Velké francouzské pokušení I.

13.7.2003 - Michal Kučera

      Lac du Saint Cassien byl mým snem už dlouho. Nejslavnější kaprová voda, která je zároveň považována za nejobtížnější revír kontinentu. V jezeře (680ha) se nachází jen velmi omezený počet kaprů, kteří jednak mají dostatek přirozené potravy a jednak jsou za ta léta celoročního rybářského tlaku natolik vyškolení, že je velmi nesnadné přimět je k záběru. Ulovení každého z nich má mezi rybáři velkou váhu, a to jak v přeneseném významu, tak i doslovně. Většina zdejších kaprů totiž váží přes patnáct a ti největší přes třicet kilogramů…
      Původně jsem se na Cassien chystal v listopadu. V té době bývá teplota vody ještě přes deset stupňů a také noční mrazy nejsou v tuto dobu obvyklé. Vše zhatil Sváťův nabitý program v zaměstnání a tak jsem výpravu odložil na leden. Byl to dost velký risk, neboť lednové počasí bývá nevyzpytatelné i na jihu Francie, ale nechtěl jsem jet bez svého parťáka. Bohužel, vývoj nových aut není jednoduchá záležitost a tak už koncem prosince bylo jasné, že Sváťa nebude moci jet ani v lednu. Neztrácel jsem optimismus, neboť jsem byl dohodnutý ještě s Petrem, který s námi absolvoval podzimní výpravu do Maďarska. Můj plán dostal vážnou trhlinu teprve ve chvíli, když mi Petr pár dní před odjezdem oznámil, že vzhledem k osobním komplikacím bude muset termín o několik týdnů posunout a navíc ještě neví, zda bude moci jet i poté. Sklapla mi čelist a zalapal jsem po dechu – to, na co jsem se těšil celý rok; to, na co jsem se několik týdnů připravoval mělo náhle zasyčet a zmizet jak pára nad hrncem. „To ne!“, řekl jsem si a obvolal kamarády rybáře. Leč marně. Nerad se vzdávám bez boje a tak jsem udělal šílený risk – zveřejnil jsem na internetu nabídku, zda-li je někdo schopen a ochoten za tři dny sbalit a jet se mnou na deset dní do Francie. Ozvali se dva zájemci (třetí anonymní, který požadoval hloubkové zaškolení začátečnice jsem, byť zněl zajímavě, nebral vážně), z nichž dva dny před odjezdem zbyl jen jeden. Poslal jsem mu e-mailem informace, párkrát jsme si zavolali a na úterý odpoledne naplánovali odjezd.
      Až na některé menší komplikace vše dopadlo dobře a tak jsme spolu s Milanem, což byl onen dobrodruh jež se ozval na můj inzerát, nakonec s několikahodinovým zpožděním přeci jen vyrazili směr Cassien. Cesta přes Rakousko probíhala celkem v pohodě, nezastavil nás ani obávaný Brennerský průsmyk, menší komplikace nastaly až v Itálii. První z nich nám způsobily turnikety na dálnicích. Omylem jsme totiž vjeli ke kase určené pro abonenty a ač jsem mačkal co jsem mačkal, závora se ne a ne zvednout. Záhadným způsobem nakonec automat přijal lístek z předchozí mýtnice a pustil nás bez placení dál. Tento omyl se nám povedl ještě jednou a tak nyní očekávám úřední obálku, že jsem v této zemi nežádoucí osobou. Druhou nepříjemnost způsobilo mé přehlédnutí. Nenašel jsem totiž odbočku na Piacenzu a nad ránem se dostal do kolony náklaďáků zásobujících Milán. Nejdřív jich byly stovky, poté tisíce a pak už jsem byl v takovém obklopení, že je nebylo možné ani počítat. Všechny čtyři pruhy byly úplně plné, každé auto navíc blikalo jako že odbočuje a já přitom viděl jen do jednoho zrcátka, navíc velmi špatně. Potil jsem se jak dveře od chlíva, nadával si do idiotů že jsem správně neodbočil a snažil se přežít, neboť v té mele šlo doslova o život. Ani nevím jak jsme se z toho dostali, ale po pár hodinách začalo aut ubývat. Spoustou tunelů jsme se dostali k Janovu, poté kolem Monaca, Monte Carla, Nice a Cannes konečně ke Cassienu.
       K jezeru jsme dorazili kolem poledne a nejdřív se snažili najít tři české kolegy, kteří sem vyrazili o několik dní dříve. Nebyl to zas tak velký problém, neboť chytali poblíž mostu v místě spojení všech tří ramen jezera. Kluci byli bez úlovku, zklamáni z den co den klesající vody, ale stále doufající v obrat k lepšímu. Neměli jsme čas na dlouhé debaty a tak jsme co nejrychleji vyrazili do jedné z místních restaurací pro povolenky. Tady na nás poprvé dýchla atmosféra Cassienu. Stěny restaurace byly posety desítkami fotografií kapitálních kaprů. Stáli jsme ve svatyni Mekky kaprařů a nedočkavě pozorovali vyplňování povolenek. Kdyby tak jeden z těch bájných obrů v příštích dnech dostal hlad na moji nástrahu …

