Feeder tuning 4 – strategie lovu

20.11.2006 - Osprey

      Teprve když léto definitivně předalo vládu podzimu, dostal jsem se s příchodem dlouhých večerů konečně k tomu, abych dokončil poslední díl seriálu o ladění feederové sestavy. Předchozí díly jsme se probírali náčiním a montážemi, na závěr jsem si nechal poslední kapitolu feederového tuningu, které můžeme říkat třeba tak, jak jsem to vzletně uvedl v nadpise – strategie lovu. V praxi to znamená, že rybář vyrazí k vodě s více či méně konkrétní představou a tu se pak s vynaložením určité dávky duševních i fyzických sil pokouší realizovat. Ne vždy jde vše podle původních představ a proto je třeba vnímat co nejvíce podnětů, které momentální situace nabízí, nějak je interpretovat a následně na ně reagovat tak, aby člověk mohl odejít od vody s hrdým úsměvem ve tváři a ne s pocitem, že si odnáší další z mnoha drobných životních proher.

      Za svou osobu mohu říci, že zejména díky improvizátorským schopnostem většinou nějaké ryby nachytám a občas bývám s výsledkem lovu dokonce spokojen. O svou spokojenost ale neustále svádím s rybami a přírodou tuhé boje, protože právě ona je pro mě základním kritériem úspěchu.
      Způsoby, kterými se k tomu propracovávám sahají od nejryzejší feederové klasiky až k nepublikovatelným kreacím, neboť cokoli, co neublíží rybám, neodporuje předpisům a je schopno poskytnout zajímavý úlovek, je přinejmenším hodno vyzkoušení. V následujícím textu se pokusím poskytnout svůj pohled na to, jak zařídit, aby šance, že si během vycházky s feederem sáhnete na rybu, byla přinejmenším větší než malá. Jedná se většinou o známé věci, ale rád bych svůj seriál konečně dotáhl do konce a bez tohoto povídání by to zkrátka v mých očích nebylo kompletní.

      První zamyšlení věnuji samotnému přístupu rybáře k feederovému chytání. Nedávno jsem četl text napsaný ryzími vyznavači této techniky. Byly tu vyzdvihovány jemné sestavy se slabými návazci, dokonalá práce s délkou návazce, používání feederové gumy a celkový trend k jemnému preciznímu chytání s rybářem nalepeným na prutu, aby mohl reagovat na každý výraznější pohyb špičky. Tenhle přístup má moje sympatie, protože daleko víc než ostatní vtahuje rybáře do děje, nutí ho k neustálé pozornosti a je celkově aktivnější. Ale není jediný.
      Naproti němu stojí třeba lov s montážemi, které loví prakticky samy – různými modifikacemi srkaček a kaprařských sestav s nástrahou umístěnou mimo háček. Občas už se nabízí otázka, nakolik je ještě nutné použít při jejich nasazení feederový prut. Ale mnohdy je i tento hrubší přístup logicky zdůvodnitelný a poskytuje zejména při lovu větších ryb překvapivě dobré výsledky – nezřídka dokonce lepší než vysedávání nad nějakou jemnou sestavou. Poučen jsem byl v tomto směru mnohokrát.
      Proto ani těmito technikami nepohrdám, snažím se je zvládnout a zařazovat všude, kde to má smysl. Ideálem feedraře je pro mě člověk, jehož záběr a přehled je tak široký, že přesně odhadne, kdy musí hlídat každé drbnutí s rukou na prutu a kdy si může dovolit spolehnout se na to, že mu záběr ohlásí zvuk protáčející se cívky navijáku, ví i to, jak obou stavů docílit, má cit pro vodu, ryby i krmení a dovede mistrně pracovat s celým feederovým kompletem od výběru montáže až po postavení prutu. Mám do tohoto ideálu hodně daleko, protože lovím i dalšími technikami a ryzím specialistou se v žádné z nich nikdy nestanu. Vidím ale ten obrovský prostor, kde na sobě mohu ještě léta pracovat. A pokud přitom utrousím pár svých poznatků třeba i dávno objevených někým jiným, snad pomohu dalším, aby jejich cesta za poznáním byla méně trnitá než ta moje.

      Při popisu různých přístupů k lovu začnu samozřejmě klasikou, kterou je:

Lov na pevně zvoleném místě

      Základní strategie lovu na feeder je velmi jednoduchá. Nahazujeme krmítko naplněné vnadící směsí do stále stejného, pečlivě vybraného prostoru, lákáme tam ryby a ty pak v co největším počtu chytáme. Sestavu volíme podle cílového druhu a upravujeme podle aktuálního braní. Je skoro zbytečné to dál rozvádět. Ale přece...
      Když pomineme otázku náčiní, montáží a podobných záležitostí, kterým jsme se už věnovali, zbývá pořád ještě otázka samotného lovu. Jak daleko je ono pečlivě vybrané místo a kolik krmení tam chceme dopravit? Bude nějaký problém s udržením krmení v místě lovu? Dopravíme ho tam pouze krmítkem nebo použijeme i jiné způsoby? O jaké krmení se bude jednat? Čeho všeho si při lovu všímat? Jak reagovat na případné potíže?

    První otázkou, kterou je třeba řešit, je charakter místa lovu. Co je to vlastně za flek, který se chystáte nakrmit? Malá tišinka pod nohama, okraj stulíkového pole někde na slepém rameni, hrana ve svažujícím se dně údolní nádrže nebo třeba hluboký tah uprostřed řeky? Je na dně písek nebo bahno? Lze očekávat okamžité záběry nebo bude třeba čekat až ryby najedou? Každá z těchto situací si bude nárokovat jiný přístup k zakrmování i samotnému lovu. Navíc je podstatný rozdíl mezi případy, kdy jste s celou situací obeznámeni předem anebo naopak musíte improvizovat.
      Když přijde řeč na zakrmování, velmi důležité bude ještě před začátkem lovu zvážit množství a složení toho, čím budeme zakrmovat. Má to klíčový význam pro celý další lov. Abych nezbředl do dlouhého povídání, přejdu teď do mírně encyklopedického stylu a pokusím se rozvést otázku množství i složení návnady do epické šíře.

