Kapři z řeky Po

8.11.2005 - Stano Sládek

     Protože v poslední době stoupá zájem rybářů o lov kaprů na řece Po (Pád), rozhodl jsem se poskytnout čtenářům MRKu svůj článek o naší týdenní výpravě na řeku Po v roce 2002. Tento článek sice už vyšel v jednom českém časopise, ale počet jeho čtenářů ani zdaleka nedosahuje návštěvnosti serveru MRK. Proto si myslím, že si tento materiál stále ještě najde svoje čtenáře.

     Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto článku, napadaly mne názvy typu: „Týden v blátě a špíně“ nebo „Bivakování na italském smetišti“. Ale bylo by to jenom jednostranné pojetí týdne stráveného na italské řece Po.
      Tato nejdelší italská řeka, dlouhá 652 km, byla cílem naší výpravy za kapřími velikány, kteří v ní bezesporu plavou.
      Podle starobylé báje existuje určitá spojitost mezi souhvězdím Eridanus, které se vine klikatě jako řeka od hvězdy Rigel v Orionu směrem na jih, a řekou Po.
      Tato severoitalská řeka začíná svou pouť italským územím někde poblíž města Torino (Turín) a na síle nabírá u města Cremona. Protéká kolem několika známých italských měst, jako je třeba Mantova nebo Ferrara. Její delta je poblíž města Benátky, kde se vlévá do Jadranského moře.
      U nás na Slovensku (i v Čechách) se jí nejčastěji říká „Pád“.
      Slovo „pád“ ve mně evokuje spíše negativní pocity, ale musím říct, že naše výprava neměla s pádem vůbec nic společného. Spíš naopak.
Můj největší italský kapr – 16 kg a 95 cm

      Termín společného odjezdu byl dohodnut už od března na 5.10. Iniciátorem naší části výpravy byl Zdeněk Vašek. Původně jsme měli vyjíždět ráno, ale nakonec jsme vyjeli raději v noci, abychom měli dostatek času k vyřízení potřebných formalit a abychom ještě za světla mohli najít vhodné místo k rozložení bivaků.
      Všechny potřebné věci a věcičky jsem balil velice hekticky, protože před cestou mě zastihlo nečekané pracovní vytížení. Nemluvě o tom, že jsem celé dva týdny nebyl na rybách (a to je z mého hlediska v době sezóny neskutečně dlouhá doba), a tak jsem začal pociťovat abstinenční příznaky…
      Abych si odjezd ještě víc zkomplikoval, zadařilo se mi asi půl hodiny před konečným odjezdem nabourat auto a posunout nápravu tak, že nešlo otočit levým předním kolem. Za pomoci přátel se mi podařilo problém s autem vyřešit, a mohl jsem vyrazit za italským dobrodružstvím.
      Původně mělo jet celkem dvanáct lidí. Devět rybářů z Rakouska a Německa ale na poslední chvíli svoji účast zrušilo, tak jsme zůstali jen tři. Já, Zdeněk Vašek a Kamil Tesárek.
      Abych řekl pravdu, byl jsem celkem rád, že jsme jeli jenom tři, protože nám to dosti ulehčilo výběr místa. A navíc bych si asi připadal jako na rybářských závodech…
Jediný lysec z celé výpravy

