Když jsme na podzim vyráželi na letošní druhou výpravu do Maďarska, ani ve snu jsem nepředpokládal, že skončíme opět v pahýlech. Měli jsme vytipovaný slibný 24ha revír kdesi pod Balatonem, ale po příjezdu jsme při rozhovoru z místním pirátem (z kterého se nakonec vyklubal strážce jezera) zjistili, že kapři se zde chytají převážně v rozmezí 2 – 5 kg a uváděná rekordní 25kg ryba byla jen výjimkou (vysloužilá jikrnačka). Navíc na místě na nás už den čekal kamarád Petr, kterému za celou tu dobu zabral pouze jeden malý karas. A tak bylo rozhodnuto – bude se konat pahýlová odveta!
Počkali jsme na Petra až se sbalí a vydali se na revír, kde jsme na jaře v extrémně těžkých podmínkách bojovali s místními šupináči. Petr musel oželet 10000Ft (cca.1200Kč), které zaplatil za týdenní povolenku na té špatně odhadnuté lokalitě (byl to zřejmě jeho nejdražší karas v životě). K pahýlovému jezeru jsme dorazili ještě za světla, ale moc času už jsme neměli. Místo, které jsem si vyhlídl už na jaře bylo naštěstí volné a tak to bylo o něco jednodušší, neboť jsem nemusel mapovat celé okolí. Rychle jsem rozhodil bójky na různé pozice a vyvezl pruty mezi hrozivě vyhlížející překážky. „A může to začít“, odstartoval jsem další pahýlovou bitvu.
Hned první noc jsme ale dostali tvrdou nakládačku, sportovní terminologií tzv. „bůra“. V rybářském jazyce to znamenalo pět záběrů, ale žádná ryba na břehu. Všechny zůstaly viset v překážkách. Udice jsme sice následně vyprostili, ale už bez ryby. „Tak takhle by to dál nešlo“, říkám kolegům. „Musíme najít místa, odkud bude reálnější rybu vytáhnout až na břeh, i kdyby mělo být méně záběrů“. A tak jsme během dne změnili pozice bójek a snažili se vybrat taková místa, kde vlasec nepůjde přes nebo mezi koruny stromů. Změna přinesla kýžený úspěch. Další noc z pěti záběrů skončily čtyři ryby na břehu, a ne ledajaké. Tři měly lehce přes deset kilo a jedna, která zabrala na krajní Petrův prut, dokonce 18kg při 96 centimetrech.
To byla situace zralá k oslavě, která začala zcela neplánovaně a nenápadně. Petr vyndal šišku uheráku a nabídl nám, ať si s ním dáme. Jenže během chvíle nebylo co jíst a tak jsem pro změnu já vyndal 1/2kg uzeného sýra. Ani ten kupodivu nestačil a za chvíli se na stole objevily i klobásy a okurky. To už Czerezs pálenka, kterou jsme zakoupili v místním obchodě, měla suché dno a také piva mizely solidním tempem. „Hoši, my jsme magoři, ve dvě v noci se tu takhle nacpat“, říkám při pohledu na prázdný stolek. „Tolik uzeniny normálně nesním ani za měsíc“, začal se hrozit Sváťa. „A já jsem neměl tolik kořalky ani nepamatuju“, pronáší do našeho smíchu Petr, neboť si všichni uvědomujeme, jak jsme se z náhlé euforie spontánně proměnili ve středověké barbary, pijící a hodující zcela bez zábran.
Samozřejmě jsem se hned Petra zeptal, co měl na tom úspěšném prutu. „No přece oliheň, vždyť si mi říkal, ať si nic jiného ani neberu“, pronesl zcela suverénně, čímž mi málem vyrazil dech. Byla to totiž naše jarní nejúspěšnější nástraha, ale jednak jsem tentokrát chtěl zkusit něco jiného a jednak jsem si pohrával s myšlenkou, zda právě toto rychle působící boilie nebylo tehdy příčinou tolika záběrů, ale žádného skutečného velikána. Teď mi na to, zda se s takto okamžitě účinkujícím boilie dají lovit velké ryby, dal Petr víc než důraznou odpověď. Pár kuliček olihně jsem s sebou měl, ale jinak jsem tentokrát vsadil na směs Atlantik (což je něco mezi rybí moučkou a ptačím zobem) doplněnou o játrový prášek a aminokomplex losos. Záměrně jsem použil pouze třetinu doporučené dávky aminokomplexu, abych nástrahu více zamaskoval před malými rybami.
