Co jsem dělal špatně na srazu MRKu

- osprey

      Dost toho bylo, pohříchu dost, ale většina věcí se dá přejít s úsměvem. Neodpověděl jsem komusi na pozdrav, neměl vlastní půllitr, přišel o skvělou podívanou na ztroskotání plachetnice, ve snaze pomoci překážel při půlnočním focení největšího kapra chyceného na srazu, vykecával se do noci a musel stavět stan potmě, ale to všechno byly prkotiny.
      Moje obrovské a neskrývané nadšení z celé akce malinko kazí nevyrovnané účty s místními kapry.

      Na úvod musím rovnou říct, že s lovem kaprů na rozlehlejších stojatých vodách mám poměrně málo zkušeností a na soukromém revíru s hustou obsádkou ryb ne zcela běžné velikosti jsem lovil poprvé. Po dvou dnech lovu můžu konstatovat, že i tak jsem si to báječně užil, ulovil nádherné ryby a odjel svrchovaně spokojen. Ale být jen o trochu šikovnější, mohl jsem si zachytat mnohem víc. O počet úlovků mi ale zase tak nejde, spíš mě hryže jiná věc. Už dlouho jsem nezažil pocit, že jsem takové dřevo, jako v neděli 4. září 2005 dopoledne.
      Pár z těch, kdo byli na srazu, si možná všimlo, že jsem se na rozdíl od ostatních normálních a slušných lidí potuloval sám v odlehlých oblastech nádrže. Nemalá část účastníků přitom nemohla neslyšet, že jsem v jistých okamžicích onoho nedělního rána nadával tak, že se to neslo přes celou přehradu. Teď se mohou dozvědět, co jsem tam vyváděl. To by ovšem bylo na samostatný článek málo.
      Pro mě bylo nejcennější to, že mě úspěchy i neúspěchy zažité během těch dvou dnů poskytly spoustu námětů k přemýšlení a staly se tak pro mě možná nejinspirativnější událostí roku. Další odstavce proto zdaleka nebudou jen o tom, jak jsem si zachytal na srazu, ale plynule přejdu k problematice lovu opatrných a proškolených ryb. Ne, že bych se s tímto jevem nesetkal jinde, ale právě v podmínkách nadstandardně zarybněného revíru byly některé věci vidět tak markantně, že mě to vyprovokovalo až k usednutí za klávesnici a napsání následujících řádků.
      Nečekám velké uznání ­ kaprařská obec je náročné publikum a v lovu kaprů jako takovém je těžké objevit něco nového. Ale mám pocit, že oproti většině se stejně jako na zmíněném srazu dívám na ty samé věci ze druhého břehu. Snad to někdo ocení.
      A ještě jednu věc musím zmínit. Nevyhnu se tomu, aby se tento článek nestal reklamou na revír, kde se sraz uskutečnil. Prohlásím, že je to celkem hezká a dobře zarybněná voda, což se dá jen těžko popřít. Dál se budu snažit nic neopěvovat a držet se faktů. Tím to máme z krku a můžeme se vrhnout do víru událostí.