Množství krmení ovlivňuje:

a) zarybněnost lokality

      Běžně lovím na řekách, kde je populace bílé ryby zdevastována kormorány a obsádka je celkově dost prořídlá. Někdy vůbec není jasné, kolik ryb mi do krmení najede. Běžně se proto vracím od řeky a vezu polovinu krmení zpátky, ačkoli ještě před deseti lety by se mi to rozhodně stát nemohlo…
      Značnou šanci na kontakt s početnými hejny ryb dává naproti tomu jarní lov na přítoku přehrady našlapaném bílou rybou, chytání na velké stojaté vodě s početnými hejny cejnů anebo třeba návštěva „kaprodromu“ s přehuštěnou obsádkou. I tyto možnosti jsem si vyzkoušel. Zatímco na mé domácí vodě se mi snadno podaří lovné místo překrmit, na bohatě zarybněných vodách se často stává, že moje celková (a často nemalá) zásoba krmení nestačí. Velice rozumným řešením je vozit s sebou na větší vody pár sáčků suchého krmení (včetně šrotu, strouhanky nebo i suché, přesáté hlíny) a nějakou tu plechovku kukuřice navíc. Použít je nemusíte a klidně mohou díky své trvanlivosti plnit roli strategických rezerv i po dobu několika vycházek. Rozhodně ale představují jistotu, že kdyby se rybařina opravdu pořádně „rozjela“, budete mít co „přihodit pod kotel“.

b) vzdálenost od břehu

      Miluji lov na krátkou vzdálenost. Jednak proto, že malé revíry jsou mým domovem, jednak pro přesnost krmení a dokonalou kontrolu nad provnaděným místem. Je napínavé sledovat, jak se sloup bublinek a kalu vířený rybou posouvá k místu, kde tušíte svou montáž a co teprve ten pocit ve chvíli, kdy tam dorazí a špička prutu se náhle prudce ohne…
      Spotřeba krmení je při lovu nakrátko poměrně malá. Málokdy se vám pod nohama sjedou desítky ryb a díky vysoké přesnosti vám stačí krmné místo o rozloze 1 m2 nebo i menší, což se při lovu na větší dálku sotva dá zařídit.
      Při lovu na vzdálenost desítek metrů je sice možné stáhnout daleko víc ryb, ale rozloha krmného místa nepochybně vzroste a pro dosažení žádoucího účinku bude určitě zapotřebí větší dávka krmení než při lovu nakrátko – a to i v případě, že lovíte na tom samém revíru.

c) síla proudu

      Tah vody vyplavuje vnadící směs z krmítka a rozplavuje ji v dlouhém pruhu směrem po proudu. Aby krmné místo fungovalo jak má, je třeba mít jednak vhodnou konzistenci krmení a také ho plynule doplňovat. Konečná spotřeba bude nepochybně větší než na stojaté vodě. Alespoň u mě to tak skoro vždycky dopadne.

d) roční období

      V chladné vodě ryby omezují příjem potravy na minimum, v teplé naopak dokáže potrava projít jejich zažívacím traktem během několika hodin. Množství zkonzumované potravy se proto bude diametrálně lišit. V zimě může být leckde půl kila vnadící směsi na zakrmení lovného místa víc než dost, v létě na velké přehradě jí klidně můžeme namíchat kýbl a ještě dokrmovat hromadou partiklu.

Složení krmné dávky závisí na:

a) cílové rybě

      Hrubost krmení může do značné míry ovlivnit velikostní spektrum rybího hejna, které se sejde nad zakrmeným místem i čas, v jakém toho lze docílit. Pro větší ryby je samozřejmě vhodnější krmení s větší zrnitostí a vyšším podílem partiklu. Naopak pro menší ryby, za špatného braní anebo v chladné části roku je lepší krmivo jemnější. Selekce vyvolaná hrubostí krmení je místy nepřehlédnutelná.

b) síle proudu

      V tažné vodě je třeba mít jistotu, že krmení leží tam, kde má. Síla proudu unáší nejen jemné částečky, ale i hrubší částice a co víc – podle jejich fyzikálních vlastností je selektuje a ukládá na různých místech. Na stojáku by nebyl až tak velký problém vyrobit mix partiklů zahrnující vařenou pšenici, kukuřici, konopí, to celé ještě doplněné červy či kuklami a naházet to třeba vnadící raketou do jednoho bodu. V proudu sice můžete házet se stejnou přesností, ale každá část mixu se může usazovat někde úplně jinde. Proto v tažné vodě buď zapracuji všechny partikly do vnadící směsi anebo krmím pouze partiklem jednoho druhu a opakovanými náhozy bez krmítka si podle záběrů ryb najdu, kde dopadá na dno. Příště už budu mít slušnou představu a pokud se stav vody v řece nezmění, tahle procedura mi odpadne.

c) čase, v němž se má odbýt náš lov

      Při lovu mají nejrychlejší účinek jemné kvalitní značkové směsi, které ale přivábí značné množství exemplářů bílé ryby, a to často ne zrovna v největších velikostech. Hrubé krmení nebo dokonce čistý partikl sice láká větší ryby, ale jednak bude trvat mnohem déle než najedou a navíc mnohdy se musíme přizpůsobit jejich časovému harmonogramu. Roky jsme s přáteli lovili na fleku, který bez ohledu na denní dobu, během níž byl opakovaně zakrmován, poskytoval záběry velkých ryb vždy a pouze v ranních hodinách. Nedávno jsem zase pro změnu lovil na soukromém revíru, kde mi kapři všech velikostí najížděli na zakrmené místo jedině za tmy a přes den klidně brali na montáže odhozené zcela náhodně do dáli, zatímco dlouhodobě systematicky krmený flek nechávali napospas cejnům.

