Jako rovný s rovným

23.6.2005 - osprey

      Rybařina je věc emocí. Ať už člověk zažívá pocit blažené vyrovnanosti tváří v tvář letnímu západu slunce, prodírá se promáčený potem kopřivami anebo se konečně dočká vytouženého záběru ryby, vždy má příležitost zažívat silné neopakovatelné pocity – v dnešní době tak vzácné a postrádané. Právě tyto emoce jsou silou, která mě vyhání několikrát týdně k vodě a žene mě z místa na místo navzdory počasí, únavě a běhu současného bláznivého světa. Je nás takových spousta a málokdo by to bláznovství pochopil, nejčastěji proto, že sám není rybář.
      Když se zamyslíme, proč vůbec chodíme k vodě, nebude na prvním místě snaha užít si své dokonalé vybavení, pilovat techniku nebo hledat optimální nástrahy či montáže. Myslím, že přání zažít neopakovatelné chvíle ať už plné pohody nebo vzrušení, by mělo u většiny z nás převážit.
      Existují pochopitelně různé zážitky. Některé si člověk nosí v sobě, jsou osobní a nesdělitelné. Některé se dají vyprávět, s jinými se člověk může i chlubit. Dokonce jsou i takové, které jsou příliš velké pro jednoho člověka a ten pak má nutnost do omrzení je omílat ostatním. K rybařině patří všechny bez rozdílu. Ty nesdělitelné můžete tu a tam najít prosvítat skrze řádky mých (a nejen mých) článků, dnes ale budu vyprávět a snad se i trochu chlubit. A tak se nesmíte zlobit, že následující text bude pouhá příhoda od vody. Žádný návod jak ulovit víc, chytat efektivněji nebo alespoň jinak. Jenom zážitek. Zážitek, po kterém jsem prohlásil, že se cítím jako želva, která byla hodinu orlem. Napsal jsem ho pro všechny, kdo dokáží ocenit sílu emocí, které provází našeho koníčka a pro které je rybařina víc než jen způsob, jak si zpříjemnit pár chvil posezením u vody nebo vylepšit rodinný rozpočet.

Rybařit mě nikdo neučil. Rodiče mi v tom dokonce bránili všemi možnými způsoby, protože můj rodný kraj se sice hemžil chovnými rybníky, ale sportovní voda tam nebyla žádná. Asi věděli, že ten drobný problém s vlastnickými právy by mě nejspíš nezastavil a tak se jim fyzická nepřítomnost rybolovných prostředků v našem domě zdála nejúčinnější prevencí…
      Když jsem si ve dvaceti poprvé pořídil povolenku, propadl jsem se během chvilky do nového světa, ze kterého jsem se už nikdy nevyhrabal. Musel jsem začít chytat čudly, protože nic velkého jsem v podstatě chytit neuměl, ale učil jsem se rychle, byl u vody jak jen to šlo a chytal všechno, co mělo ploutve. Postupně jsem si plnil jeden sen za druhým, ale ve výčtu mých drobných vítězství stále zela obrovská díra v podobě neuloveného sumce. Tahle ryba mi nějak nebyla přána. Navíc jsem si vzal do hlavy, že si svého sumýše chytím na umělou nástrahu. Jezdíval jsem kvůli tomu dvacet kilometrů na kole na Orlík v největších vedrech se čtyřmi litry vody v batohu, vracel se vysušený jako treska s prázdnými lahvemi a bez úlovku a neviděl jsem sumce ani zalovit. V dalších sezónách jsem ve snaze něco změnit vyhledával bouřková období,což mi dopřálo spoustu nevšedních zážitků plných rachotu hromu, praskotu dřeva, poletujících větví a občas i přívalů krup, které mi asi dvakrát způsobily stav, kdy jsem po návratu domů naprosto jasně cítil rozdíl mezi svou návětrnou a závětrnou polovinou. Jednou mi dokonce jedna pěkná kroupa zůstala vězet v uchu a nezbylo mi než čekat až trochu odtaje…
      Co se úlovků týče, všechno zůstalo při starém.
