Feeder tuning 3 – otázka volby

30.7.2006 - osprey

      Nevěřili byste, ale až dosud mi napsání žádného textu nedalo tolik práce jako tento seriál. Od doby, kdy jsem vytáhl paty ze své ulity na jihočeském venkově, viděl jsem toho díky laskavosti mnoha výborných rybářů tolik, že je nesmírně těžké tyto zkušenosti nějak uceleně předat. Občas ani nevím, zda to, co připadá zajímavé mně, bude zajímat i ostatní. Už třeba v různých diskuzích na síti bylo vidět, jak dalece se přístup mnoha feedrařů k této zdánlivě prosté technice liší. Právě tyhle rozdíly mě nutily hledat to obecné a snad i důležité. Vážím si všech, kdo se se mnou někdy pokoušeli dobrat pravdy (nebo čeho se to vlastně dobíráme) a třeba mi i oponovali. Všechny, kdo mají zájem, zvu i nyní na diskuzní pole pod poslední řádkou. Místy to tam bývá zajímavější než samotný text článku.

      Nosným tématem dnešního dílu bude přemítání, proč v konkrétní situaci vybrat tu či onu možnost, protože ladit začínáte už výběrem náčiní. Hlavní přitom nebude to, že vám budu vnucovat právě svá řešení, metody a postupy. Snažím se spíš ukázat cestu než cíl, protože ten máme každý jiný. Ale pocit poznání, pochopení a nadhledu nad situací má nejen u vody obrovskou cenu a posouvá člověka do úplně jiné dimenze. Pro každého asi je tenhle stav mysli trochu odlišný, ale věřte, že když se k němu dopracujete, bude to stát za to.

      Dost filozofování. Dnes se budeme rozhodovat a řešit otázku použitého náčiní, zátěží, montáží a podobně. Zkrátka prvotní výběr všeho, který je třeba provést dříve než poprvé nahodíme.

Základní vybavení

      Vyrážíme k vodě a bereme s sebo své všechno. Jako feedraři zabalíme v první řadě svůj grafitový zázrak se sadou výměnných špiček. Pozastavme se chvilku nad ním. Otázka výběru prutu je sice spíš věcí začátečníků, ale na MRKu se tento problém řeší každou chvíli. Dokonce i doma občas vybírám, který „klacík“ bude pro aktuální výpravu ten pravý.
      Jaký prut si tedy vybrat a podle čeho? Základem je jeho plná funkčnost a spokojenost majitele. Pokud jde o tu spokojenost, tady existuje úplný paradox - většina majitelů feederových prutů je se svými poklady spokojena. Spokojen ovšem musí být každý sám a po svém, proto se raději pokusím vysvětlit, co si představuji pod slovy plná funkčnost.
      Při lovu budeme navštěvovat určité revíry s nějakou konkrétní silou proudu (na stojácích je zpravidla zanedbatelná), nahazovat zátěže v určitém hmotnostním rozmezí do patřičných vzdáleností a nakonec budeme i bojovat s nějakým tím výsledkem našeho snažení v podobě zuřivě se bránícího šupinatého protivníka. V ničem z toho by neměl mít prut výraznější slabinu.
      Žádný prut ale není univerzální. Pokud jako já vymetete kdejakou vodu a lovíte kdykoli a cokoli, ani žádný univerzál nehledejte a prostě si těch prutů pořiďte víc. Přiměřeně volený prut i z cenově nižších kategorií zpravidla odvede lepší práci než neadekvátně použitý zázrak z horní hranice cenového spektra.
      Během lovu bude prut především nahazovat, detekovat záběry a zasekávat je. Teprve potom bude i zdolávat ryby. Pokud se nebude jednat o nějaká monstra nebo extrémní podmínky, je otázka zdolávání ryb skutečně daleko za výše uvedenou trojicí z mého pohledu zásadnějších činností. Než se k nim vrátím, napíšu tu krátké sdělení začátečníkům majícím obavy, zda například prut z kategorie light zvládne kapry kolem 60 cm.

      Kvalitní dělený prut se dá bez následků zatížit způsobem, kdy pracuje až do rukojeti a síla, kterou přitom vyvine, je dost velká na to, aby se i s lehkými pruty daly zvládnout skutečně pěkné ryby. Málokdo vůbec schopnosti svého prutu v plném rozsahu využívá.
      Mám pocit, že svůj „lightík“ jsem zatím ani pořádně neprovětral, přestože už má na kontě kapry až do 65 cm.