      Návštěva Itálie se mi stala nádherným zážitkem. Tuto krajinu jsem navštívil poprvé a byl jsem ohromen krásou italských Alp, kterými jsme projížděli. Italové jsou velmi milí a pohodoví lidé, jenom je nesmíte pustit za volant. Tehdy se změní v závodníky a vy máte pocit, že snad každý druhý Ital jezdí F1. Kupodivu jsme během cesty, kromě jednoho převráceného kamionu, neviděli jedinou bouračku.
      Italové příliš rádi nehovoří cizími jazyky, a když jim nerozumíte, koukají na vás nevěřícně, jako byste jim to snad dělali naschvál. S tímto jevem jsme se setkali nejenom v provinčním penzionu, ale i u obsluhy na benzínce u autostrády, kudy projíždí denně tisícovky aut s turisty z celého světa. Moje snaha domluvit se anglicky nebo německy vyšla nazmar, a tak jsem byl nucen použít neverbální komunikace, abych se dopracoval ke kávě a něčemu k snídani. Nejlepší byl ale pán, který nás obsluhoval v penzionu, kde jsme se stavili na kávu a oběd, a taky sprchu. Ten se smál úplně všemu. Když ho Zdeněk požádal o sklenici pomerančového džusu, jenom se zasmál a nalil mu plnou sklenici minerálky… Když se ale Zdeněk nadále dožadoval svého pomerančového džusu, tak jenom nechápavě koukal a pořád mu nabízel minerálku. Nakonec, po vyjmenování snad všech druhů ovoce v angličtině i němčině, mu konečně svitlo: „FRUKO,“ vykřikl a podal mu broskvový džus… Bylo to lepší než nic, a tak nezbývalo, než slevit z původních požadavků a spokojit se s broskvovým džusem.
      Po příjezdu k řece jsme vyřídili vše potřebné – loď, rybářský lístek - a mohli jsme se pustit do práce. Místo, které bylo jediné, kde se dalo jakžtakž rybařit, jsme si museli upravit mačetami a sekyrkami, protože bylo hustě zarostlé roštím. Když jsem začal odstraňovat křoví a porost, zjistil jsem, že si tu nějaký Ital zařídil smetiště. Prázdné láhve, snad tisíce tyčinek na čištění uší (možná by udělal lépe, kdyby si je občas umyl) a spousty jiného odpadu, kterého část určitě přinesla řeka (jako například hromadu polystyrénu). To všechno jsem musel odhrabat, abych si alespoň trochu zkulturnil místo pro bivakování.
Italští kapři zjevně hladem netrpí

      Nastalo klasické hledání vhodných míst a hloubek. Kousek od břehu už byla hloubka sedm metrů, která dál přecházela až do 13 metrů. Nejlepší volbou se nakonec ukázala hloubka kolem 2 – 3 metrů vzdálená asi 250 – 300 metrů od břehu. Byl jsem trochu zklamán, protože raději chytám na odhoz než vyvážím, ale co naplat. Můj první úlovek v podobě 13-ti kilového šupináče byl pro všechny nesmírným povzbuzením. Bylo jasné, že kapři tam jsou a že na boilies reagují překvapivě rychle. Během prvních 24 hodin přišlo osm záběrů a kapři od 7 do 13 kilo. Všechno šupináči. Většina kaprů byla typická nízká říční forma.Třetí den se mi podařilo ulovit nádherného šupináče 95 cm a 16 kilo, který mi udělal opravdu obrovskou radost. Informace, které jsme měli před odjezdem, mluvily o extrémně silných a bojovných kaprech, ale je třeba říci, že to nebylo tak horké. Největší práci při zdolávání mi nadělal kapr o váze jedenáct kilo, který byl opravdu tak bojovný, že dokud jsem jej neviděl, myslel jsem si, že mám na prutu životní rybu. Tohoto úlovku si opravdu vážím, protože jsem měl na druhé straně vlasce skutečně silného soupeře.
      Co nás překvapilo hned po našem příjezdu na místo, bylo, že večer se začala zvedat voda. Báli jsme se, že se hladina řeky bude zvedat ještě výš a přinutí nás opustit vybrané místo. Od místních jsme se nakonec dozvěděli, že se jedná o příliv a odliv. S tímto úkazem jsme se z pochopitelných důvodů setkávali denně hned dvakrát. Ráno a večer. Toto stoupání vody má podle informací od domorodců rozmezí od 30 centimetrů po jeden metr. Každý den se ale příliv zvětšoval. Ke konci týdne hladina stoupala tak vysoko, že v období kulminace jsem měl v bivaku asi 25 cm vody, čehož Zdeněk hned využil a šetřil si záda tím, že menší kapry odháčkovával přímo v mém bivaku, hezky v sedě z mojí postele. Přítomnost nedalekého moře se projevila i jiným způsobem. Do této části řeky táhli i mořští cípalové. Délka jejich skoku nad hladinou mě fascinovala. Byly jich tam na tisíce. Také plůdek mořských živočichů připomínající langusty, kterých byly u břehu stovky, byl pro nás ohromným překvapením.
V pohodě, v pohodě, po kotníky ve vodě…
Takto to vypadalo v době kulminace vodní hladiny