Vzdálenost rybáře od místa lovu

    Pojďme se teď podívat, jaký vliv hraje při lovu ryb na zakrmeném místě vzdálenost.
      Vzdálenější místa jsou zpravidla hlubší, ryby tam mají větší klid a na rozlehlejších vodách nám často ani nezbude nic jiného než lovit přes den dál od břehu, protože ryby najíždějí do příbřežních partií jen za šera a v noci. S rostoucí vzdáleností ale narůstá technická obtížnost lovu i samotná náročnost zakrmování. Přitom nejde o nic jiného, než ten zatracený flek prostě trefit – a to ne jednou nebo dvakrát, ale prakticky pokaždé z mnoha desítek hodů.
      Pro mě je to noční můra. Jednou za půl roku přijedu na velkou vodu a najednou musím házet kamsi do dáli a snažit se trefit jakési hypotetické místo uprostřed širé vodní pláně. Je celá řada možností, jak házet o něco přesněji než „jen tak od oka“. Mnohokrát se už o nich psalo a navzdory tomu, že k tomu nejsem zrovna nejpovolanější osoba, zkusím je teď znovu vyjmenovat. V první řadě musíte házet pořád stejně, nejlépe přes hlavu a udržovat stále stejný odstup zátěže od špičky prutu. Nához směřujte k pevně zvolenému bodu na protějším břehu. Je to jednoduché, ale protože normálně házím do deseti metrů spodem, do dvaceti bokem a dál skoro vůbec, mohli jste vidět začátkem července na Nových Mlýnech úsměvnou scénku, jak Martin Maťák učí Ospreye házet feederem stogramové krmítko přes hlavu.
      Další možnost je zaklipování vlasce na cívce navijáku. Vyzkoušel jsem, že na cejny a menší ryby je to taktika bez kompromisu. Padá to skutečně prakticky do jediného bodu a nakonec v závěru vycházky zjistíte, že nějakým kouzlem trefujete ono místo plus mínus sami, protože pevně fixovaná délka vlasce vaše případné chyby uvede na pravou míru a ruce si postupně přivyknou vložit do náhozu správnou dávku energie. Díky pružnosti prutu i vyhozených desítek metrů vlasce není problém rychle získat nad zaseknutou rybou kontrolu a nikdy jsem nemusel dolovat vlasec z klipu, abych cejnovi povolil. Zkoušel jsem si ovšem nanečisto, zda bych to při záběru velké ryby vůbec stihl, ale nemyslím si, že by se mi to podařilo. Viděl jsem i řešení, kdy se zasune do klipu jen jakási smyčka vlasce, kterou případně zabravší velká ryba vytrhne, ale moc mi to nefungovalo a při většině hodů jsem si vlasec uvolnil sám. Jediné, co jakž takž šlo, bylo přidržet vyčnívající smyčku při náhozu prstem. Než krmítko doletí na místo určení, máte dost času smyčku k cívce pevně přitisknout. Pokud dojde k uvolnění smyčky, je třeba mít vlasec označený, abyste mohli celou tu nádheru vrátit do původního stavu. Fotku obou způsobů klipování sem přikládám, můžete si to zkusit a udělat si vlastní názor.

    Dál budu raději mlčet - problematika klipování je skvěle zpracována v jiném článku od povolanější osoby a kromě textu samého najdete řadu zajímavých podnětů i v diskuzi za zmíněným článkem.
      Samozřejmě se nabízí možnost umístění značky na vlasci (fix, zarážka z bavlnky,…) a konečně je tu možnost přímého označení lovného místa bójkou. Asi nejlepší by byla tyčová, přičemž krmné místo bych založil několik metrů před ní, aby nepřekážela při samotném lovu. Na mělké stojaté vodě snadno sehraje roli tyčové bójky rovný hladký prut s půlkilovým kamenem přivázaným u jednoho konce. Konec vyčnívající z vody je možno nabarvit nebo jen zbavit kůry pro lepší viditelnost. Pokud bude prut dostatečně hladký, prakticky nehrozí, že bychom vinou bójky přišli o zdolávanou rybu.
      Na závěr se opět podívejme na malý výčet faktorů, na něž má vzdálenost zakrmeného místa od stanoviště rybáře vliv.

Vzdálenost ovlivňuje:

a) spotřebu krmení

      Při dlouhých hodech narůstá velikost plochy, na níž se krmení rozptýlí. Už jsem to tu zmiňoval. Jestliže při lovu na 10 m mívá zakrmené místo plochu kolem 1 m2, pak při lovu na vzdálenost kolem 40 m je 5 – 10 m2 ještě velmi slušný výsledek. Není sice nutno tuto několikanásobně větší plochu zavalit hned patřičně znásobeným množstvím krmení, ale zvýšení krmné dávky se asi nevyhneme.