      A když už jsme u zatěžování prutu, nejde tu jen o zdolávání ryb. V mých očích představuje největší zátěž nahazování těžkých krmítek (v plném stavu přes 100 g) – pokud taková používáte. Když jsem poprvé viděl, jak se tenoučký blank ohne pod obrovským krmelcem, postupně se dostává do komprese a nakonec odmrští tu strašlivou věc doprostřed řeky, přemýšlel jsem, kolik takových náhozů prut vydrží. Ale měl by jich vydržet desetitisíce, protože kvůli tomu byl vyroben.
      Plně funkční prut musí bez problémů dlouhá léta nahazovat jakékoli zátěže v celém rozsahu deklarované gramáže a při zdolání ryby poskytovat dostatečný výkon a jistotu. Je to nástroj pro práci, místy dost tvrdou a člověk by v žádném okamžiku neměl mít strach, že ho zlomí nebo mu z něj něco upadne. Mám rád krásné pruty, ale nejvřelejší vztah mám nakonec k „dříčům“, kteří v mých rukou zakusili dobré i zlé, ale nikdy mě nezradili.
      Co se týče strachu o prut, dodnes mě nejvíc plní nejistotou právě náhozy stogramovými krmítky (50 – 60 g a zhruba totéž uvnitř), což je záležitost, s níž jsem se setkal až při svých výletech za přáteli z jižní Moravy a rovnou přiznám, že jsem dlouho nedokázal s takovou věcí ani pořádně nahodit. Nakonec jsem zjistil, že nějaké obavy nemá cenu řešit – prut je na to stavěn a musí vydržet, pokud nevydrží, je třeba koupit jiný. Můžete si třeba pořídit fajnový proutek na jemnější rybaření s lehčími zátěžemi a pak nezničitelný výkonný model (většinou to ani nejsou ty nejdražší) schopný naházet do vody kýble krmení a vydržet prakticky cokoli. Kupovat si své pruty znovu, přesně takhle bych to udělal.
      Součástí solidního prutu jsou také kvalitní komponenty jako očka (nejlépe SiC - zejména při použití pletenky), pevné a do ruky padnoucí sedlo navijáku a snadno omyvatelná rukojeť.
      Očka si prohlédněte, zda jsou sklovitě hladká. Zdá se mi, že poslední dobou se říká SiC pomalu všemu.

      Zbývá otázka akce. Měkké parabolické a nejlépe ještě k tomu dvojdílné pruty jsou vynikající pro zdolávání ryb na slabších návazcích, rychlé stabilní blanky se spíše špičkovou akcí jsou výhodné při lovu v proudech a lépe se s nimi hází na větší vzdálenost. Ve své výbavě mám zástupce obou těchto skupin a můžu potvrdit, že je to rozdíl při náhozech, zásecích i zdolávání ryb. Výběr je na rybáři, já si vybrat nedokázal a proto mám oboje.
      Nepříjemné je, když je akce prutu nesouvislá – nejčastěji bývá špatně řešen přechod mezi špičkou a zbytkem prutu. Měl jsem i proutek, jehož střed byl tak tuhý a neohebný, že při extrémní zátěži zůstal tvarově téměř beze změny a blank se ohýbal těsně nad rukojetí způsobem, který ve mně budil dojem, že se nutně musí zlomit. Nahradil jsem ho zdánlivě subtilnějším prutem, který se ale při zatížení ohýbá plynule a bez obav ho můžu zatěžovat až na hranici nosnosti kmenových vlasců a šňůr.

      K naprosto plné funkčnosti je ještě třeba, aby prut dobře detekoval záběry, což je otázkou dodávané sady špiček.
      Existují mraky špiček od nejrůznějších výrobců a liší se materiálem, délkou, množstvím a typem použitých oček, kvalitou zpracování i barvou svého konečku. Při samotném použití hraje velkou roli materiál – laminátové špičky jsou jemnější a poddajnější, grafitové jsou při stejném průměru tužší a proto se používají na hlavně na tvrdší špičky nejčastěji u prutů těžších kategorií. Krásně ohebná měkoučká laminátová špička a ostrý bleskově reagující grafit jsou dva výrazné protipóly vhodné do zcela odlišných situací.
      Kvalita materiálu (tělo i očka) se odráží v ceně i životnosti špiček. Přinejmenším mám dojem, že některé se lámou daleko častěji.
      Vzhledem k různým druhům použitého materiálu, délky a akce špiček nemá velkou cenu příliš bádat nad jejich označením v uncích. Tento údaj má hlavně orientační hodnotu a zejména u špiček různých výrobců nebo při srovnání laminát vs. grafit mohou být rozdíly docela velké. Dokonce vlastním prut jistého výrobce, kde se špičky 3/4 oz a 1 oz ze stejného materiálu prakticky neliší svou celkovou tuhostí, ale výrazný rozdíl je v jejich akci. U některých záběrů mi dokonce „jednička“ připadá právě díky své pozvolnější akci citlivější.
      Při výběru prutu bych požadoval od sady špiček následující: tuhost jednotlivých kusů by měla být dobře odstupňovaná, očka kvalitní, rovně vyvázaná a dostatečně hustě rozmístěná (některé levnější pruty mají očka na špičkách rozmístěna velmi řídce). Po zasunutí do prutu by měl být přechod mezi špičkou a prutem dostatečně plynulý. Občas to pro některou ze skupiny s prutem dodaných špiček neplatí. Pokud vám připadá, že se teď zbytečně „vykecávám“, pak si zkuste představit, co se děje na nesourodém přechodu v okamžiku, kdy plnou silou odhazujete stogramové krmítko. A věřte mi, že jsem například viděl sadu velmi levných špiček, kde ta nejsilnější byla u své báze zeslabena o celou třetinu (největší průměr měla 10 cm nad spojem), aby se vůbec dala do prutu zasunout. Výsledná akce horní části prutu byla přinejmenším zajímavá a na životnost tohoto řešení bych při velké zátěži moc nevsadil.
      Volba špičky před lovem je pak naprosto zásadní věc – na každé špičce vypadá tentýž záběr poněkud jinak. Měkké špičky jednak ukáží víc a navíc dovedou záběry zpomalovat, tvrdé a zejména právě uhlíkové špičky jsou stabilní, nepodajné a ryba se o ně doslova zarazí. Je otázkou, co je v dané chvíli lepší. Klíčovými parametry pro výběr špičky jsou hlavně síla proudu a nároky na vypnutí kmene, teprve potom velikost ryb a dynamika záběrů.