Přes den se udělalo celkem pěkné počasí, ale udice se ani nepohnuly. Záběry přicházely pouze v noci, od půl desáté večer do pěti ráno. „Ještě že jsme v Maďarsku, u nás se teď chytá jenom od šesti do devíti a chytat tu teď v tomto pásmu, tak by jsme si mysleli, že tu žádný ryby nejsou“, reagoval na to Sváťa. „Vidíš, myslel jsem si, že v takto pozdním podzimu to půjde i přes den a prdlajs“, říkám mu. „A to chytáme v naprosto nerušené oblasti“, přidává se Petr. Z úvah na toto téma nás vyrušuje příjezd holandského kolegy Ricka s kamarádem Láďou. Ukazuji jim místo, kde jsme chytali na jaře. Moc se jim nelíbí, ale jiné se jim stejně nedaří objevit a tak tam zůstávají.
Večer se začínají se objevovat mraky a rozfoukává se vítr. To ještě nemáme tušení, co nás čeká. Už během noci se spouští silný liják a vzhledem k narůstajícímu počtu záběrů jsme během chvíle promočení na kost. Zejména můj levý prut se ozývá každou druhou, třetí hodinu. Mám jej umístěný v na tuto dobu netradiční 1,5 metrové hloubce (ostatní udice jsme vozili do 3 až 3,5m) a chytám tu s višňovým aminokomplexem a mixem, ve kterém jsem spojil půl na půl směsi GLM mušle a Žluté semínko. Vypadá to jako trefa do černého, neboť záběry na tuto kombinaci začínají přicházet i ve dne. Všechny ryby ale mají jen mezi 7 až deseti kilo, což určitě není váhová kategorie, kvůli které do Maďarska jezdíme. „Tebe pošlem na to mistrovství světa, nachytáš spoustu menších ryb a máš to v kapse“, popichují mě napůl žertem oba kolegové. „Když za mě zaplatíte startovný, tak vám je dovolím podebírat“, vracím jim narážku.
Rick s Láďou jsou po první noci trochu zklamaní, neboť měli jen jeden záběr. Vyčítají mi, že jsem jim nechal špatné místo. Až když Láďa následující noc chytá 15,6kg lysce, přestávají hudrovat. Trochu je popichuju, že kdyby měli i ostatní udice kromě této ve vodě a ne na stromech, chytili by toho víc. Horší je to s námi. Déšť neustává, v noci mi promokl spacák a z místa mezi bivakem a pruty se stává oraniště, které jakoby právě zrylo stádo prasat. Pahýlová bitva tak přerůstá v bahenní apokalypsu. Vyběhnout z bivaku k prutům se díky hlubokému bahnu stává nadlidsky obtížným, navíc už ani nemám v čem, vše je promoklé nebo od bahna. Při jednom ze záběrů přicházím i o poslední ponožky, neboť bota mi zůstává viset v marastu a já skáču o jedné k prutu. Předávám udici Sváťovi, ale při zpáteční cestě do bivaku už končím v bahně oběma nohama. Nevím, jestli se smát nebo brečet. A za chvíli další záběr. K řvoucímu hlásiči posílám Sváťu, ale ten sklouzavá po blátě a zastavuje se až o loďku. To už oba dobře víme, že tento záběr úlovkem neskončí. Jakmile se kapr silou neotočí hned na začátku, vjede do překážek a je po srandě. Silný vítr navíc prakticky znemožňuje nasednout na loď. Přes den jsme na tom o něco lépe a četné úlovky jsou nám odměnou za to utrpení. Čím dál tím víc se začíná prosazovat boilie s lososí příchutí, většina záběrů je právě na něj. Můj plán s postupným zavedením návnady s nízkým dávkováním atraktantů slaví úspěch. Bohužel, už nemáme čas jej více zužitkovat.
Následující ráno to vzdáváme. Nejdřív Petr, poté Rick s Láďou a nakonec i já se Sváťou. Nemáme jedinou suchou věc na sebe a podmínky se spíš zhoršují než by směřovaly k lepšímu. Několik dní jsme se navíc pořádně nevyspali, i když na to jsme zvyklí a to by jsme asi překousli. Není nad čím truchlit. Pahýlová odveta se zdařila. Jestliže jsme na jaře dokázali zdolat zhruba jednu rybu z pěti, teď to byly tak tři, čtyři. Petr i Láďa si připsali krásné trofejní úlovky a mě alespoň zůstaly nádherné vzpomínky ze zdolávaní těch o něco menších. Ono obracet rybu od stromů, cítit přitom ty kopance do prutu a přitom stůj co stůj nepovolit, to vám vyžene tlak hodně vysoko a je zážitkem i při desetikilové rybě. Už jen kvůli těmto vzpomínkách vím, že se sem určitě ještě někdy vrátíme.
-40% krmítka PRESTON Hexmesh
Trička FOX a AVID