      Nakonec se smůla prolomila a jednoho vousáče lehce přes metr jsem z půjčené lodě přece jen ulovil. Zážitek to rozhodně byl, ale ten vysněný souboj na hranici možností a sil to pořád nějak nepřipomínalo. Jen v jednom mi tenhle první úspěch pomohl. Povolila má zoufalá křečovitá snaha a přestože už jsem se pak sumcům nikdy nevěnoval tolik jako zpočátku, sem tam se nějaký podměrečný dorostenec na prutě objevil a nakonec jsem se dočkal i té nádherné pranice, jakou může člověk zažít jen párkrát za život.

Bylo to v roce 2002. Někde nad severním Atlantikem se tou dobou skládala dohromady mračna slibující přinést do Čech dost vody na rozpoutání povodně, jakou země už pár set let nezažila, ale zatím vládla červencová pohoda a hladina Otavy opadávala po docela malé povodni způsobené obyčejnou letní bouřkou. Využil jsem této příležitosti k ulovení tříkilového říčního šupináče a krásné bojovné parmy, kterou jsme si, dokud byla na prutu, půjčovali se ženou z ruky do ruky jako dva bezdomovci nalezenou cigaretu, až se nám po pár minutách položila v celé své kráse na bok přímo pod nohama a nám nezbylo než ji vrátit zpátky řece. Co víc by si měl člověk přát…
      A to byla v dané chvíli klíčová otázka. Co si přát dál? Měl jsem čas ještě na jednu výpravu a zhluboka jsem přemýšlel, které ze svých šupinatých přátel půjdu obtěžovat tentokrát. Volba padla na proudný úsek nad velkým a hlubokým nadjezím. Byla tam série malých kouzelných úplavků a za vyšší vody do nich vytahovaly ryby zdola. Mě lákali velcí cejni a podoustve - daly se tu občas potkat kousky obou těchto druhů i přes půl metru dlouhé. Ale mohlo se počítat i se slušným kaprem a dokonce i s možností, že pokud si zakrmím flek a stáhnu drobnější ryby, najede mi mezi ně nějaký ten dravec. Vzal jsem si proto kromě matchového prutu a kyblíku s krmením také složený třímetrový teleskop, dvě krmítka na kapry a jeden pečlivě vybraný vobler, kdyby nedej Bože došlo na toho dravce. Trochu chvatně jsem to všechno nacpal do batohu, sedl na kolo a vyrazil. Když jsem po čtrnácti kilometrech dojel na místo, trochu mě zarazilo, jak to tu od loňska zpustlo. Rval jsem kolo i se všemi ostatními krámy úzkou cestičkou kolem řeky, rozhrnoval kopřivy a vybíral to správné očko, do něhož vyklopím svou hromádku krmení. Pořád se mi něco nezdálo a tak jsem nakonec prošel celý asi půlkilometrový úsek a na jeho konci dospěl k závěru, že jediné místo stojící za řeč se nachází o pár set metrů výš skoro na samém začátku inkriminované oblasti. Než jsem se ale stačil na cestičce s kolem otočit, upoutalo mou pozornost ukázkové zalovení kousek od břehu. V opadající vodě po letním zákalu obyčejně přichází doba, kdy si dravci vynahrazují nucený půst a nějakou dobu intenzivně loví. Situace tomu odpovídala, voda se opravdu začínala čistit a rybičky se náhle rozletěly ještě jednou. Nic víc jsem nepotřeboval. Vzpomněl jsem si na vobler v kapse batohu, vytáhl svůj teleskop pro každou příležitost, povzdechl nad čtyřmi vláčecími pruty nechanými doma a s bojovným výrazem ve tváři zacvakl do navijáku cívku s dvaadvacítkou vlascem. Navázat lanko bylo dílem okamžiku a za chvíli se vobler klátivým pohybem zasoukal pod hladinu a zmizel