Sokotra - lov barakud

9.10.2005 - Patrik Marschal

      Sokotra leží v Arabském moři v tropickém pásmu nedaleko afrického pobřeží (poblíž Somálska). Ichtofauna v okolí Sokotry je typická pro toto pásmo, ovšem vezmeme-li v úvahu staletou izolaci ostrova, absenci civilizace i průmyslu a šestiměsíční monzuny znemožňující veškerou lodní dopravu (o rybaření nemluvě), máme zde prostředí ideální pro úkryt i reprodukci obyvatel podmořského světa. Obyvatel, kteří snad teprve čekají na své objevení. Vědecké výzkumy se na ostrově provádí jen několik málo let a pokud vím, soustřeďují se nejprve na unikátní flóru i faunu a geologickou historii pevniny. Až dojde na solidní výzkum moře v okolí Sokotry, objeví se možná endemické druhy původem z doby druhohor i pod mořskou hladinou.
      Vzal jsem si s sebou starší pevný prut, silný naviják se silonem č. 45 a několik přívlačových nástrah, které jsem považoval za vhodné pro mořský rybolov. Třpytky, woblery, želízka a hlavně velké gumové rippery a twistery. Na moři jsem ryby nikdy nechytal, takže pochopíte mou nedočkavost, kterou krotila jen jemná obava z neznámého loviště a především z neznalosti zdejších druhů ryb. Třeba mají ostré kostice, koušou, nebo vypouštějí jed? Přiznám se, že samotnému se mi na otevřené moře moc nechtělo.
      Druhý den u snídaně jsem zjistil, že pro náš hotel pracuje místní rybář, který se stará o lodě a dodává ryby do kuchyně. Jmenuje se Chamís a s jeho lodí jsme druhý den k večeru vyrazili na ryby. Jelikož Sokotřané jsou živi především z úlovků rybářů, představoval pro mne Chamís ideálního parťáka znalého veškerých mořských kreatur.
      První úlovky byly malé ale zajímavé rybky, pestře barevné a tvarované, ovšemže i všelijak pichlavé.
      Chamís, dobrák, při sundávání ryb z mého háčku nevěřícně zíral na gumové nástrahy (asi si myslel, že jsem blázen) a pořád mi nabízel svoje malé rybky s argumenty, že ty moje asi cestu z Čech nepřežily. Přesvědčení sportovního rybáře mi vydrželo docela dlouho - dokud Chamís nevytáhl dvacátou rybu a já teprve pátou. Má poslední ryba byla hnědá, kožovitá bestie, co se v nebezpečí nafukuje. Má malinké kotoučovité ploutve a vůbec vypadá jako mořské prasátko. Podle Chamíse se nehodí ani jako nástraha, tak jsme ji vraceli zpátky do vody, kde se nejdřív držela na hladině, pak vypustila s hlasitým pšouknutím vzduch a odplavala.
      Slunce pomalu klesalo k mořské hladině a Chamís chytil na svůj silon omotaný kolem plastové lahve asi půlmetrovou štíhlou rybu s dlouhou, špičatou tlamou (jako naše štika) a velkými ostrými zuby.
      Popadla mě závist, odhodil jsem zásady, navázal háček (vlastně velký hák) a na něj nastražil malou rybku. Po prvním náhozu jsem ucítil obrovský záběr, po něm další a po urputném boji, při kterém jsem musel držet prut oběma rukama, jsem vytáhl stejnou rybu jako naposledy Chamís.
      Měl jsem obrovskou radost, ryba bojovala do poslední chvíle a ještě v loďce sebou mrskala jako šílená. Někde jsem četl o nejdravějších a ze sportovního hlediska velmi zajímavých rybách tropických vod - barakudách (soltýnech - Sphyraena barracuda).
      Ptal jsem se, jestli to není tahle ryba, ale Chamís znal jenom arabský název Samak al Sultán nebo Sokoterský název qod. Jak se nadále stmívalo, zapluli jsme na místo, kde byla těchto qodů celá hejna. "Qodi" začínali lovit s čím dál větší intenzitou a jejich torpédovitá těla se vrhala za nástrahou stále rychleji a agresivněji. Lovili ve smečkách jako vlci, blýskali se ve světle měsíce a zdálo se, že o nástrahu bojují i mezi sebou. Ke svému zoufalství jsem v této rybářské představě o ráji po nádherných záběrech a krátkém boji tahal z vody jen smutné torzo přeštípnutého silonu... Silonu číslo 45! Ocelová lanka, která se uvazují před nástrahu na štiky, jsem bohužel zapomněl doma. Doma na Žižkově. Zkušenost je zkušenost, druhý den jsem zašel do jediného místního rybářského obchodu a koupil ocelové lanko.