      Táhlo na druhou odpolední a to znamenalo jediné – nejvyšší čas se někde usadit než přijde tma. Jelikož více než 90% břehů jezera je nepřístupných, naložili jsme všechny věci do lodí a vydali se po vodě do jednoho z ramen. Snažili jsme se najít takové místo, kde bude členité dno a kde hloubka nepoletí kousek od břehu do třiceti metrů. Podařilo se to jen částečně, ale vzhledem k časové tísni to byl celkem rozumný kompromis. Usadili jsme se zhruba padesát metrů od sebe, abychom mohli do sytosti využít všech čtyřech prutů. Ještě před setměním stály bivaky na místě a boilie pečlivě nastražené vedle háčku okupovalo dno zdejšího jezera. Začalo velké francouzské pokušení.
       První prut jsem nastražil před sousední výběžek do šestimetrové hloubky, druhý jsem umístil ještě o dva metry hlouběji, třetí a čtvrtý do vyústění velké zátoky - jeden do deseti a druhý do třinácti metrů. Snažil jsem se najít hloubku, kde budou kapři vyhledávat potravu. Brzy ráno, po lehce mrazivé noci, kdy se teplota pohybovala kolem –5st.C, jsem na hladině spatřil řetízky bublinek od ryb ryjících ve dně. Tep mi vylétl do závratných výšin a stále stoupal, tak jak se blížily k místům, kde jsem měl jeden ze svých prutů. Nebyl jsem si jist, že jde o kapry, neboť zdejší jezero je plné velkých cejnů, ale co kdyby?! Řetízky se postupně přesouvaly do zátoky, aby za chvíli po též trase putovaly zpět. V okolí mé udice to jednu chvíli doslova vřelo, ale hlásič zůstal němý.
      Přes den se udělalo krásně a mohli jsme tak v klidu pozorovat místní skifaře a skifařky, jak se prohánějí po jezeře. Na motorovém člunu kolem nás projela také rybářská policie. Bodrý chlapík s čepicí jakou nosil Luis de Funes ve filmu Četník ze Saint Trope na nás uctivě pokynul a pokračoval v obhlídce břehů. Před setměním jsem ještě přehodil udice a hurá do spacáku než začne mrznout. Nad ránem mě probudil zvláštní zvuk, který rozhodně nepřipomínal hlásič signalizující záběr. Byla to spíš jakási směsice pazvuků, z nichž nejvíce vystupovalo funění a mlaskání. Přes stěnu bivaku jsem spatřil siluetu obrovského divočáka, který si právě pochutnával na mém boilie. V tu chvíli jsem dostal šílený nápad. Vzpomněl jsem si totiž na nimroda Klímu a rozhodl jsem se, že mu toho kance vyfotím, aby konečně viděl, jak vlastně vypadá. Navíc jsem mu chtěl ukázat, že ne každý úlovek musí skončit s kulkou v palici. Fotoaparát jsem měl sice po ruce, ale nejméně dvacet minut mi trvalo, než se mi podařilo nasadit blesk. Hotovo! Pokoušel jsem se vylézt ze spacáku, ale zvuk zipu mě prozradil a divočáka zahnal. Nechal jsem spacák rozepnutý a čekal, jestli se vrátí. Za čtvrt hodiny byl kanec zpátky. Opět cosi požíral v okolí mého bivaku. Potichu jsem vyklouzl ze spacáku a jal se učinit historické foto. „Ty vole, jestli po tobě vyletí, tak tě domů povezou na márách“, říkal jsem si v duchu. „No co, za tu srandu to stojí“, zněla vnitřní odpověď. Z náručí zinkové rakve mě vytáhla folie na přední straně bivaku, jejíž zašustění kance vyplašilo. Tu noc už nepřišel. Jeho škoda, mohl se vyjímat na stránkách MRKu. Byl by to zřejmě první divočák v dějinách ulovený způsobem „Chyť a pusť“.