v hlubinách. Jenže ať jsem dělal cokoli, ve světě pod vodní hladinou moje snaha žádného uznání nedošla. A tak jsem se s voblerem na prutě vydal zpátky proti proudu a prohazoval všechna slibná místa. Dno tu bylo členité a plné balvanů, dvakrát jsem uvázl, ale protože byl červenec, i když zrovna dost zamračený a studený, dalo se pro mou jedinou a tudíž nenahraditelnou nástrahu doplavat. Asi po třech stovkách metrů jsem byl celý provlhlý a otrávený a už jsem skoro nemyslel na nic jiného než na okamžik, kdy si sednu na něco suchého a nahodím spláveček do prokrmené tišinky za padlým stromem. Zbývala mi už jen dvě místa, kde jsem ještě chtěl se svým balzovým přeludem lákat k záběru některého z místních dravců. To první byl dlouhý úzký pruh klidné vody zadržený padlou borovicí. Její rozpraskaný kmen vedl od mých nohou šikmo po proudu a silné pahýly olámaných větví odřené od ledových ker se rozprostíraly nad řekou jako ruce prosebníků. Pěkné místečko pro slušnou štiku, napadlo mě hned při prvním pohledu.
      Nahodil jsem podél kmene v uctivé vzdálenosti od respekt budících větví a začal kdo ví pokolikáté hrát divadélko, o němž nikdy není jisté, jak je to vlastně s diváky. Tentokrát jsem ale sklidil aplaus, protože přesně uprostřed úplavu zasáhla vobler těžká rána. Zásek byl skoro zbytečný, prut se ohnul a pohyb u dna svou energií a důkladností svědčil o tom, že pokud je jeho původcem štika (a já o tom nepochyboval) pak bude pořádná. Utvrdil mě v tom i plynulý tah, odvíjející z navijáku jeden metr vlasce za druhým.
      „Proboha, kdy jsem měl naposledy na prutě zubatou, která dokázala takhle brát vlasec přes brzdu?“ projelo mi hlavou. Opojný pocit z nenadálého štěstí mi stoupal do hlavy, ale pohled na vlasec pohybující se kolem větví borovice mě vrátil do reality. Zkusil jem rybu přibrzdit. S údivem a rostoucí hrůzou jsem zjišťoval, že to nejde. Přitom mi bylo jasné, že za chvíli dorazí k ponořené špici stromu a tam si s mojí dvaadvacítkou rychle poradí. Neodvážil jsem se dál utahovat brzdu, už teď se z ní linul tón, na jaký jsem vůbec nebyl zvyklý a tak jsem jenom stiskl cívku navijáku v prstech a zkusil, co vlasec vydrží. Díky dvěma větším rybám zdolaným v posledních dnech jsem věděl, že vydrží skutečně dost. Jestli je to štika, měla by se zvednout k hladině a vyskočit nebo se alespoň vyvalit v oblaku vodní tříště. V teleskopu doslova zapraskalo, tah zesílil a pohyb ryby se zastavil. Dokonce jsem ji opravdu začal zvedat ode dna, ale dlouhý zmítající se zelený válec se na hladině neobjevil. Místo toho se její rovný povrch vyboulil v metrovém kruhu plném čeřin a vírů. Nasucho jsem polkl a dál držel prut zmítaný těžkými kopanci.
      To nemůže být štika!
      Jako potvrzení této myšlenky se z vody vynořil skvrnitý ocas zakončený malou tupou ploutvičkou a prudkým pohybem uhodil do napnuté šňůry. Pak se celé tělo ryby přetočilo, opřelo se do prutu silou, která mě donutila uvolnit prsty svírající cívku a dalo se do pohybu směrem ke středu řeky.
      Takže sumec. První dojem po spatření kousku jeho těla ve mně vyvolal pocit, že pravděpodobně nemá ani metr. To by se mělo dát zvládnout. Jenom se nesmí dostat do toho zatraceného stromu.