      V hotelu jsem záhy potkal místního znalce a úředníka nadace Spojených národů Gádira a zeptal jsem se ho na anglický název ryby qod. Podrbal se nejdřív na hlavě, pak za uchem a když se dostal na pupek řekl: "Papadžoda nebo paradžůka...?" Zatmělo se mi před očima. "Nemyslíš barracuda??!" "To je ono, vždyť říkám baradžůka." A opravdu. Ověřil jsem překlad ještě na internetu a - při Fénixovi, strážci ostrova - jsem u moře, kde jsou hejna barakud! Vyhledávaná rybářská trofej! Včera jsem jednu chytil a deset mi jich uteklo!
      Umíte si představit, s jak posvátným pocitem jsem ten večer naskakoval do loďky. S pocitem tak posvátným, že mi při naskakování uklouzla noha (ta co již byla v loďce), otočil jsem se kolem vlastní osy a záhy sprostě obtiskl svůj obličej i se zbrusu novým knírkem do písku na pláži. Hlupáci se smáli, ale já věděl, že cesta na vrchol bude trnitá. Písek v očích mi trochu kazil výhled, ale výplach mořskou vodou písek vyplavil a oči už jen nesnesitelně pálily po soli .
      Na první nához jsem opět použil gumovou nástrahu (odborně twistera) a po několika záběrech jsem z hlubiny tahal něco, co by mohlo být mokrý hadr na podlahu. Nejdříve nad hladinu vyklouzlo chapadlo se zapíchnutým háčkem a za ním již celá strakatá chobotnice. Chamís se jí ihned ujal a já jsem za okamžik pochopil, jak velké mám štěstí, že je se mnou. Ve vteřině se chobotnice všemi svými chapadly omotala kolem Chamísovy ruky, načež následovalo něco, co by se dalo popsat jako sundávání padesáti gumových rukavic. Když se mu podařilo půlku chobotnice z ruky odtrhnout, vrazil prsty do jejích útrob a vytrhl jí srdce. Poslední úkon spočíval už pouze v tom, že takto usmrcená chobotnice se musela podržet nad vodou, aby ve smrtelné křeči mohla vypustit obranný inkoust, který by jinak obarvil dno loďky.
      A se setměním to přišlo. Chytili jsme deset barakud, největší měla metr. Zásek za zásekem, souboj za soubojem. Barakudy dělaly čest své pověsti. Chamís měl radost z úlovků a z poznání, že nejsem takový diletant, za jakého mě zprvu pokládal. Několikrát jsem zasekl kus, který jsem v rukou téměř neudržel. Špička prutu se dotýkala hladiny, naviják povoloval rybě dle potřeby a nakonec to dopadlo vždy stejně, utržením silonu. "Jsou tu kusy velké dva metry i více, ale na tohle je nechytíš," pronesl Chamís zkušeně, načež jsem se podíval na jeho silon, sevřený v hrubé dlani. Snad mi nechce říct, že on by takový kus vytáhl, copak by se dal v prstech a dlaních udržet? Odpovědí mi byly následující minuty, kdy Chamísovy ruce se silonem bojovaly s metrovými záškuby. Jeho tmavé pěsti vypadaly jako dřevěné palice řízené přesným strojem, kdy žádný pohyb nebyl náhodný ani neočekávaný. Ryba zřejmě neměla šanci, žádné povolování nebo naše známé taktiky boje. Nakonec se nad bokem lodi vynořila tlama zvíci malého krokodýla, kterého Chamís hbitě přesmýkl na dno a bosou nohou přišlápl za žábrami. Naše bárka zlověstě skřípala pod údery zmítajícího se těla obrovské barakudy v posledním zápase o život. Toto divadlo jsem sledoval se zatajeným dechem i značnými obavami už podle toho, že jsem se odvážně "zdekoval" na konec lodi. Baracuda měřila 1,5 metru a já jsem od té chvíle přestal pochybovat o schopnostech zdejších rybářů.
      Poslední trofejí toho večera byla fosforeskující oliheň, kterou nám asi poslalo moře, aby osvětlovala dno lodi a my jsme se mohli dosyta kochat svými úlovky.
      Na ryby jsme vyplouvali každé odpoledne po celý týden našeho pobytu. Sokotra nám dokázala, že její přírodní bohatství dokáže stále překvapovat novými úkazy. Ať jste nadšeným botanikem, vášnivým biologem, rybářem či potápěčem, Sokotra vám odkryje část svého pravěkého bohatství, které byste jinde na světě v takové hojnosti a kombinaci marně hledali.