To bylo tak


      Martin Maťák mě dovezl na sraz z nádraží v Třebíči, kde mě sebral s batohem na zádech, v němž bylo mé všechno, dvěma feedery a kyblíčkem krmení. Vzhledem k tomu, že jsem se s tím vším hodlal pohybovat vlastní silou, drasticky jsem omezil množství čehokoli, co nesouviselo s přežitím a rybolovem. A protože přežití se mi jevilo jako zásadnější věc, chybělo mi i pár věcí z potřebných k rybolovu, čehož jsem posléze litoval. Tato formulace je ovšem velmi nevýstižná a ani zdaleka nevystihuje pocit, kdy člověk ví, že naprosto nepostradatelná maličkost se momentálně nachází ve skříni vzdálené 250 km. Slušná slova bohužel nejsou s to skutečný stav věcí vyjádřit.
      Když mě Martin na místě srazu vyložil a já uviděl břeh zaplněný stany, auty a pruty, mezi nimiž se proplétali či postávali jednotliví účastníci, napadlo mě, co tady vůbec budu se svou skromnou výbavou a hlavně tou ne zrovna objemnou hromádkou krmení dělat. Utěšoval jsem se tím, že jsem sem přijel hlavně poznat lidi, které jsem zatím znal jen z Internetu, ale stejně jsem neustále šilhal po vodě. Za celý večer jsem neviděl ulovit zrovna moc ryb. Okukoval jsem i všechny ostatní majitele feederových prutů a nezdálo se mi, že by měli moc práce. Většina povolila brzdy navijáků a klidně se pohybovala po okolí. Tenhle způsob lovu mě moc nepřitahoval, ale nezdálo se, že by nejbližší okolí skýtalo vyhlídky na akčnější zážitek. Jedna věc mě ale přece jen zaujala. Byl to protější břeh. Téměř liduprázdný, lemovaný tenkým pásem vodního rostlinstva a skupinami keřů, představoval za těchto okolností téměř oázu klidu a míru. Dokonce se tam vyhazovali i kapři. S ohledem na blížící se noc jsem ale odložil návštěvu těchto končin na ráno a jen si letmo ověřil, že mě nikdo nevyžene nebo snad dokonce nezastřelí, až se tam půjdu zítra podívat. Poté jsem strčil pruty do stanu a věnoval se komunikaci s ostatními. Přesto mi neušlo, že se i na naší straně během noci podívalo na břeh několik kaprů celkem sympatické velikosti a tak jsem se těšil na rozednění jak malé děcko.
      Nechal jsem se vzbudit v pět ráno a pln nadšení vykročil vratkým krokem do chladné temnoty. Kolem už svítila chemická světýlka na špičkách feederů i anglických splávků a míchalo se krmení - v množství, které mě přesvědčilo o tom, že tady mi pšenka nepokvete. Jinak panovalo nervózní ticho, všechna ta světýlka bez pohybu bledě zářila, na hladině se sem tam udělalo kolečko a na obloze byly patrné první příznaky budoucího svítání. Tak co uděláš, přemýšlel jsem, aby si lidi nemysleli, že si ty svoje články cucáš z prstu a hraješ si na odborníka?
      Nic mě nenapadlo.
      Rozhlížel jsem se kolem, ale atmosféra končící noci nabízela spíš pocity tajemna a nekonečnosti prostoru než jedinou inspiraci, jak po rybářské stránce naložit s nastávajícím dnem. Udělal jsem tedy to jediné, co jsem uměl. Zalezl do stanu. Ležel jsem v teple spacáku a přemýšlel. Šlo mi to dokonale. Nevymyslel jsem nic konkrétního, ale v mých úvahách se znovu a znovu objevoval protější břeh. S prvními paprsky slunce jsem posbíral svých pět švestek a vyrazil. Šel jsem kolem řady přístřešků, překračoval cizí pruty a najednou jsem se ocitl v úplně jiném světě. Přehrada končila zátokou, která ze všeho nejvíc připomínala menší chovný rybník, tu a tam ryl kapr, na břehu rostly stromy a uzoučká cestička se ztrácela v křoví. Hotový ráj.
      Síla rozhodnutí mě ale hnala na druhý břeh. Brzo jsem zjistil, proč je prázdný. Dostat se tam bylo prostě příšerné, ale naštěstí ne nemožné. A tak jsem tam nakonec stál bohatší o několik škrábanců a drbal si partie popálené od kopřiv. Ale dvě stě metrů vody bylo jen mých. Prošel jsem si je. Jedno místo nabízející dostatek prostoru i sucho pod nohama se jevilo jako ideální a pohled na sloupce bublinek a kalu vířeného rybami v jeho těsné blízkosti mě naprosto uspokojoval. Pohled do stran mě ujistil o tom, že kolem břehu se tady pohybují a ryjí asi dvě desítky lokalizovatelných ryb, což většinou bývá jen zlomek celkového počtu. Co bylo ideální, řada z nich kopírovala linii břehu a navíc v celkem dostupné vzdálenosti. Pokud nakrmím, určitě se mi podaří část z nich zastavit a snad i chytit. Očička mi zasvítila radostí nad tím, že věci dostávají smysl a řád. S trochou štěstí tady budu řádit jako kuna v kurníku No, možná.
