To je vražda, napsal

15.2.2007 - Osprey

Začněme jednou pro změnu pohádkou…

      Kdysi dávno tekla krajem řeka. Prodírala se úzkým údolím mezi zalesněnými kopci a odváděla nazlátlou vodu z horských slatí do úrodné krajiny obývané lidmi. Tam pak kličkovala po zelených loukách od vesnice k vesnici a venkované ji měli rádi. Občas jim sice odplavila jejich seno, strhala břehy nebo nanesla na pole hranice ledových ker, ale většinu roku poháněla mlýny, těžil se v ní písek, plavili koně, chytaly ryby, pralo prádlo a hrály si v ní děti. Pokud měl někdo pocit, že si řeka až příliš ukusuje z jeho pozemků, spravila to řada dubových kůlů nebo pár stromů vysazených na břehu. Lidé žijící kolem svou řeku znali, rozuměli jí a brali ji takovou, jaká byla v dobrém i zlém. Na to, aby dělali něco jiného, stejně neměli čas ani prostředky. A tak tomu bylo stovky let.
      Nebyli to tihle lidé, kdo přišel s nápadem dát řece novou tvář.
      Začalo to tím, že se změnila… řekněme doba. Náhle byly k dispozici pádnější prostředky než lopata, palice a pár dubových kůlů. Většina luk se rozorala a na jejich místech vznikla pole. Pár přistěhovalců si postavilo domy v blízkosti řeky na místech, kde by to donedávna nikoho z místních ani ve snu nenapadlo. Inženýři se zahleděli do map a vytyčili trasy silnic a tratí. I s řekou se počítalo – stala se překážkou, kterou bylo třeba překonat, živlem, jenž bylo třeba spoutat a v nejlepším případě přírodní silou, jejíž energii bylo možno využít.
      Řece samotné byly tyhle změny v podstatě fuk. Čas od času se rozvodnila jako mnohokrát předtím, vyplavila domy majitelů neznalých přirozeného běhu věcí a zničila úrodu na polích, která na rozdíl od luk nebyla schopna povodni vzdorovat. Nebyla v tomhle ohledu jediná, takhle se chovaly snad všechny řeky po celé zemi. Celkem vzato nic jiného neuměly a bylo to přesně to, co dělaly odnepaměti.
      Někde ve vzdálených městech ovšem tato činnost neušla pozornosti lidí zvyklých poroučet větru a dešti. Neznali tiché zurčení mělkých proudů, hukot splavu, tajemství tůní s podemletými břehy a možná ani nikdy neviděli, jak vlastně vypadá kalná záplava unášející za mlhavého jitra větve stromů a kupky nedosušeného sena. Ale viděli svoje sloupce čísel s položkami „má dáti – dal“, grafy, statistiky a směrnice. Měli tabulky, plány, rýsovací prkna… a moc. Podle nich dělaly řeky něco nepatřičného a bylo třeba odkázat je do patřičných mezí. Prostředky se brzo našly. Tažení proti svéhlavě se chovajícímu živlu bylo sice zahájeno zvolna, ale postupně nabylo obludných rozměrů.
      I naše řeka se brzy změnila k nepoznání. Ztratila dvě třetiny délky toku, protože koryto meandrující kdesi v lukách nahradila vybagrovaná rýha uvězněná mezi valy ochranných hrází, někdejší zákruty byly zasypány nebo z nich postupně vznikly mělké jámy se zapáchající vodou. Břehy regulovaného koryta s lichoběžníkovým profilem byly vysypány záhozy z lomového kamene a nevypočitatelné stromy, které mohly být za povodní zdrojem problémů, byly pro jistotu vykáceny. Romantické kamenné jezy byly nahrazeny kovovými monstry v betonových rámech. Z původní řeky zbyl regulovaný kanál.