      Hlavou mi bleskl nápad. Stojím prakticky přímo na tom potopeném stromě a rybu si do něj nakonec sám dovleču. Do stran nemůžu, rostou tu stromy a křoví. Ale řeka tady není hluboká a kdybych stál uprostřed… Jasně. Tam se mi nemá kam zamotat a naděje na vítězství bude daleko větší…
      Skopl jsem botu, po ní druhou, vymotal jsem se z popruhů batohu. Kalhoty, ponožky,... ryba mezi tím vytáčí vlasec a pohybuje se někde uprostřed řeky. Její nemilosrdný tah mě nutí udělat během svlékací kreace dva nedobrovolné kroky. Dostávám se na místa, která byla ještě předevčírem pod vodou a kde ulpělo jemné bahýnko. Nakloněný břeh a tah ryby způsobí, že za mnou v mžiku zůstanou jen dvě blátivé rýhy a to právě v momentě, kdy se pokouším přetáhnou přes hlavu mikinu. Zbaven opory i zraku a vlečen těžkou rybou jen tak tak nespadnu do vody. Čert vzal ten zatracený hadr! Prostě ho sundat nedokážu. Osvobodím si hlavu a ruce ze zajetí vlastního oděvu a šlápnu do neznáma. Propadnu se po kolena do bahna, bublinky mě lechtají na stehnech, voda mi sahá až po pás. Rychlými kroky směřuji dál do řeky, kde by mělo být pevnější dno. Už jsem na písku místy proloženém většími kusy kamene, získávám jakous takous stabilitu a konečně mám čas se podívat, kde je můj protivník. Protože jsem běžel za rybou, musel jsem vlasec navíjet a teď zjišťuji, že veškerý pohyb ustal. Prut mám ohnutý, šňůra míří přímo doprostřed proudu a necítím vůbec nic. Je tam vůbec ještě? Zalehnul anebo se zamotal někde mezi kameny? No nic, jednou jsme ve vodě oba a tak si pro něj můžu dojít.
      Udržuji tah v prutu, navíjím a krok za krokem se blížím k rybě. Nic se neděje. V prutu cítím jen mrtvou tíhu. Vlasec stoupá z vody pod stále strmějším úhlem. Jsem po ramena ve vodě nějaké čtyři metry od sumce a pořád nic. Jako bych tam měl přivázaný kámen. Dva metry. Špičku prutu mám přímo nad rybou a pořád se jen mrtvě ohýbá. Tak je tam nebo ne? Já snad do něj budu muset kopnout…
      Udělám ještě krok a vlasec ožije. Uleví se mi, protože vím , že jsem o úlovek zatím nepřišel. Ryba se zavlní, naznačí zatáčku doleva, obrátí vpravo a jedním plynulým obloukem se mi vyhne. Silný tah umocněný dlouhou pákou prutu mě otočí o sto osmdesát stupňů. Brzda už zase řve a můj protivník jede s proudem dolů jako tank. Nechám ho vytočit asi patnáct metrů a pak se ho pokusím zastavit. Ale ať dělám, co dělám, všechno je naprosto k ničemu. Ve spojích prutu to praská jako v ráhnoví lodi a zvuky linoucí se z navijáku mi doslova drásají nervy. Ta malá hromádka oceli a grafitu, která mě v životě nezradila, sténá jako raněné zvíře pod pulsujícím náporem těla, které si mezi balvany na dně řeky hledá cestu dolů. Na chviličku tah povolí, dívám se, kde je vlasec. Několik čeřin kolem místa, kde tenoučké vlákno protíná hladinu, napovídá, že ryba přejíždí mělčinu, kličkuje a hledá proudnici. Jen se dostane do hlubší vody, táhne zase jako kůň navzdory mé snaze na tom něco změnit. Nezbývá mi než se vydat za ní, protože pokud jí dám prostor, nakonec se mi někde zamotá. Dívám se na řeku před sebou. Nabízí se mi pohled na asi dvě stě metrů proudné vody, kde budu s trochou štěstí stačit, pak řeka zahýbá a za zatáčkou bude tak další stovka. Dál už je hluboká voda nadjezí. Mám tři sta metrů na to, abych ho zastavil. To musí vyjít, vždyť se nezdál tak velký.