      Vyhazuji z kýble balíčky s krmením, odděluji si něco na zítřek, vyštrachám konzervu bonduelky a vyrábím asi tři litry směsi, z nichž polovina putuje do bodu vzdáleného asi 15 m a zajímavého tím, že na druhém břehu je přesně v tomto směru dobře rozpoznatelný strom. Krmení dopadne na hlavu dvěma ryjícím kaprům. Nechám je, aby si s tou nadílkou poradili, jak uznají za vhodné a hodím dvě menší koule kousek stranou jen asi čtyři metry od břehu. Tohle místečko trefím pouhým houpnutím krmítka s přesností plus minus třicet centimetrů a políčím ho na některou z ryb, které se tu motají přímo přede mnou. Ze všeho nejvíc si teď připadám jako bych pytlačil někde na chovném rybníce.
amur 82 cm       Sestavuji těžší ze svých prutů a pro začátek nahodím jen tak volně do dáli mezi ryjící ryby a nechávám první návštěvníky čerstvě zakrmeného místa, aby získali k mému krmení trochu důvěry. A tady se projeví první specifikum soukromé vody. Během deseti minut přichází záběr, ale v momentě jsem bez návazce. Přemýšlím proč. Čekal jsem rozlehlou vodu a v očekávání nutnosti dlouhých hodů si vzal poměrně těžká krmítka, s jakými většinou ani nechytám. Mělčina přede mnou je skoro určitě bahnitá a krmítko se asi zabořilo a poskytlo rybě dostatečně pevný bod k přetržení návazce. Rozhodnu se udělat s podobnými problémy krátký proces. Kmen z dvacítky vlasce zakončím návazcem z pletenky o nosnosti 5 kg. Na nějaké fajnovosti mám druhý feeder z kategorie light, tam to snad vychytám jinak.
      Nový hod a světe zboř se ­ za chvíli opět něco klepe špičkou. Není to nic razantního, ale několik poklepů zakončených lehkým přihnutím mě donutí zaseknout a protože tentokrát vše drží (aby taky ne ), mám možnost se popasovat s amurem, kterému chybí jen maličký kousek do sedmdesátky. Než ho vyndám, pokryje se můj zakrmený flek bublinami. Sem tam je vidět oblak kalu stoupající nad ryjící rybou a na jednom místě se čeří hladina. Nový nához už směřuje do těchto míst.
      Příští dvě hodiny nemám důvod si stěžovat. Ulovím několik ryb - kapři jsou sice dost malí a hubení, maximálně lehce přes půl metru, ale podaří se mi dostat na břeh další dva amury. Ten větší je impozantní kus o délce 82 cm ­ mohutný těžký válec, z něhož se mi tají dech.
      Jenže mělké místo má i svoje nevýhody. Počáteční koncert se mění v souboj nervů s mazanými protivníky. Ryby jsou stále opatrnější, u záběrů se těžko odhaduje okamžik záseku, je to spíš jen série záchvěvů a špička se výrazně ohýbá jen při přejezdech ryb. Výjimečně dojde ke krátkému uváznutí ryby na háčku, což se jeví jako krátký ostrý drbanec. Setkal jsem se už s chvílemi, kdy záběry byly jemné a pomalé, ale tohle není ten případ. Zajímá mě, zda to není způsobeno zájmem ryb o krmítko a nahodím několikrát bez krmení. Záběrů je méně, ale když už, tak je to to samé. S rukou nalepenou na prutě čekám, až jemné chvění přejde ve výraznější pohyb a oči mi slzí v prudkém slunci. Jenže záseky jdou do prázdna. Obvykle pouze splaším jednu nebo dvě ryby. Soudě dle parádních vln tam rozhodně nemám žádné čudly. Některé kusy odjíždějí doslova s razancí torpéd, takže mám důvod se domnívat, že amurů se mi nejspíš podařilo stáhnout celé menší hejno ­ něco mezi pěti až deseti kusy. Nezdá se mi ale, že by měli snahu se vrátit. Brzy naopak začínám mít dojem, že už jsou nejspíš všichni pryč. Sloupců bublin ubývá a flek vůbec vypadá dost vyvanule. Mezi zřídkavými záběry, za nimiž je možno tušit kapry, se tu a tam objeví drbanec od bílé ryby a dvě nenechavé plotice nakonec i skončí na háčku. Přemýšlím, zda dokrmit, ale rozhodnu se ušetřit drahocenné krmení na zítřek. Vybalím lehký feeder, dám na něj své nejmenší , ale pořád zbytečně těžké krmítko a delší návazec z patnáctky vlasce. Přemýšlím, co všechno jsem nechal doma a teď mi to zoufale chybí ­ lehké zátěže, nezatížená krmítka, mikrokroužky, tenčí pletenka Je toho moc. Kdybych věděl, co tady budu provádět, radši bych se strhnul než teď vařil z toho mála, co mám s sebou.
      Situace se po nasazení lehkého proutku maličko zlepší, ale i s nejjemnější špičkou mohu pozorovat jen dlouhé minuty nepatrného chvění přerušené asi třikrát krátkým nepostižitelným úderem do prutu. Nestačím přitom pomalu ani rozevřít prsty na ruce. Jeden kapřík nakonec přece jen na svou zmlsanost doplatí, jenže to už je opravdu všechno.
      Ke slovu teď přichází zakrmené místečko pár kroků od břehu. Zdá se, že ještě vykazuje nějaké záblesky rybí aktivity. Dostanu na něm trochu překvapivě dva kapry ­ většímu do šedesátky moc nechybí a ukončím lov. Je poledne, slunce do mě pere jako klackem a nevidím jediný důvod, proč tu zůstávat déle.