b) dopravu krmení

      Vzdálenost má hodně co říct ohledně způsobů, jimiž budeme transportovat krmení na místo lovu. Na pár metrů není problém krmení naházet, s rostoucí vzdáleností a stoupajícími požadavky na přesnost je možno volit mezi nepříliš přesnými hody rukou, střílením vnadících koulí nebo i partiklu prakem, použitím vnadící rakety nebo velkého krmítka určeného jen ke krmení a konečně i možností doplavat před započetím lovu s kbelíkem krmení až na místo samé (moje oblíbená).
      Základem ale vždy zůstane použití krmítka a je třeba vždy myslet na to, kolik vnadící směsi jsme s jeho pomocí schopni na místo lovu dopravit. Hmotnost prázdného krmítka by měla být přesně taková, aby naše montáž správně fungovala, zbytek musí být krmení. Pokud si neplašíme nebo nepřekrmujeme ryby, je nanejvýš žádoucí snažit se využít přepravní kapacitu každého náhozu.
      Je jasné, že čím větší krmítko, tím větší porce krmení. Výběr velikosti krmítka by proto měl harmonovat s plánovanou intenzitou zakrmování. Pokud někdo používá jeden typ krmítka po celou sezónu na každé vodě, nemůže mít po celou tu dobu optimální výsledky.
      Občas se mi přihodí, že se rozhodnu výrazněji přikrmit a nemám po ruce pořádný krmelec. Potom používám následující fintu. Má smysl v případech, kdy lovíte malým krmítkem a z jakéhokoli důvodu potřebujete tok krmení z vašeho kyblíku na své loviště krátkodobě zintenzivnit. Proč to dělat, to už si musíte zdůvodnit sami. Vypadá to tak, že naplníte krmítko vnadící směsí a pak kolem něj ještě namačkáte kouli tak velkou, abyste celé to monstrum ještě dokázali nahodit. Na daleké hody to možná není – záleží na konzistenci vnadící směsi, ale do nějakých 20 m můžete tímto způsobem „přidávat a ubírat plyn“ své krmné mašinérie, aniž byste museli něco převazovat či měnit. Dobré je nahodit tuto bombu například po každém zdolání větší ryby a podobně.

    Zajímavou, ale poměrně drahou alternativou, jak dopravit na určené místo na dně hromádku hrubších částic je použití PVA sáčků. Sáček naplněný návnadou připevníte k olověné zátěži na postranním přívěsu kouskem vázacího drátku tak, že olovo vložíte do sáčku a jeho ústí omotáte drátkem. Druhou možností je umístit do sáčku celou montáž – hodně tu záleží na délce návazce. Je to metoda s velmi omezeným použitím a vzhledem k ceně sáčků se nikdy moc neprosadí, ale možná někdy padnete na situaci, kdy by se o ní dalo uvažovat.

c) plašení ryb

      Jak už jsem psal, při lovu na velkou vzdálenost se většinou vyplatí používat objemná krmítka. Dopad takového tělesa ale připomíná pád bomby. Dál od břehu a na větší hloubce to možná nemá až takový vliv (i když kdo ví…). Pokud budeme podobně bombardovat mělčinu kousek před námi, jen málokterá opatrnější ryba na našem fleku vůbec vydrží. Proto je při lovu nakrátko třeba eliminovat hluk dopadajících krmítek i za cenu menšího množství přepraveného krmení. Vnadění bude třeba provádět spíše rukou v malém počtu větších dávek, z nichž největší bude samozřejmě ta první.
      Někdy se vyplatí při lovu opatrnějších ryb nakrátko rozkrmit si dvě místa dostupná z jednoho stanoviště a občas je střídat, aby měly ryby víc času do krmení najet a získat k němu důvěru, protože zdolávání úlovku část ryb ze zakrmené oblasti zažene.
      Každý rok v létě lovím na soukromém rybníčku s hladovými, ale stokrát popíchanými kapry. Tyto ryby vjíždějí dychtivě do krmení, ale stačí hlučnější nához či pokus o zaseknutí výraznějšího přejezdu a několik šípovitých vln signalizuje zběsilý úprk krmících se šupináčů. V každé takové chvíli je třeba dokrmit a pak čekat, až se kapříci vrátí. Pro samotný lov používám většinou lehkou olověnou zátěž, zakrmené místo přehazuji a montáž nad něj opatrně dotáhnu.
      Při jiných příležitostech jsem se naučil chytat nakrátko i s těžkými krmítky. Když totiž krmítko šikovně zhoupnete, můžete ho na vzdálenost několika metrů na hladinu doslova položit. Je to ještě tišší než vhození koule rukou. Paradoxně se k tomu nejvíc hodí dlouhý silný prut, který jinak při lovu na tuhle dálku postrádá opodstatnění. Jestli po této možnosti sáhnete anebo budete raději krmit o metr či dva blíž po menších dávkách lehkým prutem, to už je zase otázka volby a „ladění“.
      K úplné dokonalosti jsem tuhle metodu dovedl letos na jaře na malé říčce. Našel jsem si rýhu, kde kousek od podemletého břehu přes den postávalo hejnko kaprů. Ne, že by byli vidět nebo se nějak projevovali, ale po několika letech bádání jsem si byl jist, že jinde už být nemohou a velice rychle jsem se ujistil, že můj předpoklad byl správný. Zatímco většina lidí zpravidla nemajících ani ponětí o reliéfu dna v tomto úseku nahazovala na střed řeky a čekala, zda se nějaký šupináč vydá na toulky a zabere jim, zkusil jsem jinou věc. Protější břeh byl přímo panensky zarostlý. Dostal jsem se tam, prorazil v travinách díru pro lehký feederový prut, doplížil se deset metrů po břehu a přes vrcholky trávy několikrát spustil krmítko naplněné nepříliš umačkanou směsí. Poslední krmelec jsem umačkal víc, položil na dno a odkráčel ke své díře, kterou jsem vystrčil špičku prutu nad řeku. Naprosto ukryt za hradbou trávy jsem se pak posadil v očekávání věcí příštích. První záběr přišel vždy do dvaceti minut, další následovaly s odstupem asi jedné hodiny. Pohyby špičky byly jemné, ale o to drsnější byly souboje s kapry kolem 50 cm na čtrnáctce vlasci. Jednalo se o štíhlé proudomilné ryby, které už v řece jednu či dvě sezóny pobyly, po zaseknutí vyrážely jako střely a bojovaly s razancí, jež naprosto neodpovídala jejich rozměrům.