      Cesta po proudu ale rychle ubývá. Jak se člověk jednou dá do pohybu, posunován proudem a vlečen rybou, ubíhá okolní břeh až překvapivě rychle. Utěšuji se tím, že zatím rybu dobíhám, protože zkracuji vlasec, abych ho mohl co největší kus držet nad vodou mimo dosah kamenů. Jsou tu pořádné, zrovna jsem se o jeden uhodil do kolena… Když se dostanu deset metrů za rybu, vypukne boj znovu naplno. Každý můj pokus vnutit soupeři svou vůli je ale hned v zárodku zmařen. Poprvé v životě plně chápu slovní spojení „brutální tah ryby“. Nedokážu vůbec nic. Když se ohlédnu, vidím sto metrů za sebou prosvítat mezi kopřivami své kolo a modrou barvu batohu. Musím se víc snažit. Donutit rybu bojovat na místě. Vzepřu se jí ve chvíli, kdy mi voda sahá asi po pás a nenadnáší mě tak jako doposud. Díky tomu mám větší stabilitu a opřu se do prutu, co mi důvěra ve vlasec dovolí. Je to zoufalé, mám pocit, že něco musí prasknout, netroufám si ani odhadnout, co to bude, nohy mi kloužou po slizkých kamenech a nakonec mě sumec stejně donutí, abych ho následoval. Do očí se mi téměř derou slzy a v zubech drtím slova nadávek i něco, co by se s trochou štěstí dalo přirovnat k modlitbám.
      Letmý pohled dozadu. Kolo už nevidím, jen modrá skvrna batohu ještě svítí v zelené stěně lemující břeh řeky.
      Musím se ale otočit zpátky. Hloubka vody prudce stoupá, napřed jen po ramena, vzápětí jsem v řece až po bradu. Zvedám prut co nejvýš, druhou rukou hrabu ve vodě v zoufalé snaze udržet rovnováhu. Když jsem teď zbaven opory a nadlehčován vodou, vleče mě ryba za sebou jako hadr. Mám se sebou co dělat a na dvou místech na chvíli ztratím kontakt se dnem úplně. Pak se dno zase objeví, tvoří ho velké balvany. Odrážím se od nich a než naberu rovnováhu, narazím do bloku kamene velkého jako stůl. Nejsem schopen se zastavit, takže se jen odstrčím ode dna a nechám se přes kámen přetáhnout. Konečně jsem ve vodě zase jenom po prsa a opět stojím na nohou. Stálo mě to sice pár šrámů, ale na ty moc nemyslím. Zase už se snažím ztížit rybě každý metr cesty, která jí zbývá do spásné hlubiny nadjezí. Jednu chvíli si vzpomenu na své věci a otočím se zpátky. Už je nevidím. Doufám, že až se mi to zvíře nakonec urve, že je tam aspoň najdu.
