Velké francouzské pokušení II.

20.8.2003 - Michal Kučera

      Zážitek s divočákem byl sice příjemným zpestřením, ale kvůli kancům jsem na Cassien nepřijel. Byli jsme druhou noc bez záběru a tak jsme se s Milanem dohodli, že změníme místo. Na tomto jezeře a zvlášť v zimě je to základní strategie. Sedět na jednom místě by vzhledem k velké rozloze a nevelkému množství kaprů mohlo znamenat marné čekání.

       Asi kilometr od našeho původního stanoviště jsem objevil celkem zajímavý reliéf dna se spoustou členitostí a překážek. Tím bylo o našem dalším působení rozhodnuto. Rychle jsme sbalili, naházeli věci do lodí a přesunuli se na nové místo. Udice jsem tentokrát rozmístil do hloubek od čtyř do jednadvaceti metrů a čekal na reakci kaprů. Do rána se však až na opětovnou návštěvu divočáka nic převratného nestalo. Pomalu nám docházely zásoby vody a tak jsem chtě nechtě musel pádlovat několik kilometrů k restauraci, kde jsme si kupovali povolenky. Rozhodl jsem se, že to spojím s obhlídkou celého revíru. Teprve teď jsem si stihl prohlédnout Cassien v celé jeho kráse. Byl to úchvatný pohled. Jižní rameno plné mělčin a ostrůvků jako vystřižených ze subtropických pláží dávalo jasně najevo, kterým směrem je moře. Západní rameno působilo naopak velmi chladně, připomínalo stále se zužující řeku z jedné strany obklopenou skálami. Největší severní rameno se lišilo od obou. Nad břehy se vyjímaly zalesněné kopce a nad nimi, coby kamenem dohodil, zasněžené vrcholky hor. Neuvěřitelné! Jakoby každé rameno bylo z jiného světa, přitom všechny tři tvořily jedno velké jezero.
      Stavil jsem se ještě u českých kolegů, kteří zatím bez úspěchu střídali obě menší ramena a vydal se zpátky. Cestou jsem si to rozdal s jednou místní skifařkou. Frekvencí záseků jsem se jí víc než vyrovnal, ale díky lepší aerodynamice její lodi jsem s ní dlouho nestačil držet tempo. Přesto jsem byl se svým výkonem spokojen. „Zejtra ti to natřu, madmazel“, křikl jsem za ní, když mi začínala mizet z dohledu. Chvíli jsem úplně zapomněl na rybařinu. „Asi prodám pruty a koupím skif“, honilo se mi hlavou. Třeba se stanu hlavním veslařem zdejšího oddílu.
      Zpátky do reality mě přenesly až kapky deště. Zabral jsem na plný plyn, abych nepřijel jak zmoklá slepice. Milan právě vytahoval výstavního cejna, kterého chytil v sedmnácti metrech na dvě kuličky boilie. Rozhodl jsem se své pruty na noc nepřehazovat a nechat je tam 48hodin v kuse. Byl to jeden z triků, který jsem chtěl vyzkoušet. Podle informací od zahraničních specialistů zdejší kapři často čerstvé nástrahy ignorují a sbírají až ty vyčpělé. „Však já vám přijdu na kobylku“, vzkázal jsem jim bojovně. Noc však proběhla až na pár přeháněk zcela klidně. Slyšel jsem sice v noci skákat velké kapry, ale bylo to hodně daleko od našeho stanoviště. Nastal čas na další stěhování.
      Chtěl jsem zkusit jižní nebo západní rameno, ale při včerejší objížďce jezera jsem kromě českých kamarádů mluvil i s několika Angličany a Holanďany a podle nich už několik týdnů v těchto místech neviděl ulovit rybu. Západní rameno navíc bylo dost obsazené a tak jsme se s Milanem vydali až na konec severního ramene, neboť právě odtud se v noci ozývaly výskoky ryb. V této oblasti bylo dno se silnými nánosy. Na dvě udice jsem proto nasadil plovoucí a na dvě neutrálně vyvážená boilie. Nastražil jsem udice a šel se projít podél břehu. Cestou zpátky mě čekalo milé překvapení, neboť jsem našel nádherného pravého hřiba. „To teda čumím, to by mě ani nenapadlo, že budu v lednu sbírat houby,“, mumlal jsem si pro sebe. Když jsem se blížil k prutům, z ničeho nic se přede mnou objevil nějaký chlapík s kulovnicí. „Bonžúr“, pozdravil jsem uctivě. Chlápek nijak nereagoval, ale ve chvíli kdy jsme se minuli a kdy byl asi dva metry za mnou se ozvaly dvě šílené rány. „Prásk“! „Prásk“!
      Cvrkl jsem si do kalhot takovým způsobem, že jsem mokro ucítil až dole v nohavici. Poté jsem se začal dokola prohlížet a hledal, kde mám průstřely. Jsem ještě naživu nebo už v nebesích? Žádnou bolest jsem necítil, ale vůbec jsem si nebyl jist, zda ještě pokračuju v bytí na tomto světě. Až řev kachen a jejich divoké mávání křídly mi dalo naději, že to ten „Frantík“ nenasypal do mě. Když jsem se po něm ohlédl, akorát nandával nové náboje a během mžiku zmizel za špicí výběžku. „Žijúú“, vykřikl jsem radostí a šel vyklepat zbytek tekutin, aby aspoň jedna nohavice zůstala suchá.
      Večer přišla od kolegů chytajících ve vedlejším rameni šokující esemeska : „Tomas – 17kg lysec. Co u vas“? „Ho…“, odpověděl jsem jim po pravdě a poslal Tomášovi blahopřání. Jeho úlovek mi nalil čerstvou krev do žil. Počasí vypadalo jako vystřižené pro lov kaprů a já cítil v morku kostí, že to konečně musí přijít. Nebe se pomalu zatahovalo a během chvíle také začalo pršet. K vyjádření skutečnosti by se lépe hodilo jiné slovo, jež však nezapadá do slovníku spisovné Češtiny. Z oblohy se spustily špagáty, provazy, lana a trakaře vody. „Aspoň to brzy přejde“, říkal jsem si. To jsem se ale hrubě přepočítal. Lilo celou noc a stále ne a ne přestat. Vždy když jsem si myslel, že víc už pršet nemůže, spustilo dvakrát tolik. Zažil jsem na rybách několik slejváků, průtrží či bouří, ale tohle všechny několikanásobně převyšovalo. Jestliže doteď voda neustále klesala, během jediné noci stoupla o metr na výšku. Naštěstí jsem měl bivak poměrně vysoko a tak mě to zatím netrápilo. Vzpomněl jsem si ale na kluky, kteří měli přístřešky kousek nad vodou a také na Milana, jenž byl nějakých osmdesát metrů ode mne. Snad ho to ještě nespláchlo. Pod bivakem se mi vytvořila stroužka, která postupně přerůstala v potok. Dalo se v něm celkem pohodlně mýt nádobí a možná by v něm šlo i rejžovat zlato, kdyby tam nějaké bylo. „Ještě že mám podlážku“, říkal jsem si v duchu a opět vzpomínal na svého kolegu, který musel mít uvnitř bivaku hotový rybník. Průtrž trvala bez přestání téměř dva dny, během nichž jsem opouštěl přístřešek jen v nejnutnějších případech. Vše ukončila bouřka, poté už konečně vysvitlo sluníčko a nad lesem se objevila čarokrásná duha. Snad právě ta by mi mohla přinést štěstí …