kapr 59 cm

Začíná to být zajímavé

      Večer před setměním si podobné chytání zopakuji na klidném tichém místečku u přítoku nádrže. Nakrmím si jen lehce asi osm metrů od břehu a spokojeně zjišťuji, že bílá ryba zareagovala skoro okamžitě a udržuje mě v bdělosti svými drbanci. Tři rybky dokonce vytáhnu. Pak náhle záběry ustanou a je tu to, na co jsem čekal. Z krmení se zvedne sloupeček bublin a o kus vedle spíš tuším než vidím rostoucí atomový hřib zvířeného kalu. Tak to našli Asi za deset minut se špička začne chvět. Ale jak chvět! Tohle má být záběr kapra? Tam není ani kousek dynamiky! Vypadá to asi jako kdyby mi po prutě běžel mravenec. Přemítám, zda je to záběr nebo se ryba jen dotýká kmene.
soumrak       Škub! Tak tohle záběr byl. Ale na zásek jsem nestačil ani pomyslet. Chvíli je pauza a pak se dá špička znovu do pohybu. Na co se to vlastně dívám? Jestli je tohle braní, tak je ta ryba je naučená se téměř nepohnout a doslova si s nástrahou hraje. A škub! Ani nezkouším sáhnout na prut, ryba je na háčku sotva desetinu vteřiny. Moje reakční doba je nejmíň dvakrát delší. Milimetrové chvění ustává a zase se objevuje a čas běží. Škub! Nemám nárok. Po pěti minutách počkám na chvíli, kdy se mi zdá, že se špička chvěje aspoň dost vytrvale na to, abych se pokusil o zásek. Teď! Mohutná vlna opouští zakrmené místo a já si můžu v klidu počkat, zda mi najedou další nadšenci. Nahodím a kupodivu mi do deseti minut jemné chvění hlásí, že brnkání na mé nervy bude pokračovat. Tentokrát mě vyprovokuje k záseku parádní přejezd. Prut se pomalu vychyluje a když je ho ohnutá skoro třetina, ruka už to nevydrží. Ryba mi sice po pár metrech spadne, ale kontakt s těžkým tělem valícím se po dně mi vlévá novou krev do žil. Přidám pár centimetrů na délce návazce a přejdu na čtrnáctku. Není to moc, když si vezmu, co se mi tu motá za ryby, ale snad to zvládnu. A kupodivu ano. Kapr 65 cm je úžasná vzpruha a vzápětí se nechá oklamat ještě jeden dorostenec kolem 40 cm. Mezitím se setmí a jemné záchvěvy špičky skoro nejsou vidět. Zdrcující rána do prutu mě tak zastihne naprosto nepřipraveného. Návazec v mžiku praskne (možná tomu zase napomohlo krmítko zapadlé do bahna) a mě už nějak nezbývají síly pokračovat.

      Druhý den znovu chytám z druhého břehu proti všem, i když tentokrát se tu už motáme tři. A jsem přesně tam, kde jsem včera přestal. Navíc se po dvou probdělých nocích nedokážu koncentrovat, tupě zírám do špiček, dvě ryby mi po vymodlených zásecích spadnou, pak už se mi nedaří vůbec nic A tak vážu na light feeder půlmetrový návazec z desítky. Doma na tom dokážu zvládnout ryby i přes 3 kg a tady je spousta místa. Jen to seknout Je to buď a nebo. První půlka plánu mi vyjde ­ dostanu krásný rychlý záběr, ale bohužel pouhých patnáct gramů krmítka utopeného v bahně je rybě dostatečnou oporou k okamžitému utržení slabého vlasce. Tohle z řeky prostě neznám. Náležitě situaci okomentuji a celá přehrada se dozví, že dneska se mi zjevně nevede. Dozví se to ostatně ještě dvakrát, i když už na desítku nechytám. Ryby mi pro změnu padají anebo sekám do prázdna. Pak rezignuji a změním místo. Zakrmuji si posledním zbytkem krmení u potopeného křoví a nahodím těžký prut ­ prozatím opět jen mezi několik ryb ryjících v dáli. Někde na druhé straně pomalu končí závod, borci finišují a já tady svádím souboj sám se sebou. Měl bych něco vymyslet, ale místo toho jen rezignovaně čekám, že další záběr snad bude lepší. Zároveň vím, že to je nejjistější cesta jak nic nechytit.
      Jenže někdo nahoře mě asi opravdu má rád ­ dostávám poměrně jemný, ale celkem zřetelný záběr a po záseku vystřelí z vody ryba jako poleno. Rvu se s dalším amurem a díky blízkosti vrbových keřů, jejichž větve sahají až do vody, zažívám dost horké chvilky. Jednou musím ten mohutný zlatozelený válec doslova vyrvat z větví, prut mám ohnutý jako oblouk viaduktu, ruka tuhne Ale je mi dáno zvítězit. Dvanáct stop grafitu IM7 nakonec vyvine větší sílu než veliká nádherně tvarovaná ocasní ploutev a amur končí v podběráku. Zaplať Pánbůh za to lano na cívce!
      Rychle fotím krásnou rybu dlouhou tři čtvrtě metru, abych měl na co vzpomínat a nahazuji znovu prut. Minuty ubíhají, stoupám na špičky a snažím se vidět nebo aspoň tušit, co mě ještě může potkat. Na místečku, kde je nad mým krmením sotva sedmdesát čísel vody, začíná stoupat kal. Pak se vodou mihne temný hřbet, nakloní se, zavrtí a vzápětí vytlačí ze dna hrst bublin. Za dalších deset minut mi ryba zabere a po neskutečném souboji, během něhož mi připadá dvakrát těžší než právě zdolaný amur, mám u podběráku kapra kolem 70 cm. Zklamán velikostí ryby, která ani zdaleka nemá deset kilo, jak jsem si celou dobu myslel, se opřu do prutu a navádím ji nekompromisně do sítě. Moje takřka pohrdavé gesto je po zásluze odměněno, kapr spadne z háčku těsně před podběrákem, který předpisově drží kolega přispěchavší na pomoc. To už je pomalu zlý sen.
      Čekám dál, ještě jednou mi ryby najedou, jsou přinejmenším dvě a určitě žádné čudly. Občas se dotknou mé nástrahy, což mi špička celkem citlivě detekuje, ale na zásek to není. Čas se vleče, je mi neskutečné horko a mám toho dost. Jedna z ryb nakonec při ochutnávání zatáhne za krátký návazec víc než je zdrávo a zarazí si o těžké krmítko háček do tlamy. Je to krásný záběr a přichází přesně ve chvíli, kdy celý zkroucený a přetočený dozadu šátrám po láhvi s pitím. Ryba vezme kus vlasce přes brzdu, ale než se dostanu k prutu, je pryč. Nemám už sílu ani na sprosté slovo. Pro formu ještě nahodím, ale pomalu balím cajk a končím.