      Zkusím uvést pár příkladů, kdy síla špičky viditelně hrála důležitou roli. Jednou v zimě mě tvrdě přechytával kolega s pickerem. Okopíroval jsem kompletně celou sestavu, kterou měl na prutě, jenom půluncovou špičku jsem na svém feederu prostě neměl. Záběrů jsem měl zhruba stejně, ale byly tak krátké a nečitelné, že než jsem se rozhodl sekat a pak při záseku pohnul o metr delším prutem, bylo většinou pozdě.
      U rychlých záběrů velkých plotic jsme zase často dávali přednost dvouuncové špičce před „jedničkou“, protože díky odporu sestavy končily tyto ryby na háčku se znatelně větší jistotou.
      Při lovu tloušťů v tažné vodě používám špičky 2 nebo 3 oz. Nedávno jsem si z lenosti nechal na prutu čtyřuncovou a při lovu nadával jako špaček – záběry byly ostré rány do prutu a ryba buď visela a ohýbala blank minimálně do třetiny anebo byla pryč.
      A poslední příklad - některé záběry v časném jaru se daly přečíst jen s kombinací měkké špičky a pletenky, jinak čověka chvílemi ani nenapadlo, že by měl sekat.
      Stačí?
      Když už jsme u špiček, tak právě ony jsou místem, kde si můžete „vytunit“ s minimální námahou a rizikem svůj prut natolik, že začne vykazovat alespoň nepatrný prvek originality. Zakoupením špiček jiných vlastností než má přiložená sada si můžete vlastnosti prutu i mírně upravit. Je tu ovšem otázka kompatibility. Nová špička by měla jít bez problémů zasunout, nenarušovat akci prutu a příliš nevybočovat z možností blanku. Obohatit si prut nejlehčí kategorie o pětiuncovou špičku je spíše sběratelský počin.
      Protože řada prutů se špičkami jiných výrobců moc nespolupracuje (přeborníkem v této oblasti je značka Shimano), je často třeba nakoupit špičky nepatrně silnější a často i delší a ty pak zabrušovat a zkracovat ve snaze docílit ideálního výsledku. Užitnou hodnotu svého prvního feederového prutu jsem dodáním nestandardní špičky výrazně zvýšil. Ty, které používám teď, mají špičky zcela podle mých představ, takže je nechávám, jak jsou. Záleží hlavně na vašem kutilském duchu, ale řekl bych, že občas se dá na doplnění prutu o jednu či dvě neoriginální špičky dost vydělat.

      Samotný prut si vyberte podle vody, na níž hodláte lovit a zátěží, které budete nahazovat. Za univerzální sice platí kategorie „medium“, ale je to prakticky stejné, jako byste chtěli povolovat všechny matky francouzským klíčem. Lovíte – li bílou rybu a kapry do 50 cm na hektarovém rybníku, připadal by mi jakoideální volba light, je – li vaší domovskou vodou velká proudná řeka, bude vám heavy mnohem platnější a to bez ohledu na velikost ryb. Kromě typu vody je pak nesmírně důležitá už zmíněná hmotnost zátěže – rozhodnete-li se používat zátěže o hmotnosti přes 100 g, pak jste zároveň rozhodli i o kategorii prutu.
      Takže typ vody a zátěž… Na rybách zdaleka tolik nezáleží (no, většinou…). V praxi to vypadá tak, že za určitých okolností chodím s „lightem“ na kapry a s „heavy“ na plotice.

      K prutu neodmyslitelně patří naviják. Hodně lidí používá k feederu navijáčky ve velikosti 30 (na 100 m vlasce 0,30 mm). Na malé vody, lehká krmítka a nepříliš bojovné ryby je to v pohodě. Při lovu, kdy se odpovídajícím prutem soustavně odhazují zátěže kolem 60 - 120 g, hází se daleko a protivníky jsou velké a bojovné ryby velice rychle přijdete na to, že tahle velikost navijáku přestává být optimální. Subtilní převodové ústrojí trpí nadměrným zatížením, malá cívka se rychle vyprazdňuje a máte-li na zpola vyprázdněném navijáku vodit nějakou čilejší rybu, chvílemi musíte točit kličkou jako o život, abyste s ní vůbec udrželi kontakt. Navíc jsou zejména pruty kategorie heavy s malými navijáky doslova nevyvážené. Velikost 40 je tady mnohem lepší volbou a rozhodně to není konečná.
      Na naviják pro lov na feeder nejsou kladeny žádné speciální požadavky, takže použít lze téměř cokoli. Pro mě je hlavním kritériem robustnost a výdrž. Proto bych varoval před nejlacinější kategorií mašinek, kteeré mají tendenci rychle se rozpadat a kromě toho bych se vyhnul navijákům s vysokým převodovým poměrem, protože daní za rychlost je zde jemnější ozubení hlavního převodového kola.