    Musím říct, že jako rodilého vláčkaře mě na feederu asi nejvíc baví právě podobné výpravy spojené s lovem opatrných ryb, kdy se čekání a okamžiky napětí v jediném okamžiku změní v souboj se silnou a zkušenou rybou, do kterého musí obě bojující strany vložit veškerou dostupnou energii.

Čeho si při lovu všímat?

      Už mnohokrát jsem psal, že při lovu je třeba reagovat na veškeré dění kolem. Dělám to ze všech sil a myslím, že je to velmi důležitý krok na cestě za úspěchem. Pokusím se proto chvilku věnovat i této problematice.
      Kdykoli přijdu k vodě, investuji několik minut do hledání jakýchkoli projevů potravní aktivity ryb. Bubliny, zákal, pohyby vodního rostlinstva, vlny na hladině – cokoli z toho je vítaný signál, že krmení zakrátko dopadne na úrodnou půdu. Někdy se dá v pohybu ryjících ryb na mělčí stojaté vodě objevit i nějaká logika a pak se mi občas podaří přetnout svým krmením cestu putujícímu rybímu hejnu. Díky tomu je možné soustředit do jednoho místa víc ryb a mnohem rychleji než když prostě jen naházíme krmení někam do vody.
      Nelze-li nalézt samotné ryby, je třeba věnovat dostatek péče alespoň výběru místa. Vypsat všechna možná kritéria pro toto zásadní rozhodnutí by bylo na dlouhé povídání, ale to hlavní je, že musím být o přítomnosti ryb v dané oblasti přesvědčen a vybrat ji jako nejlepší ze všech dostupných na základě logických úvah.
      Na jarní jihočeký feedersraz v Roudné jsem se před časem přiklátil s prutem a jednou plechovkou kukuřice. Dost dlouhou dobu jsem se potuloval kolem pískovny i řeky a konverzoval s účastníky. Pak jsem se hanebně vetřel na flek k jednomu z kolegů a během rozhovoru proloženého občasným vytažením nějaké té šupiny jsem si náhle uvědomil, že sílící vítr tlačí veškerou nečistotu z hladiny do nedalekého rohu pískovny. Bez váhání jsem vyndal plechovku a vyklopil téměř celý svůj zlatý poklad v oné zátočince doslova pár metrů od břehu. Byla to trefa do černého – flek se ukázal bohatší na kapříky než mnohá místa poctivě zakrmovaná ostatními účastníky srazu od božího rána.

    Po zakrmení se vyplatí nespouštět lovné místo z očí anebo v případě, že sedíme bokem ke břehu, na něj alespoň sem tam mrknout. Zpočátku možná budou vidět tisíce drobných bublinek unikajících z rozpadajících se koulí, které nám dovolí lépe si místo zapamatovat a přesně umístit první náhozy krmítkem. Později se mohou objevit známky přítomnosti ryb – sloupce bublin a stoupající zákal. Zároveň s nimi se mohou dostavit i první záběry nebo přejezdy. U kaprů se mi ale sem tam stalo, že ačkoli podle bublin, zákalu a občasných lehkých nalehnutí na vlasec jsem o nich věděl třeba už hodinu, záběr stále nepřicházel. Zejména v mělké vodě se chovali velmi opatrně a nástraze se dlouhou dobu vyhýbali anebo se jí při prvním podezření okamžitě zbavovali. Teprve po čase se dostavily nesmělé záběry, které nebylo snadné proměnit, ale v případě, že zásek seděl, byl na udici opravdu kapr a žádná čudla. Po nějaké době se postupně začaly objevovat razantnější záběry, které nakonec končívaly i jízdami přes brzdu. Je otázka, zda se honit za těmi prvními nesmělými potahy anebo nechat ryby, aby získaly k předloženému krmení více důvěry. Situace je pokaždé jiná a limitujícím faktorem je i množství času, které je k dispozici. Rozhodnutí je na rybáři.
      Jisté je ale to, že jedním z výsledků dlouhodobého zakrmování je kromě většího počtu ryb i překlenutí fáze opatrného braní a získání jasně čitelných záběrů.

    Špička feederového prutu nahozeného do zakrmeného místa je také vynikajícím indikátorem dění pod hladinou. Doteky, přejezdy, postrkování krmítek, záběry smělé i nesmělé, to vše nabízí prostor pro úvahy a přemítání. Například věčné drbance do krmítka bez pořádného záběru jsou signálem pro vyzkoušení krátkého návazce, masivní výrazný přejezd svědčící o přítomnosti velké ryby nám dává možnost zamyslet se nad možností zesílení sestavy, pokles aktivity drobných ryb někdy i provázený zkalením vody na zakrmeném místě svědčí o najetí kaprů a tak by se dalo pokračovat. Možná si někdy vykládám pohyby špičky až příliš sugestivně a vidím za nimi i to, co tam vidět není, ale mnohokrát mi to už pomohlo k pěkným rybám. Mimochodem – z tohohle odstavce vidíte, že opravdu většinou chytám nakrátko. Rozlišovat jemné nuance v pohybech špičky při lovu na nějakých 50 m bych si netroufal.

    Při lovu sleduji i to, jak se mi daří proměňovat záběry, jak často padají ryby během zdolávání a zamýšlím se nad každým přetržením návazce nebo i kmene. Pokud je riziko, že k tomu bude docházet opakovaně (nebo k tomu opakovaně dochází), je třeba nějak reagovat – zesílením návazce, přechodem na jiný typ kmene – nejčastěji je to kajícný návrat od pletenky k monofilu, snížením hmotnosti zátěže nebo zařazením feederové gumy do sestavy. Pro mě je feederová guma prvkem řešícím nějaké potíže a nikoli standardním prvkem běžně používaných montáží. Být závodník, mluvil bych asi jinak, ale za stávajících okolností mohu používat o něco hrubší náčiní a většinou se obejdu bez použití gumového odpružení. Jakmile ale mám dojem, že si tím pomůžu, neváhám a gumový úsek do montáže zařadím.