Shrnutí aneb "Po bitvě je každý generálem"

      Nakonec nemám důvod být nespokojen, rozhodně jsem si nezachytal špatně a podařilo se mi zdolat krásné ryby. A dostal jsem dobré školení. Mohl jsem totiž srovnávat svoje úspěchy a neúspěchy s tím, co se ve stejnou dobu dělo na jiných místech nádrže, díval jsem se pod ruku i do kýble mnoha dalším kolegům a v klidu domova jsem měl dost času se nad vším zamyslet.
      V podstatě jsem při lovu postavil strategii aktivního vyhledávání ryb v mělčinách spojenou s krátkodobým vnaděním proti strategii většiny kolegů, kteří krmili masivně a dlouhodobě jedno místo, případně více míst v různé vzdálenosti od břehu, všechna ale dostupná z jednoho stanoviště. Zejména díky náhodným úlovkům amurů jsem nedopadl nejhůř (ani nejlíp), ale největšími pozitivy mého chytání byl vizuální kontakt s rybami a jejich rychlé najíždění do krmení (na všech místech se dostavily první záběry kaprů maximálně hodinu po zakrmení). Kromě toho byla velkým kladem i pořádná dávka adrenalinu, protože jsem dost často viděl, jaké ryby se asi kolem mé nástrahy pohybují. Celkově ale měla má metoda dost podstatnou vadu a tou byla nedůvěra ryb k nástraze, od níž se všechny mé potíže odvíjely. Už jenom montáž, kterou jsem celou dobu používal ­ tedy paternoster s krátkým návazcem a těžkým krmítkem ­ je vysloveně stavěná na samovolný zásek po dotaženém záběru a tak vlastně není žádný div, že se v dané situaci příliš neosvědčila. Pokusy o prodlužování návazce a zjemňování sestavy konané na lehkém prutu zmařila silná vrstva bahna, do níž se těžká krmítka bořila. Celkem jsem na tomto prutu utrhl asi čtyři ryby a vždy okamžitě po záběru. Lehčí zátěž jsem neměl a tak jsem lpěl na svých krmítkách až do hořkého konce.

A co jsem tedy mohl udělat lépe?

      V první řadě si musím přiznat, že nejjednodušším řešením by bylo nelovit na feeder. Při vzdálenosti mých lovných míst od břehu by byla podstatně citlivější technikou plavaná ­ vzhledem k hloubce sotva dosahující 1 m by stačil lehčí pevný splávek s většinou zátěže v horní části sloupce a nástrahou s jedním malým brokem umístěnou na dně. Odpadly by mi problémy se zátěží zapadající do bahna a návazec o síle 0,14 mm by se rázem změnil v důvěryhodný a dostatečně silný prostředek ke zdolání většiny návštěvníků zakrmených ploch. Nevím ale, zda by stačil oklamat všechny ty nedůvěřivé ryby, protože ze zkušeností s mnohokrát ulovenými kapry z jednoho malého soukromého rybníčku vím, že dost kaprů tam čtrnáctku nekompromisně odhalí a spolehlivě dobírají až na návazce s průměrem kolem 0,10 mm.