      Ještě na jednom místě mám potíže s hloubkou. Sumec si tu dokonce najde nějakou jámu a pokusí se v ní zalehnout. Ale jsem mu v patách a nehodlám mu dát ani vteřinu odpočinku. Na svahu jámy bohužel přestávám stačit. Koukají ze mě jen oči a snad i ruka s prutem a jak ve snaze couvat zpátky hrabu nohama po dně, hrne se mi pod nimi štěrk. Sumci se ten rachot nelíbí a dává se zase do pohybu. Trochu mi tím dokonce pomáhá, protože mě vytahuje do mělčí vody. Tady stál kdysi jez a před jeho rozvalenými a zcela zatopenými zbytky se nahromadily oblázky a dno tady rychle stoupá. Napřed jsem ve vodě po pás, pak jen kousek nad kolena. Jsou to ale poslední metry, které mám k dispozici, abych rybu zastavil. Sumci se mělčina nelíbí. Šněruje řekou sem a tam ve snaze najít hlubší vodu a přece jen asi slábne. A najednou ho vidím. Vobler se blýská úplně nahoře, musí mu sedět někde uprostřed horní čelisti, pod ním se v šeru rozplývá široká šedá hlava a za ní se jako duchovitý přelud v pravidelných křivkách vlní dlouhé světlé tělo. Na první pohled je zřejmé, že je větší, než se mi původně zdálo, určitě má něco přes metr. Páni to je nádhera! Chtěl bych si tenhle obraz uchovat v hlavě nadosmrti, ale sumec je jiného názoru. Prokličkuje se navzdory mým pokusům mu v tom zabránit přes poslední kameny rozpadlého jezu a zmizí v hlubině. Pokouším se za ním jít, kam až to půjde a zapomínám, že pod jezy obvykle bývalo vývařiště. Na to, že z tělesa jezu zbylo jen cosi jako peřej, je díra za ním nepříjemné překvapení. Po třech krocích nedosáhnu na dno, nezbývá mi než povolit brzdu a plavat ke břehu.
      Dnes už nedokážu říct, jak jsem se dostal na mělčinu, ale když jsem brzdu opět přitáhl, ryba na udici pořád ještě byla. A navíc konečně přestala prchat po proudu. Pohybovala se přede mnou na prostředku řeky, jezdila nahoru i dolů, ale její únik tady skončil. Snad byla v této tůni doma nebo ji jenom uklidnila temnota hlubiny, ale celý zbytek souboje se odehrál na tomto místě. Asi po deseti minutách zdolávání jsem sumce konečně přitáhl na dosah. Stál jsem po prsa ve vodě a na mém protivníkovi bylo patrno, že spíš už neví, co má dělat, než že by měl konečně dost. Povolil jsem tedy brzdu navijáku, sklonil prut do úhlu, který mi připadal nejrozumnější a sáhl sumci na hlavu s tím, že pokud si to nechá líbit, okamžitě se ho pokusím uchopit za dolní čelist.
      Sotva jsem se ale dotkl hladké slizké kůže, zdánlivě bezmocně ležící tělo doslova vybuchlo. V úchvatném kotrmelci mi proletělo před očima (byly ani ne půl metru nad vodou) a za zvonivého jekotu brzdy bylo v momentě zpátky uprostřed řeky. Trvalo mi dalších pět minut než jsem ho znovu přitáhl k sobě. Opět jsem povolil brzdu a plácl rukou do vody vedle vousaté hlavy. Následoval další únik do bezpečí hloubky a boj pokračoval. Někdy v té chvíli došel mému tělu adrenalin a začaly se objevovat příznaky prochladnutí. Během dalších několika minut jsem se klepal jako ratlík, naskočila mi husí kůže a nezbylo mi než se přesunout na mělčinu. Vylézt na břeh jsem se bál – bylo kolem něj plno naplaveného dřeva, do něhož se mohl sumec zamotat, ale nakonec jsem si našel velký plochý balvan, kde mi bylo lehce nad kolena a závěrečné kolo souboje vedl z této pozice. Sumce jsem přivedl k sobě asi dvanáctkrát nebo patnáctkrát, jeho úniky na volnou vodu byly stále kratší a nakonec přede mnou zůstal ležet jako kus dřeva. Vrazil jsem mu ruku do tlamy a zvedl jeho přední část z vody. V tu chvíli jsem zjistil, že ryba je mnohem větší než se mi celou dobu zdálo – snad ani ne délkou, ale mohutnost přední části těla mě přímo ohromila. Vlekl jsem poraženého soupeře za sebou na břeh, probrodil se bahnem, klacky a kopřivami až na cestičku a položil svůj úlovek na zem. Sumec se prakticky nehýbal a já na tom nebyl o moc líp. Třásl jsem se zimou, z nacucané mikiny crčela voda a vsakovala se do země, nohy jsem měl odřené od kamenů a prut v ruce mi najednou připadal nesnesitelně těžký.
