Rio Ebro - Řeka splněných přání

3.11.2006 - Pavel Král

     Letos v únoru se mi zastesklo po lovu kaprů a rozhodli jsme se s tátou vyrazit někam do teplejších krajů. Naším cílem byla řeka Rio Ebro. Na Ebro už jezdím něco přes 6 let a táta, který se zde zaměřuje už jen na candáty, o dva roky déle. Tato výprava tedy pro mě nebyla cesta nikam do neznáma. Kapři na této řece jsou aktivní po celý rok, proto jsem doufal, že si zlepším dlouhé čekání, než budu moci opět chytat na českých vodách.

     Tato řeka se nachází ve Španělsku asi 200 kilometrů od Barcelony kousek od města Lleida. Ebro je kaskáda přehrad a každá má velice odlišnou charakteristiku. Mým budoucím domovem byla přehrada Riba Rocha u městečka Mequinenza. V tomto místě se míchá studená voda z horní přehrady s teplou, ale za to velmi kalnou vodou z řeky Cinca. Táta střídal horní a dolní přehradu.

     Po dlouhé a únavné cestě jsme se rychle ubytovali u svých známých a zalehli ke spánku. Pokaždé, když jsem na Ebru chytal jsem používal dvě místa, kde jsem věděl, že se nevyskytují stromy. Celá spodní přehrada ukrývá zatopené sady, proto je velký problém najít ideální místo pro lov. Toto místo jsem zakrmoval dvakrát denně kukuřicí, boiliesem a peletami.

     Problém byl, že tentokrát byla moje výprava omezena časem kvůli studentským povinnostem, takže na lov kaprů jsem měl pouhé 4 dny.

     Po setkaní s mými přáteli Jasonem Lathamem a Brunem Brennsteinerem, kteří na Ebru pracují jako rybářští průvodci, jsme se dohodli, že kvůli nedostatku času nebudeme krmit a chytat ze břehu, ale budeme chytat z loďky. Zpočátku mi to přišlo rozumné, ale po chvíli, když jsem viděl malinkou dvoumetrovou lodičku, mi přestalo být do řeči. Nevěděl jsem, jak upevním pruty, protože při použití stojanu by už nezbylo místo pro nic dalšího. Nebyly tam ani žádné příchytky na vidličky a při představě, že budu mít pruty položené jen tak v loďce bez žádného jištění, mi nahánělo hrůzu. Na lodičku se vešli pouze dva rybáři a protože Bruno vyrážel s Rakušany na horní přehradu lovit sumce, vyjel jsem tedy s Jasonem. Do lodě jsme naházeli jen to nejnutnější, což znamenalo: kaprové pruty, tašky s olovy a návazci, boilies, pelety a hlavně jídlo a pití.

     Kaprové pruty jsme měli 3.5 lb, protože je zde velmi bojovná forma kapra s velkou ocasní ploutví a hlavně se zde často chytají sumci na boilies a pelety. Používali jsme vlasce 0.35 mm, metrová olověná jádra, boční závěsy, olova na řeku 150 g a tvrdší, větší háčky.

     Jason vybral místo, kde věděl, že se nenachází moc potopených stromů a ukotvili jsme se asi padesát metrů od břehu. Počasí bylo nádherné - bezvětří a 12 stupňů. Odpoledne se teploto vyšplhala až na letních 22 stupňů na slunci a my seděli pouze v tričku.

     Jason jako správný Angličan vytáhl boilies o průměru 20 mm s nehoráznou masovou příchutí všeho možného, dal mi pár kuliček, že ho prý testuje a že zatím na něj měl úspěchy. Když jsem vytáhl boilies po třech hodinách z vody, byla jeho vůně asi dvakrát silnější. Zeptal jsem se Jasona, co to je za boilies a on odpověděl s úsměvem: “Od jedné anglické firmy, ale takovýto boilies může mít jenom Angličan.“ Já vytáhl z tašky 6 plechovek gambrinusu a odpověděl jsem: “Takovéhle pivo můžou udělat jenom Češi!!!“ Podal jsem mu ho a za chvíli ho měl celé v sobě. Na druhý prut jsem navnadil sumčí peletu o průměru 20 mm. Pruty jsme měli jen tak položené v loďce bez žádných swingerů nebo čihátek. Brzdy jsme povolili tak, aby nám to nevzalo pruty do vody, ale zase jsme nemohli moc kvůli silnému proudu. Jelikož jsme nekrmili, neočekával jsem žádné zázraky. Překvapení přišlo asi po půl hodince, kdy jsem vytáhl svojí první rybu, která vážila 9 kilogramů. Na začátek to bylo velmi slušné a na oslavu Jason vypil další plechovku českého piva.

     Během dalších dvou hodin jsme chytli 7 kaprů v rozmezí od 5 do 8 kilo. Záběry byly vyrovnané jak na boilies, tak na pelety. Po 3 hodinách klidu mi přišel záběr na Jasonův boilies. Kapr vypadal velmi slušně a podle bojovnosti jsme odhadovali kapra okolo 14 kilogramů. Jenže kapr si našel strom, o kterém jsem ani já ani Jason nevěděli a přetrhl mi návazec. Asi deset minut po této ztrátě se vypnul slušný kapr i Jasonovi. A aby toho nebylo málo začal foukat silný vítr a vznikly tak velké vlny, že jsme museli ukončit náš lov.