      Otázka volby kmene je dilematem mezi monofilem a pletenkou. Pokud je to možné, snažím se dávat přednost monofilnímu vlasci. K pletené šňůře přecházím, až když mám potíže s detekcí záběrů anebo je už předem očekávám. Mám dojem, že s výjimkou nízké průtažnoti pletenky je většina pozitiv na straně vlasců. Pravdou ale je, že obvykle lovím na malou vzdálenost a možná jsem se občas nemístným lpěním na monofilním kmenu připravil o dost ryb.
      Rád bych se tu zmínil o kvalitě vlasců. Jsou chvíle, kdy se dá bez potíží lovit s většinou jen trochu slušných vlasců. Při lovu na malé říčce s přehledným dnem, kde bere bílá ryba a sem tam kapřík, hází se s lehoučkými zátěžemi na pár metrů a nejde zrovna o závodění, tam si člověk mnohdy ani neuvědomí rozdíl mezi vlascem za pár korun a špičkovým výrobkem. Mám na malých navijácích kromě jiných i cívky, kde dosluhují pěti až osmileté vlasce (zbytky návinů z větších navijáků) a navzdory jejich stáří s nimi při podobném chytání není problém.
      Na druhou stranu extrémní lov s velkými zátěžemi, v silných proudech a s bojovnými rybami klade na vlasec obrovské nároky. Kombinace kamenitého dna, těžkých zátěží a neúprosně se bránících ryb (což je případ například parem a říčních kaprů) je neskutečnou prověrkou všech kmenových i návazcových materiálů.
      Většina ryb, o něž jsem v popsaných podmínkách přišel, mi neutrhla návazec prostým tahem – trhal se například odřený kmen o dva stupně silnější než návazec, povolovaly uzly poškozované nárazy těžké zátěže (tady jsem přišel na chuť gumovým korálkům) a kvalita použitého vlasce se zcela zřetelně projevila. Tady se nevyplatí šetřit. Podobné je to, pokud závodíte a jste v konkurenci ostatních nuceni používat co nejmenší průměry.
      Jinak musím říct, že nový nepoškozený kvalitní vlasec vydrží neuvěřitelné věci, ale poměrně rychle své vlastnosti ztrácí. Drahé a kvalitní vlasce by měly být v tomto směru lepší než ostatní a je to také to jediné, co od nich požaduji. Údaje o nosnosti na cívkách jsou velmi orientační, v reálu často o hodně nižší a přesto můžete být s výrobkem spokojeni – protože své vlastností nemění a je na něj spolehnutí.
      Doložím svůj pohled na tento problém malým příkladem. Před pár dny jsem s parabolickým prutem na vlasci 0,12 mm běžné kvality několikrát po sobě doslova vyrval kapra dlouhého 48 cm z roští. Zdravý skoro nový návazec držel jak měl. Před pár týdny jsem na vlasci 0,18 mm urval několik parem a prakticky ani nevím, proč vlasec z ničeho nic praskl. Ale používal jsem těžká olova a dno plné ostrých kamenů z rozpadlé navigace…
      Shrnu –li výše uvedené, byl bych ochoten zaplatit nekřesťanské peníze za kmenový vlasec o průměru 0,16 mm a nosnosti 3 kg, který by si své vlastnosti udržel za jakýchkoli podmínek, nepodléhal otěru, neztrácel pevnost v uzlech ani při hodech s nejtěžšími olovy a byl po roce používání jako nový. Takový zatím neexistuje a sotva kdy bude. A proto asi nikdy nezmizí nutnost volby, zda do drsnějších podmínek koupit to nejlepší co je k dispozici anebo použít něco levnějšího ve větším průměru s tím, že při pobytu na dně kamenitého proudu bude co odírat. Do méně drsných podmínek opravdu stačí jakýkoli solidnější vlasec s menší průtažností.

      Možná bylo předchozí povídání až příliš teoretické, ale do „Feeder tuningu“ nepochybně patří. K vodě přijdeme s konkrétním prutem, navijákem a kmenem a to jsou věci, které většina z nás během lovu už většinou moc nemění. Viděl jsem hodně lidí (mimo jiné i sebe), kteří si díky chybě ve výběru nejzákladnější výbavy prakticky nezachytali – neudrželi nástrahu v proudu, nedohodili na místo lovu, nezvládali zaseknuté ryby, nebyli schopni proměnit záběry.

Volba montáže

      Podívejme se nyní podle čeho vybírat montáž, s níž zahájíme lov. Nebudeme řešit použité návazce, háčky či zátěže, ale to, co z nich nakonec vyrobíme, protože montáž funguje jako celek. Jako celek stojí a padá na vyvážení všech komponent a prvky, které můžete zařadit do jednoho typu koncových sestav jsou v mnoha jiných případech nepoužitelné. Velkou roli v tom hraje hmotnost použité zátěže acelkové namáhání všech částí. Předvedu to na malém příkladu.
      Letos v zimě jsem lovil čtyřicátníky tlouště na plavanou s „osmičkou“ návazcem. Během dvou vycházek jsem ze zhruba 25 ryb neutrhl ani jedinou. Abych si trochu odpočinul, vybalil jsem nakonec feeder, navázal paternoster s návazcem z „dvanáctky“ a nahodil do hlubokého kamenitého tahu kousek od břehu. Ryby braly také, ale ze čtyř zaseknutých jsem o dvě přišel. Jedna uvázla olovem na dně a utrhla se, podruhé se návazec asi poškodil o kameny a tlouště jsem utrhl hned při záseku. Dvacet gramů zátěže a kontakt s ostrým kamenitým dnem by si pro stejně bezrizikový lov jako byla plavaná (minimální zátěž, žádný kontakt se dnem) vynutily přechod z návazce 0,08 mm zřejmě až na 0,14 mm. Je to klasická ukázka toho, že montáž by měla kombinovat celou řadu schopností počínaje snadným používáním a výrobou přes dobrou prezentaci nástrahy, kvalitní detekci záběru, neměla by se zamotávat, váznout a měla by vydržet souboj se zdolávaným úlovkem.Úžasné je, že v polovině zmíněných kritérií naprosto jednoznačně vede háček navázaný na konci kmene.