      Obyvatelé krajiny podél říčního toku se mezitím změnili. Už svoji řeku nepotřebovali. Neměli koně, nestarali se o svoje pozemky, nemuseli těžit štěrk a sami spravovat břehy. Většině z nich bylo jedno, co se s řekou děje. Snad jen za povodní z ní mívali strach a to tím spíš, že v regulovaném korytě se řeka dovedla rozvodnit jako nikdy předtím.
      Až jednou…
      Správná pohádka by teď měla pokračovat a po nesčetných zápletkách a peripetiích dospět ke šťastnému konci. Jenže naše pohádka tady končí. Žádné „Až jednou“ nepřišlo.
      A vlastně to ani pohádka nebyla, protože podobný osud postihl v naší zemi nejednu řeku, říčku či potok.
      Když se vrátíme do reality, snadno zjistíme, že regulovaných říčních koryt se v naší zemi najdou tisíce kilometrů a dodnes k nim přibývají nové a nové úseky.
      Smysl těchto opatření se přitom většinou ukázal jako sporný. Zemědělství se v současné době ocitlo v krizi a mnohé pozemky kolem řek nejsou schopny přinášet svým majitelům zisk. Řada z nich je obdělávána jen kvůli státním dotacím, některé vůbec. Povodním tyto úpravy zabránit nedokázaly a z biologického či krajinářského hlediska se napřimování a regulace říčních koryt nedají vnímat jinak než negativně.
      Protože nejsem odborník, budu dál mluvit o jedné jediné řece. Jedná se o jihočeskou Blanici – někdy označovanou jako Blanice Vodňanská.
      Posledních třináct let ji vídám skoro denně a není mnoho lidí, kteří by její dolní tok znali lépe. Zažil jsem na ní sucha i povodně, stávám na jejích březích v lednu i v červenci a pohyboval jsem se kolem ní i za velké vody v roce 2002 – daleko dřív než se k ní dostaly orgány zákona, aby tu natáhly pásky zakazující vstup. Tohle jediné mě opravňuje napsat další část článku a obviňovat někoho z viny za současný neutěšený stav.
      Nepátral jsem v archívech po datech, kdy jednotlivé úseky kdysi meandrujícího toku postupně vzaly za své. Spíš mě zajímá současný stav a možnosti jeho nápravy. Vím jen, že s úpravami koryta se začalo už před druhou světovou válkou a pokračovaly zhruba do 80. let 20. století. Sám ty doby buď vůbec nepamatuji anebo jsem přinejmenším ještě nebydlel v jižních Čechách. Jak vypadala původní Blanice mohu jen odhadovat podle zbytků starých meandrů, vyprávění pamětníků, prohlížení map a občasných návštěv jejího horního toku. Pokud to dokážu posoudit, musela to být skutečně malebná říčka. Její likvidace – to byla svým způsobem vražda.
      Podívejte se teď, jak se po letech jeví výsledek regulace a dalších úprav rybáři, pro kterého je tento zmrzačený tok domovským revírem.