      Ale vraťme se k feederu. Co jsem dělal špatně jako feedrař?
      Paternoster s těžkým krmítkem a relativně krátkým návazcem používala i řada ostatních účastníků srazu. Ti ale lovili u druhého břehu, kde bylo tvrdší dno a mnohem větší hloubka. A také krmili svá místa dlouhodobě a podstatně více. Na záběry si počkali zpravidla mnohem déle než já. Když už jsem ale nějaké záběry na jejich prutech viděl, byly celkem normální a dotažené. Zvážíme-li, že rozdíly v použitém náčiní i montážích nebyly velké, svědčilo to o větší důvěře ryb v nástrahy mých kolegů. Ano, myslím, že právě důvěra chyběla mým kapříkům k tomu, aby mě také potěšili záběry, které by bylo radost sekat. Zřejmě byla na vině malá hloubka, krátká doba vnadění a také možná nedostatek krmení a zejména partiklu (v mém případě kukuřice) na místech, která jsem krmil. Pokud bych nekrmil malými dávkami každou chvíli někde jinde, dalo by se předpokládat, že část ryb by se začala plynule krmit a záběry by byly poctivější. Na mělčinách navíc musely ryby dolovat nástrahy z bahnitého nánosu a zjevně to prováděly jemně a opatrně už proto, aby nenasávaly příliš mnoho bahna. Kapři větší nástrahy opakovaně nasávají a vyplivují poměrně často, zde muselo probíhat něco podobného. Pokud ryba napnula návazec a nástraha s háčkem se jí zachytila na okraji tlamy, následovalo polekané škubnutí a ryba si stěží zachycený háček většinou bleskově vytrhla. Výjimečně přišel tvrdý záběr následovaný okamžitým únikem. U slabších návazců na lehkém prutu při těchto prudkých pohybech opakovaně docházelo k přetržení, což při téměř povolené brzdě muselo být ovlivněno přítomností krmítka. A protože na pevném říčním dně se s tímto jevem při použití stejných krmítek prakticky nesetkávám, musel být odpor krmítka zvětšen jeho zabořením do bahna. Stačilo by použít lehčí model, ale bohužel nebyl k dispozici. Z těžší "neutrhnutelné" sestavy mi zase řada ryb spadla.
      Zvýšit důvěru kaprů v mé nástrahy asi bylo možné použitím většího množství partiklu, aby ryby v takto vytvořeném koberci plynule sbíraly jednotlivá zrna a v zaběhaném rytmu nasály i to osudné s háčkem. Navíc by možná pomohlo i nadlehčit háček s nástrahou kouskem plovoucího materiálu, aby se tolik nepropadal do bahna a dal se snadněji nasát. Určitě by stálo za to vyzkoušet lov na vlas anebo použít jiné nástrahy než okoukanou kukuřici. Prodloužit návazec jsem zkoušel, ale dnes si myslím, že jsem neodhadl situaci a neprodloužil ho o tolik, aby byl rozdíl znát. A navíc se zcela otevřeně přiznám, že jsem v tom krátkém čase prostě nedokázal nic pořádného vymyslet a zrealizovat. Je to tisíc a jeden důvod, proč se na danou lokalitu vrátit a dozvědět se víc.