     Do tohoto počasí se ještě další den přidal silný déšť. Protože můj otec vlastní o něco větší a stabilnější loď, vyrazil jsem s ním na candáty.Ulovil jsem sice 6 pěkných candátu okolo 70 centimetrů, ale táta je odborník v tomto směru. Ulovil 4 candáty přes 90 centimetrů a asi dalších 11 sedmdesátek.

     Další den se počasí nezlepšilo a tak jsme trávili s otcem, Brunem a Jasonem náš den v městečku Mequinenza u našeho španělského přítele a barmana Carlose v jeho Royal baru.

     Poslední den jsem řekl, že na ryby půjdu ať se děje co se děje. Přestalo sice pršet, ale vítr byl stále silný. Tentokrát jsem vyrazil s Brunem. Ukotvili jsme se uprostřed soutoku Ebra s řekou Cinca. Na jeden prut jsem dal Jasonův boilies, který jsem dostal výměnou za 2 plechovky piva, a na druhý jsem navnadil opět sumčí peletu. Bruno mi ukázal novou vychytávku, která spočívala v tom, že navnaděnou peletu ještě obalí v těstu z boiliesové suché směsi a halibut oleje. Peletu obalil tak, že z ní vznikla kulička podobná boiliesu.

     Pruty jsme nahodili asi 30 metrů od lodě na hranu koryta. Kobrou jsme ke každému prutu naházeli asi 10 sumčích pelet. Vlny hýbaly loďkou až tak, že jsme měli na prutech pětimetrové průvěsy. Nevěřil jsem, že i v takovém počasí můžeme něco ulovit. Ale rybařina je krásná věc s mnoha překvapeními.

     Kapři sice brali, ale Brunova věta zněla jasně: „Baby day.“ Všechno to byli kapři okolo 5 kilogramů. Do těchto kapříků se zapletl i větší, odhadem 10 kilogramů. Odhadem protože když jsem ho vyndaval z podběráku na stísněném prostoru v loďce, kapr sebou hodil a skončil ve vodě aniž bych si s ním udělal fotku na památku. Po této události následoval Brunův smích a 7 hodin bez záběru.

     Tento klid narušil až pomalý záběr na peletu. Po záseku jsem věděl, že to bude větší kapr. Asi po pěti minutách jsem ho měl pod lodí, ale ještě zde byl problém s kotvami. Měl jsem sice velké štěstí, nakonec kapr skončil v podběráku. Ručička váhy se zastavila na 14 kilogramech. “Héj osobáček!!!“, vykřikl jsem. Na omezeném prostoru v loďce jsme vytvořili pár fotek a kapra pustili zpět do vody.

     Následovaly další dvě hodiny bez záběru. Já i Bruno jsme byli unavení a houpání vln nás ukolébalo ke spánku. Z toho nás probudil až bzučící naviják, který se i po záseku nezastavil. Jak už je tu zvykem, podařilo se mi asi zaseknout sumce. Po 40 minutách zdolávání Bruno vytáhl kotvy a nechali jsme se unášet větrem. Když už byla ryba pod lodí nemohl jsem jí vůbec zvednout. Bylo jasné, že je to sumec. Teď už záleželo jenom jestli vydrží materiál prutu a hlavně vlasec. Při každém pokusu zvednout sumce ode dna vykřikl Bruno: “Slowly, it´s only carp rod!!!“ V překladu: Pomalu,vždyť je to jenom kapří prut. Zvednout sumce ode dna se mi podařilo asi až po dalších dvaceti minutách. Když se vynořil sumec nad hladinu, tipovali jsme jeho délku okolo 180 centimetrů. Po převozu sumce na břeh a po důkladném měření jsem zjistil, že je to moje největší chycená ryba. Sumec měřil 188 cm a vážil 55 kilogramů. O to větší jsem měl radost, že to bylo na kaprový prut.

     Po vyfocení jsem vlezl se sumcem do vody, a to i přesto, že voda byla ještě ledová. Sumec znaven po boji pomalu odplouval od břehu a já se slzou štěstí v oku se loučil s ním i s vodou, která mi dopřála radost mým největším úlovkem.

     Po tomto náročném dni plném radosti a uspokojení mi nezbývalo, než začít balit a připravovat se na odjezd. Táta zde zůstával ještě o týden déle. Rozloučil jsem se s tátou, se svými přáteli a ještě týž večer jsem vyrazil směr Praha. V autě jsem si ještě promítal celou výpravu. Výsledkem byli dva kapři 8 kg, jeden 9 kg, jeden 10 kg, můj osobáček 14 kg, dalších asi 5 kaprů okolo 5 kg, šest candátu okolo 70 cm a sumec 188 cm 55 kg - další osobáček. Na to, že moje výprava trvala 4 dny a já byl pouze 3krát u vody, byl jsem s úlovky nadmíru spokojen. Slíbil jsem si jako pokaždé, že se na Ebro vrátím, a že si opět posunu svoje maximum o nějaké to kilo nahoru.