      Kromě háčku je nejdůležitější částí montáže zátěž. Její hmotnost je zásadní záležitostí zejména při lovu v proudu a při potřebě dlouhých hodů.
      Dlouho jsem si myslel, že pro lov ryb je lépe používat co nejlehčí zátěže. Někdy to sice má své výhody, ale u feederu to rozhodně vždycky neplatí. S dostatečně těžkou zátěží se docílí lepšího vypětí kmenové šňůry a přenos záběrů na špičku prutu je podstatně kvalitnější. A pak je tu ještě miliónkrát zmiňovaný efekt samozáseku. Některé montáže dokáží právě díky zátěži lovit ryby prakticky samy. Podívejme se na takovou kaprařinu.
      Byly napsány celé knihy o koncových montážích pro lov kaprů na boilies. Zdaleka ne u všech jsem pochopil jak (ale opravdu přesně jak) fungují. Jedno je ale jisté - bez těžké zátěže by nefungovala skoro žádná.
      U kaprařiny je ostatně mnoho paralel s feederem - stačí se nad tím zamyslet. Kaprař často potřebuje, aby se kapr ve vzdálenosti třeba i několika set metrů od něj zasekl de facto sám. Nám feedrařům stačí, když se vlivem hmotnosti zátěže bude ryba zbavovat háčku tak dlouho a tak důkladnými pohyby, abychom stačili zareagovat a zaseknout sami. Proto nemusíme používat tak těžká olova nebo krmítka a můžeme zjemnit i kmenový vlasec a návazec. Největší rozdíl je nakonec v tom, že lovíme víc druhů ryb, které se různě chovají, a proto musíme používat širší spektrum koncových montáží.

      Hmotnost zátěže je první věc, se kterou se dá začít série soukromých testů. Vyzkoušejte si sami na dobře zakrmeném místě s koncentrovanou bílou rybou čtyři sestavy – lehký a těžký paternoster a sestavu s lehkou a těžkou průběžnou zátěží (řekněme samotná olova o hmotnosti 5 a 30g). Všechny ostatní parametry nechte úplně stejné. Délku návazce si dejte libovolnou, jenom stejnou u všech čtyř sestav. Nevím, jak budou ryby aktivní, ani jaké druhy a v jaké velikosti se vám podaří přilákat, ale je to docela zajímavý a poučný pokus. A co je úžasné, zjistíte, že pokaždé dopadne jinak. Někdy jsou rozdíly neprůkazné, jindy dochází k druhové selekci, kdy těžký paternoster působí velmi zhoubně na pomalejší druhy ryb jako je cejn a kapr a lehčí montáže loví spíše ryby jiných druhů a velikostí. Nebojte, záběry budete mít na všechny montáže, ale u některých zjistíte značné rozdíly částečně v jejich průběhu a částečně v sekatelnosti. A náhle se vyloupnou další odlišnosti. Za špatného braní vám možná začne vadit nedostatečné vypnutí vlasce při použití lehkých olůvek, různě těžká olova si doslova začnou říkat o použití odlišných špiček prutu a některé montáže si budou koledovat o změnu délky návazce. A jste v tom. Právě jste začali ladit. Výhoda je v tom, že co si jednou vychytáte a dovedete k dokonalosti, to vám na vaší vodě s vaším prutem a vašimi osobními schopnostmi bude sloužit roky a jen občas budete muset upravit to či ono, protože řečeno slovy antického filozofa „nevstoupíte dvakrát do stejné řeky“. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří navštěvují omezený okruh revírů, používají s úspěchem třeba jen jedinou montáž - samozřejmě tu, která se jim v průběhu let nejvíc osvědčila a nad nějaké ladění jsou povzneseni.Voda se ale neustále mění a ryby jsou učenlivé – zrovna ti kapraři by mohli povídat.

      Nepříjemnou vlastností zátěží je jejich schopnost váznout. Některé typy jsou k tomu náchylnější, jiné tolik neváznou. I na tohle je třeba myslet, protože i mě se podařilo díky uvázlým zátěžím ztratit při zdolávání řadu pěkných ryb. Už jenom záběry na montáž, jejíž zátěž se zachytila na dně, jsou zdrcující – rána do prutu a ryba i s návazcem jsou pryč. Průběžné montáže jsou v tomhle směru maličko odolnější, protože i skrz uvázlou zátěž lze vlasec protahovat, zatímco u paternosteru je taková rána až příliš definitivní. Letos mi zabral na průběžnou montáž čtyřkilový kapr, olovo sice uvázlo, ale v prvním náporu protáhla ryba asi 6 m vlasce 0,16 mm a tento kus pružil natolik, že se mi během asi 30 s podařilo olovo z vázky vyklepat a rybu zdolat.
      V extrémních podmínkách nakonec není nad to, používat zátěž, kterou je možno utrhnout bez ztráty návazce. Obvyklým řešením je umístit zátěž na slabý postranní přívěs. Kamenná montáž popsaná v 1. dílu seriálu dokonce předem počítá s utržením zátěže při každém záběru větší ryby.