Mobilní zakrmování

      Na dobře zakrmené místo se sjede početné hejno ryb a intenzivně se krmí… Za tímhle úkazem musím obvykle vyrazit na nějakou vzdálenější vodu anebo mít na svém domovském revíru slušnou dávku štěstí. Jsou období, kdy jsou ryby velmi hladové, občas se objeví úsek s větší koncentrací bílé ryby nebo i kaprů, ale spoléhat se na to nedá. Přesto ale ryby v řece jsou a lovit se dají. Nejatraktivnější úlovek představují pro feedraře samozřejmě bojovní říční kapři. Ti jsou ovšem mnohdy velmi opatrní. Snadno zakrmené místo opouštějí a to je někdy zejména po zdolání většího kusu i půl hodiny nebo hodinu jako mrtvé.
      Takový lov zkrátka není na můj vkus dost efektivní. Abych zvýšil počet ulovených ryb, a to zejména té větší kategorie, začal jsem praktikovat mobilní způsob lovu. Znamená to, že lovím na dvou až čtyřech rozkrmených místech současně a během vycházky je měním. Nejvíc času nakonec trávím na tom nejúspěšnějším, kam postupně padne i největší část krmení. Vzhledem k tomu, že místa jsou rozkrmená několik hodin bez přítomnosti rybáře, je základním krmením hrubý partikl (0,3 – 0,5 kg na jedno místo) doplněný jednou či dvěma koulemi vnadící směsi.
      Lovím zpravidla jedním prutem a místa střídám a dokrmuji podle zkušeností z předchozích vycházek i momentálního vývoje situace. Je to hodně otázka citu a záleží na mnoha okolnostech. Stane se, že některé místo se ukáže prakticky jalové a dlouho se na něm neohřeji, jindy se některé naopak projeví jako mimořádně slibné a na další se už ani nedostanu a také už se mi podařilo ulovit na čtyřech postupně střídaných místech přesně po dvou kaprech a poté bylo na každém z nich mrtvo jako v márnici.
      Pokud vás zajímá, jak docílím toho, aby mi rozkrmená místa nikdo neobsadil, pak můžu jenom suše konstatovat, že se mi to zatím nestalo. Lovím v opuštěných partiích řeky a ještě si vybírám taková místa, že s konkurencí ze strany ostatních rybářů nemám potíže. Jen výjimečně mě někdo sleduje z protějšího břehu a může být svědkem podobných věcí jako jistý postarší rybář. Zakrmovat flek první várkou mě neviděl, takže z jeho pohledu vypadala scéna asi takto: na druhé straně řeky se do kopřiv vplížil člověk s feederem, hodil do řeky hrst čehosi, nahodil, během pěti minut vyndal slušného kapra, vyháčkoval, pustil a zmizel. Za hodinu se objevil znovu, celou scénu zopakoval, pak nějakou dobu poseděl bez záběru a zase odkráčel. Pro dědu, který strávil celé půldne bez úlovku, mohla být taková podívaná mírně frustrující.
      Pokud máte k tomuto způsobu lovu výhrady, pak věřte, že byly doby, kdy jsem tohle provozovat nemusel, ale v posledních letech je to pro mě v některých obdobích nejefektivnější způsob, jak lovit na řece kapry. Navíc mi dovolil objevit mnohá rybářsky zajímavá místečka, která bych jinak asi ani nevyzkoušel.
      Zakrmování většího počtu míst používám i při jakémsi „průzkumu bojem“, kdy si na málo známých lokalitách ověřuji složení obsádky a pokouším se objevit místa s větší koncentrací ryb. Jakmile pak najdu dobře zarybněná místa, není dál co řešit.

