech jde skutečně o centimetry, neboť porost houstne a loď svírá skutečně velmi těsně. lodicka Najednou narážíme na konec kanálu. Respektive kanál je přerušen dobře 20 metrů širokým valem vystupujícím snad 60 cm nad hladinu. Jsme poněkud vykolejení, ovšem Manuel si ví rady. Mačetou naseká několik kmínků, vyskládá z nich na blátivý terén jakýsi rošt a to nám umožňuje loď, byť s vynaložením značného úsilí, přetáhnout. Prodíráme se hustým křovím a po chvilce jsme v další ze skrytých lagun. Znovu usilovně bičujeme hladinu a mně se poštěstí na osvědčeného slávistu zaseknout slušnou rybu. Užívám si souboj na volné hladině, zdolávám přímo z navijáku, Honza mezitím pořizuje několik pěkných záběrů bojující ryby a po chvíli nastupuje Manuel se svým bogagripem. Honza dělá pár fotek, já ochotně pózuji s úlovkem a váha opět poodhaluje šestikilovou hranici. Honza chytá, za doprovodu nepříjemné bolesti ramen, na velké woblery, které mu zapůjčili ostatní členové výpravy, když se rozneslo, že ve svých zásobách nástrah udělal pořádný průvan. Je to bezpochyby dost dřina nahazovat a po hladině smýkat „sázecí kolíky“ vybavené vrtulkami, které vyvolávají slušný humbuk, těžkým devítistopým teleskopem. Ovšem záběry na takové nástrahy jsou tím pravým adrenalinem. Velké ryby je atakují velmi energicky a je nanejvýš vzrušující sledovat mohutné závary na hladině a rozstřikující se spršky vody. Zatímco Honza konečně proměňuje záběr a zdolává pěkné acu, na mém mušáku je k lodi dovedeno houževnaté a krásné tucunare paca. aca Abych mohl Honzovi pomoct s vylovením jeho úlovku, odkládám ten svůj, ne zrovna ohleduplně, na rozpálené dno lodě. Ani se nedivím, že ryba začala vyvádět. Doteď mě hryže svědomí, že jsem ji na ten horký plech pokládal. Sotva jsem stačil cvaknout spouští, musím asistovat při vylovování. S Honzou si vzájemně fotíme naše úlovky. Ta moje krasavice je ovšem natolik rozdivočená, že se nedokáže uklidnit ani když ji držím v rukách a jak s sebou mrská, tak se mi pěkně navléká skřelemi na prsty. paca Jelikož má ale žaberní dutinu velmi prostornou, věřím, že jsem jí tím už žádné další trauma nezpůsobil. Z dalších zdolaných ryb věnujeme dvě asi kilové Manuelovi. Ten je zabíjí a ukládá do polystyrenové bedny. Pak se pokoušíme ulovit některý z větších kusů na živou rybu, ale bez zvláštního efektu. Honza zdolává asi čtyřkilovou rybu a pak záběry úplně ustávají. Míříme proto k průjezdu z laguny směrem k řece. Opět se protahujeme hustým porostem, brodíme mělčinami a rveme těžkou loď přes ten blátivý val vylepšený několika klacky. Na řece nás Manuel zaváží na pěknou pláž stíněnou řídkým listovím. Sotva vyskočíme na břeh, Manuel popadne naše sedačky, usadí je do stínu, obratem donáší termoport se zaledovaným pivem a vybízí nás k usednutí. Zatímco mlsáme studené pivo a občas prohazujeme pobřeží, Manuel chystá oběd. Mačetou seká klestí, pomocí benzínu z kanistru ho podpaluje a mezi tím kuchá ryby. Když vidím, jak zápasí se svým tupým nožem, nabízím mu svůj, solidně nabroušený. Vděčností se málem rozbrečí a ještě dlouho potom mi děkuje. Zatímco se ryby opékají na roštu, courám podél břehu a snažím se chytit některou z asi půlmetrových ještěrek, které se prohánějí v trávě. Mršky na mě nechtějí počkat. Usedám na svoji sedačku, otvírám si radši ještě jedno pivo a mezi tím už Manuel servíruje. Z lodě vykládá jakousi bedýnku s proprietami. Vyndává z ní stříbrný tácek, talíře a příbory, sojovou omáčku, nějaké limetky a v plastikovém kelímku s víčkem směs nakrájených rajčat, paprik a cibule v octově slaném nálevu. Nakládáme si maso pečené ryby, dochucujeme šťávou z limetky a sojovkou a přikládáme pár lžic zeleninové směsi. Ryba chutná znamenitě. Má jemné, suché maso a na to, že je to okoun, nemá prakticky žádné kosti. Po obědě chvilku blbneme ve vodě, abychom se osvěžili a vyrážíme na další slibná místa. Náhlou, ale o to vydatnější dešťovou přeháňku přečkáváme zase jen v plavkách na jedné z řady pláží. Následuje další přejezd a řada zdolaných ryb menších velikostí. Dokonce se mi daří v jedné z úžin urvat jednoho ze svých favorizovaných zonkerů. Dalšího mi už Manuel utrhnout nedovolí a ochotně zajíždí ke břehu a z křoví moji nástrahu uvolňuje. Bezprostředně na to se všímáme malého kajmana. Potichu se k němu přibližujeme s úmyslem ho chytit. Manuel nám posunky naznačuje, že je to velmi dobré jídlo. Kajman ale pro naše gurmánské choutky nemá nejmenší pochopení a bleskovým pohybem opouští pobřežní mělčinu a mizí v hloubce. Znovu tedy popojíždíme revírem, prochytáváme slibné úseky a užíváme pohody a pomalu směřujeme zpět do kempu.