      Pak jsem si vzpomněl na své věci ponechané bez dozoru a uvědomil si, že to celé ještě neskončilo. Zvedl jsem rybu za čelist ze země tak, abych ji netáhl po zemi, do druhé ruky vzal prut a bosky tlapkal těch tři sta metrů zpátky. Cestou jsem si sumce přendával z ruky do ruky, ale věděl jsem, že nemá cenu odpočívat. Tam někde vpředu mám přinejmenším pár suchých věcí na sebe a chudák ryba, která ze sebe vydala úplně všechno, si nezaslouží leknout někde na hromádce listí.
      Všechny opuštěné věci byly na místě a tak jsem položil sumce na zem a naposledy zvážil, jestli ho mám opravdu zabít. Ne, že bych byl tak útlocitný, ale byla to nádherná ryba a já měl dosud před očima ten pohled, jak se ještě plná sil vlnila v proudu řeky. Nakonec mi došlo, že pokud bych ho chtěl pustit, měl jsem to udělat rovnou. Teď přede mnou ležel na holé zemi jako bez života. Bylo to, jak to kdysi napsal Ota Pavel. Prohrál a věděl, že prohrál. V přírodě nikdo neutahá druhého k smrti jen pro svou zábavu, aby mu pak vrátil život. A pokud už člověk rybář zdolává ryby skutečně jen pro zábavu a zase je vrací vodě, měl by je vracet v takovém stavu, aby byly schopny svou svobodu přijmout.
      A tak jsem zabil svou životní rybu, změřil ji a zapsal do papírů, posbíral rozházené věci, oblékl si těch pár suchých hadříků, vyždímal mokré a vyrazil k domovu. Cestou jsem vysypal připravené krmení do vybraného úplavu a nikdy se nedozvěděl, co bych byl ulovil, kdyby mi můj sumec nezabral.

Ne, nechci se chlubit tím, že jsem chytil sumce. Stovky, možná tisíce dalších rybářů chytily většího. Ten můj měřil 122 cm a vážil 13,2 kg – není to vážně nic oslnivého, ale asi bych to tu někde napsat měl. Dokonce doufám, že si jednou dám tu práci a obětuji čas i peníze, abych zažil souboj se skutečně velkým sumcem. Bude to s kvalitním náčiním a nejspíš z velké stabilní lodě. Určitě nebudu sám. A sumce nezabiju. Dokonce budu rád, když ho budu moci pustit. Věřím, že se mi to skutečně podaří, jako ostatně mnoha jiným. Jenže přesto si myslím, že i potom zůstane mou životní rybou statečná a bojovná sumčí jikernačka z Otavy, protože tohle byl jediný můj souboj s rybou vedený úplně nadoraz s vynaložením všech sil obou protivníků a jen shodou náhod mi bylo dopřáno zvítězit. Když jsem doma prohlížel použité náčiní, zjistil jsem, že trojháčky vobleru jsou úplně zničené a poslední metry vlasce, který vydržel, co bych nikdy nevěřil, se po vyschnutí náhle trhaly překvapivě snadno. Nevím, jestli celé tohle vyprávění zní dost věrohodně a je mi celkem dost jedno, pokud se najde někdo, kdo mi nebude chtít věřit. Nejsou svědci a zbývá jen pár fotek dělaných doma na dvoře. Navíc celý úsek, kde se příběh odehrál, změnila krátce nato povodeň k nepoznání. Zmizela padlá borovice a zatopené zbytky bývalého jezu rozmetala voda nepopsatelným způsobem. Dokonce ani já sám dnes nedokážu s určitostí ukázat místo, kde mi sumec zabral. Ale jedno vím jistě. Tenkrát jsem se skutečně cítil jako želva, která byla hodinu orlem. A všem, kdo tyhle řádky čtete, přeju, abyste ten pocit mohli zažít také.