Úpravy koryta

      Při každé regulaci meandrující řeky dojde k napřímení koryta a výraznému zkrácení jeho délky. Čím je původní tok klikatější, tím větší procento jeho délky se po regulaci změní v odříznutá ramena a tůně. Ty se zčásti zasypou materiálem vybagrovaným při hloubení nového koryta a zčásti ponechají osudu. Nové koryto je kratší a tak objem odtěženého materiálu prostě není dost velký, aby mohl vyplnit původní meandry.
      Drobné vodní plochy vzniklé ponecháním zbytků staré řeky byly zpočátku rybářsky využívány, ale postupně zarůstaly a zanášely se bahnem. Některé dnes během léta zcela vysychají, v drtivé většině ostatních už nemohou trvale přežívat žádné ryby a jedná se spíš jen o mělké bahnité rýhy s několika decimetry špinavé vody. Pár největších ještě zarybněno je, ale dynamika rybích populací tu má velmi kolísavou tendenci odvíjející se od průběhu zim a letních veder. Dochází tu k častým úhynům velké části obsádky a s dalším postupným zanášením se situace může jedině zhoršovat.
      Podívejme se teď na dvě mapy toku Blanice v okolí Protivína. První je zřejmě ještě rakousko – uherská mapa z počátku 20. století, druhá je současná turistická mapa stejného měřítka. Do ní jsou vložena schémata, která jsem vytvořil překrytím obou map.
      Je velmi dobře vidět, že regulace zkrátily délku původního toku přinejmenším na polovinu. Drobné vodní plochy znázorněné v okolí řeky na novější mapě dnes ve většině případů vůbec neexistují nebo jde o sezónní bahnité tůňky prakticky bez života.
      Na chvíli se zastavím u povodní. Koryto původní řeky nebylo schopné odvádět povodňové průtoky a proto se řeka po jarním tání nebo po velkých deštích pravidelně vylévala do okolí. Po regulaci obklopily v některých úsecích koryto řeky ochranné hráze. Tím se zabránilo tomu, aby se řeka rozlila po každém dešti. Jenže po vydatných srážkách se voda nemá kam rozlít a sjíždí napřímeným korytem jako blesk. Jak stoupá, dohání sama sebe a vytváří povodňovou vlnu, která se na dolním toku tu a tam rozlévá do krajiny, kde vytváří obrovská jezera. Ironií osudu právě v některých osadách tuto možnost nemá. Sevřena silničními a železničními náspy, případně terénními nerovnostmi se vzdouvá v extrémním případě až o několik metrů a pomyšlení na tuto možnost nutí místní obyvatele žít v neustálém strachu. Žádné dílčí úpravy, s nimiž jsem se zatím na toku Blanice setkal, tomu nemohou zabránit – a žádných zásadních jsem si nevšiml.
      Z pohledu minimalizace povodňových rizik by bylo ideální zprůchodnit kritická místa způsobující vzdouvání hladiny za vysokých povodňových stavů a postup povodňové vlny zpomalit tím, že by se voda mohla rozlít do míst, kde budou způsobené škody co nejmenší. Povodně by trvaly déle, ale zpomalil by se jejich nástup a maximální průtoky by byly znatelně nižší.
      Myslím si, že se tohle všechno všeobecně ví, ale složitost a náročnost takového řešení zřejmě převyšuje možnosti správce toku i zainteresovaných obcí.