     Byť tento den nepatřil k nejúspěšnějším, zážitků jsme měli víc než dost. Přece jen, prodírat se pralesem, brodit mokřinou, sníst exotickou rybu a chytat krokodýla, to je víc, než jsme se odvážili doufat. Po večeři následuje posezení na terase, caipirinha, doutníček. Přisedá k nám mladší část osazenstva kuchyně. Naléváme holky pivem, Honza sundává ze zdi kytaru. Když zabrnká „Na Pankráci, na malým vršíčku“ a „Proč jsi tak smutná“ jdu raději spát, aby měl se Zinou dostatek soukromí. vecer

     Nadchází poslední den rybolovu. Jako průvodce na nás vychází protřelý profík Aloisio. Vyrážíme na druhou stranu od kempu než obvykle. V jednou užším místě řeky brodíme na mělčinu a od druhého břehu taháme jednu rybu za druhou. Jsou to sice všechno mrňousci, ale jsou jich mraky. Při sedmdesátém zvolání „cerveja“, kterým Aloisio doprovází každý náš úspěch, počítání ustává, takže po chvíli ztrácíme přehled, kolik kusů zbývá k zaokrouhlení na stovečku. No nic, nejsme tu kvůli statistice. Při zastávce na jedné z pláží nacházíme v písku čerstvé stopy velkého kajmana. V další zátoce naši pozornost upoutává neobvyklý ruch na břehu. Mylně tipujeme na prasata pekari. Původci onoho ruchu se vrhají do vody a z uctivé vzdálenosti míjejí naši loď. Bleskově tasím foťák a rychle dělám několik snímků čtveřice krásných vyder obrovských. Poté ještě fotím papouška aru, který posedává na vrcholku jednoho stromu na vzdáleném břehu zátoky. Rybaření se už věnuji jen chvílemi, protože jsem doslova přechytaný, ale také kvůli poměrně silným poryvům větru, které mi výrazně komplikují nahazování. Aloisio s námi po čase zajíždí do velké laguny, kde se pokoušíme ulovit nějaké tukunare na živou rybu. Ovšem neúspěšně. Neúspěch je ale vyvážen pozorováním inií amazonských, sladkovodních delfínů, postrádajících snad jakoukoliv plachost a proplouvající v naší bezprostřední blízkosti, dokonce i podplouvající naši pomalu pojíždějící loď. Je jich tu tolik, že po čase přestáváme jejich vynořování počítat a nakonec je už úplně ignorujeme. Před připalujícím sluncem se ukrýváme na písčitý břeh stíněný převislými křovinami a nahazujeme kusy rybího masa nastražené na velkých hácích. Zatímco zdoláváme několik velkých piraní, Aloisio připravuje želvu, kterou měl dosud uloženou v lodi. Je to dost krvavá a smutná podívaná. zelva V tom se rozječí brzda navijáku na nahozeném prutu. Honza se snaží rybu přibrzdit. Marně. Metry šňůry nezadržitelně mizí z cívky. V tom tah ustává a Honza konstatuje, že visí. Aloisio nás nahání do lodě a vyrážíme na vodu. Riskantním tahem za šňůru se mu daří rybu z vázky vyprostit. Manévrujeme na hladině podle výpadů ryby. Je to neustálé přetahování o každou píď šňůry. Myslíme si, že už máme navrch, ale ryba se nechce vzdát a znovu se rozjíždí i přes poměrně silně utaženou brzdu. Pokolikáté už? Aloisio dělá nepochopitelnou věc. Bere šňůru do dlaně a poté ji tiskne zuby a přejíždí po ní. Děsíme se, ale on nás s úsměvem uklidňuje. Pojem „dentista“ vysvětluje mnohé. dentista Prostě trocha netradičně pojaté hygieny během dlouhé chvíle. Rybu už vidíme kus pod hladinou, ale nejsme dosud schopni rozeznat detaily. Aloisio hlásí, že je to „pirarara“ a naznačuje dlouhé vousy. Honza za sebou má už půlhodinový souboj. Pro bolest v paži ho musím vystřídat. Pociťuji stéle ještě velmi silný vzdor soupeře a nedivím se, že to Honzu dokázalo unavit. Mohutná, pestře zbarvená ryba se ukazuje u hladiny, ale stále má dost síly k dalším únikům do hloubky. Trvá mi další čtvrt hodiny, než si troufnu vystoupit na mělčinu a dokážu sumce přivést Aloisiovi na dosah. Jak se sumec unavený dlouhým soubojem dostává na mělčinu, Aloisio se po něm vrhá a chytá ho za ocasní násadec. sumec2 Následuje několikeré pózování s parádním úlovkem a intenzivní fotodokumentace. Rybě se na vzduchu evidentně nelíbí, neboť silně klape čelistmi a vydává tlumené chrochtání. Pak Honza zbavuje úlovek háku pevně vězícího v koutku tlamy a svůj možná třicetikilový triumf vrací vodě. Vrháme se na chlazené pivo a společně zapíjíme úspěch. Aloisio se nadále věnuje přípravě želvy a já nahazuji montáž s velkým kusem masa do hloubky. Po krátké chvíli se opět rozječí brzda. Zvedám prut, ten vykresluje efektní křivku a z cívky mizí metry šňůry. Opět nastupujeme na loď, když v tom ryba zalehá za překážku na dně. Několik minut se snažím rybu přimět k pohybu. Aloisio bere za šňůru a pokouší se jí zvednout tvrdým tahem. V tom šňůra praská. Nedá se nic dělat, svůj příděl štěstěny jsme již měli vyčerpaný. Vracíme se k pivu a pečení želvy. Aloisio nejspíš pustil z hlavy naší domluvu a želvu peče na ohni přímo v krunýři. Tím se s excelentním suvenýrem loučím. Servírovanou želví pečínku si dochucujeme sojovou omáčkou, limetkou a zeleninovou směsí v octovém nálevu. Maso je tužší, ale chutná skvěle. Jen nám trochu v zubech křupe písek, který se do masa dostal při zpracování na písčité pláži. Poté se ještě dojídáme pečenými piraněmi, které, jak zjišťujeme, mají vynikající jemné maso. Po exotickém obědě se povalujeme ve stínu a odborně likvidujeme zásoby piva. Najednou do bezprostřední blízkosti břehu, v podstatě až těsně k břehové čáře, připlouvá velký rejnok. Poctivého půl metru v průměru. Urychleně dělám několik záběrů a v tom slyším Aloisiovo „pšššt“. Když skloním foťák, Aloisio vystartuje a mačetou sekne po rejnokovi. Asi minul, nebo málo přitlačil, neboť rejnok ve vteřině mizí do hloubky. Pak se nám dostává vysvětlení, že rejnok je velmi dobré jídlo.