      U kapitolky o zátěžích by neměla chybět zmínka o krmítkách. Dají se použít jako zátěž v kterémkoli místě sestavy a je nutné myslet na to, že jejich hmotnost se mění v závislosti na naplnění krmnou směsí. Při naplnění se hmotnost krmítka klidně zdvojnásobí a je třeba dávat pozor na možné přetížení prutu při náhozu. Po vyprázdnění může být krmítko až příliš lehké. Na řece se může tu a tam stát, že krátce po náhozu se vyprázdněné krmítko (často postrčené šťouchancem nějaké ryby) posune směrem po proudu a do strany mimo zakrmenou zónu. Stačí zvolit stejně velký model zatížený větší porcí olova a je po problému.
      Velmi užitečná jsou nezatížená krmítka. Dobře fungují při lovu na krátkou vzdálenost na stojatých vodách a díky nízké hmotnosti se dají kombinovat s jemnými návazci.
      A co se týče ladění, i krmítko k tomu nabízí řadu prostoru. Jednak lze volit z řady typů, tvarů a velikostí, ale také se dá díky konzistenci krmení jeho hmotnost zvyšovat a snižovat. Hraje to značnou roli při snaze o samovolný zásek, protože hutná směs zvýší hmotnost krmítka až na dvojnásobek.
      Tvar krmítka má asi největší význam v proudech, kde se do něj opírá nemalou silou tekoucí voda. Výhodné jsou tu plošší modely. Před časem jsem viděl rybáře, jehož kreativní používání krmítek mě přímo fascinnovalo – deformoval si krmítka z drátěného pletiva podle síly proudu od pravidelného válce až po velmi plohé tvary a když bylo nejhůř, prostě ho rozšlápl a měl rázem velmi stabilní plochou zátěž.

      Použití krmítka promlouvá i do délky návazců. Krmítko k sobě láká ryby a nástraha by tudíž měla ležet pokud možno hodně blízko něj. Kombinace krátkých návazců ve spojení s velkým krmítkem je proto mimořádně účinná a mnohdy představuje jedinou možnost jak efektivně chytat ryby. Zvlášť na místech masívně zakrmených partiklem je krmítko schopné odtrhnout rybu od konzumace všudypřítomných zrn, ale pokud leží nástraha půl metru od něj, velice často zůstane netknutá. Dostal jsem v tomto směru ukázkové školení od samotného Martina Maťáka. Na silně zakrmeném místě s nepříliš velkým počtem ryb byl jeho prut s kombinací těžké zátěže a kratičkého návazce jediný, na který to spolehlivě bralo.
      Všechny srkačky, Balatony a podobné sestavičky pracují právě na tomto principu a pro kapry a větší cejny představují skutečnou zhoubu. Pokud byste tyto montáže vyrobili pouze s olověnou zátěží, jejich úspěšnost by výrazně klesla.

      Průběžná nebo pevná montáž - toť otázka hodná Hamleta. Měl jsem kdysi doslova paternosterové období, ale poté, co jsem objevil nejeden nedostatek tohoto uspořádání, vrátil jsem se v mnoha případech k průběžné klasice.
      Jak už jsem kdesi napsal, považuji paternostery za poněkud citlivější sestavy a vysvětluji si to pevným spojením háčku a zátěže. Kdysi jsem si myslel, že jsou citlivé proto, že vlasec nemusí procházet zátěží. Dnes jsem stále více přesvědčen, že jejich hlavní předností je pevná zátěž, která (a kolikrát už to tu bylo) napomáhá samozáseku. Po napnutí návazce ryba chtě nechtě zarazí svůj pohyb vlivem hmotnosti zátěže. Špičku prutu může ohýbat, kmen je prověšený a má nějakou průtažnost, ale tohle je rána natvrdo mírněná jen případnou pružností návazcových materiálů. Ryba v této chvíli udělá daleko důraznější pohyby než když protahuje vlasec zátěží a setkává se postupně se stále větším odporem. A máme tu kýžený lépe sekatelný záběr.
      Pro velké a bojovné ryby je ale mnohem snadnější takto uspořádanou montáž zničit – mohou přitom využít buď přímo hmotnost zátěže nebo okamžik, kdy se o něco zachytí. Ztratil jsem tak pár pěkných ryb a tak zejména při lovu kaprů a parem dnes dávám přednost spíše průběžnému uspořádání.
      Další rozdíly můžete najít v mých předchozích článcích, už takhle se chvílemi opakuji víc než je zdrávo.
      Hodně často závisí výběr montáže na osobní volbě rybáře. Pokud ji nějakou dobu používá, většinou nakonec dosahuje uspokojivých výsledků. Uspokojivých ale neznamená nejlepších možných. Na spoustě míst jsem si myslel, že mám sestavičku vyladěnou jedna báseň, pak stačilo pozvat kamaráda a hned jsem viděl, jak se dá nachytat dvakrát tolik. Naštěstí pro mé sebevědomí se mi podařilo sem tam někomu oplatit stejnou mincí a tak je vše v nejlepším pořádku.