      Musím říct, že tolik legrace jsem si na rybách snad nikdy neužil, a tak se dal nekomfortní týdenní pobyt u vody hravě zvládnout. Vzpomínám si na to, jak chtěl Zdeněk při jednom zdolávání kapra udělat potápěče klasickým hupem dozadu přes bok lodi. Pak si ale uvědomil, že nemá s sebou kyslíkovou bombu a potápěčský neopren, a tak z toho nakonec sešlo. Každopádně představa, jak zdolává kapra s prutem pod vodou v potápěčské výstroji mi přišla dosti groteskní…
      Třetí člen naší výpravy, Kamil, nám zase dělal radost tím, že při každém vyvážení udic, po jejich položení do vody poblíž bójek, zakřičel z plných plic: „Dobrý, hotovoooo!!!“ a nám bylo jasné, že si můžeme v klidu uvařit kávu nebo si jít rovnou zdřímnout, protože to muselo vyplašit kapry v okolí několika sta metrů včetně delfínů a sardinek v Jadranském moři. Vůbec bych se nedivil, kdyby některého z místních rybářů kladoucích sítě srazila do vody tlaková vlna…
      To, že nám po několika dnech chyběly naše manželky, se začínalo projevovat kromě jiného i řečí. Kamil se přeřekl a místo mazlavé bláto poznamenal naším směrem cosi o „mazlivém blátě“. Se Zdeňkem jsme toho okamžitě zneužili a začali jsme si Kamila dobírat. Nahlas jsme si představovali, jak se s tím blátem mazlí a vypadá přitom spokojeně jako správný kanec.
      Nakonec naše abstinenční příznaky vyvrcholily tím, že jsme vyhlásili embargo na všechna slova obsahující jen zmínku o ženských druhotných pohlavních znacích…
      Komické, ale taky nejkratší, bylo naše setkání s místními policajty. Jednoho večera u nás zastavilo auto s italskou policií. Vystoupili z něj dva příslušníci, svítili nám baterkou rovnou do očí a italsky se po čemsi dotazovali. Zdeněk na to zareagoval pozdravem „Gutten Tag,“ na což policajti řekli „O.K.,“ naskákali zpátky do auta, zabouchli dveře a odfrčeli. Shodli jsme se, že na místní policajty platí pozdrav „Gutten Tag“ nějak podobně jako „Sezame, otevři se!“
      Také místní FORESTALE – něco jako nadlesní - nás poctili svou návštěvou. Když zjistili, že italsky neumíme (oni zase neuměli německy), řekli dost rezolutně: „Camping no possible!“ a „Sleeping no possible!“ Což mělo znamenat, že kempování a spaní se zde netoleruje. Rád bych je viděl, jak tráví týden na rybách beze spaní.
      Nedalo se nic dělat, museli jsme risknout, že nás víckrát nepřijdou navštívit, nebo že pokuta nebude vysoká.
Rakouská rybářská cestovka na vodě – Rivoli Lodge v Porto Tolle