Tím to samozřejmě neskončilo

      Doma mi výše popsané zážitky nedaly pokoj a abych nemusel čekat, až se mi podaří zorganizovat odvetné klání, hledal jsem, jak si podobnou situaci navodit v domácích podmínkách. Možná mě mohla spasit cesta, kterou jsem vyzkoušel čtrnáct dnů po srazu na řece v místě, kde mi po třech dnech zpočátku pohodového lovu začali kapři vykazovat podobné známky chování jako na Dešné. Jde o chytání s velmi jemnou sestavou ­ ligt feeder se špičkou 3/4 oz, delší návazec (40 ­ 50 cm) toho nejslabšího průměru, s nímž si člověk ještě věří a hlavně žádné krmítko. Na přívěsu paternosteru je prostá olověná zátěž v hmotnosti jen nezbytně nutné (5 ­ 10 g). Paternoster je zejména na zabahněných místech lepší než průběžná montáž, protože zátěž na přívěsu se může bořit, jak chce, ale návazec a kmen zůstávají na povrchu dna. Háček je třeba malý a ostrý přesně ladící s velikostí nástrahy. Na něm a to je důležité je jen JEDNO jediné zrnko stejné jako všechna ostatní, kterými bylo krmeno (v mém případě rukou). Rozdíl oproti jinému počtu nastražených zrn (nejčastěji 2) je v případě opatrného braní obrovský ­ někdy i dvoj až trojnásobek proměněných záběrů. Ryby zřejmě časem přistupují ke všemu netypickému se značnou opatrností a nástrahu větší než běžně nacházené částice přijímají s podstatně větší nedůvěrou feeder montaz 1
      Možná namítnete, že s krmítkem a krátkým návazcem musí rybář zaznamenat víc záběrů než s popsanou sestavou ­ a já neodporuji. Na těžkém feederu s precizně vypnutou šňůrou a paternosterem zahrnujícím velké těžké krmítko nahozeném do téhož místa jsem pozoroval podstatně víc záběrů a mnohem zřetelnějších. Některé došly do stavu rychlého prudkého trhnutí svědčícího o krátkodobém zachycení háčku v pysku ryby. Ale zaseknout jsem dokázal jen dva kapry, z nichž jeden mi brzy spadl. To na lehkém prutu bez krmítka mnoho záběrů nebylo a pokud ano, bylo to jen lehké chvění. Ale čtyřikrát se špička prostě plynule ohnula a kapr visel na háčku až do doby, kdy jsem ho po zdolání na břehu osvobodil. Bez námahy, bez stresu, šlo to samo.
      Samozřejmě, že jsem neobjevil žádnou novou montáž ­ je to ten nejklasičtější paternoster, jaký si jen lze představit. Jde ale o to, proč jsem si myslel, že by mohl být východiskem z popsané situace. Snažil jsem se, aby nástraha působila co nejpřirozenějším dojmem a co se týče proměňování záběrů, chtěl jsem využít toho, co se mi nabízelo. Po jemném odrbávání vždycky přicházely prudké záběry, kdy se ale ryba okamžitě háčku zbavovala. Přitom jí pomáhalo právě to, co u důvěřivých záběrů vede k nekompromisnímu samozáseku ­ kamenem úrazu byla těžká zátěž a ta musela pryč. Bez ní ten prudký škubanec neměl oporu a nenašel ji ani v měkké špičce prutu. A tak se krátký ostrý pohyb rozmázl v prostoru a čase do dlouhého a utlumeného. Zaseknout byla v takovém případě hračka. A s malým olůvkem na gumovém přívěsu jsem všechny ryby zdolal na návazcích, které mi na Dešné často praskaly hned po záběru a největšího kapra o váze určitě přes 3 kg jsem dokonce dokázal zvládnout na vlasci 0,10 mm, který jsem použil na konci lovu v přesvědčení, že už mi na fleku zbývá jen pár kousků bílé ryby.
      Celá tato metoda má ale také svou slabinu ­ úspěšnost klesá s rostoucí vzdáleností, na kterou se loví. Je to tím, že slabá špička s lehkou zátěží nejsou schopny zajistit na větší dálku dostatečné napětí vlasce. Právě vedle natvrdo vyšponovaného prutu ten rozdíl doslova bil do očí. Určitým řešením je pak použití pletené šňůry, ale i tak jsem hloubal nad tím jak vylepšit sestavu, aby v ní zůstalo zachováno těžké krmítko nutné pro lov ve větší vzdálenosti.
      Nakonec jsem se rozhodl vyzkoušet hybrid složený ze sestavy založené na obratlíku vsunutém do silikonové hadičky navlečené na trubičce nesoucí krmítko a z klasické vlasové montáže. Jemný vlasový návazec s jediným zrnem partiklu měl být dostatečně nenápadný a těžké krmítko se mělo postarat o zbytek (tj. o samovolný zásek). Také nic nového pod sluncem ­ ale jediný opravdu významný objev na feederu je stejně jen samotný feeder a dál už je to pouze spousta drobností a určitá logika věci, kvůli které své články píšu. Jediný test dopadl slibně. Měli jsme s kolegou nahozené tři feederové pruty a ze čtyř ulovených kaprů dva zabrali na výše popsanou montáž (použita na jediném prutu). Braní bylo ten den velmi špatné, ale obě ryby se na novou sestavičku chytily naprosto samy ­ tak, jak by to i mělo být. Je to samozřejmě dost neprůkazný výsledek, každý kdo rozumí statistice, by mu nepřikládal nejmenší váhu, ale nejsem si jist, zda se letos na kapry ještě vůbec vypravím, protože podzim obvykle věnuji dravcům. Přihodil jsem sem proto tuhle záležitost spíše jen jako další inspiraci než na ni do jara zapomenu. feeder montaz 2
      Přemýšlel jsem také nad tím, zda v době konání srazu kolegy na protější straně alespoň sem tam netrápil stejný problém s jemným braním jako mě. Nemohu to posoudit, protože když jsem se vrátil ze své nepříliš povedené nedělní výpravy, byla už většina účastníků srazu pryč. Ale kousek od mého stanu seděli poslední dva vytrvalci, pečlivě dokrmili svůj flek vnadicí raketou a zatímco já balil, oni chytali jako o život. Sem tam jim nějaká ryba zabrala a to s udivující zlomyslností tím spíš, čím jemnější náčiní použili (nebo to nebyla zlomyslnost, ale prostá zkušenost dovolující silnější cajk obcházet?). Většinu času ale seděli bez záběru. Když jsem vystoupal do svahu a podíval se z výšky na jejich působiště, nemusel jsem dlouho hledat, kde mají zakrmeno. Plocha 5 x 5 m byla poseta sloupci bublin a skvěla se uprostřed neposkvrněné hladiny jako monokl na oku. Přesně takhle vypadal můj flíček, když se v sobotu ráno hemžil rybami. Přísahal bych, že je tam měli také a vůbec ne málo. A tak nevím ­ jsou ty ryby opravdu až tak chytré? Mám pocit, že ano. Dokáží využít nový zdroj jedinečné potravy, který jim poskytují sportovní rybáři a přitom poučeny z předchozích nezdarů přizpůsobily své chování, aby se jim ten malér s kusem kovu v tlamě nestával moc často. Klíčem je pomalost. Žrádla je dost a nikam neuteče. Jen žádné prudké pohyby a každé větší sousto párkrát zkusmo nasát. Jestli jsem dobře pochopil to, co jsem viděl během srazu, jsou v tom opravdu dobré. Když ustaly záběry bílé ryby a kolem mé nástrahy se pohybovalo několik velkých kaprů, věděl jsem, že jsou to oni, kdo způsobuje ty mikropohyby špičky prutu. Ačkoli mnohé z toho mohl být kontakt s krmítkem nebo vlascem, jsem přesvědčen, že ryby mou nástrahu mnohokrát ochutnaly, než se některá dopustila té chyby, že uvázla na háčku. A možná to vůbec není výjimečný jev.
      Vzpomněl jsem si i na už zmiňovaný soukromý rybníček. Ryby tam najíždějí do krmení ochotně a téměř houfně, ale berou velmi opatrně, často padají a kvůli kdejaké maličkosti dokážou zakrmené místo opustit. Některé prchají už když zavadí tělem o vlasec stoupající k splávku.
      Abych byl o něco chytřejší, prohlížel jsem i řadu článků o kaprařině a občas se v nich člověk mezi líčením úspěchů setká se situacemi, kdy se kapři na lovném místě ukazovali, někdy i návnada byla vysbírána do posledního kousku, ale lovící byli bez záběru. Je otázkou, kolik ryb v takových dnech zkoumá a ochutnává rybářovu nástrahu, aniž některá skončí na háčku. Rybář lovící na boilies v takové situaci asi mnoho nenadělá (i když možná některým kaprařům křivdím), ale feedrař by možná mohl Nevím. Čím déle chytám, tím víc otázek se mi honí hlavou.