      Protože jsem s paternostery chytal opravdu dlouho a rád, mám tady pár ladičských postřehů. Paternoster dovoluje vysloveně si pohrávat se spoustou parametrů – máme k dispozici dvě větve, k jejichž zhotovení můžeme kombinovat tři materiály naprosto odlišných vlastností (monofil, guma, pletenka) a nepřebernou paletu háčků a zátěží. Právě výběrem délky návazce, velikosti háčku a hmotnosti zátěže definujeme chování celého paternosteru a ještě můžeme svůj záměr umocnit vkládáním úseků vyrobených z gumy a pletenky.
      Tak jako u feederu obecně existuje cesta krátkých a dlouhých návazců, u paternosterů lze rozlišit varianty s lehkou a těžko zátěží. Ty s těžkou zátěží (v ideálním případě s krmítkem) směrují záběr k samozáseku a zejména na stojatých vodách je lepší používat je s návazci takové délky, aby se nástraha blízko krmítka opravdu nacházela.
      Ty s lehkou zátěží, zpravidla olověnou, slouží spíš pro nenápadnou prezentaci nástrah a jsou vynikající při krátkých ostrých záběrech. Ryba lehkou zátěž snadno zvedne do sloupce a ta svou hmotností nějakou dobu brání vypadnutí háčku z tlamy. V případě použití těžších zátěží vypadá tento typ záběru jako ostrá nesekatelná rána do prutu. Aby byl efekt této montážemaximální, doporučuji používat co nejměkčí špičku prutu. Se slabým návazcem (0,08 mm) a krmítkem kolem 10 g je lehký paternoster jednou z nejlepších montáží pro zimní rybolov.

      Zmínil jsem se, že důležitým ladičským prvkem je délka obou větví. Délku návazce s háčkem běžně mění každý, ale nejsem si jist, kolik lidí aktivně pracuje i s druhou větví – tou, která nese zátěž. Mě trvalo asi tři roky, než mě napadlo, že by to mohlo mít vůbec nějaký význam. Není to sice žádný objev, ale rád bych ukázal, že i s tímto parametrem sestavy se nechá něco ovlivnit a popíšu situaci, která mě donutila začít o tom přemýšlet.
      Každý rok na jaře chodíme s jedním vynikajícím přítelem na přítok přehrady plotice. Po zběsilém plavačkovém úvodu, kdy ze zakrmeného místa vytaháme několik desítek ryb, přecházíme obvykle k lovu na feeder. Nepoužíváme krmítka, protože se loví na pár metrů a na zakrmeném místě je ryb dost. Jednou jsem nějak náhodně zkusil paternoster, kde návazec k háčku měřil kolem 60 cm a k zátěži velmi netypických 50 cm. Zátěží byla 10 g těžká olověná „placka“. Docela se mi osvědčil a tak jsem ho nasadil do konfrontace s kolegou, který plotice opravdu „umí“. Jeho paternoster měl návazec kolem 70 cm a 20 g těžkou zátěž na poměrně krátkém (asi 15 cm) přívěsu. Od začátku bylo vidět, že moje sestava je úspěšnější. Lovil jsem nejméně o čtvrtinu ryb víc a celkem mě to hřálo u srdce. Ke konci lovu se začala situace vyrovnávat a v závěru lovu kamarád dotahoval, ale už nedotáhl.

      O rok později jsme koupali stejné sestavy na tomtéž místě a já použil lehký feederový prut s relativně slabou špičkou, abych umocnil výkon své sestavy. I kamarád použil nový prut – ve vidličce se mu leskl nový Antares heavy. A tentokrát jsem dostal takovou nakládačku, že jsem si musel kolegův prut půjčit, abych přišel na to, kde dělám chybu. Potřeboval jsem další rok na to, abych sám sobě vysvětlil své skromné vítězství i drtivou porážku. Chyba byla v tom, že ani během jedné z obou zmíněných vycházek jsem neměl pořádnou představu, jak se moje sestava doopravdy chová. Její úspěch při první vycházce byl zřejmě dán skutečností, že vysoko umístěný návazec, kde byla na háčku nastražena kostička housky (vzplývající nástraha), vlál nad zakrmeným místem a aktivní rozkrmené ryby takto nabídnutou nástrahu snadno nacházely. Měl jsem proto víc záběrů než kamarád. Když začala aktivita ryb ochabovat, kolega mě postupně doháněl, protože jeho nástraha ležela prakticky na dně mezi zbytky krmení.
      Při druhé vycházce se na mém debaklu podepsaly hned tři věci. Lovili jsme na bílé červy a ti zrovna moc neplavou. Při délce obou návazců museli viset na šikmo napnutém vlasci kousek nade dnem. Jedinou „výhodou“ tohoto umístění nástrahy byl ten den poměrně značný zájem ouklejí, které díky mému lehčímu olovu stačily sledovat nástrahu při jejím klesání sloupcem. Jejich záběry jsem ale proměňoval jen ojediněle, protože nástraha pro ně byla moc velká. O to víc času jsem s nimi ztratil. Plotice nebyly tak aktivní jako minule a raději se pohybovaly v těsné blízkosti dna. Kolega tak měl víc záběrů plotic a oukleje ho zdaleka tolik netrápily. Co ale definitivně rozhodlo, byla úspěšnost záseku. Přítel nahazoval svou relativně těžkou sestavu šikmo po proudu a ryby se na ni doslova věšely. Když se jeho dvouuncová špička přihla, stačilo prut prostě přizvednout a ryba byla na háčku. Já s ohledem na svou pozici (líp sedět nešlo) házel skoro kolmo na proud, který mi lehce prohýbal vlasec a záběry plotic jsem s měkkým prutem, slabou špičkou a prověšeným kmenem sekal s úspěšností sotva 40 %. Když připočteme plané záběry ouklejí, byly celkovým výsledkem tři až čtyři kolegovy ryby na jednu moji. Když jsme si pruty na chvíli vyměnili, jsem si většinu chyb uvědomil, převázal co se dalo, dal tvrdší špičku a začal lovit asi dvojnásobek toho co dosud.
      Na vítězstvích či porážkách mi nijak nezáleží a setkání s některými přáteli mě těší natolik, že bych se od nich nechal porážet třeba denně, ale obrovskou výhrou pro mě je, že jsem díky této a podobným konfrontacím dokázal objevit nové věci, které mě posunuly o kousek dál.
      Odpověď na význam délky návazce směřujícího k zátěži je tedy taková: vzdalováním návazce od zátěže zvedáme nástrahu do sloupce a sestava je poněkud volnější, posouváním návazce k zátěži ji tlačíme ke dnu a umocňujeme samozasekávací efekt. Nejlépe je to vidět při lovu nakrátko se zvednutou špičkou prutu, kdy vlasec klesá do vody hodně strmě.