Obsádka revírů na regulovaném toku

      Rybí obsádka regulované řeky doznala značných změn. V minulosti byla Blanice neskutečně rybnatou řekou. Nahrávala tomu nejen členitost toku nedovolující prochytat všechna jeho zákoutí, ale také celkově větší plocha a díky členitosti přírodního koryta i daleko větší nabídka úkrytů, trdlišť a zimovišť. Navíc byl tok dotován rybkami spláchlými při výlovech přilehlých rybníků a potravou z břehových porostů a zaplavovaných luk.
      Obsádku tvořily běžné říční ryby parmového a cejnového pásma - mnohdy v trofejních velikostech. Běžně jsem slyšel vyprávět o metrových úhořích, parmách vzácně až kolem metru, šedesátnících či sedmdesátnících tlouštích, cejnech přes 70 cm a štičí rekord této malé říčky široké zhruba deset metrů drží pravděpodobně ryba s délkou 132 cm.
      Dnešní situace je jiná. Naplno se projevila neschopnost regulovaného koryta zabezpečit přežití původního rybího společenstva a obsádka doznala značných změn. Částečně jsem je ještě mohl sledovat a protože jsem jeden z mála, kdo si tuto skutečnost uvědomuje, je to dost smutný a beznadějný pocit.
      Populace parmy se po regulaci prakticky zhroutila. Ojedinělá hejnka těchto ryb se ještě v revírech na dolním toku vyskytují, ale setkání s touto rybou je spíše věcí náhody. Zmizeli i velcí cejni. Dnes se ještě lze tu tam setkat s větším exemplářem, ale pravidelný výskyt větších kusů je dnes vázán na několik málo úseků a s exempláři přes 60 cm se už dnes asi nesetkáte.
      Donedávna hojný tloušť nedokáže v korytě zbaveném úkrytů čelit tlaku predátorů, kteří se objevili v posledních zhruba 8 letech. Přestože se stále ještě dají ulovit jedinci kolem 50 cm a tloušť tu zatím není vzácnou rybou, nové generace tohoto pomalu rostoucího druhu v podstatě nestíhají dorůstat.
      U predátorů se na chvilku zastavím. Kromě stálé populace vyder na toku zimují i některé vydří rodiny trávící léto na okolních rybnících a poslední roky sem hojně zaletují kormoráni, kteří napřed několik let plenili nedalekou Otavu.
      První vlna vyder tu našla hotový ráj. Vzpomínám si, jak jsem dokázal ujít skoro 200 m kolem vody tak, že jsem skákal z jedné hromádky rybích šupin na druhou. Na zbytky nezkonzumovaných ryb jsem narážel prakticky na každé vycházce. Dnes je situace jiná. Vydry jsou tu i nadále, ale mám dojem, že jejich počet možná i poklesl, protože potravní nabídka se výrazně ztenčila. Za poslední dvě zimy jsem na březích nenašel jedinou nezkonzumovanou rybu – jen drobné hromádky šupin. Dokonce i kormoráni se na řadě úseků dlouho nezdrží. Nemají totiž proč.
      Jak je vidět, byla nastolena nová přírodní rovnováha, narušovaná jen pravidelným vysazováním násad do revíru. Jenom nevím, jestli se dá tento stav považovat za optimální.
      Jedinou běžnou rybou je dnes na Blanici kapr. Je vysazován ve velkém počtu i relativně slušných velikostech. Pominu-li skutečnost, že velká část těchto ryb je odlovena krátce po vysazení, závisí jejich další setrvání v revíru na rozmarech počasí. Za povodní se totiž vysazení kapři nemají kde ukrýt, jsou splavováni proudem a díky jezům se sklopnou konstrukcí pokračují regulovanou řekou až do Otavy. Řada místních to ví a po povodních si jezdí chytat „svoje“ kapry na níže položené revíry.
      Všechny moderní jezy postavené na řece mají kovové díly vzdouvající za normálních podmínek hladinu. Při vysokém stavu vody se sklopí a jez představuje pro valící se vodní masy daleko menší překážku. Z hlediska protipovodňové ochrany se zřejmě jedná o zajímavé řešení, z pohledu biologa či rybářského hospodáře umožňuje tento typ jezu doslova vypláchnutí celého nadjezí při každé velké vodě.
      Občas skutečně lze pozorovat za povodní hřbety kaprů trčící z kalné vody nad zatopenými břehy. Můžete i sledovat jejich zoufalé pokusy zastavit se alespoň na okamžik za nějakým trsem trávy, zatímco nemilosrdný proud posunuje rybu stále dál a dál.
      Co se týče dravců, jejich stav závisí na vysazování, rybářském tlaku a množství potěru, který se v řece dokáže udržet. I po regulaci se dlouho dařilo udržet velmi pěkné stavy štiky, ale od povodní v roce 2002 se snížily i ty. Hlavní podíl na tom asi má pokles stavů bílé ryby vlivem rozkolísaných průtoků a intenzivní predace ze strany kormoránů.
      Hospodařit na této řece je pro člověka s mými názory velmi frustrující záležitost. Před lety jsem se zapojil do práce v jedné místní MO, chodil a dodnes chodím na výlovy, roznášel ryby po řece a doufal, že výsledky mé práce budou někde vidět. Nejsou. Po více než deseti letech mám pocit, že jakákoli systematická práce na zarybňování takovéhoto revíru nepřináší v dlouhodobějším horizontu prakticky žádné viditelné výsledky. Nakonec nejrozumnější cestou je kromě neustálé podpory skomírajících populací původních druhů vysazování ryb v lovné velikosti určených k okamžitému pochytání. Většině členské základny to naprosto stačí.
      Má tedy vůbec smysl měnit něco na současném stavu kvůli několika bláznům jako jsem já?

A co správce toku?