Vlastnosti nástrahy a krmítkové směsi

      Až praxe mě poučila, že to, co máme na háčku a čím jsme si naplnili krmítko je důležité i po čistě technické stránce.
      Nástrahy mají různou velikost, konzistenci a mechanickou odolnost. Stačí vyměnit nástrahu na háčku a věci se začnou chovat úplně jinak. Nastražíte – li místo bílých červů těsto, místo pařené housky kukuřici anebo třeba místo kolínka žížalu, můžete mít najednou pocit, že máte zcela jiné záběry, úspěšnost záseku a kdoví co ještě. Ne vždy je to chuťovými vlastnostmi nástrahy, často jde opravdu spíš o technický problém. Houska je měkká, velmi důvěryhodná a prosekává se jedna báseň. Kukuřice je tuhá, perfektně drží na háčku, ale menší ryby ji nenasávají celou a dovedou za ni úžasně tahat. Žížala má volné konečky, které lákají menší rybky k tomu, aby za ně cukaly. Těsto až příliš obaluje háček a ten se pak hůř zachytává na rybích pyscích. A tak by se dalo pokračovat.
      Velikost nástrah je při lovu bílé ryby kapitola sama o sobě. A to pořád ještě není všechno.
      Představte si dva rybáře s naprosto stejným vybavením i udicovou montáží. Jediný rozdíl bude v nástraze, kterou použijí. Ten, kdo použije jako nástrahu kukuřici nebo bílé červy má jistotu, že nástraha mu vydrží na háčku poměrně dlouho, může si dovolit čekat se zásekem a nemusí zdaleka tak často přehazovat. Použije-li druhý naproti tomu pařenou housku nebo jinou nástrahu podobných vlastností, možná bude mít důvěřivější záběry (a jsou chvíle, kdy je to rozhodně nutnost), ale nahazovat bude častěji. Jestliže přitom s každým náhozem pošle do vody naplněné krmítko, dopraví na dno víc krmení než kolega a rozdíl mezi jejich chytáním začne narůstat, ať už bude jakýkoli.
      Věřte mi, že když lovím s houskou na háčku, opravdu naházím krmítkem do vody o polovinu krmení víc než s bílými červy a přinejmenším dvakrát víc než při použití kukuřice. Proto nejraději používám housku na místech s početnými hejny bílé ryby a kukuřici při lovu větších ryb, kdy není časté nahazování žádoucí a já díky kompaktnosti této nástrahy nemusím přehazovat po každém drbanci. A větší tvrdé nástrahy jsou vůbec velmi selektivní – proč by jinak vymýšleli boilies?
      Velký rozdíl můžete někdy zaznamenat pokud použijete nástrahu, která plave. Extruda nebo nadlehčené zrno kukuřice visící ve sloupci 10 - 15 cm nad krmítkem někdy dokáže zázraky, a to opravdu pouze na základě skutečnosti, že plave nade dnem..
      Další důležitá vlastnost nástrahy je schopnost anebo častěji neschopnost přestát daleké hody. Mě to občas vadí u ovoce při lovu tloušťů, setkal jsem se s tím i u některých těst a masných výrobků.
      Co se týče krmítkové směsi, z hlediska chování celé sestavy je významným momentem doba, kdy se vysype z krmítka. Hmotnost prázdného a plného krmítka se podstatně liší. U těžkých sestav s únikovým efektem se vyplatí použití vysoce soudržné směsi, která se udrží v krmítku po značnou dobu a zvyšuje jeho hmotnost, pro samozásek tolik potřebnou. Naopak při lovu ryb s lehkým prutem a jemnou špičkou, kdy chceme zásek provádět sami bez výraznější pomoci hmotnosti zátěže a krátkých návazců, je výhodnější, aby se směs z krmítka uvolnila (samozřejmě až na dně) a krmítko bylo při záseku prázdné a tudíž lehčí.
      Konzistence krmení je zkrátka další ladičský prvek tak jako mnoho jiných a je na každém, zda chce i s touto zdánlivě bezvýznamnou maličkostí aktivně pracovat.

Lov bez krmení

      Feeder a bez krmení? To možná zní skoro rouhačsky, ale spousta ryb se tak dá chytat velmi úspěšně – zvláště pak moji oblíbenci tloušť a parma. Stanoviště obou těchto druhů lze najít s poměrně značnou přesností. Pokud jsou tloušti při chuti, bez problémů většinu nástrah rychle objeví. V mnoha případech je zakrmování opravdu zbytečné. Navíc pokud lovíme na kraji proudu s výrazně členitým břehem a množstvím malých úplavků, můžeme doslova kráčet od ryby k rybě.
      Parmy zase vytvářejí hejna a pokud objevíme jejich stanoviště, je často nějaké vnadění zbytečností. Za vysoké přikalené vody můžeme do proudnice nastražovat půlku rousnice na větším háčku a aktivní parmy si ji velice snadno najdou. Ostatně zakrmit v této chvíli je poměrně obtížný a možná i nesmyslný úkol, protože silný proud odnese prakticky cokoli.
      Znám i situace, kde se dá za jistých podmínek lovit bez krmení (je to dokonce nutnost) kapr. Za silného deště se zkalí přítoky a teprve se zpožděním dorazí vlna kalné vody po řece – prostě proto, že to má dál. Do ústí některých přítoků pak za šera vytahují kapři. A jací! Jediná žížala na lehoučkém patenosteru vám pak může za letního deštivého večera přinést záběr šupináče, na kterého byste jinak museli týden zakrmovat boiliem. Letos jsem se za podobné situace dostal s vláčecím prutem k ústí bezejmenné strouhy. Ty vlny, které se z onoho místa vyvalily, sotva jsem poprvé nahodil, ty si budu ještě dlouho pamatovat. Na to, abych se vrátil domů pro položenářskou výbavu už mi bohužel nezbýval čas.
      Specialitou lovu na feeder je také lov na mrtvou rybku. Tady je zcela rozhodujícím prvkem výběr místa lovu. Zatímco přes den to mohou být různé zlomy, hrany, jámy a podobně, za tmy mnohdy loví dravci kousíček u břehu, a to i v úsecích se zcela rovným dnem – stačí, když jsou tu hejna potěru.
      U lovu na rybku zmíním jedinou věc – při lovu v proudu, zejména jestliže je šance na záběr tlouště či bolena, dávám návazec kolem 80 cm. Ve stojaté vodě při lovu candáta bych použil jen 30 – 40 cm a rybičku nadlehčil tak, aby vzplývala ve sloupci. Protože je ze všech stran volně přístupná, může ji candát prostě sebrat do tlamy a každý následný pohyb už bude detekován na špičce a rovnou může následovat zásek. Pokud ve vodě nejsou vázky, je lepší rybku oháčkovat i trochu víc (extrémem mohou být i dva trojháčky), aby bylo možno zasekávat hned jak dravec nástrahu uchopí.

    Poslední šíleností, kterou u feederu zmíním, je možnost nastražení vláčecí nástrahy u dna hlubokého proudu. Přiznám se, že jsem to nedělal, ale pořád mě to láká – paternoster s těžší zátěží, menší plovoucí wobbler a nahodit do nějakého hlubokého tahu pod výtokem z elektrárny nebo podobně. Už jsem o podobných věcech slyšel, jenom ne v souvislosti s feederem. Ale ta chvíle, kdy dravec uchopí nástrahu, pozná svůj omyl a zatřepe hlavou, aby se jí zbavil, ta by měla být na špičce velice dobře vidět…
      Připadá vám to mírně ujeté? Tak to je v pořádku, já už jiný nebudu.