      Na závěr kapitoly plné spíš úvah než konkrétních rad zkusím být velmi konkrétní a sepíšu malou „kuchařku“ pro výběr montáží a jejich prvků.

• PRŮBĚŽNÁ – lov velkých ryb (odolnější vůči škubancům), pevnější dno, potřeba držet nástrahu u dna (lov v tažné vodě)
• PATERNOSTER – menší ryby, jemnější braní, pohyblivé rychle zabírající druhy (plotice,…), silně zabahněné dno, trhací zátěž
• LEHKÁ ZÁTĚŽ – lov nakrátko, dynamičtější (byť opatrné) záběry na střední vzdálenost
• TĚŽKÁ ZÁTĚŽ – lov na dálku nebo v proudech, sestavy s krmítkem a krátkým návazcem pro samovolný zásek (kapr, cejn)
• Krátký návazec – spíše stojaté vody, použití krmítka, vybrané druhy ryb (kapr, cejn,…)
• Dlouhý návazec – opatrné braní, tažná voda, dynamicky beroucí ryby (plotice, tloušť,…)
• POUŽITÍ GUMY – kombinace velmi tenkého návazce s těžší zátěží, pletenka jako kmen, někdy přívěs se zátěží v paternosterech

Postavení prutu

      Postavení prutu je také celkem zásadní věc, kterou by bylo škoda opomenout. Je na vás, zda ho umístíte rovnoběžně s břehem nebo pod strmým úhlem špičkou vzhůru anebo úplně jinak. Záleží na proudu, větru, světelných podmínkách, vegetaci kolem (rád lovím na panenských zarostlých místech), okolních rybářích a také na tom, jak rychle je třeba zasekávat. Jediné kritérium je, aby vlasec opoštěl špičku pod úhlem, který dovolí zřetelný pohyb špičky při záběru. Uvádí se rozsah 90 – 120 °mezi vlascem a osou prutu.
      Při velmi rychlých záběrech drobnějších ryb je někdy ideální mít rukojeť prutu položenou přes stehno a držet ji v ruce, což dovoluje nejrychlejší možnou reakci. Vyžaduje to ovšem stabilní posez. Při lovu větších ryb je zase mnohdy lépe držet se kus od prutu (i půl metru je někdy dost), aby člověk podlehl pokušení sekat každý přejezd. Pokud při lovu stojíte, můžete si tát prut do dvou vidliček v takové výšce, abyste měli rukojeť hned vedle ruky – asi jako pistolník s koltem proklatě nízko. A dost dobře se dá chytat s prutem i z volné ruky. Někdy je otázka, zda se pak chytá víc na cit nebo skutečně podle špičky, ale při lovu tloušťů v zarostlých úsecích je to celkem efektivní metoda.
      Myslete také na to, že nemusíte sedět hned vedle místa lovu. Znatelný rozdíl v úspěšnosti při lovu na řekách vykazují náhozy vysloveně po proudu, i kdyby si měl člověk přesednout o pár metrů výš. Dovolí to rychleji zasekávat díky vypnutějšímu vlasci a použít lehčí zátěž, se kterou zvlášť s lehčím prutem při záseku snáz a hlavně dřív pohnete. A kromě toho ryby unikající s proudem dolů (je jich dost) se budou na háček přímo věšet, zatímco při náhozu kolmo na proud nebo jen mírně šikmo nemusí být tento efekt tak výrazný.
      Na malých řekách často lovím těsně u břehu, ale také sedím o pěkných pár metrů výš. Tady to nemá nic společného s proudem, jde o to, abych si neplašil ryby.

      Hodně zajímavé je současné použití dvou prutů. Při rychlé frekvenci záběrů to nemusí být ideální řešení, ale pokud není záběrů mnoho, jsou samozřejmě dva nahozené pruty víc než jeden. Loví – li se se špičkami nahoru, stačí prostě umístit pruty vedle sebe, přičemž každý by měl mít samostatnou vidličku. Pozoroval jsem dva pruty umístěné v jednom stojánku s rozbočkou na dvě vidličky a nedělá to dobrotu. Při manipulaci s jedním prutem se otřesy přenáší na druhý a podobně.
      Při lovu s pruty rovnoběžně se břehem mají občas proutky snahu si překážet. Na následujícím obrázku je pozice, kdy jsou pruty umístěny přehledně a každý má svůj prostor pro zásek i manipulaci. Celkem mi to vyhovuje a nic lepšího už asi nevymyslím. Snad to nějaký začátečník ocení.


      Stalo se už malou tradicí, že u teoretických článků dávám na konec malou odměnu pro poctivé čtenáře. Pokusím se je nezklamat ani nyní.