      Současným správcem toku je podnik Povodí Vltavy. Stará se o něj s příkladnou pečlivostí – tedy alespoň pokud jde o přísný geometrický profil a dokonalou sterilitu. Přestože máme dobu, kdy se i děti na základní škole učí o nesmyslnosti regulací, správce toku se za peníze daňových poplatníků stará ze všech sil, aby na toku řeky nevznikl žádný úplav či jiná nepravidelnost v korytě anebo aby na geometricky strohých březích nedej bože něco nevyrostlo.
      Poslední kapkou, po které přetekla moje trpělivost a já následně začal připravovat tento článek, byly úpravy profilu koryta na revíru Blanice 1 provedené na jaře a v létě roku 2005 a pokračování těchto prací na dolním úseku revíru Blanice 2 v létě následujícího roku.
      Nepřišel jsem zatím na to, jaký smysl mělo vynaložit nemalé prostředky na tento druh prací. Snad se tím nepatrně rozšířila plocha příčného řezu korytem. Jeho hloubka se po povodních v roce 2002 na mnoha místech výrazně snížila díky silným vrstvám naplaveného štěrku a tato úprava byla nepochybně levnější než odtěžení adekvátního množství sedimentu ze dna řeky. Z pohledu protipovodňových opatření je to ale nesmyslný počin, protože Blanice opouští své koryto při každé jenom trochu větší vodě a za opravdu velkých povodní protéká většina vody po okolních pozemcích.
      Z pohledu biologa představuje zmíněný zásah v podstatě odstranění většiny úkrytů, které dovolovaly rybám vůbec se za zvýšeného stavu vody v regulovaném korytě udržet. Trsy trávy, které v průběhu let na březích vyrostly, totiž jednolitou linii břehu narušovaly a za vyššího stavu vody se mezi nimi tvořily desítky drobných úplávků. Na to, abyste zjistili, zda je ryby využívají, stačilo do některého z nich za vyššího stavu vody nahodit udici…
      Při násilných úpravách řek a potoků využívají jejich správci v posledních letech všeobecný strach z povodní. Obyčejní lidé i zastupitelé na obecních či městských úřadech se v obavách o svůj majetek snadno nechají přesvědčit o nezbytnosti prolití stovek kubíků betonu a potřebě dalších úprav „nebezpečného“ toku.
      Je jisté, že spoustu objektů jako jsou jezy, mosty, nábřeží apod. nelze před ničivou silou vody uchránit jinak.
      Ve volné krajině je ale podle mých vlastních zkušeností nejodolnějším typem povrchu na pobřežních pozemcích obyčejná louka a nejlepší ochranou břehu živé porosty, které je možná dobré udržovat, ale určitě ne ničit. Některé letité porosty ostřic vydržely za povodně víc než vyskládaná kamenná navigace.
      Překvapilo mě také, že zatímco mezi poli oškraboval bagr z břehů poslední zbytky rostlinstva, uprostřed Protivína i Putimi, pro které každá velká voda představuje reálnou hrozbu, zůstaly téměř dva roky hromady neodtěženého sedimentu ucpávající koryto v nejexponovanějších místech obou obcí. V současnosti už sice byly odstraněny, ale právě zde byla příležitost ukázat, že je ochrana obyvatel před povodněmi pro správce toku skutečnou prioritou.
      Pro hloubavé šťouraly se zde nabízí celá řada otázek: Jak dalece to myslí správce toku s ochranou občanů před povodněmi vážně? Jak přesně má zmapovanou situaci a jak pružně dokáže reagovat? Jak se promítají požadavky na ochranu přírody do jeho plánů? A promítají se vůbec?
      A nemají (samozřejmě čistě teoreticky) pravdu zlí jazykové tvrdící, že hlavním zájmem organizací pečujících o naše toky je prohnat svou mašinérií co nejvíc státních peněz?

Existuje cesta?

      Psaní tohoto článku mi zabralo víc než rok. Ani nevím proč, prostě se tak nějak vleklo.
      Během této doby se stačilo změnit plno věcí. Dokonce i mnou osočovaný správce toku stačil odklidit naplavený štěrk z inkriminovaných míst, takže jsem ho mohl pohanět pouze za liknavý přístup k této otázce.
      Doslova šok pro mě ale představovaly významné zásahy do okolí řeky provedené z iniciativy nestátních subjektů.
      Obec Putim nechala za peníze získané ze státní dotace zprůtočnit úsek bývalého koryta řeky dlouhý více než kilometr – výsledek můžete vidět na přiložených snímcích (snad jen vtokový objekt měl být řešen s větší dávkou citu).
      Kromě toho MO ČRS Protivín nechala rovněž za peníze z dotací vypracovat projekt, jehož cílem je vyčištění jednoho z náhonů řeky Blanice a navíc výrazné rozšíření a prohloubení nádrže, která se na něm nachází.
      Obě tyto aktivity jsou v naprostém rozporu s tím, co je možno pozorovat na hlavním toku řeky, ačkoli za vším stojí jedny a tytéž prostředky shromážděné od daňových poplatníků. Rozhodně se v obou případech jedná o krok správným směrem.
      Z mého pohledu se dnes jeví snahy drobných subjektů majících k vodě alespoň v omezené míře jakýsi „vlastnický vztah“ jako daleko přínosnější než přístup prakticky monopolní státem dotované organizace. Zdá se mi proto, že posílení vlastnických práv uživatelů revírů by mohlo řadě našich vod docela prospět. Konec konců, není třeba, aby se všechno změnilo za pár let. Svět je prý ještě docela mladý…