Pár slov na závěr

      Dost jsem váhal, zda tenhle článek zveřejňovat. Na srazu bylo plno lidí, kteří viděli věci úplně jinak a klíčovým tématem celého textu je skutečnost, že jsem nedokázal vyladit sestavu tak, abych dokázal proměňovat záběry. Některé mé závěry jsou navíc spíš spekulace. Tohle všechno si uvědomuji.
      Ale přesto si myslím, že podobné situace zažíváme každý a možná si v té chvíli ani neuvědomujem, že to jemné zachvění špičky byl třeba jediný signál, že se o naši nástrahu zajímala ryba z kategorie snů. Přitom je možné i za těch nejhorších podmínek něco vymyslet a být o krůček před rybami. Berte moje zážitky jako zkušenosti z bitevního pole, využijte toho, že cizí chyby tolik nebolí a zkuste být lepší. Něco určitě vymyslíte. Ale pokud se už do nějaké tvořivé činnosti pustíte, není nic horšího než když zjistíte, že potřebný materiál jste nechali doma.
      Když si dnes na svoje srazové trápení vzpomenu, musím říct, že nakonec ničeho nelituji. S odstupem času je pro mě ten zážitek událostí, která mě vytrhla ze stereotypu používání několika zaběhaných koncových sestav a donutila mě přemýšlet o věcech, s nimiž se jindy setkávám tak rozptýleně, že jsem je vlastně nikdy pořádně neřešil. Soukromé vody jsem donedávna příliš (co příliš ­ vůbec) nevyhledával, ale musím uznat, že nabízejí skvělé možnosti pro zkoušení a testování ­ ať už s ohledem na početnost obsádky nebo na zkušenost starších ryb s nástrahami rybářů a kromě toho i vyhlídku na úlovek, který zvláště na menších svazových revírech nebývá právě běžný. Jako takové je chci do budoucna brát a určitě jsem nelovil na vodě tohoto typu naposled.

Autor: osprey - ®

Diskuse k článku (22 reakcí)

Přečteno: 21 452x
Průměrná známka: 1.19

NS feederovým prutem na Velkých Hrázkách

Milan Tychler úderem osmé hodiny ranní totiž započal před hloučkem asi patnácti rybářů vykládat o lovu ryb pomocí feederu. Musím říct, že se Milan jevil jako fajn chlap, kterému pomyslná sláva nestoupla do hlavy.

NOhlédnutí za srazem MRKu 2005

Především se poznali a pobavili lidé, kteří se doposud většinou znali jen podle svých přezdívek. Atmosféra byla opravdu dobrá a to nám dělá největší radost.

NFeederové malování

Volbou montáže do jisté míry ovlivníme i to, jak se bude špička při záběrech chovat a připravíme si půdu pro optimálně provedený zásek.