     Po návratu do kempu rozdávám průvodcům část svých mušek a pak následuje tradiční pestrá večeře a jednotvárný pitný režim, který nás poněkud zmáhá. Přisedáme k odpočívajícím kuchařkám a koukáme na televizi. Jelikož nepředpokládám, že bych něčemu z programu začal rozumět, asi po dvou hodinách odcházím spát.

     Ráno je poněkud malátné. Po lehké snídani balíme všechny svoje věci, protože za tři hodiny máme odlétat zpět do Manausu. Ještě před odletem zevlujeme po kempu a děláme poslední fotky. Pak už se jen loučíme s personálem, Honza ještě platí 30 dolarů za utopený bogagrip, ale to už mezi tím průvodci z letadla vykládají bagáž další skupiny a nakládají naše zavazadla. odlet Ještě naposledy se loučíme s průvodci a kuchařkami a pak nastupujeme do letadla. Po startu se pohledem loučíme s řekou, která nás skoro týden hostila a zásobovala bezpočtem skvělých zážitků.

     Snad ještě někdy….

Autor: Šeptal

Diskuse k článku (76 reakcí)

Přečteno: 24 787x
Průměrná známka: 1.09

NBritská mezinárodní muškařská výstava

Fotoreportáž z velkého muškařského festivalu v Británii.

NChanagaj 2007

Cesta nám všem dala zabrat, ale únava z nás v tomto nádherném prostředí zázračně rychle padá a my již víme, že náš rybářský sen se opět začíná měnit ve skutečnost.

NJak jsem rybařil v Jižní Karolíně

Co se dá v jezeře Greenwood ulovit ? Nejčastěji ulovenou rybou je sumeček, jsou věčně při chuti. Těch malých do 60 cm, kterým se tu říká „bejby“, je tu k ulovení velmi mnoho. Čím jsou menší,tím dokáží víc brečet, ...

NNovozélandský pstruh

Nový Zéland je známý díky mnoha věcem, ale jak tady chvíli žijete, zjistíte, že lov salmonidů je zde jedna z nejoblíbenějších zábav. Každý má svůj způsob na jejich lov, např. já jsem nenašel oblibu v muškaření, tak je lovím přívlačí.

NMožnosti muškaření ve Švédsku

Není nic luxusnějšího, než mít chatku na břehu krásného zálivu, před chatkou u mola výkonnou loď a mít tak možnost vyjít si na večer na půl hodiny před večerní saunou prochytat blízkou zátoku.

NMořští pstruzi na mušku 1

Voda je zde velice čistá, a tak rozeznáte velice jednoduše světlá písčitá místa od míst pokrytých vegetací.

NČULUUT 2000 - Mongolsko

Následuje zastavení unášeného sysla a já již vím, že mám na prutě svého prvního skutečně velkého tajmena.

NSLOVINSKO - království křišťálových řek

Nesmíme zapomenout zaštípnout protihrot a je možné chytat pouze s jednou muškou.