      Abych se ale vrátil k cíli naší výpravy, tedy ke kaprům. Po třech dnech se počty záběrů začaly zvyšovat a my měli plné ruce práce. Vyvážení za pomoci člunu a vesel do vzdálenosti 300 až 350-ti metrů od břehu není projížďka růžovou zahradou, zvlášť když to absolvujete i desetkrát za noc, fouká vítr a řeka táhne. Pochopitelně na opačnou stranu než by se vám akorát hodilo. Spánku jsme si taky moc neužili, protože kapři brali hlavně v noci, a tak jsme ke konci týdne chodili jako těla bez duše a měli jsme všeho dost. Dohromady jsme chytli přibližně 80 kaprů ve váhovém rozmezí od 5 do 16 kilo.
      Kamil ke konci výpravy začal zkoušet kombinace živočišného a ovocného boilies na jeden vlas. Fungovalo mu to velice dobře. Také jeho způsob krmení nadrobno nakrájeným boilies se ukázal jako mimořádně účinný.
      Kuriózní situace nastala, když jsme měli záběry na tři pruty najednou, a nevěděli jsme, jak a kdo podebere rybu, protože podběrák byl asi sedm metrů od břehu opřený o křoví. Už jsem si živě představoval, jak nám kapři pod vodou háčkují z našich vlasců nějakou hezkou šálu. Záhadným způsobem jsem se dostal k podběráku a podal jsem ho Zdeňkovi, který zdolával kapra na lodi uvázané u břehu. Zdeněk nejdřív podebral kapra Kamilovi, a přitom jednou rukou pořád zdolával svoji rybu. Pak ještě podebral svého kapra a tak jsem ho požádal, jestli rovnou nepodebere i toho mého. Takže nakonec podebral všechny tři kapry do jednoho podběráku! Doteď si nedokážu vysvětlit, jak se mu to podařilo, ale nutno říct, že to zvládl na výbornou.
Tři kapři v jednom podběráku

      Dva dny před plánovaným odjezdem začalo silně pršet a vůbec to nevypadalo, že se má vyjasnit. Když jsme po 24 hodinách začínali mokrem pomalu bobtnat, rozhodli jsme se, že pobyt u vody zkrátíme o jeden den a v pátek ráno vyrazíme směrem k domovu.
      Poslední noc před odjezdem jsem si "jen tak, z dlouhé chvíle", zapíchl Nashův háček i s protihrotem do palce pravé ruky. Jak jen mi přítomnost lékaře – zubaře - přišla vhod… Ten mi se slovy: „Nebudeš mě mít za to rád,“ vyrval milý háček kleštěmi z palce během pár vteřin. Zahlédl jsem v jeho očích ten záblesk, který mi připomněl dávno zapomenutou zmínku o tom, jak rád trhá zuby. Kdybych nebyl při té nešťastné události při plném vědomí, byl bych přísahal na to, že se mu tak stýskalo po práci, že mi ten háček zabodl do palce sám….

      A jaké je resumé? I když nikdo z nás nechytil kapra svých snů, myslím si, že všichni budeme ještě dlouho vzpomínat na týden strávený na řece Pád. Už při odjezdu jsme se unisono shodli, že se sem ještě vrátíme. Arrivederci, fiumme Po!

      Pár doplňujících informací na závěr:
      Povolení k rybolovu stojí v Itálii cca 35 Euro a je možné ho zakoupit na každé poště, platí 3 měsíce.
      Povolené je lovit na 2 pruty (tolerují se i tři).
      V lagunách se vyskytují převážně kapři hmotnostní kategorie od 2 do 16 kg, ojediněle 18 kg.
      Bivakování je v deltě zakázané. Tolerují se deštníky s bočnicemi – přístřešky, resp. klasické deštníky.
      Rybolov na hlavním toku je značně komplikovaný (množství podvodních překážek, lodě, silný přítok vody,…).
      Boilies nemusí být zvlášť kvalitní. Dobře fungovaly hotovky s příchutí Scopex, Monster Crab, brusinka a losos.

Lovili jsme v lagune u městečka Porto Tolle, itinerář si můžete udělat na: www.viamichelin.com
Nejlepším místem k lovu se ukázal "protější" břeh díky velkému výskytu přirozené potravy (mušle).
K rychlejším záběrům výrazně dopomohlo použití partiklu (řepka, cizrna, konopí).
Použité vlasce o síle 0,35 mm se zvýšenou oděruvzdorností.
Návazcové šňůrky ze splétaných materiálů, typ Silkworm, Armourbraid apod.
Díky poměrně malému výskytu podvodních překážek byla ztrátovost ryb po záběru téměř nulová.
Montáže dlouhé cca 25-30 cm, jedno až dvě boilies na vlase, příp. na panáčka.
Zátěže jsme použili o hmotnosti cca 200 g, typ DUNLOP.