Závěrem

      Regulovaných řek máme v naší zemi plno. Byly mnohdy upraveny do takové podoby, že se tomu člověk zdráhá uvěřit. Je těžké posoudit ekonomický význam provedených opatření, ale nemám dojem, že bychom na nich v konečném součtu vydělali. Potíž je, že neporušená krajina nebo fungující přírodní ekosystémy nemají cenu vyčíslitelnou penězi. V dnešní době, kdy je všudypřítomné oběživo alfou i omegou lidského snažení, představují všechny takové věci problém. Za léta omylů jsme se ale mohli aspoň poučit a dnes přistupovat k tekoucím vodám trochu zodpovědněji.
      Připusťme, že v dávné, bezpochyby temné a ve všech směrech pokřivené minulosti mohl někdo mrzačení krásných živoucích toků pokládat v nějakém smyslu za přínos. Budiž.
      Naprosto ale nedokážu vstřebat, že ani po několika desítkách let se ze získaných zkušeností se pohled osob zodpovědných za stav našich řek nezměnil.
      Četl jsem zajímavá pojednání o osvícenosti současné doby a o významu řek v kulturní krajině. Jenže i nadále kácí státem placení lidé stromy rašící kolem znetvořené řeky, zasypávají kamením každý vykousnutý kousek břehu a udržují strojově přesný lichoběžníkový profil koryta soustavně zanášeného pískem. A obyvatelé okolních měst a vesnic si na to ve většině případů, zdá se, zvykli. Na rozdíl od svých předků už řeku skoro k ničemu nepotřebují. Jenom já jsem si nedokázal zvyknout.
      Jako osamocený idealista s tím ale těžko něco nadělám. Jediné, co snad umím, je sednout za klávesnici a přenést své pocity do slov blikajících na monitoru. Nějak se mi podařilo zařídit, že si v minulosti moje výtvory přečetlo několik tisíc lidí. Snad to udělají i v tomto případě. A zamyslí se. Tedy…aspoň by mohli.
      Protože my jsme sportovní rybáři, kteří dnes znají své řeky víc než kdo jiný. Trávíme u nich všechen svůj volný čas. Známe podemleté břehy pod starými vrbami i zátočiny s porostem stulíků. Rozumíme světu úplavů, vracáků a zpětných proudů. Stáváme zabrodění pod jezy a nahlížíme do hlubin tůní, na jejichž dno spouštíme svoje nástrahy. Ty řeky pro nás znamenají víc než pro kohokoli jiného. A přitom se nás nikdo neptá, co si myslíme o kácení, bagrování, napřimování a tunách kamene či betonu.
      Pokud jde jenom o to utratit státní peníze, mohly by existovat i revitalizační programy (a ony teoreticky existují), nebyl by problém vypracovat profily koryt snesitelnější na pohled, přátelštější ke všemu živému a přitom schopné odvádět povodňové vody stejně účinně jako ty současné a možná i lépe. Dnes nechybí odborníci schopní takové změny navrhnout a soudě podle aktivity kolem našich vod, nějaké peníze by se našly. Dokonce žijeme v době, kdy nikdo nebude nařčen, že maří budovatelské úsilí a oddaluje světlé zítřky. Tak proč to pořád nejde? Kolik lidí vlastně profituje na systému zaběhaném před desítkami let, že je tak vytrvalý a životaschopný? A proč vlastně prakticky monopolní rybářská organizace teoreticky hájící zájmy čtvrt miliónu občanů této země má tak zoufale malé slovo, že nemůže mluvit do věcí, které se jí bezprostředně dotýkají? A pokouší se vůbec o to?
      Na většinu těchto otázek neumím odpovědět, ale vím, že když se najde myšlenka, které je ochoten uvěřit dostatečně velký počet lidí, je prakticky nemožné zabránit její realizaci. Lidé ale dnes nejsou moc ochotní něčemu věřit a výraz „bojovat za něco“ patří v naší zemi mezi ty nejzprofanovanější, takže to zkusme jinak.
      Představte si hučení splavu a říční zákrut, kde se průzračně narezlá voda prodírá trsy lakušníků…modrou oblohu prosvítající mezi vrbovými listy … a sami sebe s prutem – muškařským, vláčecím, plavačkovým, feederem – jak je komu libo. A pak si do této kompozice usaďte na libovolné místo bagr drásající lžící panensky zarostlý břeh…
      Zbývá už jen položit si otázku, proč si vlastně necháváme náš svět brát lidmi, kteří o něm nic nevědí.