Zásek

      Na tom, kdy a jak sekáme, záleží určitě hodně. Jsou záběry, na nichž není co zkazit. Hlavním cílem všech předchozích dílů bylo nastínit způsob, jak dostat co nejvíc právě takových záběrů. Zásek je sice důležitá, ale prakticky poslední věc vedoucí k vytoužené chvíli, kdy máme rybu na háčku. Existence únikových montáží s opravdu těžkými olovy a srkaček je zářnou ukázkou toho, jak si i tuto součást rybolovného procesu zjednodušit, případně ji dokonce obejít. Obě tyto záležitosti přejdu, protože nevyžadují feederový prut a je otázkou, kolik feedrařů je s oblibou používá (já moc ne, ale někdy účel světí prostředky).
      Zmíním se tu ale o chvílích, kdy je obtížné okamžik záseku odhadnout anebo je těžké na něj zareagovat a ryby žádnou snahu věšet se samy na háček nejeví.
      V první řadě je třeba mít tolik záběrů, aby bylo z čeho vycházet a rybář se udržel ve střehu. Dostanu-li tři nezřetelné záběry za vycházku, skončím nejspíš bez úlovku a jediná rozumná věc bude možná včas změnit místo. Běžné je to například při zimním rybolovu. Na problematickou kvalitu záběrů se v této době můžete skoro spolehnout a bude-li jich navíc jen pár, nemusíte vymyslet skoro nic.
      Když už záběry máme a proměňovat se je nedaří, můžeme kromě nejrůznějších změn montáže či postavení prutu udělat následující. Nechte celý jeden anebo i víc záběrů proběhnout až do konce – tj. do chvíle, kdy buď dostanete záběr přímo učebnicový anebo ryba ztratí o nástrahu zájem. Uvidíte při tom maximum, kam jsou dnes rybky ochotny ve svém zájmu o váš pamlsek zajít. Někdy se skutečně jejich snaha zmocnit se nástrahy stupňuje a po pár problematických popotáhnutích nakonec zaberou celkem solidně. Jindy aspoň získáte představu o nejvhodnějším okamžiku, kdy se o zásek pokoušet. Jednou jsem dokázal po veškerém motání a převazování vyřešit potíže s problematickým braním prostou pasivitou – nechal jsem rybu bušit do nástrahy, dokud se nakonec ve snaze sežrat ohlodaný zbytek nechytla téměř sama. Jinak mi to ten den nešlo.
      K rychlým záběrům poradím jediné a už to tu bylo – jednu vidličku před sebe, prut přes nohu a držet ho v ruce. Ušetříte tolik času, že víc už se ho ušetřit nedá. Dělají to mnozí mistři feederu a zřejmě vědí proč.
      Co se týče techniky záseku, je třeba se naučit krátký, rychlý zásek vyžadující minimum energie a času (o ten tu jde nejvíc). Pro tvrdé a silné zaseknutí se tělo musí nahnout a připravit, což stojí nějaký zlomek sekundy navíc a přitom to není nutné, protože se zasekává s naprosto vypnutým vlascem. Naopak, při prudkém záseku hrozí, že rybu urazíme. Záseky při lovu na dálku, kdy se vlasec natáhne i o několik metrů a ryby nám padají, pomůže vyřešit nasazení pletenky. A opět jsme u krátkého minimalistického pohybu - záseky s pletenkou v mnoha případech vypadají prostě tak, že rybář plynulým pohybem zvedne prut z vidličky.

      Tak. Právě jste se dostali na konec seriálu o ladění čehokoli při lovu feederovým prutem. S feederem si na stránkách MRKu dám na dlouhou dobu pokoj. Tato technika není zas tak složitá, aby se o ní dalo psát neustále dokola a nemyslím, že bych na ní něco převratného objevil. Mění se i struktura čtenářů. Před pár lety bylo plno začátečníků, kteří se neměli na koho obrátit a hledali informace, kde se dalo. Dnes je feeder módní technika, která se šíří i do nejzapadlejších částí naší země a informací je pomalu nadbytek.

      Seriál zakončím kromě kresleného vtipu jednou myšlenkou. Věci mají určité vnitřní kouzlo. Nemusí být jen technicky dokonalé, nové nebo nevím jaké. Po několika letech jsem si teď párkrát zachytal s klasickým čihátkem a bavilo mě to. Poučen lety feedrařiny jsem se ale na tu věc díval úplně jinak než kdysi a i když jsem si to poskakování barevného špuntu fakt užíval, viděl jsem za pohyby čihátka úplně jiné věci než dříve. Dodnes mě překvapuje, že zatímco s feederem jsem po třech nedělích věděl, že dělám spoustu věcí špatně, začal se zajímat o problematiku montáží, návazcové materiály, háčky a podobně, s policajtem jsem dělal stejné chyby roky a nijak mě to netrápilo. Přitom i technika lovu s čihátky má velice slušný potenciál a dala by se provádět na úplně jiné úrovni, než se zpravidla děje. Snad je feeder svým způsobem přímočařejší a od začátku ho provázela pověst mimořádně úspěšné techniky. Anebo je jeho vnitřní kouzlo prostě větší. Je tak veliké, že se kvůli němu lidé donutí myslet, opouštějí zaběhané stereotypy a dostávají se k jiné dimenzi rybařiny. Pokud je tomu tak, pak by vynálezce této techniky zasloužil nějaká slova uznání.
      Klaním se proto tomu bezejmennému člověku až k zemi a děkuji mu za to, že spolu s vynálezci postele, bot, elektřiny, písma, digitální fotografie a dalších životně nezbytných věcí pozvedl můj život na vyšší úroveň.